Článek
Řada lidí popisuje podobný průběh noci. Usnou kolem jedenácté, pár hodin spí nerušeně a potom se probudí, hlava jim pracuje, ale cítí se klidně. V medicíně se takovému probouzení říká porucha kontinuity spánku. Když se ale člověk podívá do starších zápisků a odborných textů, zjistí, že dříve bylo úplně běžné počítat s noční pauzou uprostřed spánku a nikdo v tom neviděl problém.
Historik Roger Ekirch z americké Virginia Tech se tím začal zabývat, když dlouhé roky pracoval s rukopisy a dokumenty z období před průmyslovou revolucí. Procházel soudní zápisy, lékařské spisy, osobní korespondenci i deníky. V různých textech se mu znovu a znovu objevovalo sousloví „první spánek“ a za ním „druhý spánek“. Nejprve to pokládal za jazykový obrat, ale když podobných zmínek nasbíral stovky, začal chápat, že lidé spali jinak, než je běžné dnes.
Jak vypadala noc se dvěma spánky
V předindustriální době se den doslova řídil světlem. Lidé uléhali brzy po západu slunce a první část noci spali hlubokým spánkem. Kolem půlnoci se většina z nich probudila a zůstala vzhůru ještě hodinu nebo dvě. Pak si znovu lehli a spali dál až do svítání.
Ve starověkých textech najdeme zmínky o tom, že noc byla rozdělena na dvě části. Vergilius v Aeneidě píše o hodině „kdy vůz noci urazil polovinu své cesty“, tedy o době mezi dvěma spánkovými fázemi. Podobné rozdělení noci je zmíněno i v Odysseii, a to bez jakéhokoli vysvětlování, jako samozřejmá součást tehdejšího života.
V šestnáctém století si tohoto nočního rytmu všímali i lékaři. Francouzský lékař Laurent Joubert popisoval, že fyzicky pracující muži jsou po prvním spánku odpočatí, mají více energie a podle dobových představ jsou v té době také nejplodnější. Lékařské příručky proto doporučovaly párům, aby se o početí pokoušely právě po této první fázi spánku, kdy tělo stihlo odpočívat.
Stejný úsek noci ale nesloužil jen k intimnímu životu. Během této hodiny či dvou lidé vstávali z postele, kontrolovali dobytek, přikládali do kamen, modlili se nebo v tichu přemýšleli o snech z první části noci. Modlitební knihy s tím počítaly a nabízely pro tuto dobu i zvláštní modlitby.
Experiment s dlouhou tmou
V devadesátých letech chtěl psychiatr Thomas Wehr zjistit, co udělá s člověkem opravdu dlouhá tma. Připravil čtyřtýdenní pokus, do něhož se zapojilo šestnáct dobrovolníků. Žili v místnosti bez oken a každý den trávili čtrnáct hodin ve tmě. Bez knih, bez hudby, bez jiného rozptýlení.
První týden účastníci spali mnohem déle než obvykle, někdy až jedenáct hodin. Pravděpodobně doháněli předchozí nedostatek spánku. Pak se jejich režim změnil. Noc se rozdělila na několik částí. Nejprve několikahodinový spánek, po něm klidné bdění a poté druhá spánková fáze. Současně se prodloužila i doba, po kterou tělo v noci vytvářelo melatonin.
Na první pohled to vypadalo, že při dlouhé tmě si tělo samo přejde na dvoufázový spánek. Řada odborníků ale upozornila na to, že podmínky pokusu byly hodně vzdálené běžnému životu. Lidé nikdy nespali v úplné tmě, vždy měli alespoň světlo ohně, svící nebo měsíce. I to mohlo výsledky ovlivnit.
Jak spí lidé, kteří nepoužívají elektřinu
Antropolog Jerome Siegel se proto zaměřil na komunity, které dosud žijí bez umělého osvětlení a v tradičních podmínkách. V roce 2015 publikoval rozsáhlou studii tří lovecko-sběračských skupin Hadza v Tanzanii, San v Namibii a Tsimane v Bolívii. Spánek sledoval u čtyřiadevadesáti jejich členů a zjistil, že většina z nich spí zhruba šest a půl hodiny v kuse, bez pravidelného probouzení uprostřed noci.
Ze získaných dat Siegel usuzuje, že lidé dnes nemusí spát výrazně méně než obyvatelé tradičních komunit. Všechny tři sledované skupiny však žijí v rovníkovém pásu, kde je po celý rok přibližně stejně dlouhý den i noc. Na rozdíl od severnějších oblastí se tam nevyskytují velmi dlouhé zimní noci, které by spánek přirozeně dělily na dvě části.
O dva roky později, v roce 2017, přišla z Duke University studie s opačnými výsledky. Tým vedený Davidem Samsonem sledoval na Madagaskaru jednadvacet lidí ve vesnici Mandena na severovýchodě ostrova. Žádná elektřina. Pomocí aktimetrů na zápěstí zaznamenávali spánkový režim 292 dní. Záznamy ukázaly, že většina lidí se probouzí kolem půlnoci nebo krátce po ní, nějakou dobu bdí a poté znovu usíná a spí do svítání.
Madagaskarská populace měla kratší a méně souvislý spánek než populace v postindustriálních společnostech. Nešlo ale o poruchu. Byl to přirozený rytmus těl odpovídající podmínkám bez umělého osvětlení.
Jak zeměpisná šířka ovlivňuje spánek
Lidé na různých místech světa nespí stejným způsobem. Spánkový režim se odvíjí od prostředí, v němž žijí. V rovníkových oblastech, kde je délka dne po celý rok téměř stejná, bývá obvyklý jeden souvislý blok spánku. V severnějších zemích, kde zimní tma trvá i šestnáct hodin, se naopak noc přirozeně rozdělí do dvou částí.
Zajímavým příkladem je Island. Leží vysoko na severu, kde je v zimě jen několik hodin denního světla a zbytek dne je tma. Přesto studie z roku 1993 zjistila, že výskyt sezónní afektivní poruchy je tam výrazně nižší než ve Spojených státech. Když vědci zkoumali potomky islandských emigrantů v Kanadě, zjistili u nich podobně nízké hodnoty. Zdálo se, že dlouhým zimním nocím se populace přizpůsobila i geneticky.
Umělé světlo obrazovek a hormon spánku
Dnes většina lidí bere osm hodin spánku v jednom kuse jako samozřejmost. V minulosti tomu tak ale nebylo. Tento způsob spánku se prosadil až v době, kdy domácnosti začaly využívat olejové lampy, později plyn a nakonec elektřinu. Večery se prodloužily. Lidé chodili spát později a postupně se začali řídit spíše pracovní dobou než tím, kdy se rozednívalo a stmívalo.
Už v devatenáctém století se tento pohled objevil i v literatuře o zdraví. V časopise Journal of Health vyšel v roce 1829 článek, jehož autor doporučuje jeden souvislý noční spánek. Čtenáře varuje, aby po nočním probuzení znovu neusínali, a druhé zdřímnutí označuje za projev slabé sebekázně.
Do spánku dnes zasahuje i světlo z obrazovek. Studie z roku 2018 ukázala, že už dvě hodiny modrého světla večer potlačí tvorbu melatoninu. Nejvíc škodí fialové spektrum o vlnové délce 424 nanometrů, které vyzařují běžné displeje. Zajímavé je, že ranní světlo naopak probuzení podporuje a pomáhá udržovat pravidelný rytmus. Tělo se podle něj orientuje. Problém je, že mnoho lidí začíná den v uzavřených místnostech a večer tráví před obrazovkami. Jejich vnitřní hodiny tak dostávají protichůdné signály.
Současná spánková medicína přitom s nočním bděním pracuje jinak než moralizující texty devatenáctého století. Kognitivně behaviorální terapie doporučuje lidem, kteří v noci dlouho bdí, aby nezůstávali nečinně v posteli. Je vhodné vstát, přesunout se do jiné místnosti, věnovat se klidné činnosti při tlumeném světle a vrátit se do postele až ve chvíli, kdy se znovu dostaví ospalost.
Noční probuzení jako běžný jev
Když Roger Ekirch zveřejnil své práce o rozděleném spánku, začali mu psát lidé, kteří se v noci pravidelně budí. Popisovali, že je uklidnilo vědět, že jejich noční probouzení nemusí znamenat poruchu, ale může odpovídat dřívějšímu spánkovému rytmu. Podle Ekircha už samotné pochopení, že takové bdění uprostřed noci není nic výjimečného, často stačí k tomu, aby člověk méně znervózněl a snáz znovu usnul.
Na tuto souvislost navazuje i David Neubauer, specialista na spánek z Johns Hopkins University. Upozorňuje, že náš dnešní jednofázový způsob spánku je z historického hlediska poměrně nový a nemusí být zcela stabilní. Většinu své existence lidé spali jinak a změny tak hluboko zakořeněných návyků probíhají pomalu.
Co ukazují historické prameny
Jeden z lidí, kteří s Ekirchovým výkladem úplně nesouhlasí, je literární vědkyně Eluned Summers-Bremner. Při práci s historickými texty si všimla, že „první“ a „druhý“ spánek nemusí vždy znamenat dva oddělené bloky, ale někdy jen různé úseky jedné noci. Část popisů nočního probuzení podle ní navíc souvisí s velmi praktickými věcmi, jako je práce, počasí nebo péče o nemocné.
Všímá si také toho, že lékařské rukopisy předindustriální doby bifazický spánek prakticky nepopisují. Pokud by skutečně šlo o pravidlo, měly by se o něm zmiňovat častěji. Je proto možné, že existovalo více modelů spánku a záleželo na místě, roční době i sociálních okolnostech.
Někdy jde jen o starý rytmus těla
Debata o tom, jak lidé spali v minulosti, zřejmě nebude mít jednoznačnou odpověď. Z dostupných zdrojů se ale dá vyčíst jedno praktické poselství. Probuzení třeba ve tři ráno samo o sobě neznamená, že je něco v nepořádku. Pokud během dne fungujete normálně a cítíte se svěží, pravděpodobně jde o zcela přirozenou variantu.
Stává-li se vám to pravidelně, nemusíte s tím bojovat. Spánek nikdy neměl jediný univerzální vzorec. Tělo si někdy prostě připomíná rytmus starý tisíce let, rytmus, který provázel lidstvo po většinu jeho existence.
