Ludmila přežila nejhorší vlakovou tragédii v české historii: Na Štědrý večer zahynulo přes sto lidí

Noc před Štědrým dnem roku 1953 byla na jižní Moravě studená a vlhká. Sníh ještě nenapadl. V osobním vlaku číslo 718 z Brna do Břeclavi seděli lidé v teplém vagonu, na oknech se srážela pára. Souprava dojela k Šakvicím a zastavila mezi návěstidly. Železniční provoz tehdy řídili výhradně lidé jako výpravčí, návěstníci, telegrafisté.

Uvnitř svítilo tlumené světlo, sedadla se lehce pohupovala v rytmu předchozí jízdy a cestující byli ponořeni do ticha, které se objevuje na nočních spojích, když se blíží svátky. Někdo si přitáhl kabát víc k tělu, jiný se opřel o okno a díval ven skrz zamlžené sklo. Uprostřed vozu seděla osmnáctiletá Ludmila Bízová Šebestová. Mířila na Vánoce domů. „Vlak stál dlouho, bylo ticho,“ říká dnes. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se už za pár minut mohlo stát něco, co se jí bude vracet celý život.

Krátce po jedné hodině ráno se z dálky ozvalo houkání lokomotivy. Nejdřív slabě, pak čím dál silněji. Po stejné trati Brno–Břeclav, kde osobní vlak stál, se blížil rychlík R4 z Prahy do Bratislavy s parní lokomotivou 498.033. Ten zvuk už byl slyšet i v kupé. Lidé zvedli hlavy a poslouchali.

„Najednou jsem uslyšela zvuk, který člověk nezapomene,“ říká Ludmila. Rychlík už tehdy brzdil, ale vzdálenost byla příliš krátká. V 1.06 ráno došlo k nárazu. Těžká lokomotiva vjela do zadních vozů osobního vlaku 718, ve kterém seděla i Ludmila. Dvě zadní části soupravy byly zničeny téměř okamžitě, další dva vagony utrpěly těžké poškození. Rychlík se zastavil až po několika desítkách metrů. „Ten zvuk houkající lokomotivy se mi dodnes zařezává do srdce,“ říká.

Náraz rozlámal dřevěné obložení a pokřivil plechy vagonu. „Byla tma, všude to skřípalo, křičelo a syčelo,“ vzpomíná Ludmila. Z lokomotivy syčela pára. Uvnitř lidé křičeli a hledali mezi troskami cestu ven. Ludmila nahmátla posunutý rám okna a ucítila studený vzduch. Pochopila, že tudy se dostane ven. Přelezla sedadla a rozlámané dřevo, protáhla se otvorem v boku vozu a vylezla na násep. Venku mrzlo, kolem jen tma, občas přerušená slabými světly a baterkami lidí blížících se k trati. „Stála jsem na kolejích a nevěděla, jestli mám jít pryč, nebo zůstat,“ říká.

Ránu bylo slyšet i v okolních vesnicích. Lidé vyšli z domů na ulici, dívali se směrem k trati a brzy pochopili, že se stalo něco vážného. Rychle na sebe něco hodili, vzali baterky a vydali se k náspu. Jako první došli k místu nehody obyvatelé Šakvic a Staroviček. Zastavovali tam, odkud zaslechli hlas, a podle volání se snažili najít zraněné. Kolem kolejí ležely rozlámané části vozů, prkna i ohnuté plechy a když se lidé zastavili a ztišili, bylo slyšet jen praskání kovu a syčení páry.

Krátce poté přijeli k místu dobrovolní hasiči. Mezi nimi byla i Jarmila Kostrohounová ze Staroviček, která později řekla: „Až když jsme odešly o pár set metrů dál k mezím, našli jsme tu nehodu… moc tam vidět nebylo, ale nářku a křiku a pláče, všeho.“ Hasiči měli jen základní výbavu, začali zraněné vytahovat z trosek. Hodně jich hledalo ve tmě jen podle hlasů. Následně dorazila armáda, vojáci osvětlili místo reflektory a pomáhali odnášet lidi přes násep. Sanitky odvážely zraněné do nemocnic a vracely se pro další. Zásah trval hodiny, vozy stále přijížděly pro další zraněné.

V padesátých letech o tom tisk moc nepsal. Noviny otiskly jen krátké zprávy, počty mrtvých se lišily – obvykle uváděly 103 až 106 obětí a desítky zraněných. Většina lidí se dozvídala, co se vlastně stalo, jen z doslechu. Až archivní dokumenty ukázaly, co se té noci dělo. Strojvedoucí rychlíku projel několik návěstidel „Stůj“ a byl opilý. Tehdejší trať nebyla vybavená žádným systémem, který by vlak sám zastavil, pokud strojvedoucí projede návěstidlo se zákazem jízdy.

Vyšetřování skončilo rychle, veřejně se o tom skoro nemluvilo. Železniční správa, bezpečnostní složky a soudy zjišťovaly, jak se posádka rychlíku chovala, jestli dodržovala předpisy a co dělali zaměstnanci během směny před srážkou. Několik lidí skončilo před soudem, oficiálně šlo o selhání lidského faktoru, které ještě zhoršilo to, že na trati chybělo jakékoli technické zabezpečení. V Šakvicích a okolních vesnicích ale řešili něco jiného. Kdo zůstal bez živitele a jak uživit děti po mrtvých. Jak se smířit s tím, že jejich nejbližší už z vlaku nevylezli. Podrobnější obraz máme až dnes z pamětnických vzpomínek a zápisů v regionálních kronikách.

Sestry Marta Prokešová a Božena Hádlíková přišly při nehodě o otce Františka Matyáše. „Byly to strašné Vánoce, plné pláče a smutku. Na ty nikdy nezapomeneme,“ řekly po letech. Jejich ztráta nebyla ojedinělá. V řadě domů chyběl člověk, který tam ještě večer předtím byl.

Ludmila přežila. Její cesta domů ale vypadala jinak, než si představovala, když večer nastupovala v Brně. Šla od náspu směrem k domovu a v hlavě se jí pořád vracel obraz vozu po nárazu. „Byla jsem zmrzlá, unavená a pořád jsem slyšela ten zvuk,“ řekla později. Cestou míjela domy se svítícími okny a věděla, že v některých z nich se ten den nebude chystat večeře, ale čekat na zprávu z nemocnice.

Ráno 24. prosince čekali lidé v domácnostech nervózně na zprávy. Zkoušeli volat do nemocnic, ale telefony buď vyzváněly naprázdno, nebo byly obsazené. V některých domech se ještě peklo cukroví a vařila polévka, jinde rodiny seděly u stolu a čekaly, jestli se někdo ozve s informací o těch, kdo odjeli nočním vlakem. Řada rodin nakonec jela do nemocnic sama. V čekárnách se potkávali sousedé a vzdálení příbuzní, vyměňovali si útržky informací ze seznamů zraněných a mrtvých.

Nehoda zasáhla celé obce kolem trati. Od rána se po vesnicích šířila jména a dohady, kdo byl ve vlaku a koho už někdo viděl v nemocnici. Děti v některých rodinách nechápaly, proč se mluví jen o nehodě u Šakvic a proč rodiče jezdí tam a zpátky mezi domem a nemocnicí. Lidé ve vesnicích na prosincovou noc dlouho nezapomněli.

Po roce 1989 se o šakvické nehodě začalo psát znovu. Regionální noviny ji připomínaly, kronikáři zaznamenávali vzpomínky pamětníků a detaily, o kterých celostátní tisk nikdy nepsal. Otevřely se archivní spisy železnice a vyšetřovatelů. Vznikly rozhovory s lidmi, kteří tenkrát seděli ve vlaku nebo k náspu přiběhli hned po nárazu. Hasiči v těchto vzpomínkách mluví o tmě kolem kolejí, studeném větru a blátě, ve kterém se klouzali s nosítky. Zraněné vynášeli z vozů s vybavením, jaké tehdy měli k dispozici, a dlouho nevěděli, kolik lidí v soupravě ještě zůstává. Někteří přeživší vzpomínali, že kolem nich byla zima, kouř a křik lidí z trosek, mezi nimiž se záchranáři snažili najít ty, kdo ještě odpovídali na volání.

V roce 2011 přibyla na budově šakvického nádraží pamětní deska obětem. Na odhalení přišli pamětníci, příbuzní zemřelých i lidé z okolních obcí. Stála tam i Ludmila, pro kterou se cesta domů na Vánoce spojila s nocí, kdy rychlík rozdrtil zadní část jejího vlaku.

Když dnes Ludmila vzpomíná na 24. prosinec 1953, vidí znovu ten tichý vagon před nárazem, slyší houkání lokomotivy, prožívá ránu, tmu kolem sebe a studený násep pod nohama. Po sedmdesáti letech má ty vzpomínky stále živé. Vánoce jí od té doby zůstaly spojené s nocí nehody a s tím, že část lidí z vlaku číslo 718 už domů nedorazila.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, idnes.cz, zoom.iprima.cz, cs.wikipedia.org