Článek
Ranní hodiny v okresní nemocnici v Sušici probíhaly jako obvykle, dokud se kolem pracovité sestry nezačali shlukovat policisté. Bylo to 27. února 1960 a Marie Fikáčková dostala pokyn opustit oddělení. Kolegyně ji sledovaly s otevřenými ústy, když jí nasazovali pouta. Ještě před několika dny hovořilo vedení nemocnice o jejím možném povýšení na vrchní sestru, teď čekala na výslech kvůli smrti dvou novorozenců, kteří jí byli svěřeni do péče.
Zpráva se po městě i kraji roznesla během několika hodin. Lidé ji znali jako slušnou, pracovitou a oblíbenou zdravotní sestru. Nešlo jim do hlavy, že by mohla mít cokoliv společného s násilím na bezbranných dětech. To, co zjistili vyšetřovatelé během následujících hodin, nemělo v poválečném Československu obdoby.
Dětství v německé rodině
Devátého září 1936 se v Sušici narodila Marie Schmidlová do nemajetné německé rodiny. Ani po válce se rodina netajila svými kořeny. Otec se živil jako dělník, nadměrně pil a doma vládl pěstmi. Když se opil, nadával Čechům do pakáže a dceru ponižoval. Matka byla tichá, podřízená, ze strachu nechránila vlastní dítě. Marie s ní vedla časté hádky, které je provázely až do dospělosti. Domov plný strachu a násilí značí dítě na celý život.
V roce 1955 odmaturovala na Střední zdravotní škole v Klatovech s velmi dobrým vysvědčením. Nastoupila do Ústavu národního zdraví v Sušici a zdálo se, že si konečně najde místo v životě. V říjnu 1957 však přišlo přeložení na porodní oddělení. Tam začala její cesta, která skončila na šibenici.
Přetížené porodnice padesátých let
Nemocnice v Sušici se nijak nelišila od ostatních zdravotnických zařízení. Porodnice fungovaly ve špatných hygienických podmínkách, s nedostatkem základního vybavení. Matky po porodu viděly své děti jen na krmení, jinak miminka ležela ve společných boxících. O novorozence se staraly přetížené sestry, často měly na starosti více dětí, než zvládly.
Nechtěné přeložení na dětské oddělení
Na novorozenecké oddělení si Marie Fikáčková nepřála jít. Vedení nemocnice ji ujistilo, že přeložení je dočasné. Uvěřila tomu a doufala v brzký návrat jinam. Ta naděje se však nikdy nenaplnila. Dívka, která pracovala vzorně a kterou kolegové považovali za příkladnou sestru, začala u plačících dětí zažívat výbuchy vzteku.
První vážné incidenty přišly postupně. Dlouho jim nikdo nepřikládal význam. Když Marie nahlásila primáři Jaromíru Hrbáčkovi, že novorozenci natrhla ouško, skončilo to napomenutím. „Poněvadž se jednalo o první případ neopatrnosti sestry Fikáčkové, vše jsem dál nevyšetřoval a spokojil jsem se s tím, že jsem sestru napomenul, aby dávala lepší pozor,“uvedl později primář ve své výpovědi.
Ve skutečnosti však dítěti ublížila záměrně. Jak sama přiznala při výslechu: „Novorozené dítě jménem Jana Motyková začalo křičet, což mě rozčílilo do té míry, že jsem se obrátila k boxíku, levou rukou jsem sáhla na vodovod, abych uvařila vodu, a pravou rukou jsem uchopila dítě za pravý ušní boltec a prudce trhla… pak jsem spatřila, jak za pravým ušním boltcem se řine krev… Rozhodla jsem se, že budu tvrdit, že ke zranění došlo tím způsobem, že jsem dítě vzala s peřinkou, přičemž jsem omylem uchopila i ouško, které jsem potom natrhla…“
Jinému dítěti zlomila ruku. Primář to považoval za porodní zranění. Motivem byla nenávist k plačícím dětem, která se objevovala hlavně v době menstruace. „Bití dětí jsem dělala v době, když jsem měla dostat menstruaci, anebo v průběhu menstruace, neboť mě rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem,“ uvedla v protokolu.
Únor 1960 v sušické porodnici
Osudný den přišel třiadvacátého února 1960. Marie Fikáčková měla na starosti více než čtrnáct dětí a navíc ji čekala hromada plen k vyžehlení. Když jí přidělili další dvě miminka, chlapečka a holčičku, byla už na hranici svých sil.
Miminko, které bylo na světě teprve dvacet hodin, začalo hlasitě plakat. Marie je vzala do rukou a v záchvatu vzteku mu stiskla hlavičku tak silně, až pocítila, jak hlava povoluje. „Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pracovala jsem dále ve skládání plen na inspekční místnosti,“ vypověděla později s chladnokrevností, jež šokovala i zkušené vyšetřovatele.
Až po několika hodinách informovala lékaře, že má dítě nožky nepatrně ochablé. Zdravotníci bojovali o život miminka marně. Holčička zemřela následujícího dne ráno. Téhož třiadvacátého února udeřila Marie Fikáčková několikrát pěstí do hlavičky druhého novorozence, pětitýdenní Hany Hammelbauerové. I ona podlehla zraněním pětadvacátého února v osm hodin ráno.
Pozorný patolog odhalil vraždy
Kdo ví, jak dlouho by Marie Fikáčková ještě vraždila, kdyby se konečně nenašel pozorný patolog. Při pitvách obou novorozenců, kteří zemřeli během tří dnů, zjistil těžké poranění mozku. U jednoho z miminek navíc objevil zlomeniny obou rukou. To nebyly přirozené příčiny úmrtí.
Pitevní nálezy jednoznačně svědčily o násilí. Marie Fikáčková měla ve službě obě miminka na starosti. Policie přišla zatknout zdravotní sestru čtyři dny po smrti miminek, sedmadvacátého února 1960 ráno.
Výslech trvající šest hodin
První výslech obviněné začal dvacet osmého února hodinu po půlnoci a trval až do šesti hodin třiceti minut ráno. Marie Fikáčková vypovídala klidně, až chladně. Jak sama později přiznala, zatčením se jí ulevilo.
Během výslechu se přiznala, že kromě těchto dvou případů zranila přibližně dalších deset novorozenců. Ti však podle jejích slov útoky přežili. Popisovala také svou první vraždu, ke které mělo dojít už v roce 1957. „Na jméno tohoto dítěte ani rodičky si nemohu vzpomenout. Bezpečně si pamatuji, že dítě jsem tloukla do hlavy nebo prsou a že smrtí dítěte se toto přičítalo ze strany lékařů na úkor porodu…“
Vyšetřovatelé potvrdili pouze dvě ublížení na zdraví. Ta byla původně považována za běžná zranění vzniklá při manipulaci s novorozenci během vážení, přebalování nebo rozvážení k matkám.
Obviňování lékařů z lehkomyslnosti
Své chování částečně připisovala lehkomyslnosti lékařů. „Lehkomyslnost lékařů, když tito nezjišťovali pravou příčinu úmrtí těchto dětí, mě prakticky utvrdila v tom, že se nemusím ničeho bát…“ píše se ve výpovědi Marie Fikáčkové. Zajímavé je, že označila několik lékařů, kteří podle ní neplnili dobře své povinnosti. Často jmenovala i jednoho z vedoucích lékařů, do kterého byla podle všeho zamilovaná. Když se však nesetkala s patřičnou odezvou, jako by se mu chtěla pomstít.
Soudní psychologové a psychiatři ji po důkladném vyšetření shledali jako příčetnou, avšak se sklony k depresím, hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku.
Poprava v Pankráci
Soud ji šestého října 1960 odsoudil k trestu smrti. Obhájce podal dvě odvolání, ale žádné z nich nic nezměnilo. Marie Fikáčková byla první ženou, která byla od roku 1918 popravena za kriminální trestné činy. V době, kdy celý svět sledoval let prvního kosmonauta do vesmíru, pětadvacetiletá zdravotní sestra z Pankráce odpočítávala své poslední hodiny. Třináctého dubna 1961 byl rozsudek vykonán v suterénu pankrácké věznice.
Případ byl v době budování šťastných zítřků vyšetřován v maximálním utajení. V dobovém tisku o něm nebylo možné dočíst ani řádku. Toto mlčení se vysvětlovalo mimo jiné obavami z paniky mezi obyvatelstvem.
Děti, které to přežily
Jana Motyková, matka jedné z přeživších, si pamatuje, že Marie Fikáčková byla oblíbená. „Fikáčkovou si pamatuji. Všichni o ní říkali, že bude vrchní sestra. Byla oblíbená, vše měla čisté a starala se hezky o děti. Když tam byla ona, byl naprostý klid, děti jí nikdy neplakaly,“ vzpomínala později. V nemocnici chtěli její dceru s natrženým ouškem nechat déle, ale manžel si vydupal propuštění domů. Tím dceru pravděpodobně zachránil.
Když byla Fikáčková vedena k soudu v Plzni, setkala se s paní Motykovou na chodbě. „Vy jste měla velké štěstí, že jste tam nezůstala, protože si myslím, že by to dopadlo úplně jinak,“ řekla jí klidně vražedkyně. Těm slovům mrazí paní Motykovou v zádech dodnes. Její dcera dnes žije v Horažďovicích pod jménem Jana Gibová.
Daleko hůře dopadla Soňa Melišová. Když byla novorozená, vpíchla jí Fikáčková špendlík dozadu do hlavy. Následky jsou trvalé a nevratné. Soňa nikdy nechodila do školy a žije ve svém vlastním dětském světě s mentálním postižením. Dnes je jí kolem sedmdesáti let a žije v sušickém domově důchodců. „Když byla malá, vsedě přepadávala a zakláněla hlavičku. Vlastně se v sedu sama ani neudržela,“ vzpomíná její bratr Jan, který ji pravidelně navštěvuje. Soňa má vlastní pokojíček s fotografií rodiny na zdi. Je dobrosrdečná a oblíbená. „Je to zkrátka naše Sonička,“ říká o ní sociální pracovnice Marie Klímová. „Má radost z věcí, ze kterých se už běžný člověk nedokáže radovat. Stačí, aby jí bratr na podzim přinesl švestky, a hned to všichni víme.“
Existuje i třetí případ. Dcera Miloslavy Gregorové ze Záluží u Sušice se narodila za přítomnosti Fikáčkové. „Fikáčková byla přímo u mého porodu. Míla byla moje prvorozená a zpočátku jsme na ní vůbec nic nepozorovali. Až když jí byly tři čtyři roky, tak se objevily první problémy. Chovala se jinak než jiné děti. Když měla jít do školy, měla problémy s pamětí, nepamatovala si ani barvy,“ vzpomíná paní Gregorová. Holčička chodila do zvláštní školy v Kašperských Horách, kde byla přes týden na internátu. Pak navštěvovala zvláštní školu ve Volšovech. Vyloučili ji i odtud. Nakonec ji museli umístit do ústavu.
Kolik dětí vlastně útoky Marie Fikáčkové přežilo, se už přesně nezjistí. Sama při výslechu mluvila o zhruba deseti novorozencích, kterým ublížila, ale mimo několik konkrétně doložených případů zůstává většina na úrovni podezření. Část rodin později popisovala zdravotní potíže svých dětí a připisovala je právě jejím zásahům, soudy však pracovaly jen s tím, co bylo možné ověřit z dokumentace a pitevních nálezů.
V protokolech Fikáčková popisuje i situace, kdy děti bila do hlavy nebo na hrudník tak, aby po tom nic nebylo vidět. U těchto útoků už dnes nikdo přesně neřekne, co způsobili. Jestli šlo „jen“ o bolest a pláč, nebo se to později promítlo do zdravotních potíží, které už si nikdo s pobytem v porodnici nespojil. V papírech jsou jen čísla a stručné poznámky, zatímco rodiny mluví o konkrétních dětech a jejich životech – tyhle dvě roviny se proto nikdy úplně nepotkají.
Znalci při procesu popsali, že trpěla depresemi, měla hysterické reakce a prudké výbuchy vzteku, ale zároveň ji označili za příčetnou. Soud vycházel z toho, že chápala, co dělá, i to, jak to může dopadnout. O tom, co všechno se na jejím chování podepsalo – povaha, prostředí, tlak služby, nedostatek kontroly – se dnes víc polemizuje v článcích a rozhovorech než v odborných posudcích.
Na samotném motivu to nic nemění. V místě, kde se měli rodiče spoléhat na pomoc a ochranu, ubližovala dětem člověk v bílém plášti. A za obrazem pečlivé, chválené sestry zůstaly rodiny, které si důsledky jejích činů nesou ve svých příbězích dodnes.
