Článek
Sabina jednoho dne dorazila na první sezení u psycholožky se slovy: „Já tomu prostě nerozumím! Mám v tom totální chaos!“ A měla pravdu. Protože chaos, který zažívá, nevzešel z ničeho běžného. Vzešel z jejího vztahu s Ondřejem, který kromě toho, že je jejím partnerem, zastává ještě jednu zvláštní roli, roli jejího projekčního plátna.
Ondřej, laický psycholog a esoterik ve volném čase, totiž nechápe jejich vztah jako něco jednoduchého a přímočarého. Je především zrcadlem, skrze které má Sabina poznávat sebe samu. A umí o tom mluvit. Sáhodlouze. Což mu, nutno přiznat, v Sabininých očích dodává na přitažlivosti.
Sabina se ale ztrácí. Od začátku vztahu se bolestně snaží pochopit, co vlastně Ondřej myslí, když jí vykládá o projekcích, o zrcadlení, o tom, že vše, co mu vyčítá, je jen odrazem její vlastní duše. Kvůli tomu absolvovala několik seminářů a načetla spoustu knih, takže teorii chápe, přesto jí to celé nedává smysl. Pokud má být ona jeho zrcadlo, proč by on nemohl být zrcadlem jejím? Pokud cítí, že je v posledních týdnech chladný a odtažitý, proč by to mělo být jen její promítání? Sabina si dokonce říká, jestli nemá jinou ženu. Ondřej ovšem trvá na tom, že je to všechno o ní, že záleží hlavně na tom, jak to cítí ona, protože on jí jen zrcadlí její emoce.
Když projekce začne ničit vztah
Pojem projekce není žádná novinka. Už na začátku minulého století o ní psal Sigmund Freud a praxe od té doby jen potvrdila, že měl pravdu. Každý z nás někdy promítne do druhých to, co sám nechce vidět. Projekce je běžná součást mezilidských vztahů, ale může se snadno změnit v únik. Když jeden z partnerů řekne druhému, že je chladný, a ten odpoví, že to je jen jeho projekce, neřeší, co se mezi nimi skutečně děje. Jen se tím zbavuje odpovědnosti. Ve vztahu, který stojí na vzájemnosti, platí jednoduchá věc. Když něco řekneme nebo uděláme, měli bychom za to nést odpovědnost. Ne všechno, co se mezi lidmi děje, je jen odraz našich pocitů.
Jak mozek vytváří naši realitu
Co se Sabině děje, má hlubší příčinu. Náš mozek si vytváří svět, ve kterém žijeme. Klinický psycholog Radek Ptáček vysvětluje:
„Náš mozek si vytváří určité hypotézy, a pokud přemýšlíte převážně pozitivně, mozek se bude snažit hledat podněty, které budou tyto hypotézy potvrzovat.“
To, co neurověda v posledních letech potvrzuje, není žádné abstraktní teoretizování odtržené od reality. Stačí si představit člověka, který se ráno probudí s pocitem, že mu svět nemá co nabídnout a všechno je k ničemu. Jeho mozek si z tohoto pocitu vytvoří pracovní hypotézu a začne ji pak po celý den metodicky ověřovat. Negativní zpráva v novinách, kterou by za jiných okolností možná ani nezaregistroval, najednou vyčnívá a získává na významu. Nepříjemný výraz kolegy u kávovaru, který by jindy neznamenal vůbec nic, teď nese váhu potvrzení. Dokonce i banální předpověď deštivého počasí zapadá do skladby důkazů o tom, že svět je skutečně mizerné místo. Pozitivní signály přitom kolem něj jsou stejně přítomné jako ty negativní, jenže mozek nastavený na negativní hypotézu je prostě neregistruje, protože nesedí do předem připraveného schématu.
Představme si studentku, která se připravuje na zkoušku. Ještě dřív, než začne, je přesvědčená, že to nezvládne. Od té chvíle všechno vidí jinak. Učivo se jí zdá těžší, než ve skutečnosti je, čas se zkracuje a každá zmínka o přísném učiteli v ní jen utvrzuje pocit, že nemá šanci. Tyto věci tu byly i dřív, ale teď z nich její mysl skládá příběh o neúspěchu, který si už dopředu vsugerovala. Když pak u zkoušky opravdu neuspěje, sevřená strachem a nejistotou, jen si tím potvrdí to, čemu věřila od začátku. Mozek si tak uzavřel kruh, který sám vytvořil.
Optimisté žijí déle
To, co na první pohled vypadá jako zajímavá teoretická hříčka, má naprosto konkrétní dopady. Dlouhodobé studie sledující tisíce lidí přinášejí překvapivé zjištění: nejvyšší naděje na dlouhý a spokojený život mají lidé, kteří na svět nahlížejí převážně pozitivně a udržují si kolem sebe pořádek. Nemluví se tady o naivních snílcích. Jde o lidi, kteří dokážou v téže realitě nacházet důvody k naději. Psychicky labilnější jedinci s tendencí vidět svět negativně žijí kratší a méně spokojený život.
Optimista a pesimista se přitom pohybují ve stejném světě. Nerozhoduje štěstí nebo smůla, ale to, co mozek vyfiltruje jako důležité. Mozek nastavený na pozitivní hypotézy zaregistruje víc důvodů k radosti, víc příležitostí. Pesimista má kolem sebe stejné možnosti, jeho mentální filtry je ale nezachytí.
Pozitivní myšlení ovlivňuje i zvládání stresu. Když čelíme obtížným situacím, optimisticky nastavený mozek je zvládá lépe. Aktivně hledá řešení. „Musíme si uvědomit, že si mozek programujeme a mozek si vytváří hypotézu světa a tu si pak potvrzuje,“ říká Ptáček. Nepopíráme tím problémy. Jde o vědomé nasměrování mysli k řešením místo k překážkám.
Když mozek dělá chyby
Mozek si vytváří obraz světa mnoha způsoby. Psychologové tomu říkají kognitivní zkreslení. Jsou to mentální zkratky, které nám kdysi pomáhaly rychle reagovat a přežít, ale dnes nás často matou.
Jedna z nich je zvlášť běžná. Říká se jí konfirmační zkreslení. Všímáme si hlavně informací, které potvrzují náš názor, zatímco ty ostatní přehlížíme. Mozek prostě vyhledává důkazy pro to, čemu už věříme.
Další častá chyba v myšlení, nazývaná zrcadlový efekt, znamená, že automaticky předpokládáme, že ostatní uvažují stejně jako my. U Sabiny a Ondřeje se tyto způsoby myšlení projevují současně. Každý do druhého promítá svůj vlastní pohled na svět, a proto se míjejí.
Dnešní doba jejich neporozumění ještě ztěžuje. Lidé dříve žili v menších společenstvích a setkávali se jen s omezeným množstvím podnětů. Dnes nás z každé strany zasypávají informace z internetu, televize i sociálních sítí. Mozek to nezvládá zpracovat a reaguje únavou, stresem a ztrátou pozornosti, jak upozorňují psychologové. Někteří odborníci mluví i o takzvané digitální demenci, kdy se příliš spoléháme na mobily a počítače a vlastní paměť postupně slábne. V takové záplavě podnětů si pak každý snadno najde potvrzení pro jakýkoli názor, který už má dávno vytvořený.
Pečovat o duševní zdraví je zásadní
Co s tím můžeme dělat? Ptáček klade důraz na psychohygienu, kterou většina zanedbává. Stali jsme se experty na fyzickou hygienu, ale málokdo si denně „umyje duši“. Psychohygiena znamená především snižování stresového zatížení – může jít o pět minut denně jen pro sebe, zavřít oči a odpojit se. Znamená to také aktivně řešit nepříznivé vztahy, protože právě ty jsou klíčové pro duševní zdraví.
Stres zažíváme všichni a v určité míře může být užitečný. Jde ale o krátkodobou reakci. Varovným signálem je, když i po víkendu na odpočinku zůstáváme unavení – to znamená, že organismu dochází energie. Další příznaky jsou dlouhodobě skleslá nálada, poruchy spánku, podrážděnost, chronická únava.
Zvláštní pozornost zaslouží práce s negativními emocemi. Ptáček cituje Sigmunda Freuda:
„Negativní emoce nelze potlačit. Vrátí se zpět, jen v mnohem ošklivější podobě.“
S negativními emocemi je třeba aktivně pracovat. Znamená to uvědomit si je, pojmenovat je, možná je zlehčit. To je ale něco jiného než potlačování, které je nejhorší strategie. Když je v sobě zadusíme, projeví se později v destruktivnější podobě. Mohou se z toho stát psychosomatické obtíže, úzkost nebo deprese.
Svůj osud můžeme ovlivnit
Výzkumy potvrzují, že máme větší vliv na svůj život, než si obvykle uvědomujeme. Nemůžeme sice ovládat všechno, co se kolem nás děje, ale záleží na tom, jak na to zareagujeme. Mozek si neustále skládá vlastní obraz světa podle toho, čím ho živíme. Sabinin přítel měl opravdu jinou ženu a její tušení bylo správné, i když se ji snažil přesvědčit o opaku. V životě přijdou chvíle, kdy nad věcmi nemáme moc. To ale neznamená, že jsme bezmocní. Záleží na tom, jak s nimi naložíme. Když si udržíme pozornost u toho, co má pro nás význam a co nám přináší klid, snáz zvládneme i napětí a lidi kolem sebe.
