Dětská nevěsta anglického krále: Isabelle bylo 6, jemu 29. Miloval muže, její život skončil tragicky

Kostel svatého Mikuláše v Calais zářil ve světle stovek svící. Zvuk varhan se rozléhal chrámem. Malá holčička v modrých sametových šatech zdobených zlatými liliemi plakala. Byla tak lehká, že ji museli nést vévodové z Berry a Burgundska. Za pár okamžiků se stane anglickou královnou.

Do sedmých narozenin jí zbývalo pět dní. V její výbavě byly panenky s miniaturním stříbrným nábytkem. Ženich, který na ni čekal u oltáře, byl o dvacet dva let starší. Muž, který se měl stát jejím manželem, prožil život plný kontroverzí. A jeho největší skandál se netýkal žen.

Richard II. se stal anglickým králem v deseti letech. Bylo to v roce 1377, kdy Eduard III. zemřel a zanechal trůn svému vnukovi. Chlapec ještě neměl zkušenosti s vládnutím, potřeboval rádce. A jedním z těch nejbližších byl Robert de Vere, devátý hrabě z Oxfordu. Jejich přátelství přetrvalo celé Richardovo dospívání a přerostlo v něco, co dvůr pozorně sledoval a o čem se šeptalo.

Richard II. de Vereho nezřídka povyšoval. Udělal z něj vévodu z Irska, ačkoliv de Vere tam nikdy nevládl ani nebyl. Obdarovával ho statky a privilegii, která jiní lordi považovali za nepřiměřená, někdy přímo urážlivá. Lidé u dvora si všímali. A kronikáři píšící dobové záznamy volili slova opatrně, ale jasně. Když se pak de Vere rozvedl se svou ženou Filipou de Coucy kvůli nějaké ženě, kterou si chtěl vzít, způsobilo to povyk. Richard ho ale neopustil. Ani když tím riskoval, že si proti sobě popudí právě ty muže, na jejichž podpoře jeho vláda stála.

V listopadu 1387 se situace vyhrotila. Pět lordů se spojilo a vystoupilo proti králi. Později je historie nazvala Lords Appellants. Tvrdili, že král je obklopen špatnými rádci, že jeho náklonnost k de Vere poškozuje království. Robert de Vere musel z Anglie prchnout. Richard ztratil téměř veškerou kontrolu nad mocí. Už nikdy svého přítele neviděl živého. De Vere zemřel o pět let později v Louvainu, stovky mil daleko.

O tři roky později, v roce 1395, dorazila do Londýna zpráva, že jeho tělo bude převezeno zpět do vlasti. Richard nařídil pohřeb s královskými poctami a osobně se ho zúčastnil. Když otevřel rakev, aby naposledy pohlédl na jeho tvář, šlo o neobvyklé gesto, které současníci chápali jako poslední projev náklonnosti k muži, kvůli němuž král kdysi téměř přišel o trůn.

První manželkou Richarda II. byla Anna Česká, sestra českého a římského krále Václava IV. Vzali se v roce 1382, kdy bylo Richardovi patnáct. Lidé ji nazývali „dobrou královnou Annou“. Manželství prý bylo šťastné. Jenže žádné děti nepřišly. Dvanáct let spolu žili a Anna nezplodila ani jediného potomka.

Sedmého června 1394 Anna zemřela na mor v paláci Sheen. Richardova reakce vyděsila i ty, kdo ho znali. Nařídil, aby byl palác Sheen zbořen. Místo, které miloval, chtěl vidět zmizet. Na pohřbu ztratil sebekontrolu. Hrabě z Arundelu přišel pozdě a Richard ho v záchvatu vzteku před všemi udeřil holí do hlavy tak prudce, že mu z hlavy tekla krev a poskvrnila svaté místo.

Dvanáct let bez dětí vedlo mnohé k otázkám. Možná Richard k ženám vůbec necítil to, co by cítit měl. Možná Richard Annu miloval, ale spíš citově než tělesně. Nikdo to tehdy nahlas neřekl, ale šeptalo se.

Po smrti Anny musel Richard hledat novou manželku. Obrátil se k Francii. Anglie s Francií válčily od roku 1337 a skoro šedesát let už trvala ta válka, která vyčerpávala obě strany. Někteří diplomaté věřili, že královská svatba může přinést mír, po kterém obě království toužila.

Francouzský dvůr nabídl Isabellu z Valois, malou princeznu narozenou 9. listopadu 1389 v Louvru jako dceru Karla VI., krále sužovaného duševní chorobou. Bylo jí šest let, když o ní začali vyjednávat jako o nevěstě pro anglického krále. Její dva starší sourozenci zemřeli v útlém věku, takže Isabella byla nejstarší dcera, která přežila dětská léta plná nebezpečí.

Ne všem se ten plán líbil. Někteří šlechtici protestovali. Ale Richard vysvětloval, že mladý věk nevěsty je vlastně výhodou. Může ji vychovat podle svých představ, udělat z ní pravou anglickou královnu. Možná však měl ještě jiný důvod, o kterém nahlas nemluvil. Dítě od něj nemohlo vyžadovat to, co by očekávala dospělá žena.

Angličtí vyslanci přijeli do Paříže Isabellu navštívit. Popisovali ji jako hezké děvče. Zeptali se jí, zda by chtěla být anglickou královnou. Isabella odpověděla, že ano. Řekli jí totiž, že se tak stane velkou dámou.

Na začátku listopadu 1396 se Richard vydal do Francie pro svou nevěstu. Setkání obou králů proběhlo 4. listopadu v Ardres, kde byl zpečetěn osmadvacetiletý mír. Ihned poté byla v Calais svolána svatba.

„Slzící princezna Isabella, oblečená v modrých sametových šatech zdobených zlatými liliemi a s korunkou ze zlata a perel, byla nesena vévody z Berry a Burgundska do Richardova pavilonu,“ popisuje kronika svatební obřad z 4. listopadu 1396.

Isabella byla od svých sedmých narozenin vzdálená pouhých pět dní. Byla tak malá, že ji museli nést. Svatební smlouva stanovila, že manželství nesmělo být naplněno až do Isabelliných dvanácti let. Ale i toto datum bylo v Richardově případě spíše formální. Do Anglie Isabella přijela s ohromující výbavou. Byly tam dvě koruny, náhrdelníky, brože a bohaté šperky. A také panenky s miniaturním stříbrným nábytkem. I jako budoucí královna zůstávala malou holčičkou.

Isabella dorazila do Anglie několik dní po svatbě a 23. listopadu 1396 se konalo její slavnostní uvedení do Londýna. Davy byly tak obrovské, že na London Bridge při tlačenici několik lidí zemřelo. O rok později byla korunována na anglickou královnu ve Westminsterském opatství. Bylo jí sedm let.

Usadila se ve Windsorském zámku pod dohledem francouzské guvernantky Margaret de Courcy. Richard Isabellu navštěvoval pravidelně. Jejich vztah byl výhradně otcovský. Král s ní zacházel s úctou, bavil ji vtipnou konverzací a zahrnoval ji dárky a hračkami. „Isabella údajně tyto návštěvy vítala a těšila se na ně,“ uvádí jeden ze zdrojů.

K Isabelle se choval s nečekanou laskavostí, která překvapovala i jeho nejbližší. Muž známý svou vznětlivostí a občasnými výbuchy hněvu se choval k malé dívce s něžností a trpělivostí, jako by v ní viděl dceru, kterou nikdy neměl s Annou. Isabella pro něj mohla být bezpečným útočištěm, někým, komu mohl projevovat laskavost bez jakýchkoli závazků. Isabella měla ve Windsoru idylický život. Učila se anglicky, dostávala dopisy od rodičů z Francie.

V květnu 1399 byla Isabella přemístěna na hrad Portchester, zatímco Richard odplul do Irska. Před odjezdem ji naposledy navštívil, políbil jí ruku a ujistil ji, že ji brzy povolá k sobě. Slova, která pronesl na rozloučenou, už nikdy nesplnil.

Krátce poté se Richardův bratranec Henry Bolingbroke vylodil s vojskem a bez většího odporu převzal moc v Anglii. Richard se stáhl na hrad Flint, kde čekal na posily, které nikdy nepřišly. V síni hradu pak Sir Thomas Percy zlomil královské žezlo – znamení, že služba koruně skončila. „A každý šel svou cestou a opustil svého pána a svrchovaného krále a nechal ho samotného. A tak byl král Richard svržen a zničen a stál zcela sám, bez rady, útěchy a pomoci jakéhokoli člověka. Běda! Jaká lítost nad tímto královským králem!“ zapsal tehdejší kronikář.

Kolem 14. února 1400 Richard zemřel za nejasných okolností. „Byl tam uvězněn čtyři nebo pět dní bez jídla a pití; a tak skončil na tomto světě,“ zaznamenal anonymní kronikář, aniž by dodal, zda šlo o úmyslné vyhladovění, nebo násilnou smrt.

Jindřich IV. měl s desetiletou vdovou vlastní plány. Chtěl ji provdat za svého syna, budoucího Jindřicha V. Byl to přitom právě on, kdo sesadil Isabellina manžela a zřejmě nesl podíl na jeho smrti. Isabella návrh odmítla. Uzavřela se do smutku po Richardovi a zachovala mu věrnost, přestože jejich manželství nikdy nebylo naplněno. Na dítě jejího věku to byl neobvyklý projev oddanosti.

Nový král si přivlastnil Isabelliny šperky a rozdělil je mezi své děti jako kořist. O jejím návratu do Francie se jednalo déle než rok, Jindřich ji odmítal propustit, protože představovala cennou záruku vůči francouzskému dvoru. Teprve 21. července 1401, po téměř třech letech strávených v Anglii, jí dovolili odjet. Vrátila se však bez věna, na které měla nárok podle svatební smlouvy. Dívka, která byla korunována královnou Anglie, se vracela domů jako zajatkyně.

Šestnáctiletá Isabella se 29. června 1406 provdala za jedenáctiletého bratrance Karla Orleánského, syna vévody Louise I. z Orléansu. Právě tento vévoda kdysi vystupoval proti jejímu sňatku s Richardem. Tentokrát se nevdávala z politického donucení, ale vstoupila do opravdového manželství. Karel byl přemýšlivý chlapec, který měl rád poezii.

V listopadu 1407 se Karel stal vévodou orleánským poté, co byl jeho otec zavražděn na příkaz Jana Nebojácného, vévody burgundského. Isabella a její mladý manžel se ocitli v centru politického konfliktu, který rozpoutal občanskou válku. Přesto byli Isabella a Karel spolu šťastní. Poprvé v životě Isabella poznala, co znamená být milována jako žena, ne jako politický nástroj nebo dítě na výchovu. Karel pro ni psal básně. Poprvé prožila vztah, který jí přinášel klid i naději na rodinu. V roce 1409 Isabella otěhotněla a třináctého září v Blois porodila dceru Janu. Pak se ale něco zvrtlo a Isabella zemřela pár hodin po porodu ve věku devatenácti let, aniž by mohla poznat radost z mateřství, po kterém toužila.

Dcera Jana zůstala sirotkem. V roce 1424 se provdala za Jana II., vévodu z Alençonu. Děti však neměla, zemřela roku 1432 ve třiadvaceti letech, čímž ukončila krátkou linii potomků Isabelly z Valois. Isabellu pohřbili v opatství svatého Laumera v Blois. Když její hrob v roce 1624 otevřeli, našli tělo zabalené do lněných pásů napuštěných rtutí. Ostatky pak přemístili do kláštera Celestinů v Paříži, který byl během Francouzské revoluce zničen.

Karel z Orléans přežil Isabellu o mnoho let. V roce 1415 bojoval v bitvě u Azincourtu a byl zajat Angličany. Strávil pětadvacet let ve věznění v Toweru, kde psal poezii. Část tohoto času prožil právě na hradě Pontefract. Tam, kde zemřel Isabellin první manžel Richard. Zemřel až v roce 1465.

Zdroje: unofficialroyalty.com, teamqueens.org, ancient-origins.net, chaucer.fas.harvard.edu, archives.history.ac.uk, .encyclopedia.com