Článek
Místní rybáři o nich věděli po staletí. Jejich sítě se pravidelně zachytávaly o něco pevného na dně jezera Nemi, malého vulkanického kráteru třicet kilometrů jižně od Říma. Z hloubky vytahovali úlomky bronzu nebo mramoru.
První pokusy o vyzdvižení lodí
První pokus o vyzdvižení lodí podnikl už v roce 1446 kardinál Prospero Colonna, renesanční humanista a příbuzný tehdejšího papeže. Nechal postavit velký vor z prázdných sudů na víno, na kterém stály navijáky a kladky. Profesionální potápěči z Janova připevnili k vraku železné háky, jenže loď byla mnohem větší, než čekali. Vyzdvihli pouze malou část přídi, zbytek se rozpadl a zůstal v bahně.
O téměř století později, v roce 1535, se o vyzvednutí vraku pokusil vojenský inženýr Francesco de Marchi s pomocí primitivního potápěčského zvonu. Ponořil se do hloubky čtrnácti metrů, své zážitky pak později popsal ve spisu o vojenské architektuře. Při prvním ponoru mu praskl ušní bubínek, krvácel z nosu a úst, malé rybičky mu okusávaly nahé tělo, takže vydržel jen půl hodiny. Druhý pokus byl úspěšnější. Strávil pod vodou celou hodinu, během níž provazy připevnil k částem trupu z borovice, cypřiše a modřínu a vytáhl je na hladinu. Našel mosazné a měděné hřeby, některé dlouhé až třicet centimetrů, s lesklými hlavičkami vyřezávanými jako hvězdy. Těmito hřeby byly přibity tenké olověné pláty chránící dřevo.
Mussoliniho ambiciózní projekt
Diktátor Benito Mussolini byl posedlý slávou císařského Říma. V roce 1927 rozhodl o plánu, který nikdo před ním nezkusil. Jezero se odčerpá celé. Inženýři obnovili starověký římský tunel regulující kdysi hladinu vody a napojili na něj moderní čerpadla. Mussolini v říjnu 1928 osobně zahájil práce.
Práce trvaly roky. V březnu 1929 se z vody vynořila záď první lodi s mohutným veslem dlouhým téměř dvanáct metrů, zakončeným bronzovou hlavou lva držícího v tlamě kruh. Za ním následovaly další bronzové hlavy – vlka a pantera. V červnu 1931 byla první loď kompletně vyzvednuta, druhá loď se z bahna vynořila až v říjnu 1932, přesně na desáté výročí fašistického pochodu na Řím.
Obě lodi byly obrovské. Větší dosahovala 73 metrů na délku a 24 metrů na šířku – přibližně jako moderní dopravní letadlo Airbus A380. Menší měřila 70 metrů na délku a 20 metrů na šířku.
Plovoucí paláce plné přepychu
Trupy chránily tři vrstvy olověných plechů. Sladkovodní červi jezero Nemi nenapadali, takže tahle ochrana vlastně nebyla potřeba. Stavitelé lodí prostě použili techniky, které znali z moře.
Suetonius, římský historik, napsal o lodích toto: „Měly deset řad vesel, zádi zářily drahokamy a byly vybaveny prostornými lázněmi, galeriemi a salony. Rostly na nich vinice a ovocné stromy.“ Hlavní materiál byl cedr, ale De Marchi při svých ponorech v šestnáctém století vytáhl i kusy borovice, cypřiše a modřínu. Příď zdobily drahokamy, uvnitř stály sochy, zlaté a stříbrné nádoby. Plachty tkali z purpurového hedvábí. Koupelny stavěli z alabastru a bronzu.
Interiéry zdobily mozaiky z barevného mramoru, stěny pokrývala slonovinová inkrustace. Olověné trubky, na nichž bylo vyraženo „Vlastnictví Gaia Caesara Augusta Germanica“, Caligulovo plné jméno, dovedly na obě lodě studenou i teplou vodu. Teplá zásobovala lázně, studená tekla ve fontánách a sloužila jako pitná. Podlahové vytápění fungovalo na principu hypokaustu známého z římských lázní.
Archeologové také našli ruční pístové pumpy na vodu, nejstarší dosud objevené příklady tohoto typu. Bronzové kuličkové ložisko na otočném pódiu bylo nejstarším nálezem tohoto druhu. Historici do té doby soudili, že kuličková ložiska vynalezl až Leonardo da Vinci o patnáct set let později.
Caligulovo posvátné jezero
Caligula seděl na římském trůnu čtyři roky. Začal v roce 37, skončil roku 41. Historie si ho pamatuje jako tyrana a marnotratníka. Nařídil lidem, aby ho uctívali jako boha. Za první rok vlády utratil celou státní pokladnu – na hry v aréně, na gladiátorské souboje, na divadla a velkolepé oslavy.
Jezero si nevybral náhodně. Náleželo bohyni Dianě Nemorensis. Římané ho ctili jako posvátné místo. Plinius Mladší poznamenává v dopisech, že zákon zakazoval na něm plavbu. Caligula si musel vyřídit náboženskou výjimku. Římané jezeru říkali Speculum Dianae – Dianino zrcadlo. V létních nocích se v něm zrcadlil měsíc. Na břehu stál v dubovém háji Dianin chrám. Zprávy z té doby líčí podivný rituál: Caligula přicházel za úplňku k jezeru, zvedal paže k nebesům a volal na bohyni, ať k němu sestoupí.
Menší loď fungovala asi jako plovoucí svatyně bohyni Dianě. Větší sloužila jako rezidence – salony na hostiny, galerie, luxusní prostory. Stavba stála Caligulu většinu dědictví po strýci Tiberiovi.
Opulentní večírky i orgie
Lodě byly připoutány ke břehu řetězy a přes vodu vedly mosty, po kterých procházeli hosté, sluhové i dodavatelé zboží. Ploché dno lodí neumožňovalo plavbu, proto stály zakotveny uprostřed jezera. Občané Říma, vojáci i návštěvníci z provincií přicházeli k břehu obdivovat tyto stavby, které téměř pokrývaly celou hladinu.
Prostorné lázně nabízely teplou i studenou vodu, v zimě fungovalo podlahové vytápění, stejně jako v nejbohatších patricijských vilách. Na otočných podstavcích stály sochy bohů, možná i samotné bohyně Diany. Na lodích se konaly hostiny, hudba, tanec, sportovní hry. Pozdější historici ale zaznamenávali i orgie, vraždy a incestní vztahy s vlastními sestrami. Psali o schůzkách s manželkami senátorů a generálů. Caligula na lodích předváděl svou moc před pozvanými hosty i před lidmi shromážděnými na břehu.
Historici se však neshodují na věrohodnosti těchto zpráv. Část z nich je přijímá jako pravdivé svědectví, jiní tvrdí, že šlo o propagandu, kterou po Caligulově zavraždění šířili jeho nepřátelé.
Smrt Caliguly a zkáza lodí
Přepychové lodě sloužily pouhý rok. 24. ledna roku 41 skupina senátorů a důstojníků pretoriánské gardy Caligulu přepadli v tunelu pod římským Kapitolským vrchem a ubodali k smrti.
Pokus obnovit republiku po jeho smrti selhal. Římské vojsko ignorovalo senát a dosadilo na trůn Caligulova strýce Claudia. Plovoucí paláce skončily stejně jako jejich majitel. Lodě s probodnutými trupy byly zatíženy kameny a potopeny na dno jezera, kde vydržely téměř devatenáct set let.
Válka zničila Mussoliniho triumf
Mussolini slavil vyzvednutí lodí jako velký triumf. Vraky vynořující se z bahna měly dokazovat obnovu slávy starověkého Říma. V roce 1935 dal postavit muzeum pro jejich uložení. V lednu 1936 bylo slavnostně otevřeno.
Ani jemu však nebylo dopřáno dlouho si je užít. V noci 31. května 1944, necelých osm let po otevření muzea a necelé čtyři roky po vstupu Itálie do druhé světové války, byla země na pokraji porážky. Spojenecká vojska postupovala severně přes Albánské vrchy směrem k Římu. Muzeum stálo pouhých sto padesát metrů od německé dělostřelecké baterie.
Podle oficiální zprávy z července 1944 několik amerických granátů zasáhlo muzeum kolem osmé hodiny večer a prorazilo střechu. O dvě hodiny později z budovy šlehaly plameny. Správci muzea se vrátili po odchodu německých jednotek třetího června a našli lodě přeměněné v popel. Desítky let za požár obviňovali Němce. Muzeum prý zapálili při ústupu, aspoň tak to bylo v oficiálních zprávách. Dva italští historici, Flavio Altamura a Stefano Paolucci, začali celou věc zkoumat znovu v roce 2023. Prošli archivní dokumenty a pustili se do forenzní analýzy. Zjistili něco úplně jiného. Muzeum zasáhly americké granáty namířené na blízkou německou baterii. Aspoň čtyři minuly cíl, prorazily střechu a podpálily dřevěné trámy uvnitř.
Z ohně se toho moc nezachránilo. Pár bronzových předmětů, kousek zuhelnatělého dřeva a něco málo, co stihli před požárem odvézt do Říma. Muzeum znovu zpřístupnili v roce 1953 se zmenšenými replikami z neapolské loděnice. Dlouho se věřilo, že z muzejních sbírek nezbylo nic. Až v září 2017 newyorská policie objevila v bytě manželů Helen a Nerea Fiorattiových kus mozaiky, která kdysi zdobila jednu z Caligulových lodí. Od šedesátých let sloužila jako deska konferenčního stolku. Fiorattiovi ji koupili od jedné italské šlechtické rodiny. Po ověření původu se mozaika vrátila zpět do Itálie.
