Jak zhýralí Vikingové zacházeli s mladými otrokyněmi: Dnes by šlo o zločin proti lidské důstojnosti

Mladá žena se sklání nad tkalcovským stavem, přehazuje člunek a látka jí roste pod rukama. Na prstech má drobné jizvy, dlaně ztvrdlé prací a v hlavě si nese vzpomínku na chvíli, kdy ji z člunu vyvedli na tržiště. Muži ji nutili odložit oděv a při prohlídce posuzovali vlasy i zuby, stříbro zacinkalo a bylo rozhodnuto. Od té chvíle se její dny řídí cizí vůlí a k povinnostem patří i sdílet s pánem lože, v domě považované za samozřejmost. Když vejde, zaleskne se mu na předloktí stříbrný náramek a ona sklopí zrak. Ví, že zákon stojí na jeho straně a že její život se měří prací a poslušností. Abychom porozuměli jejímu postavení, je potřeba podívat se na tehdejší společnost a právo.

Vikingové bývají spojováni s nájezdy, mořeplavbou a hrdinskými ságami. Méně známou, ale stejně významnou stránkou jejich světa bylo otroctví. Otroci nazývaní thrallové tvořili základ chodu hospodářství a domácností. Nejtěžší úděl nesly ženy a dívky, které kromě práce sloužily svým pánům i jako sexuální otrokyně. V osadách byli otroci přítomní každý den v domácnostech, na polích i u řemesel. Běžný život usedlostí stál na jejich práci a mnozí badatelé zdůrazňují, že část vikingské ekonomiky stála na nesvobodné práci. Časově se tento obraz týká období od osmého do jedenáctého století, kdy posádky drakarů podnikaly výpravy daleko od domova.

Podíl thrallů se podle badatelů liší, ale všichni se shodují, že jejich vlastnictví bylo běžné. Uvádí se, že mohli tvořit až kolem čtvrtiny populace a v každé domácnosti se zpravidla nacházel alespoň jeden nesvobodný. Archeologické nálezy z Birky a Hedeby zahrnují železné okovy a u velkých dvorů se objevují menší přístavky či chatrče pro ubytování otroků, kde převažovaly provizorní a stísněné podmínky. Připoutání se uplatňovalo při přesunech i jako trest.

Vikingská společnost byla výrazně hierarchická. Na vrcholu stáli jarlové a bohatí statkáři. Pod nimi svobodní muži a ženy, kteří tvořili většinu populace. Nejníže stáli thrallové bez práv a bez právní osobnosti. Nešlo jen o tradici. Tento pořádek měl oporu v právu. Zákony severu včetně islandské sbírky Grágás a Gulathingského práva vymezovaly thrally jako majetek, nikoli jako osoby s právy. S

ystém nesvobody označovaný jako thrallství byl jedním ze základních pilířů hospodářství. V některých usedlostech existovaly i oddělené prostory pro hostiny a zábavu, kde se s otrokyněmi nakládalo podle vůle pána.

Do otroctví se lidé dostávali různými způsoby. Nejčastěji byli odvlečeni při výpravách a nájezdech, jiní propadli do dluhového otroctví a další se do něj narodili, protože jejich matky byly otrokyně. Analýzy zubů a kostí ukazují, že část nesvobodných vyrůstala ve stejné krajině jako jejich páni. Nesvoboda nevznikala jen při zahraničních nájezdech, ale i doma. Dědila se z generace na generaci. Zajatce nejprve soustřeďovala přístavní tržiště a odtud byli podle poptávky posíláni do skandinávského vnitrozemí i za hranice. Nálezy velkého množství arabských stříbrných dirhamů v severní Evropě zapadají do obrazu obchodu, v němž se s lidmi nakládalo jako se zbožím směňovaným za stříbro i další komodity.

Staroseverská báseň Rígsþula přidává konkrétní obraz každodennosti. Otrokům dává posměšná jména a líčí jejich dřinu, rozpraskané dlaně a špinavá chodidla. V běžném provozu osad dělali thrallové fyzicky nejnáročnější práce, které svobodní lidé přenechávali právě jim. Nosili dřevo, opravovali ploty, vyváželi hnůj, pásli kozy a kopali rašelinu. Domácí práce vykonávaly hlavně ženy a děti. Vstávaly jako první, rozdělávaly oheň, nosily vodu a vařily. Najíst se směly až po svém pánovi, často jen zbytky. Spaly v kůlnách nebo u zvířat, bez soukromí a v bídě. Antropologické rozbory kostí navíc ukazují rozdíly ve stravě. Zotročení jedli převážně ryby, zatímco svobodní lidé měli častěji přístup k masu a mléčným výrobkům.

Postavení žen v otroctví bylo zvlášť zranitelné. V domácnostech zajišťovaly každodenní provoz a mnohé byly drženy jako konkubíny bez práv manželky. Historička Ruth Mazo Karras upozorňuje, že ženy často tvořily mezi zotročenými značnou část, někde dokonce většinu.

V praxi ženy zajišťovaly chod domácnosti a často čelily sexuálním požadavkům svého pána. Při prodeji nerozhodovala jen cena. Kupující posuzoval i to, jakou roli bude žena v domácnosti plnit a zda má být pánovi k dispozici i sexuálně. Islandská rodová sága Laxdæla ze třináctého století popisuje scénu, kdy velmož Hoskuld vybírá z otrokyň a jednu kupuje za tři kusy stříbra, což jasně ukazuje povahu takového obchodu.

Mladé ženy v mnoha usedlostech trávily dlouhé hodiny u kolovrátku a tkalcovského stavu. Vyráběly textil pro domácí potřebu i k výměně. To souviselo s rostoucí poptávkou po vlně na plachty a s klíčovou rolí textilu v severské ekonomice.

Vedle tvrdé práce existoval i svět drobných rituálů a pověr. Ženy se v tichosti obracely k léčivým bylinám a k modlitbám, které jim měly dát alespoň pocit kontroly nad nejistým osudem.

Zajatkyně z nájezdů na západě a severu Evropy končily na skandinávských trzích a odtud putovaly po moři i po velkých řekách na západ do Evropy, na jih do Středomoří a na východ do oblastí napojených na islámský svět. Obchod přinášel do severní Evropy arabské stříbro a provázela ho tvrdá kontrola i tresty. Obchod s lidmi patřil k výnosným a věk i vzhled prodávaných žen často zvyšovaly cenu. Mladé ženy se cenily nejen jako pracovní síla, ale i jako osobní doprovod elit.

Kosterní nálezy z Norska a Švédska dokládají popravy a stětí. V Birce byl u známého losího muže nalezen člověk bez výbavy a s oddělenou hlavou, který bývá vykládán jako otrok zabitý při obřadu nebo jako trestanec. Podobné případy se objevily v Grimstě a na dalších lokalitách. Právní ochrana otroků byla minimální. Gulathingské právo stanovovalo, že zabití thralla se posuzuje jako škoda na majetku, nikoli jako vražda. Rozbory kostí i okolnosti nálezů ukazují rozdíly v životních podmínkách, ve stravě i zdravotní péči.

Násilí se objevovalo i při obřadech spojených se smrtí. Arabský diplomat a kronikář Ahmad ibn Fadlán, který na počátku desátého století cestoval k Volžským Bulharům, popsal pohřeb náčelníka u východních Vikingů. Součástí obřadu byla i mladá žena určená k tomu, aby zemřela spolu s náčelníkem a v posmrtném světě mu dál sloužila. Během obřadu byla znásilněna několika muži z družiny a na závěr ji zabila stará žena z obřadního doprovodu, které přezdívali „anděl smrti“. Z ostrova Man je znám hrob bohatého muže, v němž ležely i ostatky mladé ženy zabité úderem do hlavy, promísené s popelem zvířat. Podobné případy se objevují i na dalších místech severní Evropy a doplňují obraz z písemných zpráv.

Dochovalo se jen málo přímých svědectví zotročených lidí, přesto máme několik stop. Z Adelsö pochází runový nápis správce královského statku Tolira a jeho ženy Gylly, který naznačuje, že někteří otroci zastávali zodpovědné funkce bez vlastních práv. Runový kámen z Hørningu nese nápis, podle nějž Tóki kovář vztyčil kámen na památku Þorgísla, syna Gudmunda, který mu dal zlato a svobodu. Tyto nápisy napovídají, že možnost změny postavení existovala, i když byla výjimečná, a že i po propuštění trvala společenská znevýhodnění.

Na ženy dopadaly největší nároky. Středověké irské prameny mluví o odvlečení velkého počtu žen při nájezdech a Ulsterské anály zmiňují velkou kořist žen u Dublinu. V popisech každodennosti se role žen objevují jasně. Zajišťovaly chod domácnosti, tkaly, vařily a pečovaly o děti. Zároveň čelily nucenému soužití, které nebylo považováno za zločin. Právo chránilo vlastnictví pána, nikoli tělo otrokyně. Hmotné i písemné prameny tak společně vykreslují prostředí, kde práce žen i jejich osobní podřízenost tvořily běžnou součást provozu domácností a obchodu. Do obrazu každodennosti patří i tichá snaha o vlastní samostatnost. Prameny mluví o drobných činnostech v soukromí a o snaze budovat vztahy v domácnosti, najít někoho, kdo se přimluví, a získat práci, jež přinášela aspoň malou úlevu, třeba u tkalcovského stavu nebo při péči o děti pána.

S proměnou hospodářství a se šířením křesťanství se obchod s lidmi postupně omezoval. Církevní pravidla zakazovala prodej křesťanů do otroctví a tam, kde systém přetrval, se proměňoval spíš v poddanství. Z pohledu dnešního práva by obchod s lidmi a nucená práce představovaly zločin proti lidské důstojnosti. V Norsku bylo otroctví zrušeno kolem roku 1274, ve Švédsku roku 1334. Přesto ozvěna thrallství zůstala v krajině i v jazyce. Výraz „být v thrallu“ se dodnes používá v angličtině jako označení pro podřízenost a archeologické nálezy připomínají materiální pozůstatky nesvobodného života.

Po letech práce u tkalcovského stavu ji pán propustil. Šlo o výjimečný krok, který prameny dokládají jen zřídka. Připomíná to i runový kámen z Hørningu se zmínkou o darované svobodě a zlatě. Co následovalo, prameny obvykle neříkají. Ticho kolem osudů propuštěných žen je pro tuto dobu typické. Jisté je, že systém, v němž žila, stál na práci nesvobodných a na právní podřízenosti žen. Právě z něj vyrůstala moc a bohatství tehdejších elit.

Zdroje: sciencenordic.com, smithsonianmag.com, nationalgeographic.com, thevikingherald.com, en.wikipedia.org