Článek
Příběh Lauren Kwei začíná sanitkou mířící ulicemi New Yorku během první vlny pandemie covidu. Třiadvacetiletá zdravotnická záchranářka právě nakládá dalšího pacienta s dýchacími problémy. Je to pátý za směnu. Rodina stojí u dveří a kouká, jako by se loučila naposledy. Lauren ví, že je to možné. Uvědomuje si také, že za tuhle práci dostává 25 dolarů na hodinu, a že z toho v jednom z nejdražších měst světa nezaplatí ani nájem.
„Celý rok jsem bojovala se sebevražednými myšlenkami kvůli osamělosti a pocitu bezmoci,“ vzpomíná dnes na tu dobu. Vracela se domů do bytu, kde téměř nikoho neznala, a brečela. Den co den sledovala, jak umírají lidé, které nemůže zachránit. A pak přišly účty.
Když se sen o Broadwayi rozplyne
Původně Lauren nepřijela do New Yorku kvůli medicíně. Přijela zpívat a tančit, chtěla se dostat na Broadway - což byl sen každé holky ze Západní Virginie, která vyrostla na muzikálech. V roce 2015, když jí bylo osmnáct, přijela do New Yorku studovat na školu muzikálního divadla. O dva roky později školu dokončila a začala obcházet konkurzy. Stávala tam se šesti stovkami dívek, které vypadaly stejně jako ona. Dostala dvacet vteřin, aby někoho zaujala. Většinou to nevyšlo.
„Vkládáte do toho obrovské úsilí a nemáte z toho téměř nic,“ říká. „Za čas strávený na konkurzech vám nikdo nezaplatí. A když máte štěstí a nějaké angažmá dostanete, vydělá vám to maximálně na večeři.“
Když jí bylo dvacet, herecké ambice opustila. Z New Yorku ale odejít nechtěla. Rozhodla se zůstat a najít si práci, která jí dá pevnější půdu pod nohama. Otec pracoval ve zdravotnictví, matka byla gynekologička. V březnu 2018 nastoupila jako záchranářka za 15 dolarů na hodinu. O necelé dva roky později dokončila další výcvik a stala se paramedičkou za 25 dolarů na hodinu. Přesně ve chvíli, kdy začínala pandemie.
Skutečný výdělek na OnlyFans
Když začínala s OnlyFans, věděla, že jde o platformu, kde uživatelé platí za exkluzivní obsah, většinou erotický. V praxi je to pro řadu žen forma online sexuální práce, i když se tak navenek často neoznačuje. Neviděla důvod, proč to nezkusit. Začala opatrně, pod falešným jménem a bez tváře v záběru, brzy ale zjistila, že to takto nefunguje. Lidé chtějí autentičnost, nebo alespoň její zdání. Chtějí věřit, že dívka na fotkách skutečně existuje.
Ze začátku měla nepříjemný pocit, že před lidmi něco skrývá, a to jí vadilo, protože si nechtěla připadat jako lhářka. Nakonec přijala, že tím na sebe bere určité riziko, a zároveň věřila, že práce záchranářky a účet na OnlyFans jsou dvě oddělené věci, které spolu nesouvisí. OnlyFans jí pomáhal přežít. Když jí po zaplacení nájmu a účtů nezbyly peníze na jídlo, prodala fotky a mohla nakoupit.
Jenže pak zjistila, co opravdu znamená pracovat na OnlyFans, protože fotky jsou jen začátek. „Samotné focení je jen malá část celé práce,“ vysvětluje. „Většinu času trávíte psaním s klienty a domlouváním obsahu přesně podle jejich přání.“
70 procent jejích příjmů pocházelo z přímých zpráv, z psaní a z budování iluze osobního vztahu. Byla to práce založená na dostupnosti, flirtu a hraní intimity, kterou si lidé kupovali po zprávách. „Nemůžete trávit celý den tvorbou obsahu, jeho propagací na sociálních sítích a zároveň být na svém účtu dostupná fanouškům non-stop,“ říká Lauren. „Je to neudržitelné.“
Když novinář odhalil její tajemství
V sobotu v prosinci 2020 jí zavolal novinář z New York Post a začal ji vyptávat na život, práci a rodinu. Lauren si myslela, že možná píše článek o paramedících v pandemii. Až když odpověděla na několik otázek, řekl jí konečně pravdu. Někdo dal redakci tip, že pracuje na OnlyFans, a tak o ní píší článek. S jejím souhlasem, nebo bez něj.
„Začala jsem brečet přímo na telefonu,“ vzpomíná Lauren. Ptala se, jestli může použít všechno, co řekla. Novinář odpověděl, že ano, a že článek vyjde tak či tak. Citáty, které později použili, pocházely z jejích pokusů obhájit se, ne z rozhovoru, se kterým by souhlasila.
Udělala si všechny profily soukromé, smazala OnlyFans a napsala firmě, že o ní vyjde článek a že to nešlo zastavit ani ovlivnit. Doufala, že tím požár uhasí ještě dřív, než se rozhoří. V té době byla u rodiny v Západní Virginii. Otec měl covid a po infarktu skončil v nemocnici. Lauren jen čekala, kdy článek vyjde a co to udělá s jejím jménem.
Když článek vyšel, začaly jí na Instagramu přibývat žádosti o sledování. Během krátké doby jich měla kolem 600. „Cítila jsem, jako bych chtěla vlézt do díry,“ říká. Seděla s telefonem v ruce, četla komentáře a snažila se pochopit, co se vlastně spustilo. Postupně si ale všimla, že se jí část lidí začíná veřejně zastávat.
„Napsali ten článek, aby mě zahanbili,“ říká dnes. „Ale místo toho osvětlili fakt, že zdravotnickým záchranářům v New Yorku se neplatí dost a že mnoho z nás má dvě nebo tři práce nebo vedlejší výdělky, jen abychom se uživili.“
Fanoušci populárního kriminálního podcastu začali šířit její příběh a založili pro ni sbírku, která za pár hodin narostla na deset tisíc dolarů, pak patnáct, pak dvacet. A pak přišel tweet od Alexandria Ocasio-Cortez. Kongresmanka jí zavolala, pogratulovala jí ke statečnosti a poděkovala za práci v záchranné službě během pandemie. Lauren měla její plakát pověšený na zdi v bytě a najednou s ní opravdu mluvila po telefonu.
Co si muži na OnlyFans skutečně kupují
Lauren není sama. Studie publikovaná v lednu 2025 v časopise New Media & Society (autoři Alina Geenen a Lisa Schulze) zkoumala emoční práci pěti německých tvůrkyň na OnlyFans ve věku 21 až 28 let. Všechny popisovaly, že den co den předstírají emoce, které ve skutečnosti vůbec necítí.
Jedna z účastnic popisovala, že každý den mužům vyprávěla přesně ten příběh, který chtěli v danou chvíli slyšet. Další to posunula jinam. Ano, je herečkou pro dospělé, ale to neznamená, že má chuť neustále. Všechny se shodovaly, že musí působit vesele a sexy a dávat najevo, že je to baví. Jedna z žen přiznávala, že často ji to opravdu bavilo. Když ale měla špatný den, musela své rozpoložení potlačit a navenek působit, jako by se nic nedělo.
Režisérka Barbora Chalupová zjistila totéž, když natáčela rok dokumentární film o třech českých tvůrkyních na OnlyFans. „Online sexuální práce je extrémně emocionálně i časově náročná,“ říká. „Navenek to vypadá, že jste paní svého času. Jenže pokud neodpovídáte okamžitě na zprávu, nebo neuděláte custom video v řádu minut a neudržujete exkluzivní kontakt s uživatelem, tak vám prostě odejdou.“
Co si muži na OnlyFans ve skutečnosti kupují? Po roce natáčení se Chalupové znovu a znovu vracel stejný závěr. „OnlyFans není hlavně o nahotě, jak by člověk čekal,“ vysvětluje. „Jde především o vytváření vztahů, byť virtuálních. O to, že je na druhé straně někdo dostupný, kdo s vámi mluví.“
Podobný obraz ukazuje i loňský průzkum české agentury NMS Market Research. Přes polovinu Čechů, kteří OnlyFans znají, si dokáže představit, že by se s tvůrkyní spřátelili. Téměř dvě pětiny mužů by dokonce uvažovaly o sexuálním vztahu.
Stovky mužů si myslí, že chatují s dívkou z fotek
Jenže ta iluze bývá ještě propracovanější, než si většina lidí připouští. Zatímco Lauren si účet vedla sama, u čím dál většího počtu tvůrkyň přebírají komunikaci i řízení profilu agentury.
Bývalý zaměstnanec české OnlyFans agentury, který si přeje zůstat v anonymitě, popsal investigativním novinářům z PageNotFound, jak to funguje: „Běžně během jedné směny píšeš za několik holek naráz. Někdy za tři, jindy i za čtyři, jednou jsem měl i pět. Každá z nich má desítky zákazníků. Takže si najednou píšeš se stovkami mužů, kteří si myslí, že chatují s dívkou z fotek.“
Systém funguje jako obchodní řetězec. Správce chatu zjišťuje preference klienta, jeho fantazie. Když pozná, co by ho zajímalo, nabídne mu speciální video: třeba v konkrétním prádle, v určité pozici, s konkrétním příběhem. Klient zaplatí, často tisíce korun. Správce předá požadavek modelce, která video natočí. Hotový materiál pak pošle klientovi zpět přes chat, jako by ho modelka natáčela osobně pro něj.
„V ideálním případě se to stupňuje,“ vysvětluje bývalý chatter. „Začne se lehčími fotkami, pokračuje speciálními videi a končí třeba simulovaným orgasmem s jeho jménem.“
Investigace serveru PageNotFound z roku 2024 popsala případy, kdy modelka vydělala agentuře za rok čtyři miliony korun, ale jí samotné z toho přišlo jen dvě stě tisíc. Některé ženy podle svědectví natáčely i ve chvíli, kdy jim nebylo dobře, a když odmítly, agentury na ně tlačily hrozbami smluvních pokut.
Lizzie, tvůrkyně, která si profil spravuje sama, říká: „Vždycky jsem si myslela, že OnlyFans znamená přímou podporu tvůrců, se kterými jsem ve spojení. Že je to těsnější kontakt, ne jako porno na Pornhubu. Agentury to úplně rozbíjejí.“
3 700 korun místo milionů
Veřejnost si myslí, že ženy na OnlyFans vydělávají miliony. Skutečnost vypadá úplně jinak. Podle loňského průzkumu NMS činí medián výdělků na platformě zhruba 3 700 korun měsíčně. Většinu příjmů si připisuje jen úzká skupinka nejúspěšnějších – 1 procento účtů vykazuje 40 procent celkového zisku.
„Spousta lidí si myslí, že stačí vyfotit své nahé tělo a stanete se milionářkou,“ říká Chalupová. „Řada mladých žen po maturitě o tom uvažuje namísto brigády ve fastfoodu. Z natáčení našich protagonistek ale vyplynul opak: abyste byla úspěšná, musíte být extrémně dobrá manažerka. Těch skutečně úspěšných je málo a vídáme je v médiích, ale těch neúspěšných je mnohem víc.“
V dokumentu Virtuální přítelkyně sleduje Barbora Chalupová tři ženy, které k OnlyFans přistupují každá jinak. Jedna z nich pracuje s velkým objemem obsahu a fanoušků a postupně si z toho vybudovala systém, který pak předává dál na workshopech. Druhá se soustředí na menší počet sledujících a nabízí jim intenzivní komunikaci a roli takzvané online přítelkyně. Třetí je na začátku a teprve zkouší najít oblast, ve které by se dokázala prosadit a odlišit od ostatních. Film ukazuje, že stejná platforma může znamenat velmi rozdílné cesty, rozdílné nároky na čas i psychiku a také rozdílné výsledky, které zdaleka neodpovídají představám, se kterými ženy do práce vstupují.
Společnost konzumuje, ale odsuzuje
A pak je tu ještě společenské stigma. Podle průzkumu NMS sleduje pornografii alespoň občas 44 procent české populace. Ale vydělávání erotickým obsahem považuje za společensky přijatelné pouze 28 procent lidí.
Nejkritičtější jsou paradoxně mladí lidé z generace Z. Více než polovina z nich považuje tuto formu obživy za nepřijatelnou. V jejich světě se věci nezapomínají. Co jednou skončí na internetu, může se vytáhnout i po letech. Stačí, aby se to rozšířilo mezi spolužáky, kolegy nebo rodinu, a člověk už nad tím ztratí kontrolu. Přitom právě mezi mladými ženami zájem o tvorbu roste, každá jedenáctá dívka z této generace o OnlyFans uvažuje.
Tento rozpor možná souvisí s dvojím metrem, se kterým se ženy potýkají. Tvůrkyně z německé studie popisují, že jsou sexualizované bez ohledu na to, jestli na OnlyFans pracují, nebo ne. Muži jim posílají nevyžádané intimní fotky, sahají na ně na ulici nebo je hodnotí jen podle vzhledu.
Zároveň ale platí, že ve chvíli, kdy žena svou sexualitu vezme do vlastních rukou a začne na ní vydělávat, část lidí ji za to odsoudí. A když se její práce provalí, podle zkušeností některých tvůrkyň se okolí umí změnit během jednoho dne. Někdo se začne vyptávat na peníze, jiný se posmívá, další dává najevo pohrdání. Některé mladé ženy si tak možná kladou otázku: Má smysl se tomu bránit, když na nás společnost často pohlíží sexualizovaně už předem? Nemůžeme z toho aspoň něco získat zpátky?
Návrat k záchranné službě
Dnes je Lauren zpátky u záchranné služby v New Yorku. Účet na OnlyFans smazala ještě předtím, než článek vyšel. Sbírka, kterou pro ni založili fanoušci kriminálního podcastu My Favorite Murder, nakonec přesáhla sto tisíc dolarů. Zaměstnavatel ji nepropustil.
„Jsem dobrá paramedička,“ říká. „Miluju svou práci a chci sloužit městu New York. To je všechno, co jsem kdy chtěla dělat.“
Její příběh nekončí žádným velkým rozuzlením. Lauren se vrátila k práci, kterou chce dělat, a život jde dál. Zůstává po ní ale zkušenost, která se netýká jen záchranářů. Když výplata nestačí na nájem a základní výdaje, lidé hledají přivýdělek tam, kde je rychle dostupný. A ten se někdy změní v práci bez jasných hranic, bez ochrany a bez kontroly nad tím, kde končí soukromí.
