Nevolník ve středověku měl v mnohém lepší život než my dnes: užíval si více volna a méně stresu

Na návsi štěkají psi a kostelní zvon svolává lidi k začátku dne. Z chalup vycházejí muži i ženy, někdo si nese motyku, jiný vůz se zapřaženým dobytkem. Nevolníky čeká práce, která k jejich životu patří odjakživa. Nebyli svobodní a jejich dny nebývaly lehké, přesto v nich panoval řád a jistoty, které dnes často chybí. To, kdy se dřelo a kdy se odpočívalo, neurčoval zaměstnavatel ani úřad, ale hlavně příroda a církevní svátky.

Práce na poli i doma se střídala podle ročních období. V zimě, kdy pole spala pod sněhem, práce ustávala. Rolníci opravovali nářadí, starali se o hospodářství, ale jejich dny nebyly vyplněny těžkou dřinou. Velkou úlevu během roku představovaly církevní svátky a neděle, kdy práce ustávala. V součtu tak rolníci odpočívali celé měsíce během roku.

Svátky nebyly jen dny bez práce. Byly spojeny s procesími, poutěmi, hostinami a společnými oslavami. Vesnice se zaplnila hudbou a zpěvem, pekly se koláče, konalo se posvícení. Tyto dny měly sociální význam, lidé se setkávali, upevňovali vztahy a na chvíli odkládali starosti všedního dne.

Takto nastavený rytmus měl i v českých zemích své zvláštnosti, které se výrazně lišily podle majetku hospodáře a povinností vůči pánovi.

České prostředí mělo svá specifika. Povinná práce se lišila podle toho, zda měl rolník vlastní vůz a tažný dobytek, tedy koně či voly. Pokud je měl, musel vykonávat náročnější povinnosti spojené s povozy – svážet dříví, orat pole nebo dopravovat obilí. Rolníci bez tažných zvířat chodili na robotu pěšky a pracovali s motykou či kosou, například při okopávání brambor, sušení sena nebo ruční sklizni. Většinu roku hospodář pracoval na svém poli, aby uživil rodinu. Robota byla povinnost navíc. Určité dny musel místo svého hospodářství odvést práci pro pána, a pokud nešel on, poslal někoho ze statku.

V pořadu Toulky českou minulostí se cituje starý pramen, který říká: „Ať osedlí nebo neosedlí, ať zámožní nebo chudí venkované, odpradávna byli povinni vrchnosti robotní prací. Vyplývá to ze starobylého vztahu manství čili poddanství nebo také člověčenství.“

Rozsah těchto povinností se v čase měnil. V pozdním středověku, a ještě na začátku raného novověku se jednalo zhruba o dvanáct až dvacet dnů ročně. Po bitvě na Bílé hoře a následné třicetileté válce se však podmínky změnily. Země byla zpustošená, mnoho usedlostí osiřelo a šlechta využila situace k upevnění své moci. Nucených prací přibylo a sedláci museli odpracovat až tři dny v týdnu. Přesto to stále bylo méně, než dnes odpracuje běžný zaměstnanec. A i když musel nevolník na robotu, její podmínky měly jasně daná pravidla, včetně délky pracovního dne.

Až později, v 18. století, určoval délku pracovního dne císařský patent. Podle něj se pracovalo od svítání do soumraku, v zimě to znamenalo osm až devět hodin, v létě i šestnáct. Už ve středověku se ale den na poli odvíjel podobně. Den začínal brzy. Na stole býval kus chleba s mlékem nebo hrnek teplé polévky. Pak se lidé rozcházeli, někdo na vlastní pole, jiný na robotu k pánovi. V poledne si mohli na chvíli odpočinout, někde i na celé dvě hodiny. Jedla se kaše, luštěniny a když bylo dobře, přidalo se i trochu masa. Sedávalo se ve stínu a povídalo, než se šlo znovu do práce. Odpoledne se dělalo až do setmění. Večer se rodina sešla doma u jednoduché, ale vydatné večeře.

K ilustraci tehdejší neefektivity se v pořadu uvádí příklad „Odvoz dvaceti čtyř beček soli do Prahy, vzdálenost přibližně 60 km, zabral celé 24 robotní dny.“ Co dnes zvládne kamion za hodinu, tehdy zaměstnalo lidi na týdny. Pomalé tempo a jednoduché nástroje zároveň znamenaly menší tlak na výkon.

Rolníci pracovali ručně a s jednoduchými nástroji. Zorání 245 hektarů půdy zabralo podle dobových výpočtů 1391 pracovních dnů. Na čtvrt hektaru padly dva celé dny. Moderní zemědělská technika by to zvládla během jediného odpoledne.

Právě tato pomalost a závislost na přírodě snižovala trvalý stres. Tempo určovalo počasí a práce na poli, u níž se scházela celá vesnice. Při sklizni pomáhalo více rodin najednou, zpěv a vyprávění krátily dlouhé hodiny. Společný rytmus práce a odpočinku posiloval komunitu a snižoval psychickou zátěž.

Práce byla těžká, ale nebyla spojena s neustálou kontrolou. Nikdo nestál za zády s hodinkami a nikdo nepsal výkazy. Nevolník znal své povinnosti, zároveň však věděl, že svátky a neděle přinesou pravidelné uvolnění tempa.

Církevní kalendář dodával životu jasný rámec. V českých zemích se nesmělo pracovat přibližně devadesát dnů v roce. Autoři pořadu Toulky českou minulostí připomínají dobové pravidlo „Ty se musely světit, dokonce ani na svém se nemohlo pracovat.“

Tato pravidla se někdy obcházela, přesto dávala roku pravidelnou strukturu s mnoha dny odpočinku. Na rozdíl od dnešní koncentrace dovolené do několika týdnů šlo o volno rozprostřené v průběhu celého roku, prokládané bohoslužbami, poutěmi a posvíceními. Volné dny poskytovaly úlevu od práce, ale také upevňovaly vazby ve vesnici.

Nevolníci byli vázáni k půdě, která zajišťovala základní obživu a místo v komunitě. Věděli, že políčko a dvůr je uživí. Na rozdíl od moderního člověka se málokdy obávali náhlé výpovědi, splátek hypotéky nebo stěhování za prací.

Jeden německý diplomat v 17. století přesto popsal tvrdost tehdejší závislosti slovy „Čeští sedláci žijí životem nadmíru bídným. Jejich pán je pánem jejich majetku, jejich těla, jejich života.“ Šlo o vztah nerovný a přísný, ale zároveň předvídatelný.

Rodinné a sousedské vazby držely vesnici pohromadě, ale každý věděl, že svoboda jednotlivce je omezená. V moderní době máme více možností rozhodovat o vlastním životě, jenže to s sebou přineslo i větší osamění a nejistotu, zda všechno zvládneme sami.

Historici připomínají, že tehdejší svět nebyl nijak idylický. V některých krajích se pracovalo víc, než ukazují průměrné odhady, a do podobných propočtů se často ani nezapočítává péče o domácnost. Kromě práce na poli se totiž vařilo, staralo o dobytek a hlídaly děti.

Zdraví lidí bylo navíc křehké. Děti umíraly častěji než dnes, a i obyčejná horečka nebo poranění mohly mít fatální následky. Naděje, že se člověk dožije stáří, byla nesrovnatelně menší než v současnosti.

K běžným starostem se navíc v průběhu času přidávaly i velké dějinné otřesy. Ty měly na život poddaných často ještě větší dopad než každodenní dřina. Třicetiletá válka zanechala české země zpustošené a mnoho usedlostí osiřelo. Šlechta upevnila svou moc a poddaní měli více povinných prací.

Jak se v pořadu Toulky českou minulostí připomíná, „Nucené práce přibývalo, životní úroveň sedláků klesala. Jako by hodiny dějin obrátily svůj chod a šly pozpátku.“ Tento stav, označovaný jako druhé nevolnictví, přetrval v českých zemích po celé 17. a 18. století. Nevolnictví oficiálně skončilo až roku 1781, kdy Josef II. vydal patent o jeho zrušení. Do té doby určovalo život většiny venkovského obyvatelstva.

Ve srovnání s dneškem vychází život nevolníků v některých ohledech překvapivě lépe. Moderní člověk je sice svobodnější a má zdravotní jistoty, na druhou stranu často čelí nepřetržitému tlaku na výkon, časovým normám a stresu. Juliet Schorová ve své práci připomíná, že náš dnešní způsob práce není přirozený vývoj, ale spíš odchylka. Život poddaných nebyl lehký, ale měl jasný řád daný přírodou, církevním kalendářem a tradicí. To lidem dávalo pocit zakotvení a jistoty, že každý rok má své pevné místo pro práci i odpočinek. V dnešní společnosti, kde se dny často slévají do jednotvárného kolotoče povinností, působí tento pravidelný rytmus jako něco, co nám citelně chybí.

Zdroje: dvojka.rozhlas.cz, snopes.com, grunge.com, historycollection.com