Vánoce v královské rodině: Děti Williama a Kate nesmí sedět u stolu s rodiči, drží přísné pravidlo

Na záběrech ze Sandringhamu působí všechno, jako by se odehrávalo v pečlivě naaranžované vánoční scéně. Den před Štědrým dnem přijíždějí první auta, z nich vystupují příbuzní s kufry, děti se po chvíli rozbíhají po chodbách, nakukují do salonků a všímají si opakujících se detailů, věnců na dveřích, misek s cukrovím, vysokého stromu v jednom z hlavních pokojů. V saloncích se připravuje čaj a dárky a zámek se postupně zaplní příbuznými napříč generacemi.

Sandringham House v Norfolku slouží královské rodině k vánočním pobytům už od 19. století. Vánoce tu mají pevný rytmus od příjezdu 23. prosince až po odjezd po svátcích. Každý den má svůj rámec, který se po desetiletí téměř nemění, zatímco uvnitř se střídají generace a mění se tváře u stolu.

Štědrý den se na Sandringhamu nepojí se slavnostní večeří, ale s odpoledním čajem a dárky. Princ Harry ve svých pamětech popsal, že si rodina dárky předává právě 24. prosince, což souvisí s německými kořeny části rodinných tradic. Jméno rodu se dříve psalo Saxe Coburg Gotha, po první světové válce se změnilo na Windsor, zvyk štědrovečerního rozbalování dárků ale zůstal.

Harry líčí, jak si každý stoupne ke své hromádce balíčků a všichni začnou najednou trhat papír. „Podle zvyku si na začátku večera každý z nás určil místo a postavil se před svou hromádku dárků. Pak všichni současně začali rozbalovat. Volná zábava, desítky členů rodiny mluvily najednou, tahaly za mašle a trhaly balicí papír,“ vzpomíná.

U dárků se všechno točí hlavně kolem dětí. Motají se mezi křesly, jednou rukou svírají novou hračku, druhou už trhají další balicí papír, smějí se a občas se i překřikují. Dospělí je při tom pozorují, někdo utrousí vtipnou poznámku, jiný připomene starší rodinnou historku, další zvedne z podlahy mašli nebo zapomenutý lístek se jménem. V jednu chvíli to působí skoro jako ve velké, trochu chaotické rodině, jen v kulisách několika vánočně vyzdobených salonků a pod občasným dohledem fotografů za okny.

Dárky přitom mají své pravidlo. Jde o vtipné a levné pozornosti, ne o drahé kousky. Kate podle některých zdrojů kdysi dala Harrymu sadu s názvem Grow Your Own Girlfriend (Vypěstuj si vlastní přítelkyni), Meghan zase Williamovi lžíci s nápisem Cereal Killer (slovní hříčka - sériový vrah obilovin). Princezna Diana kdysi obdarovala Sarah Ferguson leopardí podložkou do vany. Večer pak pokračuje formální večeří, při které se hosté oblékají do večerního, a po jídle se rodina věnuje společenským hrám na hádání slov a pantomimu.

Následující ráno na Boží hod vánoční má Sandringham úplně jinou atmosféru. Snídaně probíhají odděleně podle pohlaví, což je jeden z těch zvyků, které mimo královskou rodinu téměř nikdo nedodržuje. Ženy dostávají lehkou snídani do pokojů kolem deváté hodiny, obvykle ovoce, toast a kávu. Muži sedí v jídelně o půl hodiny dříve a čeká je tradiční anglická snídaně, vejce, slanina, houby, uzené ryby a grilované ledvinky.

Dopoledne míří rodina do kostela svaté Máří Magdalény nedaleko zámku, kde na ně čekají davy lidí. Právě loňská bohoslužba se zpětně ukázala jako poslední veřejné vystoupení princezny Kate před delší pauzou kvůli operaci a následné léčbě.

Po návratu ze mše následuje slavnostní oběd. Když je hostů mnoho, přesouvá se stolování z běžné jídelny do tanečního sálu, protože jen tam je dost místa. Darren McGrady, který pro královskou rodinu vařil patnáct let, popisuje, že se to stalo třeba ve chvíli, kdy byli pozváni i potomci královny Camilly z jejího předchozího manželství a bylo potřeba usadit širší příbuzenstvo.

Před obědem se podává aperitiv. Hosté dostanou šampaňské Veuve Clicquot, královna si dá gin s Dubonnetem, princ Philip si kdysi dával pivo a k tomu se servírují oříšky. U stolu se sedí podle přesného zasedacího pořádku. Hosté mají na sobě sváteční šaty, stůl je prostřený stříbrnými příbory a vysokými sklenicemi, ubrus je uhlazený do posledního záhybu a nad tím vším se nese tlumený šum hovoru. Chody přicházejí jeden za druhým, personál se pohybuje diskrétně, někdo odnáší prázdné talíře, jiný přináší další pokrm, všechno funguje bez zbytečného ruchu.

Odpoledne patří vánočnímu projevu panovníka. Vysílá se ve tři hodiny britského času, ale natáčí se s předstihem. Karel III. tak sedí s rodinou u stolu nebo u čaje s dezertem a sleduje vlastní projev v televizi. Dívá se na něj současně s miliony dalších domácností.

Vánoční menu se podle McGradyho po léta drží stejné podoby. Každý rok se peče několik krocanů, tři pro hlavní rodinný stůl, jedna krůta pro děti a další pro zaměstnance. Nádivky se liší, střídá se šalvějová, cibulová či kaštanová, ale základ zůstává stejný. Na talířích se objevují pečené brambory, bramborová kaše, pastinák, mrkev a růžičková kapusta. Na závěr přichází na řadu vánoční pudink politý brandy, ozdobený cesmínou a podávaný zapálený. McGrady připomíná, že právě chvíle, kdy se v potemnělé místnosti objeví hořící pudink s modrým plamenem, patří k obrazům, které člověku v paměti zůstávají ještě dlouho po svátcích.

Oběd začíná v jednu hodinu odpoledne a podává se bez předkrmu. Krůta tradičně pochází od Scoles z nedalekého Dersinghamu, královna k ní mívala německé víno Gewürztraminer. Po pudinku následuje ještě sýrový chod s portským vínem. McGrady dodává, že sedadla u stolu nejsou předem přiřazená, dokonce ani královna neměla vyhrazené místo, hosté se rozhodovali spontánně.

Stejné jídlo se připravuje i pro děti v jejich prostoru. Jedna krůta je určená právě pro ně a i tam se servíruje vánoční pudink, jen bez alkoholu. Už při plánování se počítá s tím, že plnohodnotný oběd musí dostat nejen dospělí u dlouhé tabule, ale také děti a personál. Vzniká tak trojí stolování, hlavní stůl pro dospělé, dětský stůl a oběd pro zaměstnance.

Po sledování královského projevu přichází na řadu odpolední čaj. Na stole se objevuje vánoční koláč, čokoládové poleno, tradiční britské koláčky s náplní podávané s máslovo-brandyovým krémem, malé chlebíčky a scones – tradiční britské pečivo připomínající drobenku. Nechybí ani čokoládový sušenkový dort, oblíbený dezert prince Williama. Večer v osm patnáct se pak servíruje bufet s tradičními anglickými pokrmy, pečenou hlavou divočáka, volským jazykem, vařenou a pečenou šunkou, lososem a zvěřinou.

Den po Vánocích na Sandringhamu tradičně patří lovu. Přežívá tu zvyk z dob krále Edwarda VII., kdy se hosté při příjezdu a odjezdu vážili na žokejské váze. Smyslem bylo zjistit, jestli za svátky přibrali, což se u slavnostního menu počítajícího dvanáct až čtrnáct chodů dalo předpokládat.

Právě u dětského stolování se v McGradyho vzpomínkách objevuje pravidlo, které veřejnost zaujalo asi nejvíc. „Děti vždy jedly v dětském pokoji, dokud nebyly dost staré na to, aby se u stolu uměly chovat a naučily se umění zdvořilé konverzace,“ vzpomíná. Nešlo jen o běžné večeře během roku, podle McGradyho se tenhle zvyk uplatňoval i o svátcích, kdy je jídlo delší, formálnější a předpokládá se, že hosté u stolu vydrží v klidu sedět a mluvit.

Mike Tindall, manžel Zary Tindallové, k tomu dodal konkrétní pohled na vánoční stolování. Při velkých rodinných setkáních na Sandringhamu je během svátků rozestavěno celkem sedm stolů pro dospělé hosty různého postavení, hlavní královský stůl, menší stolky pro ostatní členy rozšířené rodiny a příbuzné, zatímco děti mají pak svůj samostatný stůl úplně v jiné místnosti. Teprve když se naučí správně stolovat a konverzovat, získají místo u jednoho ze stolů mezi dospělými.

McGrady popisuje dětskou jídelnu jako místo, kde se děti od malička učí, co všechno se u stolu odehrává. Chůva hlídá jídelníček, dbá na to, aby jídla byla vyvážená. „Královská dětská jídelna nebyla jen o výchově a učení, ale také o tom, aby si děti zvykaly na stejná jídla jako dospělí,“ vysvětluje.

Když McGrady mluví o stolování, uvádí i příklad situace, kterou by si u královského stolu nikdo nepřál. Představí si dítě v jídelní židličce, které rozhazuje jídlo po ubruse, a označí to za něco podle jeho slov „viktoriánsky nemyslitelného“. Takové scény mají zůstat stranou právě v dětském pokoji, kde se může jíst uvolněněji a kde se děti teprve učí, jak se jednou posadit ke stejnému stolu jako král a hosté.

O královně Alžbětě II. se říká, že na těchto zvycích trvala velmi důsledně a dbala na to, aby děti k hlavnímu stolu přišly teprve ve chvíli, kdy uměly držet příbor a chovat se s ohledem na okolí. U krále Karla III. se objevují úvahy, že může být v některých situacích o něco mírnější a že se na drobné detaily už tolik nelpí, jistota v tom ale není. Jak přesně vypadá vánoční sezení u stolu, kde sedí George, Charlotte a Louis a jestli už mají pravidelné místo u velké tabule vedle rodičů, to rodina nezveřejňuje. Z kusých zmínek v rozhovorech a občasných fotografií se dá vyčíst, že William s Kate tradice trochu uvolnili, oficiálně to ale nikdy nepotvrdili.

U George, Charlotte a Louise je dobře vidět, jak se dva světy potkávají v jedné domácnosti. Na jedné straně stojí dvorní protokol a tradice, které popisuje McGrady, na druhé straně snaha Williama a Kate vést s dětmi co nejvíc běžný rodinný život. William i Kate v rozhovorech často mluví o tom, že s dětmi vaří, že je berou do kuchyně a že společné večeře patří k nejpříjemnější části dne. Už v době, kdy byly děti menší popisovali, jak George, Charlotte i Louis mají slabost pro jednoduchá domácí jídla a jak se u kuchyňského stolu probírá škola, drobné spory mezi sourozenci i to, co koho ten den potěšilo.

Darren McGrady připomíná, že podobnou atmosféru znal už z doby, kdy vařil pro princeznu Dianu. Děti tehdy mívaly na talíři typicky dětská jídla, třeba pizzu nebo tradiční anglický pokrm ze sekaného masa zapečeného s bramborovou kaší, a kuchyně se pro ně postupně stávala místem, kde se rodina přirozeně potkávala. William občas říká, že už podle toho, co se doma chystá k večeři, pozná, jaká bude u dětí nálada.

McGrady ve svých vzpomínkách zachytil svět, který se opakuje generaci za generací. Tentýž rámec svátků, tytéž chody, stejná pravidla. Princové William a Harry se v dětské jídelně učili správně držet příbor a konverzovat, než získali místo u hlavního stolu. Dnes se tím samým procházejí George, Charlotte a Louis.

Ale někde mezi formálními večeřemi a vánočním projevem, mezi sedmi stoly v tanečním sále a dětskou jídelnou v jiném křídle zámku vzniká prostor, do kterého se nedívá protokol ani kuchař. William s Kate možná na Sandringhamu dodržují to, co se musí, ale doma v Anmer Hall, pár minut od zámku, sedí s dětmi u stolu jinak. Vaří pizzu, probírají školu, neslouží se tam s bílými rukavicemi. A možná právě tohle je ten nejdůležitější detail královských Vánoc, který nikdo z veřejnosti nevidí a McGrady ve svých vzpomínkách popsat nemůže. Že i v rodinách, kde se jí podle přesného řádu a kde mají děti svůj stůl v jiné místnosti, se někde najde kuchyně, kde je prostě jen večeře.

Zdroje: independent.co.uk, marieclaire.co.uk, thelist.com, bustle.com, kidsnews.com.au, hellomagazine.com, prozeny.cz