Život čínských služek mui tsai: V osmi letech je prodali, v patnácti musely sloužit pánům v ložnici

Osmiletá dívka s pohmožděným obličejem nesměla dostat žádnou mzdu kromě pár centů na Nový rok. Její majitelé ji koupili za několik stovek dolarů od jejích biologických rodičů a očekávali od ní bezvýhradnou poslušnost. Nebyla to výjimka, ale smutná realita tisíců mladých Číňanek, které se staly obětmi systému mui tsai, systému, který dívky prodával už v dětském věku a často je donutil k sexuálním službám v rané adolescenci.

Když čínští rodiče v době hladu a válek rozhodovali o osudu svých dětí, dcery byly často prvními obětmi. Mui tsai, doslovně „malá sestra“ v kantonštině, představovala pro chudé rodiny způsob, jak zachránit život svých dětí, ačkoli za cenu jejich svobody.

Rodiče předávali své osmi nebo devítileté dcery cizím lidem za peníze. Někdy stačilo pár stříbrných mincí v červeném obalu, jindy šlo o větší obnosy podle věku dívky a majetnosti kupující rodiny. Tyto transakce probíhaly oficiálně jako adopce, ale skutečnost byla jiná. Dívky se stávaly služkami bez nároku na mzdu a nemohly odejít, kdykoli by chtěly.

„V Číně mají dívky nízké postavení, rodiny bývají velké a obrovské množství lidí žije na pokraji smrti hladem. Situaci ještě zhoršují občasné povodně, hladomory, sucha, mor a loupežné bandy,“ vysvětluje historik Victor Purcell realitu, která stála za tímto obchodem.

Pro rodiče to byla často jediná možnost. Dcery nemohly pokračovat v rodinném jménu, jejich výchova stála peníze a sňatek vyžadoval věno. Ve velkých rodinách to znamenalo značnou finanční zátěž. Některé rodiny se zbavovaly dívek kvůli pověrám třeba když se narodily v „nešťastný“ čas.

Když se Číňané začali ve velkém stěhovat do jihovýchodní Asie, přenesli tam i tento systém. Do Malajských průlivových osad a Hongkongu putovaly tisíce mladých dívek. Mnohé z nich dokonce netušily, že míří do ciziny.

„Politické poměry a krajní chudoba donutily mnoho rodičů svěřit své dcery příbuzným nebo sousedům z vesnice, aby je odvezli k dalším příbuzným nebo známým do Nanyang a zajistili jim tam lepší budoucnost - buď sňatkem, nebo prací,“ popisuje historička Maria Jaschok, jak rodiče své rozhodnutí zdůvodňovali.

Typická cena za mui tsai činila 150 až 250 dolarů, ale mohla vystoupat až na 500 dolarů. Obchodníci s lidmi tyto dokumenty vydávali za adopční smlouvy, aby oklamali úřady.

V čínské domácnosti měla mui tsai zvláštní postavení. Nebyla členkou rodiny, ale nebyla ani obyčejnou služkou. Měla sloužit až do osmnácti let, kdy ji pán domu měl provdat. Už neviděla své rodiče a byla zcela odkázána na svou novou rodinu.

„Služebnictvo, včetně nevolníků, se často nazývalo příbuzenstvem, zatímco s příbuznými se někdy zacházelo jako se služkami,“ poznamenává antropoložka Rubie Watson složitost čínských rodinných vztahů.

Rozdíl mezi mui tsai a skutečnou adoptivní dcerou se projevoval zejména při svatbě. Zatímco dcery dostávaly štědré věno odpovídající svému postavení, mui tsai obdržely jen symbolickou částku. Vesničanky ještě dnes hanobí své nepřítelkyně slovy, že jejich věno bylo „malé jako u mui tsai“.

Skutečnost byla často horší než oficiální příběhy o dobročinných adopcích. Hezké dívky nesloužily jen jako pokojské. Jak dokumentují archivní záznamy, „mohly být využívány svou paní k nalákání pána, aby zůstal doma tím, že sloužily jeho sexuálním potřebám nebo potřebám jakýchkoli jiných členů rodiny.“

Sexuální zneužívání mui tsai bylo zaznamenáno a ve většině případů tolerováno v čínských domácnostech. Ačkoli přesný věk prvního zneužití nebyl v dobových dokumentech výslovně uveden, archivní materiály naznačují, že k sexuálnímu zneužívání docházelo během rané adolescence, přibližně mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku.

Svědčí o tom případy, kdy se mladé mui tsai stávaly těhotnými nebo končily v prostituci, což potvrzuje, že sexuální služby byly součástí jejich povinností vůči majitelům. „Podle některých badatelů mnoho z těchto dívek skončilo buď jako konkubíny nebo prostitutky,“ dokumentují historické zdroje.

Když se informace o systému mui tsai dostaly do Británie, vyvolaly pobouření. Plukovník John Ward v roce 1917 upozornil britský parlament na tuto praxi v Hongkongu, což vedlo k sérii šetření a legislativních opatření.

„Přeji si vyjasnit, že jak guvernér, tak já jsme odhodláni dosáhnout zrušení systému v nejbližším praktickém termínu a naznačil jsem guvernérovi, že očekávám, že změna bude provedena do jednoho roku,“prohlásil v roce 1922 Winston Churchill, tehdejší ministr kolonií.

Britové se pokusili problém vyřešit novými zákony. V roce 1923 Hongkong zavedl registraci všech mui tsai a pravidelné kontroly. Malajské kolonie brzy následovaly.

Jenže definovat, kdo vlastně mui tsai je, bylo peklo. Zákon z roku 1925 říkal: „ženská domácí služka, za kterou její zaměstnavatel zaplatil jakékoli osobě, aby si zajistil její služby“.

První britské pokusy regulovat mui tsai skončily fiaskem. Původní definice z roku 1925 byla příliš úzká a snadno se dala obejít. Když úřady přišly na kontrolu, majitelé jednoduše tvrdili, že dívky jsou jejich adoptivní dcery. Jakékoliv domácí práce prý vykonávaly jako členky rodiny, ne jako služky.

Výsledek byl tristní. „Podle tohoto zákona proběhla jen dvě soudní řízení. Jedno se muselo zastavit, protože se nepodařilo dokázat věk dívky, ve druhém dostali jen malou pokutu,“ hlásil v roce 1932 úřadující tajemník pro čínské záležitosti.

Problém byl ještě složitější v případě sexuálního zneužívání. Britské úřady často narážely na mlčenlivou zeď čínských rodin, které považovaly sexuální služby mui tsai za soukromou záležitost. Inspektoři měli omezenou moc zasáhnout do situací, kde se mladé dívky stávaly konkubínami nebo byly nuceny k sexuálním službám.

Nová definice z roku 1932 se pokusila zavřít právní mezery. Mui tsai byla nově definována jako „ženská domácí služka, jejíž opatrovnictví, držení, kontrola nebo poručnictví bylo získáno koupí, darem, dědictvím, zástavou nebo splacením dluhu“.

Britské zákony však nebyly schopny systém zastavit. Registrace probíhala jen na papíře. V Singapuru byla registrace neúplná a nikdo nevěděl, kolik mui tsai skutečně žilo v kolonii. Bylo by to jen „divoký odhad,“ jak přiznávali úředníci.

Většina zneužívání se odehrávala v tajnosti. Čínské rodiny byly vynalézavé když přišli inspektoři, řekli jim, že dívky jsou manželky nebo konkubíny jejich synů. Takové vztahy zákon nepostihoval. Nikdo neřešil, že tyto údajné sňatky probíhaly bez souhlasu nezletilých dívek.

Před komisí se pak objevili svědci, kteří odhalili pravdu. Mui tsai nekupovali jen jako služky, ale také jako budoucí konkubíny pro své syny. Teprve tehdy Britové pochopili, co se skutečně děje v čínských domácnostech.

Shromažďovat důkazy však bylo skoro nemožné. Čínské rodiny mlčely. Úředníci museli spoléhat na náznaky, polopravdy a útržky informací. Jen některé dívky, kterým se podařilo uprchnout, prozradily pravdu o tom, co zažívaly.

Britská vláda nakonec zareagovala na tlak veřejnosti. Ustanovila v roce 1936 speciální komisi, kterou vedli dva muži znalí koloniálních poměrů a jedna žena - poslankyně bojující za ženská práva. Slečna Edith Picton-Tubervill, sir Wilfrid Woods a C.A. Willis se vydali přímo na místo činu.

V Hongkongu a Malajsii mluvili s kýmkoli, kdo byl ochoten hovořit. Rozdávali dotazníky, zapisovali výpovědi, navštěvovali domácnosti. To, co slyšeli, je šokovalo. Mladé dívky byly „zneužívány svými pány nebo jejich syny,“ jak se jeden ze svědků vyjádřil.

Komise se však nedokázala shodnout. Picton-Tubervill viděla situaci jinak než její kolegové. Nakonec napsala vlastní zprávu, kde volala po důkladné ochraně všech dětí. Její kolegové měli jiný názor podle nich by bylo zrušit systém „dlouhé a únavné podnikání.“

Vyšetřování přineslo překvapivý objev. Mui tsai nebyly jen čínskou specialitou. R.P. Bingham, který v Singapuru dohlížel na čínskou komunitu, objevil v registrech i siamské dívky. Úřady je vedly jako mui tsai.

„Je docela snadné pro Malajce získat tyto dívky,“ uváděla zpráva a skutečně k takovým převodům docházelo. Zpráva sira George Maxwella rovněž zmiňovala existenci důkazů, že tento systém byl rozšířen i mezi arabskými rodinami a že v průlivových osadách fungoval také mezi tamilskou, indickou a malajskou populací.

Tyto okolnosti však většinová zpráva výboru opomněla, čímž se poodhalila další rovina problému. Děti z jiných národnostních skupin nebyly do vyšetřování zahrnuty a uplatňování praxe mui tsai mimo čínské prostředí se nijak neřešilo.

Mui tsai nekončily jen v čínských domácnostech. Čínské dívky se prodávaly i do muslimských harémů v Acehu na Sumatře jako konkubíny. Odtud putovaly dál do Arábie.

Úřady to obcházeli tím, že obchod nazývali adopcí. V roce 1922 egyptský editor Rashid Rida tento nákup čínských otrokyň veřejně odsoudil. Arabští muži kupovali konkubíny, protože to bylo levnější než svatba. Za etiopské dívky platili 100 dolarů, za čínské až 500.

Sexuální zneužívání v adolescenci na ně dopadalo tvrdě. Ty, co to přežily, měly potíže s důvěrou a vztahy. Těhotné dívky většinou skončily na ulici nebo v nevěstinci. Jejich děti zemřely při porodu nebo je prodali.

Případy, kdy mui tsai skončily v prostituci, dokládají, že přechod od domácího otroctví k sexuálnímu vykořisťování byl plynulý a systematický. Mladé ženy, které ztratily „hodnotu“ jako domácí služky, často končily jako prostitutky ve velkých městech.

Druhá světová válka přinesla jiné starosti. Mui tsai přestaly být prioritou. Po roce 1945 se bývalé kolonie osamostatňovaly a celý problém zmizel z novin. Oficiálně skončil, když se poslední registrovaná mui tsai dožila osmnácti let.

Systém však přetrval neoficiálně až hluboko do 20. století. Nejnovější případ byl hlášen ještě v roce 2005, kdy čínští rodiče obdrželi finanční odškodnění za svou dceru, která byla převedena do Hongkongu. Musela pracovat od rána do večera a skončila v nemocnici kvůli zraněním.

Celá kauza ale odhalila, jak komplikované byly vztahy v britském impériu. Británie ovlivňovala čínskou identitu i tam, kde přímo nevládla.

Tisíce holčiček zažily hrůzu mezi adopcí a otroctvím. Nikdy nevěděły, co jim zítra přinese.

Zneužívání začínalo už mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku. Šlo o běžnou součást života mnoha dívek a vypovídá to o míře, do jaké byl tento způsob zacházení považován za samozřejmý. V extrémní bídě ztrácela váhu i základní rodinná pouta. Archivní záznamy dokládají, že sexuální zneužívání bylo v řadě domácností vnímáno jako součást „tradičního“ uspořádání.

Zdroje: Tan, Sarah Yen Ling. „Mui Tsai in Strait Settlements (Malaya) 1920s-1950s.“ Sejarah, 2017, nzasia.org.nz, en.wikipedia.org, /knowlesreview.lse.ac.uk