Článek
Středověká svatba. Posvátný slib před Bohem i obchodní dohoda mezi rodinami. Upevnění spojenectví, rozšíření majetku, zajištění potomků. Svazek, v němž církev viděla záruku pořádku a společnost prostředek k udržení stability. Pro šlechtu politický krok, pro poddané jistota obživy. Událost, která měla svou duchovní váhu, ale také praktický rozměr každodenního života.
Manželství jako právní a společenský kontrakt
Středověké manželství nestálo především na citech, ale na právních předpisech a společenských zvycích. Jak uvádí sborník Manželství v pozdním středověku rituály a obyčeje, šlo o „svazek uzavíraný před Bohem a požehnaný knězem, svazek, jehož uzavření bylo orámováno několika zásadními předpisy a podléhalo právnímu dohledu“. Láska byla chápána spíše jako doprovodný prvek, zatímco majetek a nástupnická práva tvořila základ celé instituce.
Pro šlechtu byla svatba především politickou událostí, prostředkem, jak posílit moc, upevnit spojenectví a zajistit rodinný vliv. Sňatky se domlouvaly s ohledem na půdu, zisky i mocenské výhody, a to často ještě v dětství snoubenců. Pro lidi z nižších vrstev znamenalo manželství spíše jistotu každodenní obživy a pokračování řemesla či hospodářství.
Nad celým procesem stála církev, která dohlížela nejen na samotný obřad, ale i na jeho naplnění. Nezajímalo ji jen to, zda proběhla svatba podle pravidel, ale také to, zda měla skutečný obsah a vedla k narození potomků. Tímto způsobem se církev stala rozhodujícím garantem platnosti manželství i zachování pořádku ve společnosti.
Náboženské texty přitom kladly na manželskou intimitu protichůdné požadavky. Na jedné straně byla považována za nezbytnou k početí dětí a pokračování rodu, na straně druhé vyvolávala obavy z hříchu a nezřízené smyslnosti. Proto se první noc v manželství nebrala pouze jako soukromý okamžik, ale zároveň jako zkouška, zda se manželé dokážou držet mravních zásad a naplnit očekávání komunity.
Pohanské tradice ve svatebních zvycích
Středověká svatba nebyla čistě křesťanským obřadem. Mnohé zvyky a symboly si lidé přinesli ještě z dob, kdy Evropa nebyla pokřtěná, a církev s nimi musela nakládat opatrně. Některé jednoznačně odmítla jako pohanské přežitky, jiné si naopak přizpůsobila a začlenila do svých rituálů. Díky tomu se křesťanská svatba stala směsicí starého a nového, posvátného i světského.
Nejviditelnějším symbolem byla nevěsta. Na hlavě nesla věneček z květin, který označoval její panenství a čistotu. Závoj ji měl chránit před zlými pohledy a uhranutím. Obava z uhranutí byla ve středověku silná a svatební den byl považován za okamžik, kdy je dívka nejzranitelnější. Právě proto se používaly různé ochranné předměty, které měly zajistit, aby novomanželku nepostihlo neštěstí.
Velkou roli hrály i barvy. V předkřesťanských dobách byla červená chápána jako barva života, plodnosti a vášně. Když se prosadilo křesťanství, dostala přednost modrá. Barva spojovaná s Pannou Marií, cudností a oddaností. Přesto se staré významy nikdy úplně nevytratily. V některých krajích tak nevěsta stále volila červené doplňky, které měly zajistit hojnost a zdravé děti, i když už oficiálně převládala modrá symbolika.
Samotné svatební šaty se lišily podle společenského postavení. Bohaté dívky si mohly nechat ušít okázalé róby jen pro tento den, zdobené drahými látkami, kožešinami a šperky. Většina žen si ale oblékla to nejlepší, co měla doma – obvykle tzv. nedělní šaty, tedy slavnostní oděv určený pro významné příležitosti. Ty bývaly praktické, často v tmavších odstínech hnědé, šedé nebo černé. Žena se tak mohla provdat i v šatech, které už předtím nosila, a společenská prestiž tím nijak neutrpěla. Ostatně černá byla vnímána také jako vhodná, zvláště pokud se jednalo o vdovce. Dnešní představa o tom, že nevěsta musí mít bílé šaty, se objevila až mnohem později. Tradici odstartovala až britská královna Viktorie, když se roku 1840 provdala v bílé róbě.
Ve střední Evropě se objevoval ještě jeden zvláštní prvek. Nad hlavami novomanželů býval rozprostřen společný závoj nebo baldachýn, který měl představovat vstup dvojice do života pod jednou ochranou. Církev mu přisuzovala posvátný význam, ale samotná forma navazovala na dávné obyčeje, kdy baldachýn vyjadřoval plodnost a jednotu.
Církev zároveň trvala na tom, aby svatby měly veřejný charakter. Uzavřít manželství potají znamenalo riskovat, že budou zpochybněna dědická práva nebo se naruší společenský pořádek. Proto se dbalo na přítomnost svědků nejen u samotného obřadu, ale často i při svatební noci. V takových chvílích se staré obyčeje prolínaly s církevním požehnáním a dohromady tvořily podívanou, kterou lidé té doby brali jako samozřejmou součást svatby.
Jak probíhalo uložení novomanželů do lože
Obřad uložení novomanželů do lože (Bedding ceremony) patřil mezi nejvýraznější svatební zvyklosti. Pro dnešního člověka působí neobvykle, někdy dokonce pobuřujícím dojmem, ale ve své době měl jasný význam. Představoval veřejné stvrzení manželství a potvrzení jeho platnosti před očima komunity.
Po skončení hostiny byli ženich a nevěsta odvedeni do komnaty nebo světnice, kde byla postel pečlivě ustlaná a připravená k obřadu, jenž měl symbolicky stvrdit jejich svazek. Nešli tam sami, doprovázela je skupina družiček, družbů, příbuzných a často také místní duchovní. Cestou se zpívalo, hrála hudba a pronášely se žerty s dvojsmysly, které měly připomenout, co novomanžele čeká. Když byli uloženi do lože, považoval se tím sňatek za dokončený.
Pro samotný pár mohl být tento okamžik nepříjemný a často i trapný, protože se odehrával před očima celé komunity bez možnosti úniku do soukromí. Přesto měl pro okolí zásadní význam. Veřejné uložení do lože představovalo závěrečný akt svatebního dne, kdy byli novomanželé před zraky svědků uvedeni do společného lůžka a tím se jejich manželství považovalo za zpečetěné. Bez tohoto kroku mohl být svazek zpochybněn. V některých oblastech byla proto stanovena i pravidla o počtu přítomných. Na Islandu muselo obřadu přihlížet nejméně šest mužských svědků, zatímco ve Švédsku jej v mnoha provinciích vyžadoval přímo zákon.
Regionální rozdíly v Evropě
Ačkoli měl základ obřadu společné rysy, jednotlivé země si jej přizpůsobovaly vlastním zvyklostem.
V Anglii měl slavnostní průběh. Kněz žehnal loži, novomanželé přinášeli sladké a kořeněné víno a družičky s družby házeli na postel punčochy. Kdo trefil, měl se podle pověry brzy oženit nebo vdát. Nakonec se kolem lože zatáhly závěsy a novomanželé zůstali sami.
V Německu 16. století probíhala první noc hlučně a často i groteskně. Bubny, píšťaly a obhroublé vtipy měly překrýt zvuky z ložnice a zároveň ukázat, že hosté vědí, co se tam děje. Někde novomanžele oblékali do nočního úboru jejich příbuzní a poté je odvedli k posteli, kde jim hosté přáli plodný svazek.
Ve Skandinávii byl průběh odlišný. Nejváženější host vedl nevěstu k loži, kde čekal ženich. Oba dostali jídlo přímo do postele a společně jedli, dokud se hosté nerozešli. Postel měla v očích lidí takovou váhu, že si rodiny často půjčovaly tu nejkrásnější, jakou našly. Časem se rituál zjednodušil – rodiče novomanžele pouze přikryli dekou a hned ji stáhli, čímž symbolicky potvrdili manželství.
Církevní výklad a právní důsledky
Církev považovala pohlavní styk v první noci za nezbytné potvrzení manželství. Nestačilo tedy jen vyslovené slovo před oltářem – svazek musel být také naplněn. Kazatelé vybízeli novomanžele, aby tuto chvíli prožili zbožně a s úctou k pravidlům víry.
Vedle církevních představ o zdrženlivosti se ale ozývaly i jiné hlasy. Renesanční básník Janus Secundus vykreslil novomanželskou postel jako prostor touhy a hry: „Brzy se oddá ještě smyslnější hře, bude pronášet sladší lichotky, používat prsty odvážněji a vymýšlet svůdnější hříchy“.
V protestantských oblastech se kladl větší důraz na střídmost a zbožnost. Novomanželé měli následovat příklad biblických postav Tobiáše a Sáry a svou první noc strávit v modlitbě. Epithalamia z této doby často zobrazují pár klečící u postele, zatímco v pozadí mizí démon chtíče.
Právo i církev považovaly první noc za rozhodující. Když se ukázalo, že manželství nebylo naplněno, mohlo být zrušeno. Naopak i svazek, který nebyl uzavřen podle všech pravidel, se uznal, pokud novomanželé první noc opravdu sdíleli lože. Církevní předpisy proto obsahovaly zvláštní požehnání, které následovalo po svatební noci. V některých regionech se dokonce zapisovalo do matrik nejen uzavření manželství, ale i jeho naplnění.
Když svatební noc přestala být veřejná
Postupně se význam svatební noci měnil. V raném novověku začala nová náboženská hnutí klást důraz na zdrženlivost a soukromí. To, co kdysi probíhalo před očima celé obce, se čím dál více přesouvalo za zavřené dveře. Epithalamia, tedy svatební písně zpívané na počest novomanželů, tuto proměnu odrážejí. Měly přivolat požehnání a štěstí do manželství, ale nechyběl v nich ani prvek lehkého žertu a veselí.
Žertovné narážky sice úplně nezmizely, jejich význam se však oslaboval. V některých krajích vydržely až do 17. století, celkový vývoj ale směřoval k tomu, že svatební noc přestala být záležitostí komunity a stala se soukromou chvílí manželů.
