Nejzvrhlejší papež Alexandr VI. otrávil půl Říma. Měl prý dítě s dcerou, Vatikán změnil v nevěstinec

Když se v roce 1492 z konkláve vynořil nový papež a přijal jméno Alexandr VI., Řím jásal. Sigismondo Conti, dobový kronikář, o něm tehdy zapsal: „Uměl se velmi dobře prezentovat, byl výborným řečníkem a měl důstojné vystoupení. K tomu přispívala jeho majestátní postava. Navíc se nacházel ve věku, kdy jsou podle Aristotela lidé nejchytřejší; měl asi šedesát roků.“ Nikdo z nich netušil, že právě zvolili muže, který se zapíše do dějin jako ztělesnění církevní zkaženosti.

Rodrigo Borgia se narodil v roce 1431 ve španělské Játivě nedaleko Valencie. Jeho rodina patřila mezi bohatou aragonskou šlechtu, která měla ambice daleko přesahující hranice Pyrenejského poloostrova. Zajímavostí ovšem je, že rodiče Rodriga byli bratranec a sestřenice – blízký příbuzenský svazek, který byl tehdy mezi šlechtou běžný, což u muže, který se měl stát náměstkem Kristovým na zemi, působí přinejmenším pikantně.

Rodrigova cesta k moci začala, jak jinak, díky rodině. A už tehdy bylo jasné, čím se celý jeho život ponese – výměnou služeb, protežováním příbuzných a tkaním sítě kontaktů. Rodrigo měl v roce 1456 teprve pětadvacet, když ho jeho strýc Alfonso de Borja, čerstvě zvolený papež Kalixtus III., jmenoval kardinálem. Španělský kardinál začal budovat svou říši uvnitř Vatikánu. A dařilo se mu to skvěle.

Rodrigo získal lukrativní úřad papežova místokancléře, který si dokázal udržet i po smrti svého strýce. Během pontifikátů dalších tří papežů si bedlivě střežil své postavení a systematicky hromadil obrovské jmění. Žil přitom stylem, který měl k církevním ideálům hodně daleko. Jacopo Gherardi ho popisuje jako muže „majícího velké cíle, který je navzdory průměrnému vzdělání schopen působivě a obratně mluvit; svou prohnanost má od přírody a umí si obdivuhodně poradit v každé situaci.“

Co bylo ovšem všeobecně známé a o čem se dokonce veřejně hovořilo, byly Rodrigovy milostné eskapády. Gaspare de Verona o něm napsal slova, která byla současně chvalozpěvem i odsouzením: „Jeho řeč je ušlechtilá a přívětivá. Uchvacuje vznešené dámy všude, kde se s nimi setká, a působí na ně přitažlivou silou, která je silnější, než když magnet přitahuje železo. Má se však za to, že je všechny posílá pryč nedotčené.“ Tato poznámka měla být žertovná narážka na kardinálovu přístupnost půvabům ženského pohlaví, ale ve skutečnosti ukazovala na skandál, který se táhl celým Rodrigovým životem.

Když v roce 1492 zemřel papež Inocenc VIII., Rodrigo Borgia se rozhodl, že nastal jeho čas. Do konkláve vstoupil s jasnými záměry a ještě jasnějšími prostředky. Šestého srpna, kdy konkláve začalo, neměl příliš velké šance. Favority byli portugalský kardinál da Costa a italští kardinálové jako Ascanio Sforza či Giuliano della Rovere. Jenže Rodrigo měl něco, co ostatní neměli v takové míře – peníze a ochotu je bez skrupulí použít.

Za svou více než pětatřicetiletou kariéru v církevních úřadech si Borgia dokázal nashromáždit takové bohatství, že mohl rozdávat lákavé volební sliby všem, kdo byli ochotni ho podpořit. V noci z desátého na jedenáctého srpna 1492 byl překvapivě jednomyslně zvolen papežem. Tvrdí se, že si většinu hlasů koupil, a není pochyb o tom, že na toto jednomyslné zvolení měly vliv právě jeho finanční prostředky a nabídky výhodných postů v papežské kurii.

Římané jeho zvolení vítali s nadšením. V očích lidí byl Rodrigo Borgia zkušený diplomat a obratný organizátor, ne příšera, jak ho později líčily kroniky. Působil jako někdo, kdo má na vládnutí „papíry“ – za sebou roky v církevních úřadech, spoustu kontaktů a silné spojence po celé Itálii.

Rodrigo Borgia se nikdy netajil svými milostnými vztahy. Zatímco jiní papežové měli své milenky v tajnosti, Alexandr VI. s nimi otevřeně žil a plodil děti, které pak bez ostychu legitimizoval a dosazoval do vysokých církevních i světských funkcí. Nejdůležitější ženou v jeho životě byla Vanozza Cattanei, jejíž původ zůstává nejasný. S touto ženou měl Rodrigo čtyři děti – Cesara, Juana, Lucrezii a Joffrého. Vanozza byla nejméně třikrát vdaná a v roce 1518 zemřela v Římě jako zámožná a vážená paní. Jejího pohřbu se na podnět tehdejšího papeže Lva X. zúčastnili i vysocí hodnostáři papežského dvora.

Jeden z tehdejších kronikářů zaznamenal proměnu, která s ním za léta přišla: „Byl to velmi hezký mladík, vysokého vzrůstu a silných svalů. Často se usmíval a mluvil slušně. Když se později stal Svatým otcem, byl nepříjemný, nervózní, nehezký a hodně tlustý, stále však měl kolem sebe houf krásných a mladých milenek. Ty ho skutečně obdivovaly. Ačkoliv byl hezkých pár let v kategorii kmetského věku, milovat uměl jako mladík.“

Nejvíce skandální byl ovšem jeho vztah s Giulií Farnese, mladou a krásnou ženou, která byla vdaná za římského šlechtice. To jí však nijak nebránilo v tom, aby otevřeně vystupovala po papežově boku na veřejnosti. Brzy získala přezdívku „papežova nevěsta“. Její bratr Alessandro nijak nebránil rodinnou čest a naopak situace využil. Díky vztahu své sestry s papežem se brzy stal kardinálem a později dokonce papežem Pavlem III. V tehdejším Římě se rodiny často obohacovaly právě díky takovým praktickým vztahům s mocnými.

Alexandr VI. měl celkem nejméně sedm nemanželských dětí, ale čtyři z nich – děti s Vanozzou – sehrály klíčovou roli v jeho dynastických plánech. Za svého dědice určil Juana, mladšího ze synů. To, že nebral ohled na prvorozeného Cesara, se vysvětlovalo tím, že Cesare byl již určen pro církevní dráhu. V roce 1493 jmenoval osmnáctiletého syna kardinálem.

Když byl však v roce 1497 za záhadných okolností zavražděn Alexandrův nejmilovanější syn Juan, celý dynastický plán se zhroutil. Zavraždění Juana zasáhlo papeže tak silně, že dokonce vyhlásil reformní program. Volal po opatřeních k omezení přepychu papežského dvora, po reorganizaci Apoštolské kanceláře a potlačení simonie a konkubinátu. Tento moment pokání však netrval dlouho. Brzy se Alexandr vrátil ke svým obvyklým metodám a svého syna Cesara udělal světským vládcem.

Cesare však v roce 1498 na kardinalát rezignoval a oženil se s Charlottou d'Albret, aby upevnil alianci Borgiů s francouzským králem Ludvíkem XII. Díky bezohlednému vedení válek a atentátům dovedl Cesare pod svou kontrolu rozsáhlá území v Romagni a části střední Itálie. Dobyl vévodství Romagna, Umbria a Emilia. Stal se inspirací pro Niccola Machiavelliho, který ho použil jako vzor pro svou slavnou knihu Vladař.

Nejděsivější pověsti se ale točily kolem Rodrigovy dcery Lucrezie, o níž v soudobé Itálii kolovalo nesčetně klevetů. Lucrezie byla nejprve provdána za Giovanniho Sforzu z Milána, ale papež nechal manželství anulovat s odůvodněním, že její manžel je impotentní. Lucrezia byla úředně shledána nedotčenou pannou, přestože už tehdy čekala dítě se svým milencem. Když se to dozvěděl její bratr Cesare, nechal mladého muže bez milosti hodit do Tibery.

O tom, zda se pověsti o travičství a incestu zakládaly na pravdě, se diskutuje dodnes. Jisté je, že Lucrezie nezbývalo než se přizpůsobit – vyrostla totiž v naprosto amorálním prostředí papežského dvora. Dobové kroniky tvrdí, že měla intimní vztah se svými bratry, což v tehdejším prostředí plném zvrhlostí nebylo možná až tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Tyto pověsti se však opírají spíše o drby a politickou propagandu než o věrohodné důkazy.

Řeči o jejich vztahu ale pokračovaly dál. Tvrdilo se, že papež byl na svou dceru až nezdravě fixovaný a právě proto nechal zrušit její první manželství, protože ji chtěl mít plně pod svou kontrolou. Nejodvážnější verze těchto obvinění dokonce tvrdí, že z jejich vztahu vzešlo dítě. Opírají se o zvláštní detail: Alexandr VI. u jednoho novorozeného dítěte vydal dvě různé buly. V jedné ho označil za svého syna, v druhé za vnuka. Proč by vydával dva protichůdné dokumenty na totéž dítě? Nepřátelé Borgiů v tom viděli důkaz incestního skandálu – dítě bylo prý plodem vztahu otce s dcerou a papež nevěděl, jak tento skandál zakrýt. Mohlo jít skutečně o důkaz nejhoršího prohřešku, ale stejně pravděpodobně o politickou pomluvu namířenou proti vlivné španělské rodině. Minimálně však tato záhada ukazuje, že současníci považovali takový vztah za věrohodný natolik, aby o něm šířili pověsti.

Skandály kolem Lucrezie a jejích bratrů nebyly jedinými, které otřásaly papežským dvorem. Alexandr VI. vytvořil prostředí, kde byly nejrůznější zvrhlosti spíše pravidlem než výjimkou. Dodnes se o něm vyprávějí příběhy, které jsou na hranici uvěřitelnosti. K jeho pověsti zhýralce přispěl zejména příběh o takzvaném „Banketu kaštanů“. Během této oslavy mělo více než padesát prostitutek soutěžit o to, která z nich uspokojí nejvíce hostů. Zda se tato událost skutečně stala, nebo zda byla výmyslem nepřátel Borgiů, není jasné. V tehdejším Římě však taková dekadence mezi mocnými rozhodně nebyla výjimkou.

Za pontifikátu Alexandra VI. se Řím stal městem, které nikdy nespí. Rodrigo si ve městě vydržoval nespočet milenek a jeho dvůr byl proslulý svými nočními hýřeními. Byl to velmi zdatný manipulátor, který díky intrikám vždycky dostal, co chtěl. Jeho schopnost ovlivňovat lidi a obratnost v politických machinacích byly fascinující, ale zároveň odpudivé.

Vedle sexuálních skandálů se rodině Borgiů připisovala i jiná temná pověst. Papež byl opakovaně obviňován z vražd pomocí jedu. Alexandr VI. měl údajně využívat jedy k odstranění nepohodlných kardinálů, zejména těch bohatých, jejichž majetek pak mohl zkonfiskovat a přidat do papežské pokladnice. Kolovala o něm řada pověstí, které mu připisovaly vraždění nepřátel, nic z toho se však nedá spolehlivě prokázat.

K těmto pověstem přispěla pravděpodobně i násilnická povaha jeho syna Cesara, který prokazatelně své odpůrce odstraňoval. Zdá se, že sám papež se svého syna v závěru života obával a nechal se jím často ovlivňovat. Cesare byl tím, kdo prováděl špinavou práci, zatímco Alexandr si zachovával alespoň zdání papežské důstojnosti.

Alexandr VI. zemřel 18. srpna 1503 v Římě. V úředních záznamech je jako příčina uvedena malárie a většina historiků s ní souhlasí. Už jeho současníci si ale šeptali, že v tom byl jed, možná omylem, možná záměrně. Vypadá to skoro jako špatný vtip: muž, o němž se říkalo, že nechává své protivníky travičům napospas, měl sám skončit stejným způsobem. Objevila se i domněnka, že vypil dávku připravenou pro někoho jiného, nebo že se ho jeho nepřátelé jednoduše rozhodli odstranit.

Po Rodrigově smrti se Cesare ještě nějakou dobu snažil udržet vliv rodiny Borgiů, ale bez otce na papežském stolci byl jejich rod odsouzen k rychlému pádu. Nový papež Julius II., dříve kardinál Giuliano della Rovere, byl dlouholetým Borgiovým nepřítelem a nemínil rodině dopřát žádnou milost.

Život Alexandra VI. byl plný rozporů. Na jedné straně to byl diplomaticky obratný a organizačně zdatný vládce, který se úspěšně orientoval v komplikované politice své doby. Vydal bulu Inter caetera, kterou rozdělil nově objevený svět mezi Španělsko a Portugalsko. Podporoval evangelizaci Nového světa. Byl mecenášem umění – obnovil Castel Sant'Angelo, vybudoval monumentální sídlo Apoštolské kanceláře, dal vylepšit vatikánské paláce a přesvědčil samotného Michelangela, aby navrhl plány na přestavbu baziliky svatého Petra. Na druhé straně jeho zjevné upřednostňování rodiny a nedbání zásad celibátu velmi poškodily autoritu papežství. Opakovaně se pokoušel potlačit vliv inkvizice a dal zastavit vyšetřování filozofa Pica della Mirandoly, které nařídil předcházející papež.

Někteří jeho předchůdci i následovníci v úřadě papeže se nechovali o mnoho lépe, ale právě Alexandr VI. se stal ztělesněním všech tehdy poměrně běžných církevních nešvarů. Dodnes se vedou diskuse o tom, zda byl skutečně tak zvrhlý, jak ho vykreslují kronikáři, nebo zda se stal obětí černé propagandy ze strany svých nepřátel, kteří chtěli hodit na španělskou rodinu Borgiů všechny hříchy, aby tím očistili zbytek katolické církve.

Současníci jej odsuzovali i obdivovali zároveň. Přestože jeho náboženské přesvědčení nelze zpochybnit, skandály provázely jeho aktivity během celé kariéry. Ani z pohledu dobových hodnot nebylo jeho neúnavné sledování dynastických cílů a snaha o zveličování své rodiny považováno za přijatelné. Alexandr VI. dodnes patří mezi nejkontroverznější postavy papežského stolce. Nebyl tak zkorumpovaný, jak ho vykreslil Machiavelli a dobové drby, ale ani tak užitečný pro církev, jak by ho rádi viděli jeho obhájci. Jeho život byl dokonalou ilustrací toho, jak daleko se papežství na přelomu středověku a novověku vzdálilo od duchovního poslání a proměnilo se ve hru o moc, bohatství a rodinné ambice. Alexandr VI. zanechal církev oslabenou a zdiskreditovanou, což konečně přispělo k reformačním hnutím, která záhy otřásla celou Evropou.

Zdroje: memento-historia.cz, stoplusjednicka.cz, epochaplus.cz, cs.wikipedia.org, britannica.com