Článek
Na jaře roku 2025 vystoupily na půdě OSN dvě ženy, které popsaly vlastní zkušenosti s tím, jak Severní Korea zachází se svými občany. Eunju Kim diplomatům řekla, že spolu s matkou a sestrou skončila v rukou překupníků a byla prodána do Číny za méně než tři sta dolarů. „Byla jsem prodána za méně než tři sta dolarů,“ uvedla. Tak nízká částka rozhodla o jejím životě na celé roky. V Číně ji drželi v domácnosti, kde neměla žádná práva a byla zcela odkázána na vůli cizích lidí. Neměla žádné doklady, nerozuměla jazyku a věděla, že policie pro ni není možností. Jako uprchlici by ji okamžitě poslali zpět. A přesně to se nakonec stalo. Čínské úřady ji deportovaly do Severní Koreje, kde skončila ve vězení. Dlouhé měsíce strávila v přeplněné cele, bez jídla a hygieny, denně vyslýchaná a bitá. Teprve při druhém útěku, v roce 2002, se jí podařilo dostat na svobodu.
Vedle ní stála Gyuri Kang. Její příběh nebyl o útěku, ale o smrti přátel. Popsala, jak byli tři její blízcí popraveni jen proto, že sledovali jihokorejské seriály. „Dva z nich popravili veřejně. Jednomu bylo jen devatenáct,“ řekla diplomatům. Sama stála v davu a musela sledovat, jak její vrstevníci umírají před očima stovek lidí. Bylo jí teprve dvacet a ten obraz si nese dodnes.
Takové příběhy v samotné Severní Koreji vyprávět nelze. Ženy na půdě OSN tak udělaly krok, který by doma znamenal jistou smrt.
Rovnost na papíře, nerovnost v životě
Po druhé světové válce se Severní Korea snažila působit jako stát, který se zbavil starých patriarchálních zvyklostí. V roce 1946 přijala zákon, jenž ženám formálně přiznával rovná práva a sliboval jim přístup ke vzdělání, práci i rovnoprávné postavení v rodině. Oproti okolním zemím to tehdy působilo moderně a nezvykle odvážně.
Ve skutečnosti ale každodenní život vypadal úplně jinak. Ženy sice mohly nastoupit do škol a zaměstnání, ale zároveň od nich režim očekával, že zůstanou hlavními pečovatelkami o děti a domácnost. Muži odcházeli do armády nebo pracovat do továren, a tak na ženách zůstala nejen domácnost, ale i zaměstnání. K tomu nižší mzdy, minimální možnost povýšení a tradice, které je svazovaly. Propaganda je líčila jako „matky národa“, jejichž posláním je sloužit státu. Realita se však řídila požadavky režimu, nikoli osobními potřebami žen.
Hladomor devadesátých let a trhy jangmadang
Skutečný zlom nastal v polovině devadesátých let, kdy Severní Koreu zasáhl ničivý hladomor. Přídělový systém se zhroutil a muži, kteří dál museli docházet do svých zaměstnání, domů nepřinášeli ani potraviny, ani výplatu. O přežití rodin se tak musely postarat ženy.
Začaly shánět jídlo a věci nezbytné pro život mimo oficiální systém. Tak vznikly neoficiální trhy zvané jangmadang. Směňovalo se na nich všechno, co mělo nějakou cenu – rýže, zelenina, domácí výrobky, oblečení. Obchodování bylo nelegální a trestně postižitelné, ale bez něj by rodiny umíraly hlady. Ženy, které na trhy chodily, riskovaly nejen postih ze strany úřadů, ale i vlastní bezpečí. Policisté a úředníci jejich zoufalé situace využívali. Často požadovali úplatky, a pokud ženy neměly čím zaplatit, přišly na řadu sexuální služby.
Podle World Report 2025 od Human Rights Watch je sexuální i domácí násilí v Severní Koreji natolik rozšířené, že se stalo běžnou součástí života. Úřady problém nepřipouštějí, žádné zákony oběti nechrání a pachatelé zůstávají bez trestu.
Útoky ve vlacích
Zpráva OSN z roku 2025 popsala i násilí, k němuž docházelo ve vlacích. Vagóny bývaly přeplněné do posledního místa, bez světla a bez dozoru. V takovém prostředí si muži dovolovali sahat na ženy nebo je napadat, aniž by se obávali následků. Hlídky na nádražích i policie takové incidenty přehlížely. Ženy věděly, že pokud by se ozvaly, mohly by samy skončit vyšetřované a potrestané za „narušování pořádku“. Některé popsaly, že nezbývalo než stát nehybně mezi ostatními cestujícími a čekat, až cesta skončí. O studu a strachu mluvily i s odstupem mnoha let.
Vězeňské tábory
Pokud ženy skončily ve vězení nebo v pracovních táborech, čekalo je prostředí, kde se lidská důstojnost nepočítá. Podle zpráv OSN i Human Rights Watch je hlad, nucená práce, bití a sexuální útoky každodenní realitou těchto zařízení.
Čche Min-kjong, která v roce 2011 utekla do Jižní Koreje, letos podala žalobu na Kim Čong-una a další představitele režimu. „Je to už třináct let, co jsem se usadila v Jižní Koreji, ale stále trpím těžkým PTSD z následků mučení a žiji závislá na lécích,“ uvedla pro The Guardian. „Jizvy na celém těle dosvědčují děsivou realitu severokorejských lidských práv.“
Strážci mají v táborech neomezenou moc. Násilí není považováno za zločin, ale za prostředek „nápravy“. Vězeňkyně jsou ponižovány den za dnem a nikdo za to nenese odpovědnost.
Obchodování se ženami v Číně
Útěk do Číny, který měl být cestou ke svobodě, se pro mnoho žen změnil v novou past. V Číně funguje černý trh s „nevěstami“ ze Severní Koreje. Cena za ženu se pohybuje od 120 do 1200 dolarů – podle věku, vzhledu či oblasti, kam je prodána.
Mladší ženy končí v chudých rodinách na venkově. Tam od nich čekají poslušnost, práci na poli a děti. Pokud se manželovi znelíbí, může ji jednoduše prodat dál. Jiné ženy jsou nabízeny přes internet k prostituci nebo donuceny pracovat v kybersex průmyslu. Tráví hodiny před kamerou, zatímco peníze inkasují překupníci. Jakýkoli odpor znamená násilí nebo hrozbu udáním úřadům.
Na čínském venkově uprchlice popisovaly jednu z nejtěžších zkušeností svého života. Byly přinuceny žít v domácnosti, kde si je za manželku nárokovali dva nebo i více bratrů. Sdílely s nimi postel, pracovaly na poli a staraly se o hospodářství. Pokud se některému z mužů znelíbily, čekalo je bití nebo znásilnění. Jedna z žen popsala, že s ní zacházeli jako s předmětem, který si bratři mezi sebou předávají.
Ženy v takových manželstvích byly zcela izolované. Neměly doklady, nerozuměly jazyku a policie pro ně nepředstavovala pomoc, protože by to znamenalo okamžité zatčení.Sousedé jejich utrpení většinou přehlíželi, protože to považovali za záležitost rodiny, do níž se nevměšují. Když se jim narodilo dítě, čekaly je další potíže. Bez čínského občanství jim nebyla umožněna školní docházka a lékařskou péči většinou nedostaly. Jedna z uprchlic uvedla, že musela prosit místního lékaře, aby se podíval na její nemocnou dceru, ale bez dokladů jí odmítl pomoci.
Podle odhadů je v Číně až půl milionu severokorejských žen a dívek v podobné situaci. Jejich zkušenosti se k mezinárodní veřejnosti dostávají jen zřídka.
Nucené potraty
Ženy, které byly v Číně dopadeny a deportovány zpět, čelily dalšímu utrpení. Podle výpovědí i zpráv OSN byly nuceny k potratům, zejména pokud otcem dítěte byl čínský muž. Tyto zásahy probíhaly v nelidských podmínkách. Ženy byly připoutané, zákroky se dělaly bez anestetik a často je prováděli lidé bez lékařského vzdělání. Mnohé z nich utrpěly trvalé zdravotní následky.
Smyslem těchto praktik je zabránit narození dětí, které by podle ideologie režimu „narušovaly čistotu národa“. K fyzickým následkům se přidává i psychické trauma, které ženy nesou po zbytek života.
Prezentace žen z rodiny Kimů v médiích KLDR
Severokorejská státní televize líčí ženy z vládnoucí rodiny jako úspěšné a vlivné. Sestra vůdce Kim Jo-čong vystupuje na veřejnosti jako politička s rozhodujícím vlivem, manželka Kim Čong-una Ri Sol-ču se ukazuje v roli první dámy při oficiálních návštěvách a jejich dcera Kim Ču-e je představována jako budoucí dědička režimu. Kamery ji sledují při vojenských přehlídkách i slavnostních akcích, kde stojí po boku svého otce.
Za tímto obrazem stojí pečlivě řízená propaganda. Má vyvolat dojem, že ženy v zemi zastávají důležité postavení a že jim režim dává prostor k uplatnění. Realita každodenního života je ale odlišná. Zatímco elita se předvádí v luxusních šatech a pod reflektory státní televize, běžné Severokorejky tráví dny ve frontách na potraviny, při těžké práci na polích nebo v továrnách. Mnohé se snaží zajistit dětem alespoň základní jídlo a přitom čelí násilí i ponižování.
Rozdíl mezi životem několika žen z rodiny vůdce a miliony žen, které se každý den snaží prostě přežít, je natolik výrazný, že působí, jako by šlo o dva zcela odlišné světy.
Naděje na změnu
Severokorejský režim přitom oficiálně popírá, že by v zemi docházelo k obchodování s lidmi nebo k sexuálnímu násilí. Podle jejích prohlášení nebyl za více než půl století zaznamenán jediný případ. Za takových okolností nelze očekávat, že by změna mohla přijít zevnitř.
Naděje se proto upínají k tlaku ze zahraničí a k odvaze žen, které své příběhy sdílejí veřejně. „Tento malý krok se musí stát základem pro svobodu a lidská práva, aby už žádní nevinní Severokorejci netrpěli pod tímto brutálním režimem. My jsme živými svědky,“ řekla Čche Min-kjong.
