Z dívek z bývalé desetikoruny ČSSR jsou dnes babičky: Jejich podoba měla připomínat hodnoty režimu

Na přelomu padesátých a šedesátých let se Státní banka československá rozhodla vyhlásit soutěž na novou podobu desetikorunové bankovky. Jednou z autorek, které se soutěže zúčastnily, byla akademická malířka Mária Medvecká. Umělkyně pocházela z Oravy a její díla byla vždy spjatá s rodným krajem – s jeho krajinou, lidmi i proměnami, které tehdy přinášela rychlá industrializace.

Ve svém návrhu desetikoruny spojila motivy přírody s obrazy nové doby, které představovaly Oravskou přehradu a nižnianskou továrnu. Do popředí kompozice umístila dvě děvčata, jejichž tváře se měly stát ústředním prvkem bankovky. Deník MyOrava k tomu napsal: „Písal sa rok 1958, keď sa oravská maliarka Mária Medvecká prihlásila do súťaže, vyhlásenej vtedajšou Štátnou bankou československou. Výtvarníci mali pripraviť návrh novej desaťkorunovej bankovky. Návrh Márie Medveckej - dve dievčatá, scenéria Oravskej priehrady a niekdajšej nižnianskej fabriky - sa zapáčil najviac.“

Medvecká chtěla propojit minulost a budoucnost, starou i novou Oravu. Proto hledala tváře, které by tuto symboliku vyjádřily. Vydala se do místní školy v Tvrdošíně a vybrala si dvě desetileté spolužačky, Martu Lajmonovou a Margitu Meškovou. Jejich rodiny byly obyčejné, a nikdo tehdy netušil, že se jednou jejich podoba stane součástí každodenního života milionů lidí. Marta si na tento okamžik později vzpomínala: „Vraj som bola fotogenická a mala som dlhé vlasy, ktoré sa dali zapletať do vrkočov. Takto si predstavovala jedno z dievčat na svojom obraze.“

Margita zase připomněla osobní vazby, které sehrály roli v jejím výběru: „Moji rodičia sa s ňou dobre poznali, pretože Mária Medvecká kedysi učila v Bobrove, odkiaľ rodičia pochádzali. … Ona si však už predtým vytypovala mňa s Martuškou.“

Od této chvíle začalo pro obě dívky období, které se vrylo do jejich paměti a které dodnes připomínají, kdykoli přijde řeč na starou papírovou desetikorunu.

Dívky začaly pravidelně docházet do ateliéru Márie Medvecké. Pro desetileté školačky to byla zpočátku radostná změna. Nemusely být ve škole a připadalo jim zvláštní sedět před malířkou, která se na ně upřeně dívala a snažila se zachytit každý detail jejich tváří a postojů. Po čase se ale ukázalo, že dlouhé hodiny sezení bez hnutí jsou pro děti nesmírně náročné. MyOrava zachytil jejich slova: „Zo začiatku nás to bavilo. No po čase nám bolo ľúto, že deti za oknom sa vonku hrajú, behajú po tráve, kúpu sa v Orave, a my musíme nehybne sedieť na stupienku v ateliéri.“

Medvecká věděla, že malé modelky nevydrží dlouho v klidu. Snažila se jim proto čas zpříjemnit drobnými odměnami. Margita Hlaváčiková v rozhovoru pro Právo vzpomínala: „Když jsme už nevydržely sedět, dávala nám sladkosti nebo tři koruny, abychom se ještě chvíli nehýbaly.“Margita si vybavuje, jak ji malířka oblékala do svetru svého syna, přidala jí na hlavu šátek a posadila ji na židli: „Usadila ma na stoličku a tam som musela nehybne sedieť. Keď maľovala Martušku a ja som sa nudila, ťahala som ju za vrkoče.“

Čas si krátily také čtením pohádek. Marta k tomu dodala: „Keď mi Gita čítala rozprávky a niečo prečítala zle, vždy vybuchla smiechom. Ja som sa začala tiež smiať. Vtedy z nás bola maliarka nešťastná.“ Malířka se musela znovu a znovu vracet k rozpracovanému plátnu, protože smích a pohyb znamenaly, že póza byla narušená.

Nejtěžší bylo udržet ruce v jedné poloze. Marta popsala, jak si malířka poradila: „Keď Mária videla, že mi ruky padajú, lebo ich už nevládzem držať, dala mi do rúk udice. Tie som si oprela o zem, takže sa držali oveľa ľahšie. A Mária mohla bez problémov nakresliť moje ruky, do ktorých mi potom domaľovala štetce.“

Celý proces malování trval téměř dva roky. Dívky chodily do ateliéru maximálně čtyřikrát týdně, nikdy ale neseděly déle než dvě hodiny. Přesto to znamenalo desítky hodin strávených u malířky. Pro jejich spolužáky to byla neobvyklá podívaná – dvě holčičky, které odjížděly autem přímo od školy. Marta si vybavuje: „To vám bolo čosi, všetci na nás hľadeli, ako sadáme do auta a odchádzame. Cítili sme sa ako hviezdy.“

Když byl obraz dokončen, putoval návrh do Prahy, kde musel projít schválením ministerstva financí. Teprve poté se dostal do tiskárny. Hnědá papírová desetikoruna byla uvedena do oběhu 1. prosince 1961 a vydržela až do konce roku 1988. Znamenalo to, že byla v platnosti téměř třicet let a za tu dobu se stala jednou z nejpoužívanějších bankovek v Československu. Podoba Marty a Margity tak provázela každodenní život Čechů a Slováků až do roku 1988, kdy byla bankovka stažena.

Na líci bankovky se objevily tváře obou dívek doplněné o symbolické prvky, které měly odrážet starou i novou Oravu. Margita byla zobrazena se šátkem, což mělo vyjadřovat tradiční tvář regionu, Marta pak s pionýrským šátkem, symbolem nové doby a socialistické budoucnosti. V pozadí byla vyobrazena továrna a rubová strana bankovky pak přinesla další výrazný motiv – Oravskou přehradu, považovanou tehdy za technický a civilizační pokrok.

Podoba této bankovky se nelišila od ostatních platidel vydávaných v tehdejším Československu. Návrhy měly v první řadě odrážet dobovou ideologii a podporovat budovatelské snahy režimu. Desetikoruna tak zapadala do celé série socialistických bankovek, jejichž cílem nebylo jen sloužit jako prostředek směny, ale také připomínat lidem hodnoty, které měla společnost následovat.

Bankovka byla přitom nejen symbolem, ale i praktickým prostředkem. Podle tehdejších zmínek šlo o částku, která odpovídala běžným denním výdajům. Bylo za ni možné koupit oběd nebo několik piv. Tato konkrétní hodnota dokresluje, jak hluboko byla desetikoruna zakotvená v každodenním životě lidí, a proč si její podobu pamatuje i několik desetiletí po stažení z oběhu tolik lidí. Spolužáci dívek si jejich „slávu“ nenechali ujít. MyOrava připomněl: „Tí boli totiž presvedčení, že dievčatá musia mať doma poriadne veľa bankoviek so svojím obrázkom.“

Rodiny obou dívek nesly jejich účast na bankovce s hrdostí a někdy i s nadsázkou. Margita vzpomínala na svého otce: „Hrdý bol najmä môj otec. Keď sa vrátil z krčmy, vždy sa zasmial a povedal: ‚Gitka, zase som si dal poldeci za teba.‘“ Marta zase popisovala, jak jejich rodiče využívali bankovku jako drobnou legraci: „Když se mi narodily děti, rodiče jim dali desetikorunu se slovy: kup si za maminku zmrzlinu.“

Obě dívky byly dlouho nerozlučné. A i když se jejich cesty rozešly, přátelství zůstalo. Marta zůstala v Tvrdošíně, Margita se po sňatku přestěhovala do Trstené. Marta dodała v rozhovoru pro Právo: „Byly jsme nerozlučné kamarádky, ale Margita si pak vzala muže z Trstené, kam se odstěhovala. Já stále žiji v Tvrdošíně, jen kousek od galerie Márie Medvecké.“

Ani po stažení bankovky z oběhu nezmizel zájem veřejnosti. Právo připomíná: „Dodnes jim chodí poštou žádosti o podpis. Různí sběratelé i obyčejní lidé ze Slovenska i z České republiky jim posílají v obálkách staré desetikoruny a žádají o podpis.“ Lidé tak stále vyhledávají možnost spojit se s někdejšími „děvčaty z desetikoruny“.

Autorka návrhu, Mária Medvecká, má i nadále významné místo v regionální kultuře. Patří mezi nejvýznamnější umělkyně Oravy, kde se po studiích v Bratislavě, Vídni a Praze natrvalo usadila. Byla označována za průkopnici výtvarné kultury v kraji a spolu se svým manželem Ctiborem Belanem stála u zrodu Oravské galerie. Její díla byla vždy úzce spojena s prostředím, odkud pocházela, a právě proto se na bankovce objevily motivy oravské přírody a technických staveb. Desetikoruna tak nebyla jen praktickým platidlem, ale i odrazem jejího celoživotního zaměření – zachytit Oravu ve všech podobách, od tradičního venkovského života až po moderní proměny spojené s industrializací. Galerie Márie Medvecké v Tvrdošíně dnes návštěvníkům připomíná nejen její obrazy, ale i významnou kapitolu, kdy se její práce stala součástí každodenního života milionů lidí prostřednictvím bankovky.

V roce 2025 se Margita Hlaváčiková objevila na oslavách v Modřicích u Brna. Místní zpravodaj k tomu napsal: „Dodnes se o obě ženy zajímají česká a slovenská média a sběratelé bankovek. Jejich příběh žije dál.“

Papírová desetikoruna se tak stala nejen prostředkem směny, ale i nečekanou součástí života dvou dívek z Tvrdošína. Marta a Margita si dodnes uchovávají vzpomínky na čas strávený v ateliéru, na drobné odměny od malířky i na okamžiky, kdy se jejich dětský život nečekaně propojil s velkým světem.

Zdroje: novinky.cz, narodnipokladnice.cz, myorava.sme.sk, orava.sk, mesto-modrice.cz