Článek
V devět hodin večer prvního pracovního dne odpověděla Carrie Sun kamarádce na otázku, jak jí šel první den: „Nemám ani čas dojít na záchod.“ Tehdy si neuměla představit, co všechno bude znamenat pracovat jako jediná osobní asistentka miliardáře Boone R. Prescotta, zakladatele hedgeového fondu Carbon. Věřila, že získala nejlepší práci na světě.
Devětadvacetiletá absolventka MIT s titulem z matematiky a financí měla za sebou úspěšnou kariéru analytičky s platem přes 300 tisíc dolarů ročně. Přesto z toho utekla. Potřebovala najít smysl mimo svět peněz. Uprostřed workshopu kreativního psaní ji kontaktoval headhunter s nabídkou, kterou označil za příležitost života.
Pohovory na práci asistentky miliardáře
Přijímací proces trval měsíce a připomínal spíš bezpečnostní prověrku než běžný nábor. Čtrnáct kol pohovorů – hodina s Boonem, zakladatelem fondu a jejím budoucím šéfem, hodina s jeho manželkou Elisabeth, psychologický test s koučem, prověřování osmi referencí z LinkedIn. Boone jí zavolal s tím, že ji přijímá, a nabídl jí přesně ten plat, o který požádala. O bonusu se však nezmínil.
První den dostala uvítací tašku s logem fondu a firemní příručku varující před vulgaritami a sarkasmem. V prostorné kanceláři s výhledem na Central Park jí Boone podal pět popsaných listů papíru. Nahoře stálo: Orientace pro Carrie Sun. Pečlivě ji provedl seznamem 96 povinností – jak maximalizovat efektivitu, pozitivní přístup, žádné ego, vysoká návratnost času. Na konci dokumentu stálo: „V prvních 18 měsících neexistují ‚hloupé‘ otázky!“ Boone se na ni podíval a zdůraznil: „Můžeš se mě zeptat na cokoliv, kdykoliv.“ Carrie v tu chvíli doopravdy začala věřit, že existují dobří miliardáři, že člověk může být slušný i v hedgeovém fondu.
Pravidla se však změnila už druhý den. Večer kolem deváté jí přišel email od Boonea s fotkou jeho dětí. Jak roztomilé! pomyslela si a odpověděla až ráno osobně, aby mu nezahltila schránku. Boone ale reagoval podrážděně a dal jí najevo, že mu vadí, když mu neodpoví hned. Chtěl mít jistotu, že každý jeho email přečte a okamžitě ho potvrdí. Ještě ten večer si nastavila pro Booneho vlastní tón notifikací a přiřadila mu nejvyšší prioritu. U něj měl telefon znít vždy. Všechny ostatní kontakty ztlumila, aby ji nerušily.
Shánění telefonních čísel krásných žen
Práce osobního asistenta miliardářů rozhodně není jednoduchá. Brian Daniel to zažil na vlastní kůži. Deset let pracoval jako asistent bohatých a slavných, než založil agenturu Celebrity Personal Assistant Network. Mezi jeho klienty patřili členové saúdské královské rodiny i hollywoodští herci. Služba pro ně často zabere i šestnáct hodin denně. „Rád bych řekl, že jsem se aspoň trochu vyspal, ale tahle práce je prostě ‚24/7‘,“ vysvětluje Daniel. Telefon zvoní neustále a většina asistentů má proto záložní telefon, nouzový telefon, všechny s vyzváněním nastaveným na maximum.
Daniel vzpomíná, jak jednou prospal všechny své telefony: „Probudil jsem se, když hotelová ostraha vykopla dveře. Museli se ke mně dostat násilím, protože jsem měl okamžitě vzbudit šéfa.“ V jiné chvíli mu zase jeden z jeho šéfů zavolal ve tři ráno jen proto, že nemohl najít vypínač světla. I to pro něj byla naléhavá situace, která se musí hned řešit.
Jenže jsou i požadavky, o kterých se veřejně nemluví. „Například když pracujete pro miliardáře, může se stát, že řekne: ‚Podívej se na tu krásnou ženu tam, chci její telefonní číslo.‘ Pokud vám není příjemné dělat takové věci, musíte to říct už při pohovoru.“ Pokud je šéf svobodný, asistent s ním chodí do nočních klubů až do dvou ráno a má stejný program jako on, ale na rozdíl od šéfa musí být ráno vzhůru a řídit jeho den. „Někdy má asistent šéfa, který chce udělat dojem na ženu, a prostě mu řekne, aby je dostal na soukromý tryskáč a naplánoval jim romantickou večeři. I to patří k běžnému dni.“
Plat se pohybuje v obrovském rozpětí od tisíce dolarů týdně po čtvrt milionu ročně. Carrie tehdy ještě netušila, co všechno se za těmito částkami skrývá v každodenním životě asistentů miliardářů.
Pád z běžícího pásu a popáleniny
Půl roku po nástupu běžela Carrie na pásu v kancelářské posilovně. Boone už byl pryč a v tělocvičně zůstala sama. Poprvé za celý den měla pocit, že může na chvíli vypnout a běžet bez myšlenek na práci. Uprostřed běhu jí telefon položený na okraji běžeckého pásu oznámil nový email. Mrkla na displej, zprávu odsunula stranou a běžela dál. Po chvilce ji ale začalo hlodat, jestli Boone nečeká, že odpoví hned. A co když se začne zlobit, že nereaguje okamžitě? Nakonec udělala to, co dělala celé měsíce – podvolila se. Vzala telefon a začala odpovídat přímo za běhu. Sklonila hlavu k telefonu a v následující vteřině ji pohltila tma. Bradou se praštila o pás běžícího stroje, který ji odmrštil dozadu. „Jsem v pořádku!“ vykřikla automaticky ještě předtím, než kolem sebe zaslechla vyděšené „Můj bože.“ Když začala pomalu vytahovat sportovní legíny od kotníků, viděla, že má kůži na nohách sedřenou. Pás jí při pádu spálil kůži až na maso a pruh popálenin běžel od kolena dolů po obou nohách. Několik kolegů říkalo, že by měla okamžitě do nemocnice, ale ona jen mechanicky opakovala: „Jsem v pořádku.“ Ve skutečnosti v pořádku vůbec nebyla. Uber domů si objednala v 18:48 a už v 7:42 ráno zase jela Uberem zpátky do práce.
Boone zavolal asistentce prezidenta nemocnice, která jí zařídila urgentní návštěvu. Jeho manželka Elisabeth doporučila krémy na modřiny. Carrie Boonovi nikdy neřekla, že to byl právě jeho email, kvůli kterému spadla, podstatné pro ni bylo, že to byla její chyba. Kdy se konečně naučí, že nemůže dělat dvě věci najednou? Elisabethiny krémy bohužel nepomohly. Týdny se zdálo, že se rány lepší, jenže pokaždé, když ohnula koleno, znovu se otevřely.
Narozeninová oslava s hokejistou
O něco později už v nové práci připravovala první Boonovu narozeninovou oslavu a chtěla, aby na ni nezapomněl. Dopátrala se jeho oblíbeného hokejisty, sportovní legendy, která přislíbila účast. Konferenční místnost proměnila v improvizovaný klub – balónky, pivo, sušenky, třípatrový stojan s cupcaky a dort přesně ve tvaru hokejového puku. Doprostřed nechala postavit ledovou sochu Mount Everestu s vyřezanými drážkami na panáky, kolem stály velké chladicí nádoby se šampaňským.
Hokejista pak s Boonem seděl u stolu a dlouze s ním mluvil o tom, jak se na vrcholu udržet i poté, co se tam člověk jednou dostane. „Každý den musíte hrát, jako by šlo o finále,“ vysvětloval. Neexistuje nic jako krize formy. Na otázku, jak poznat, kam puk poletí, odpověděl jednoduše: „Praxe,“ odpověděl. „Když trénujete dost, začnete tušit, kde se otevře prostor.“
Carrie poslouchala a uvědomovala si, že fond neměl žádné zázračné schopnosti, jen dokonale nastavenou efektivitu. Lidé tam pracovali jako dobře naolejované stroje – stanovili si cíl, následovala akce a pak výsledek. V tomhle prostředí si nemohl nikdo dovolit říct, že zrovna „nemá den“. Přemýšlela ale také o tom, jestli právě v této genialitě není i něco hluboce nezdravého. Když se člověk dlouhodobě soustředí jen na vlastní prospěch, soutěž a zisk, začne si pomalu, aniž by si toho všiml, zvykat na to, že pocity a hranice ostatních jdou stranou.
Na ten večer měla domluvenou večeři s přáteli, ale krátce před osmou jim napsala, že nepřijde, protože Boone byl pořád v kanceláři a ona neodcházela dřív než on. Teprve kolem 23:15 se v tiché zasedačce rozhlédla po zbytcích oslavy. Luxusní dort za víc než tisíc dolarů stál na stole úplně netknutý a nakonec skončil v koši – nikdo si z něj neukrojil ani malý kousek.
Druhý rok ve fondu a vyčerpání
Během druhého roku ve fondu neměla Carrie čas ani normálně dýchat. Tlaky ze všech stran neustále narůstaly – chronický nedostatek podpory, nesnesitelné pracovní zatížení. Když se opravdu snažila požádat o pomoc, dostala místo skutečné úlevy jen drahý poukaz do luxusních lázní nebo další zvýšení platu. Současně výkonnost fondu, která předtím celá léta bývala skvělá, začala znatelně klesat. Boone byl v tak špatné náladě, že si nikdo netroufal vejít do jeho kanceláře bez předchozího potvrzení od Carrie, že je právě přístupný.
Její mysl byla roztříštěná neustálým přepínáním mezi desítkami různých úkolů. Začala dělat chyby. Zapomněla například odbavit na let kolegu Gabeho, což byl jen jeden z mnoha úkolů, které měla na starosti a když to zjistil, řekl jí stroze: „Tohle se nesmí stát znovu.“ A pak tiše dodal: „Možná potřebuješ dělat méně práce.“
SMS od šéfa na narozeninové párty
Bylo pozdě v sobotu večer a Carrie byla právě na narozeninové párty kamarádky. Boone poslal SMS s pracovním úkolem a pak druhou zprávu – patnáct slov a každé z nich bylo osobně urážlivé. Okamžitě s hrůzou sledovala, jak její palce automaticky píší odpověď a za vteřinu stisknou odeslání: „Úplně chápu, co myslíš! “ Místo aby mu řekla, že si musí dávat pozor na slova, souhlasila s ním. Rychlost a lehkost, s jakou opustila sebe sama jen kvůli tomu, aby se Boone cítil dobře, ji šokovala – byla to chvíle, kdy pochopila, jak hluboko klesla. Říkala si přece, že prostě jen dělá svou práci a chová se profesionálně. Že sloužit zaměstnavateli znamená sloužit něčemu dobrému. Ale v tu chvíli, s telefonem v ruce a ponižující zprávou na displeji, konečně viděla pravdu.
Její kolegové létali soukromými tryskáči, zatímco běžní zaměstnanci platili na daních víc než oni. Lidé kolem fondu, od recepčních po číšníky, jim okamžitě zvedali telefony, pouštěli je přednostně, dávali slevy. Prostě proto, že pracovali pro miliardáře. S tímhle celým systémem bylo něco zásadně špatně.
Terapie u psycholožky
Začala pravidelně chodit na psychoterapii, protože jí to řekl Boone. Vyhledat odbornou pomoc byl totiž jeho osobní návrh, jak nejlépe řešit problémy vytvořené jeho vlastním pracovištěm.
Během prvního sezení začala vypočítávat všechno, co ji fyzicky trápí. Opakovaná nachlazení, bolesti hlavy, alergie, chronická únava, reflux žaludku, špatné trávení, syndrom suchého oka, rozšiřující se ekzém. Pak přidala poruchu příjmu potravy a narůstající emocionální problémy. Vyprávěla také, jak se už dlouho cítí na samém pokraji úplného nervového zhroucení. „Proč jsem tak špatná ve zvládání stresu?“ zeptala se zoufalým hlasem.
Bez jediné pauzy její zkušená terapeutka klidně odpověděla: „S vámi není nic špatně. Vaše práce vás zabíjí.“
Neúspěšný pokus o odchod od šéfa
Po dvou letech takového nasazení vešla Carrie do Boonovy kanceláře a prostě mu oznámila, že končí.
„To mi neříkej, že mě chceš opustit,“ zasmál se Boone, jako by šlo o špatný vtip.
Carrie přednesla svůj pečlivě připravený monolog bez jediné viditelné emoce v hlase. Měla strach, že pokud si dovolí skutečně něco cítit, mohla by podlehnout. Boone se zeptal, jestli snad žertuje. Carrie klidně odpověděla, že ne, mluví naprosto vážně. Je prostě úplně vyčerpaná. Boone vysvětloval, že když před lety zakládal fond úplně od nuly, byl sám osobně vyčerpaný celých deset let, a nabídl jí delší volno k zotavení.
Boone se naklonil vpřed: „Co chceš?“ Carrie odpověděla, že chce, aby to napravil. „Udělám cokoliv,“ odpověděl bez váhání. Slíbil jí, že ji konečně budou poslouchat, že dostane méně práce a víc podpory.
Carrie souhlasila, že tomu dá ještě jednu šanci. Snažila se vytrvat, vydržela přes měsíc. Jenže ve skutečnosti se nezměnilo vůbec nic. Vrátila se zpátky do jeho kanceláře a tentokrát ji už nedokázal žádnými sliby přemluvit, aby zůstala.
Poslední den u šéfa a odchod
Poslední pracovní den si stanovila jediný cíl – nerozbrečet se. Kolegům ve fondu rozeslala krátké poděkování a mezi řádky oznámila, že odchází. Nakonec našla Luise z recepce, sympatického muže, který ji úplně první den doprovodil k focení pro vstupní průkaz. Když mu s úlevou vracela firemní identifikační kartu, řekl jí nahlas pravdu, kterou tušil už dlouho: „Carrie, pamatuju si váš první den a vypadala jste úžasně… a teď vidím, že vás tahle práce zničila!“
S úlevou smazala Boone z oblíbených kontaktů v telefonu a pak pečlivě změnila všechna nastavení tak, aby jí jeho zprávy už nikdy, ale opravdu nikdy znovu nezazvonily.
Zdroje:
