Smrtka z pohádky Honza málem králem: V mládí byla Valerie Kaplanová skutečnou kráskou, vážila 45 kg

Když se řekne Valerie Kaplanová, většině lidí se vybaví tři ikonické role - trhlá babička Škopková z Troškovy trilogie, děsivá Smrtka z pohádky Honza málem králem, nebo legendární Bába Tutovka z televizní loterie. Málokdo však tuší, že v mládí byla Valerie skutečnou kráskou s uhrančivýma očima a štíhlou postavou, kterou by jí mohly dnešní modelky závidět. Od její smrti uplynulo již 26 let.

Narodila se 12. září 1917 v Hlinsku, ale dětství prožila ve Vídni, kde její otec pracoval jako obchodní zástupce obuvnické firmy. Tam také získala perfektní znalost němčiny, která se jí později hodila při účinkování v mezinárodních produkcích. Koncem dvacátých let se rodina přestěhovala do Prahy, kde Valerie ve svých třinácti letech poprvé stanula na divadelních prknech.

Ačkoli ji to táhlo k divadelním prknům, poslechla tatínkovo přání a poctivě vystudovala rodinnou školu. Pak několik let pracovala jako sekretářka, ale plamínek divadelní vášně v ní nikdy neuhasl. Ve svém volnu začala účinkovat v divadle Rokoko, kde se stala členkou poloprofesionálního souboru vedeného spisovatelem Václavem Lacinou s názvem Živé jeviště. Kancelářská práce ji ale příliš nenaplňovala.

Od roku 1943 začala Valerie navštěvovat soukromou dramatickou školu Marie Markové-Nekolové. Její profesionální herecká kariéra začala až po druhé světové válce v Zemském divadle v Liberci. V roce 1948 přijala nabídku z Karlových Varů, po jediné sezóně působila v Národním divadle Brno a Divadle pracujících Gottwaldov (dnešní Zlín). V roce 1952 se vrátila do Karlových Varů.

Největší úspěchy však sklízela od roku 1961 ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde působila až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1979. I poté však na jevišti dále vystupovala a hostovala v řadě pražských divadel, zejména v Divadle Na zábradlí.

Před filmovou kamerou stanula poprvé až v roce 1951 ve věku 34 let. Režisér Miloš Wasserbauer ji obsadil do krátkometrážního filmu Pionýr. Pak si na další filmovou příležitost musela počkat více než dvě desetiletí. Skutečný průlom přišel až v 70. letech, kdy jí bylo už přes padesát.

Valerie Kaplanová byla známá svou extrémně štíhlou postavou, ačkoli jako dítě prý hubená nebyla. Při výšce kolem 170 cm vážila po válce pouhých 34 kg, kdy v těžkých dobách dokonce vyměňovala lístky na maso za marmeládu, mrkev a jablka. V době natáčení komedie Slunce, seno a pár facek (1989) měla o pouhých pět kilogramů více.

Její štíhlost, až vychrtlost, doplňovaly uhrančivé tmavé oči a jakýsi nepřítomný pohled, což z ní dělalo výrazný herecký typ. Když chtěla, uměla rozehrát svůj hlas do skřípavých tónů, „jako byste právě otevřeli po staletí uzamčenou bránu,“ jak ji popisoval jeden ze zdrojů. O jejích stravovacích návycích se tradovalo mnoho historek. V jednom rozhovoru přiznala, že má ráda tradiční česká jídla jako cmundu, škubánky nebo bramborové šišky. Režisér Zdeněk Troška ji však znal trochu jinak: „Valerie byla úžasná baba. Při životě ji držel jen rum a cigareta. A když už opravdu musela jíst, tak si v kuchyni nebo v restauraci poprosila o to nejtlustší maso, co tam měli,“ vzpomínal v knize Petra Macka „Slunce, seno, 30 let“.

V mládí byla Valerie překrásnou ženou s výraznými rysy, což většina publika, které ji znalo pouze jako vrásčitou stařenu, nikdy nepoznala. Jak sama říkala - na role princezen nikdy nebyl čas, i když postavu na ně měla, když před kamerou stanula poprvé až ve svých 34 letech.

V roce 1977 přišla jedna z jejích nejikoničtějších rolí - kostnatá Smrtka s kosou v pohádce Honza málem králem, kde pronásledovala Jiřího Korna. Natáčení se pro ni stalo skutečně bolestivým zážitkem - při jedné ze scén se oba herci tak vžili do souboje, že si Valerie kromě odřenin odnesla i dvě zlomená žebra.

Následujícího roku se objevila v seriálu Třicet případů majora Zemana, kde ztvárnila matku Brůnovou v děsivé epizodě Studna. V roce 1983 si zahrála průvodkyni muzeem ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící.

Osud nahrál Valerii do Troškovy trilogie nečekaným způsobem. Po dokončení prvního dílu ze série Slunce, seno už nebyla mezi živými herečka ztvárňující Škopkovu maminku, a režisér proto musel najít novou představitelku. Z pěti finalistek zvítězila sedmdesátiletá Valerie. V roce 1989 se objevila v komedii Slunce, seno a pár facek a o dva roky později v Slunce, seno, erotika (1991).

Největší slávu však zažila v 90. letech díky populární televizní loterii Tutovka, kde se stala maskotem. „Nikdy bych nevěřila, že Tutovka vyvolá takový poprask,“ svěřila se v jednom rozhovoru. „Vždyť já pomalu nemohla ani do krámu pro chleba. Každý na mě volal Bábo Tutovko! Chtěli po mně, ať to nějak zařídím, že se o výhru podělíme. Pro všechny jsem prostě byla Bába Tutovka.“

Její popularity využila i televizní stanice Nova, která jí svěřila moderování několika dílů hudebního pořadu Eso, jehož hlavní tváří byla jinak Tereza Pergnerová.

Z natáčení Troškovy trilogie se traduje historka s Martinem Dejdarem. Když štáb odjížděl do Itálie natáčet třetí díl Slunce, seno, erotika, dala mu Kaplanová čtyřicet kanadských dolarů, které měla schované od mládí. Když je ale Dejdar chtěl v Itálii vyměnit, ukázalo se, že jsou falešné, a herec měl co vysvětlovat italským karabiníkům.

Valerie Kaplanová díky dětství ve Vídni perfektně ovládala němčinu. Coby absolventka Anglického institutu a jazykové školy Lingua mluvila skvěle i anglicky, což jí otevřelo dveře k zahraničním produkcím jako Proces (1993) či Nexus (1994).

Její filmografie čítá téměř sedm desítek různorodých rolí. K filmovému řemeslu přistupovala s pokorou a byla vděčná za každou příležitost. Své čarodějnice, smrtky a babičky nikdy nehrála polovičatě – každé postavě propůjčila nezaměnitelný charakter a nasadila se naplno, ať šlo o malou epizodní roli nebo výraznější part.

Málokdo ví, že Valerie Kaplanová byla také krátce vdaná - jejím manželem byl úředník Národní banky Vladimír Tláskal. O svém manželství se příliš nezmiňovala, jen jednou poznamenala, že její muž během války „projedl všechny peníze“, což mohl být důvod jejich rozchodu.

Své poslední role ztvárnila navzdory vážným zdravotním problémům. V roce 1998 si zahrála babičku Filomenu v pohádce Šmankote, babičko, čaruj!, následovaly ještě role v bakalářské povídce Krupice a v televizní komedii Ukradená babička.

Kaplanová byla činorodá až do samého konce. I přes svůj vysoký věk neztratila jiskru a smysl pro humor. V polovině devadesátých let její nezničitelnou energii a temperament začala brzdit zákeřná rakovina. Její celoživotní záliba v cigaretách a rumu pravděpodobně přispěla k rozvoji této nemoci. Síly jí ubývaly, ale duch zůstával nezdolný a nevzdávala se. Boj s rakovinou však byl nakonec nad její síly a 13. května 1999 zemřela v pardubické nemocnici ve věku 81 let.

I po 26 letech od její smrti zůstává Valerie Kaplanová v paměti diváků jako nezaměnitelná osobnost českého divadla a filmu. Není to jen díky častým reprízám jejích filmů, ale především díky jedinečnému charismatu, které z plátna a obrazovek stále vyzařuje. Vyzáblá postava, uhrančivý pohled a charakteristický skřípavý hlas z ní učinily herečku, na kterou se nezapomíná.

Zdroj: www.extra.cz, www.krajskelisty.cz, www.super.cz, www.vlasta.cz