Článek
Když se v zimě roku 1964 natáčel barevný sovětský film o Mrazíkovi, režisér Alexander Rou se svým štábem zamířil do Murmanské oblasti za severní polární kruh. Teploty tam klesaly hluboko pod nulu a základní potraviny se nedaly sehnat. Herci trpěli zimou i hladem, přesto museli točit scénu za scénou. Z obyčejné zimní pohádky nakonec vyrostl fenomén, který desítky let rezonoval hlavně v Československu. To, co se při natáčení dělo, by samo o sobě stačilo na další příběh. Jenže ten by rozhodně nebyl tak pohádkový, jak by se mohlo zdát.
Cibule místo jablka a petrolej proti hladu
Nedostatek potravin za polárním kruhem vedl k bizarním řešením. Inna Čurikovová, představitelka zlomyslné Marfuši, musela ve scéně pod smrkem kousat místo jablka do cibule, protože ta byla dostupnější. Z lahve pak nepopíjela mléko, jak se na plátně zdálo, ale pouze bíle obarvenou vodu. Pochoutky při hostině s místním nápadníkem měly ještě kurióznější úpravu, natřeli je petrolejem, aby se jídlo nekazilo a aby hladoví herci neujídali rekvizity.
Fyzicky náročné podmínky si vybraly daň zejména na mladé Natalji Sedych, která v Mrazíkovi ztvárnila Nastěnku a v patnácti letech poprvé stanula před kamerou. K nejtěžším patřila scéna, kdy svou nevlastní filmovou sestru Marfušu zachraňuje ze špinavé studené vody plné pijavic. „Třikrát se rozeběhla a zastavila,“ vzpomínali přítomní. Pomohlo až to, když režisér Rou zvýšil hlas.
Tajná láska patnáctileté Nastěnky
Filmová Nastěnka Natalja Sedych se na casting vydala tajně, bez svolení rodičů. Ti jí posléze natáčení zakázali a situaci vyřešil až režisér Alexander Rou osobně. „Musel jsem s nimi promluvit a přemluvit je. Jednoduché jednání to nebylo,“uvedl později s tím, že rodiče přesvědčil až slíbený honorář. Do filmu vstoupila jako studentka baletní školy Velkého divadla v Moskvě, kam ji přijali už v deseti letech.
Eduard Izotov, představitel Ivánka, byl tehdy třiatřicetiletý muž, který už měl za sebou několik filmů. „Byla jsem úplné děcko, hrála jsem samu sebe, mladičkou a naivní. Eduard byl moje první láska. Neskutečná a nádherná. A tajná,“ vzpomínala později. Polibek od Ivánka byl první v jejím životě a musel se odehrát před zraky celého štábu. Po Mrazíkovi natočila ještě několik filmů, ale ve dvaceti letech přestala točit. „V Bolšom jsem prožila nejlepší období života. Nemohla jsem tančit i točit. Lev Nikolajevič Tolstoj řekl Jestli dokážete nepsat, nepište. Já jsem nedokázala netancovat,“ vysvětlovala. Stala se primabalerínou Velkého divadla a zažila mnohem větší slávu než ve filmu. Po životě plném tance, divadla a podle vlastních slov i „nejméně padesáti milenců“ žila v důchodu v jednom ze stalinských mrakodrapů v centru Moskvy.
Marfuša se styděla za svůj vzhled
Zatímco filmová Nastěnka vzpomínala na natáčení v dobrém, Inna Čurikovová, která hrála Marfušu, nesla roli jako těžké břemeno. Režisér Rou vyžadoval, aby vypadala mnohem hůř než Nastěnka, a když viděla práci maskérů, rozplakala se a uvažovala o odchodu. „Připadala si tak ošklivá, že chtěla s filmem praštit,“ vzpomínali přítomní. Později ji prý v ulicích Moskvy zastavovali lidé a posmívali se. Sama přiznala, že se na film dokázala podívat jen jednou.
Ve scéně, kde louská v ústech ořechy, nešvindlovala. „Drtila jsem je bez triků, holými zuby,“ tvrdila. Svůj um předvedla už při castingu, což přesvědčilo režiséra. Později se z ní stala výrazná sovětská herečka a hlavní tvář filmů svého manžela Gleba Panfilova. Získala řadu cen, mimo jiné Stříbrného medvěda v Berlíně. Zemřela v lednu 2023.
filmová Nastěnka Inna Čurikovová
Žena jako dědeček a muž jako Baba Jaga
Mrazík má i dvě herecko dabingové kuriozity. Kouzelného Dědečka Hříbečka hrála herečka Galina Borisovová, ale v originále ji daboval muž Michail Janšin. A naopak Babu Jagu ztvárnil muž Georgij Milljar. Jeho otec Franz de Milieu byl francouzský inženýr urozeného původu, který v Rusku stavěl mosty. Po revoluci přišla rodina o část majetku a příjmení si změnila na Milljar.
Milljar ve studiu Mosfilm často hrál čerty a pohádkové bytosti. Kostým a líčení Baby Jagy si navrhl sám. V soukromí byl plachý, až do svých jednašedesáti let žil s matkou a oženil se až v pětašedesáti. Rou musel hlídat, aby mu nikdo neprodával alkohol, protože se rád napil. Jednou Milljar dokonce zachránil celý film, když vytahoval z promáčeného sklepa filmové kotouče poté, co prasklo potrubí. Točil až do posledního roku svého života. Zemřel roku 1993.
Mrazík se švédskými kořeny
Alexandr Chvylja, představitel Mrazíka, se ve skutečnosti jmenoval Alexandr Leopoldovič Bressem a pocházel z ukrajinské rodiny švédských přistěhovalců. Hrál už ve třicátých letech a natáčel až do své smrti v roce 1976. Do českého dabingu se vloudila i drobná botanická nepřesnost. Václav Větvička rád připomínal, že ve verzi s hlasem Otomara Korbeláře „vyrostla štíhlá jedlička tam mezi modříny“, zatímco ruský originál mluví o smrčku a kamera přitom ukazuje borovici.
Od slávy do vězení
Eduard Izotov, představitel filmového Ivánka a idol mnoha sovětských žen, se narodil krátce před válkou v Bělorusku. Jeho otec byl armádní důstojník a dosáhl hodnosti plukovníka. První větší roli získal koncem padesátých let, brzy nato se objevil v populárním romantickém filmu po boku „sovětské Brigitte Bardot“ Natalji Kustinské. V roce 1965 přišla role, která změnila jeho život. V jedné z písní Ivánek říká, že se uživí za pluhem i v boji a že umí tancovat, pracovat, lovit i rybařit. Sovětské divačky si ho okamžitě zamilovaly. Fotografie Izotova se začaly prodávat v novinových stáncích po celé zemi, což bylo v tehdejší době jasné měřítko národní lávy a popularity.
Přesto role Ivánka zůstala jeho vrcholem. Později hrál už jen menší role v dalších filmech a seriálech. Jako mnoho jiných herců si přivydělával cestami po zemi a besedami s diváky. Jeho první manželka Inga Budkevič ho nazývala hédonistou. Tvrdila, že „krásně žít“ uměl i miloval, ale nebyl kariérista. Podle kolegů měl dobrou povahu, jen chyběl pevný charakter. Roku 1980 se Inga a Eduard rozešli po čtyřiadvaceti letech manželství. Jejich dcera Veronika byla už dospělá.
Jeho druhou manželkou se stala Irina Ladyženskaja. Podle Ingy byla klidná, protože Irina Eduarda milovala a dobře se o něj starala. Dvojice plánovala společný život a snila o chalupě. Právě chalupa se stala spouštěčem celé tragédie.
Tisíc dolarů v botě
Peníze na vysněný dům měli, rozhodli se proto prodat své dolary a zlato na černém trhu. V roce 1983 šlo o nebezpečný a přísně zakázaný krok. V čele Sovětského svazu tehdy stál Jurij Andropov, bývalý šéf tajné služby KGB, který prosazoval tvrdý postup proti spekulantům a jakémukoli stínovému obchodu. Manželé dorazili s doprovodem příbuzného na Puškinské náměstí ke kavárně Lyra. Izotov měl v botě schovaných tisíc dolarů, obrovskou sumu v zemi, kde inženýr vydělával asi sto dvacet rublů. Místo kupce na ně čekali agenti bezpečnostních orgánů. Oba zatkli.
V Sovětském svazu neměli herci žádná zvláštní privilegia. Za nelegální obchod s valutami nebo tajné koncerty mohli skončit ve vězení. Izotov i jeho žena nakonec dostali tříletý trest. Inga vzpomínala, že když z budovy soudu vyvedli Irinu v poutech, málem ji nepoznala, jak byla zoufalá. Pamatuje si jen její výkřik „Pomozte Edikovi!“
Koncerty v Matrosské tišině
Jeho první manželka Inga a řada dalších herců se snažili Izotovovi pomoci, psali žádosti a navštěvovali úřady. Pod petice se podepsaly desítky známých umělců. Nic nepomohlo. Izotov skončil ve věznici Matrosskaja tišina. „Když seděl ve vězení, jezdili jsme do Matrosské tišiny vystupovat, abychom mu aspoň trochu ulehčili život. Vystupovali skoro všichni. Vozili jsme mu domácí jídlo a sklenice jeho oblíbené zavařeniny. Nejsilnější bylo sledovat, jak moc se změnil,“ vzpomínala Inga. Izotov si odseděl dva a půl roku a na svobodu vyšel jiný člověk.
Šest mrtvic a ztráta paměti
Irina Ladyženskaja se po propuštění dokázala vrátit do práce a později se stala zástupkyní ředitele Divadla filmového herce. Eduard Izotov se však nikdy nevzpamatoval. První mrtvici prodělal dva roky po návratu z vězení. Pak přišly další. Celkem jich bylo šest. Po čtvrté začal ztrácet paměť. „Nechci být ubohý. Víc na jeviště nevystoupím,“ řekl. Přátelé mu posílali peníze a snažili se pomáhat, ale zdravotní stav se dále horšil. Posledních šest měsíců života strávil v nemocnici. „V televizi běžel Mrazík, všichni křičeli To je náš Edik a líbali ho. On se díval a neviděl,“ řekla jeho dcera Veronika. Izotov zemřel v roce 2003 ve věku šedesáti šesti let.
Fenomén, který v Rusku neznají
Film získal v Benátkách ocenění Lion of San Marco a uvedli ho i v USA. Scénář napsal dramatik Nikolaj Erdman, který dříve strávil roky ve vyhnanství za satiru o Stalinovi. Z Mrazíka se stal fenomén hlavně v Československu. Jedním z důvodů byla i symbolika macechy a Marfuši, které mnozí Češi po roce 1968 vnímali jako metaforu sovětské okupace.
Když Natalja Sedych v roce 2000 dorazila do Prahy na TýTý, řekla „O tom, jaký má Mrazík u vás úspěch, jsme dlouho neměli tušení.“ Inna Čurikovová dodala „Cítila jsem, že Marfuša je tam opravdu populární. Je to příjemné, ale možná by se Češi mohli podívat i na jiné moje filmy.“ Český dabing v režii K. M. Walló sehrál v úspěchu zásadní roli. František Filipovský posunul roli Baby Jagy o několik tříd výš. Původní ruský scénář nebyl napsaný ve verších, rýmovanou podobu mu dal až český překlad pro dabing. K roku 2019 byl Mrazík nejčastěji reprízovanou pohádkou České televize.
Každý Nový rok se děti i dospělí znovu dívají na Mrazíka, smějí se, trochu se dojímají a aspoň na chvíli věří, že svět může být spravedlivější a laskavější, podobně jako v téhle pohádce.
