Článek
Jan Rak začal svou vědeckou cestu s nečekanou motivací. Na rozdíl od čistě technického zájmu o hmotu a její vlastnosti ho poháněla mnohem hlubší touha. Podle jeho vlastních slov nehledal jen matematické vzorce a fyzikální zákonitosti, ale především „pochopení podstaty světa a smyslu života na Zemi“. Toto hledání ho postupně dovedlo na vědeckou dráhu protkanou působením v prestižních institucích napříč kontinenty.
Po studiích na Matematicko-fyzikální fakultě UK musel Jan Rak, jako mnoho vědců té doby, sbírat zkušenosti v zahraničí. Nejprve strávil několik let v ruské Dubně, pak se přesunul do Švýcarska. V PSI Villigen dokončil v roce 1991 svou dizertaci a obhájil titul CSc. Téhož roku ho zlákala nabídka z prestižního Max Planck Institutu v německém Heidelbergu, což odstartovalo jeho spolupráci s CERNem. Kariéra ho později zavedla za oceán do Brookhaven National Laboratory v New Yorku, kde se mohl věnovat experimentům na urychlovači RHIC. Nakonec našel své místo na finské Univerzitě Jyvaskyla, kde získal profesuru a vedl cernský experiment ALICE.
Pohled do mikrosvěta mění naše chápání reality
Profesor Rak řadu let pracoval na experimentech s Velkým hadronovým urychlovačem v CERNu, monumentálním zařízením o obvodu téměř 27 kilometrů, které se nachází sto metrů pod zemí. Tento kolos slouží jako vysoce výkonný nástroj pro zkoumání nejjemnějších struktur hmoty a dnes stále představuje jeden z nejvýznamnějších vědeckých přístrojů na světě.
„Urychlovač je v podstatě obří mikroskop. Když se díváte optickým mikroskopem, můžete studovat mikroorganismy, buňky a podobně, ale při studiu jemnějších struktur narazíte na limity dané fyzikálními vlastnostmi světla,“ vysvětluje Rak.
To, co vědci v mikrosvětě pozorují, úplně převrací naše běžné chápání reality. Částice, které tvoří veškerou hmotu, ve skutečnosti neexistují jako pevné objekty, které můžeme najít na konkrétním místě. Místo toho se chovají jako rozmazané shluky možností - jako by částice byla současně na více místech najednou nebo existovala v různých stavech. K jejich „zhmotnění“ dochází až v okamžiku pozorování. Tento fascinující jev znamená, že rozmazané možnosti se změní v konkrétní podobu teprve ve chvíli, kdy je někdo sleduje. Takový základní princip kvantové fyziky naznačuje, že to, co považujeme za pevnou realitu, je ve skutečnosti mnohem tekutější a závislá na pozorovateli více, než si většina z nás dokáže představit.
Co když hrnek, který právě teď vidíte na svém stole, tam ve skutečnosti „není“, když se na něj nedíváte? Zní to absurdně? Podle Jana Raka možná ne. Když poznatky z kvantového světa promítneme do našeho každodenního života, dojdeme k překvapivému závěru - realita kolem nás možná vůbec není tak pevná a objektivní, jak jsme celý život věřili. Rak připomíná, že pro většinu z nás je samozřejmé, že věci existují nezávisle na tom, zda je pozorujeme. Jenže experimenty s nejmenšími částicemi hmoty tento selský rozum pořádně nabourávají a naznačují mnohem složitější vztah mezi pozorovatelem a pozorovanou skutečností.
Naše vědomí vytváří realitu
Kvantová fyzika podle Jana Raka zásadně přehodnocuje naše chápání světa. „Dřív se objektivní realita, to tam venku, považovalo za nezpochybnitelné,“ shrnuje Rak. „Počítalo se, že já jsem pozorovatel oddělený od toho, co pozoruji. Ale kvantová fyzika tenhle obraz víceméně podkopala. Už na začátku 20. století se objevily první záhadné jevy a ukázalo se, že podstatnou roli v tom, co pozorujeme, hraje naše vědomí.“
„Mě osobně pochopení plného významu objevů kvantové fyziky před lety zasáhlo jako blesk. S plnou naléhavostí mi došlo, že to nejsou jen rovnice v učebnicích, ale že náš život je kvantová fyzika v praxi. Objektivní a nezávislý vesmír neboli svět každého z nás je skutečně rafinovaná iluze,“ popisuje profesor svůj moment prozření.
Proces vnímání vysvětluje Rak takto: „To, co vnímáme, se transformuje smyslovými orgány na elektrochemické signály, které se pohybují neurální sítí. A pak někde v mozku se jenom na základě těchto vibrací vytvoří mentální obraz.“ Z čistě fyziologického hlediska v mozku existují jen vibrace, ze kterých nějakým způsobem vzniká ucelený mentální obraz, který všichni vnímáme podobně.
Rak přirovnává fungování vědomí k holografické fotografii. „Normální fotografie je dvojdimenzionální obraz, na kterém vidíte obraz přímo zachycený. Kdežto v holografické fotografii nic nevidíte. Je to interferenční obrazec s mnoha kvantovými vlnami,“ vysvětluje s nadšením výzkumníka, který našel výstižnou metaforu pro složitý jev. Ten obraz se podle něj podobá tomu, co se děje v našem mozku. Jak se vibrace neurálních signálů mění v živý, barevný obraz světa? Rak nabízí fascinující vysvětlení: „Vědomí je tedy světlo, které ozařuje interferenční obrazec elektrochemických signálů v mozku a tím vzniká holografický obraz skutečné reality.“ V jeho pojetí má vědomí dvě stránky - jednu, která vytváří samotné mozkové vibrace, a druhou, jež funguje jako jakési „vnitřní světlo“, které s těmito vibracemi interaguje a vytváří výsledný obraz reality.
Zajímavé je, že k podobným závěrům dochází i moderní neurověda, i když z úplně jiného směru. Psychiatr a neurovědec Jiří Horáček, který zkoumá, jak náš mozek vytváří obraz světa, pozoruje překvapivě podobné jevy:
„Nevíme, jak činnost mozku souvisí s tím, co prožíváme. Jak mozek vytváří ten vnitřní svět. Víme, jak mozek reaguje, ale to protnutí mezi hmotným a mentálním světem je to, co nám doposud zásadně uniká.“
Horáček dále uvádí důkazy z oblasti psychických poruch, kdy „malou změnou se svět změní a vypadá pro člověka úplně jinak. Obraz světa kolem nás asi úplně přesný není.“ Tyto poznatky z neurovědy poskytují další argument pro Rakovu teorii o subjektivní povaze reality.
Hranice mezi vědou a spiritualitou
Za svůj neortodoxní přístup k interpretaci kvantové fyziky si Jan Rak vysloužil v roce 2019 anticenu Bludný balvan od Spolku skeptiků Sisyfos. Kritika přichází zejména v místech, kde Rak propojuje striktně vědecké poznatky se spirituálními koncepty. Profesor Rak však považuje hranici mezi vědou a spiritualitou za umělou. „Až do období renesance tyto dvě oblasti nebyly oddělené – bariéru, která se mezi nimi vytvořila, považuji za umělou,“ vysvětluje svůj postoj.
Dnes se situace proměňuje; téma propojení vědomí s kvantovou fyzikou se těší stále většímu zájmu. Řada badatelů z různých oborů považuje Rakovy myšlenky za hodné vážné diskuse, a dokonce vznikají specializované konference a výzkumné projekty zaměřené na tuto problematiku. To, co bylo dříve odbornými kruhy vnímáno jako kontroverzní směs fyziky a filozofie, se postupně stává legitimním předmětem vědeckého bádání.
„Osobně mě velmi ovlivnil profesor Roger Penrose z Velké Británie, jeden z největších současných géniů, který díky přesahu z matematiky a fyziky do filozofie napsal řadu knih o tom, jakým způsobem kvantová fyzika souvisí s vědomím. A dokud nenajdeme způsob, jak uchopit to, že vědomí tvoří realitu, nikam dál se podle mě nedostaneme ani ve fyzice,“ zdůrazňuje Rak.
Praktické dopady pro každodenní život
Co tyto hluboké vědecké poznatky znamenají pro běžný život? Rak se netají tím, že naše realita je výsledkem našeho myšlení. „Každý si tvoří realitu svým myšlením, nebo spíš tím, na co upíná pozornost,“ vysvětluje v jednom z rozhovorů. Jeho přesvědčení o tom, že věci se nedějí náhodou, vychází přímo z kvantových principů, které studoval desítky let. „Je velmi důležité si tzv. zvědomovat svůj život, tj. naučit se pracovat s našimi myšlenkami a pochopit, že se nám věci nedějí náhodou, ale že si je do života přitahujeme svými představami,“ jak sám říká.
Profesor Rak je přesvědčen, že i když nám osud přichystá těžké zkoušky, jsou tu od toho, aby nás něco naučily a posunuly nás dál. „Vždy nám realita přináší to dobré, i když se to tak v daný moment nemusí zdát,“ tvrdí Rak. Základem je podle něj úhel pohledu a postoj k životním situacím. „Existuje nekonečně mnoho pohledů. Naše společnost má tendenci dívat se na to z toho pohledu vědeckého. Realita nemusí být nutně matematicky konstruovatelná, spíše se jedná o dynamickou hru sil,“ uvedl v jednom ze svých rozhovorů.
Rak dokonce nabízí i praktický tip, jak přistupovat k životu - inspirovat se dětmi. Ty se totiž dovedou radovat i z maličkostí a mnohem méně se věcmi stresují. Tento přístup podle něj výrazně ovlivňuje kvalitu naší reality.
Tento přístup přináší osvobozující perspektivu, protože navrací člověku moc nad vlastním životem. „Spousta lidí žije v zajetí, že něco nejde, něco jiného se musí a tak dále, ale to je pouze omezování vlastního vědomí a nesvoboda. Ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství,“ přesvědčuje Rak.
Budoucnost patří těm, kdo chápou svou tvůrčí sílu
S postupem času profesor Rak stále pevněji věří, že stojíme na prahu velkého paradigmatického zlomu. „Domnívám se, že jsme na prahu velkého zlomu, který je nevyhnutelný, protože tu jsou jasná fakta. Principy kvantové fyziky se zatím naprosto mylně aplikují pouze na chování mikrosvěta, ale ve skutečnosti jsou zřejmé všude a ve všem,“ vysvětluje. Budoucnost vědy vidí v multioborové syntéze, kdy fyzici budou spolupracovat s lékaři a biology. Rak předpovídá svět, kde člověk není jen pasivním pozorovatelem objektivní reality, ale jejím aktivním spolutvůrcem. Na otázku, zda i kolektivní realita podléhá stejným principům, odpovídá: „Určitou realitu skutečně vyzařujeme, čili tvoříme všichni společně. Když něco pozorujeme a zažíváme současně s druhými lidmi, je to proto, že to je informace obsažená ve všech pozorovatelích.“ Zároveň ale dodává, že to neznamená, že by šlo o neměnnou pravdu - komplexní informace lze podle něj kdykoliv změnit.
