Článek
V padesátých letech začala komunistická strana přetvářet československé školství podle sovětského vzoru. V roce 1960 byl přijat školský zákon, který prodloužil povinnou docházku z osmi na devět let. Cílem bylo lépe připravit pracovní síly pro potřeby těžkého průmyslu.
Srpen 1968 a následná normalizace systém ještě zpřísnily. Do funkcí nastoupili noví kádroví pracovníci. Podle scénáristy dokumentu Mikuláše Kroupy byla škola nejodpornější tvář socialismu.
„Tvářila se neutrálně jako vzdělávací ústav. Ve skutečnosti se však jednalo o proticírkevní, protiněmecký, protiburžoazní, protižidovskou a prostě všeobecně protizápadní manipulaci s dětmi,“ říká ředitel společnosti Post Bellum v dokumentu České televize.
Totalitní kontrola výuky a školního prostřed
Komunisté kontrolovali všechno. Předepsáno bylo, co má viset na nástěnce, jak mají vypadat zápisy ve školním sešitě, dokonce jakým směrem se proškrtávají okénka v třídní knize. V každé třídě musely být vlajky Československa i Sovětského svazu s mottem: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“
Celé třídy se povinně účastnily prvomájového průvodu. „Řešilo se, když žák nepřišel a neměl to omluvené od doktora, pamatuji si, že jsme zvali rodiče do školy,“ vzpomíná bývalá učitelka Jiřina Blahníková.
Učitelé museli na každou hodinu psát přípravy a podstupovat kontroly školních inspektorů. Každý jejich krok byl hodnocený a zaznamenávaný do posudků, které ovlivňovaly jejich kariéru. „Tenkrát jsem si ani tolik neuvědomovala, jak to všechno bylo kontrolované, patřilo to prostě k životu, ale když se podívám nazpátek, svobodu jsme ve škole neměli žádnou,“ říká Blahníková.
Učitelé pod tlakem komunistického režimu
Učitelé procházeli přísným výběrem a museli učit podle předepsaných osnov. „Byla spousta věcí, které jsem dělala proti své vůli. Vzpomenout třeba Seiferta, tak jsem byla na indexu. Prostě šlapali nám na paty,“ vzpomíná jedna pedagožka. S náboženskou vírou měli problémy, museli ji skrývat a šířit ateistickou výchovu.
Přes všechny obtíže si mnozí učitelé zachovali lásku k povolání. Z rozhovorů s pedagogy vyplývá, že i v těžkých podmínkách zůstávali oddáni vzdělávání dětí a věřili, že svou prací přispívají k rozvoji mladé generace.
Lži místo vzdělání
Výuka se držela přísných osnov schválených stranou. „Čtvrt roku se bral jeden sjezd komunistické strany za druhým,“ vzpomíná učitelka na hodiny dějepisu v období normalizace. O určitých etapách československých dějin se nesmělo hovořit, jiné byly zkreslovány. Režim falešně interpretoval předválečnou republiku i roli prezidenta Masaryka.
Povinná ruština se vyučovala podle délky školní docházky od čtvrté či páté třídy. Na střední škole pak byla z ruštiny i povinná maturita. „Rusky jsem se učila sedm let, do třetího ročníku na gymnáziu. Neuměla jsem ani rusky, byla jsem schopná odzpívat několik lidových a budovatelských písní, ale to byla tak asi všechno,“ vzpomíná absolventka Katka Richtaříková na výsledky sedmiletého „studia“.
Učitelé běžně lhali dětem. V roce 1977, kdy režim bojoval proti disidentům, vysvětlovala učitelka třeťákům Chartu 77: „Představte si, že jsou lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy ale v tom knihkupectví přece vidíte spoustu knih. Takže to není vůbec pravda, co ti lidé říkají.“ Chartista Jan Král z Ostravy si přednášku pamatuje dodnes: „Už tehdy mi bylo jasné, že nám lžou. Ta lež byla zřetelná.“
Pionýr a další ideologické organizace ve školství
Nedílnou součástí manipulace dětí byly ideologické organizace. Vstup do Pionýra byl formálně dobrovolný, prakticky povinný. Děti v modrých krojích s rudými šátky se účastnily ideologických akcí a držely čestné stráže u pomníků. „Byly to dvouhodinové služby, měli jsme při nich stát v pozoru, samozřejmě ve slavnostním modrém kroji a s rudým šátkem na krku,“ vzpomíná Richtaříková.
Posudky rozhodovaly o budoucnosti žáků
Členství v Pionýru se stalo klíčovým kritériem pro hodnocení žáků. Kádrové posudky byly nejúčinnějším nástrojem kontroly. Učitelé museli hodnotit nejen prospěch a studijní předpoklady žáků, ale také jejich členství v Pionýru a rodinné zázemí. Tyto informace pak rozhodovaly o přijetí na střední školy.
Žáci, kteří nebyli v Pionýru nebo pocházeli z politicky nespolehlivých rodin, měli mizivé šance na kvalitní vzdělání. Mnoho nadaných studentů tak končilo na učilištích místo na gymnáziích.
Šikana a strach ve školách za normalizace
Období normalizace po roce 1968 přineslo do škol nejtvrdší útoky na svobodu. Někteří ředitelé překračovali všechny hranice. Na školách docházelo k ponižujícímu zacházení se žáky. „Poměry na gymnáziu v Mladé Boleslavi byly i na tu dobu velmi drsné. Nově dosazený ředitel stresoval učitele i žáky svými fanatickými postoji a nikdo nevěděl, kdy se zaměří právě na něj,“ vzpomíná pamětník na 70. léta. Takové jednání vytvářelo ve školách atmosféru strachu a ponížení, kde se žáci báli projevit jakýkoli nesouhlas.
Extrémní případy měly vážné následky. Na jednom gymnáziu studoval nadaný matematik a fyzik, který pravidelně vyhrával olympiády. Ředitel mu však zakázal dostat doporučení na vysokou školu kvůli politické nespolehlivosti rodiny. „Jeho třídní to neunesl a oběsil se na klice svého kabinetu chemie,“ vzpomíná pamětník pro Paměť národa na událost, která otřásla celou školou.
Odpor studentů proti komunistickému režimu
Ne všechny děti však systém přijímaly bez odporu. Některé už v dětství pochopily, že něco není v pořádku, a rozhodly se vzdorovat. Signatář Charty 77 Zdeněk Pika z Opavy odmítal vstoupit do Pionýra od samého začátku v 70. letech. „Když jsem ve škole na lavici našel učitelkou podstrčenou pionýrskou košili, šátek a odznak, praštil jsem s tím hluboko do skříně a nikdy už jsem ty věci na světlo nevytáhl.“
Nejdramatičtější příběh odporu představuje Miroslav Jirounek z Mladé Boleslavi. V dokumentu ČT popisuje, jak se v roce 1970 jako sedmnáctiletý postavil despotickému řediteli gymnázia, který chodil po škole, tahal chlapce za delší vlasy a strhával jim křížky z krku. „Řekl jsem řediteli, že nemá právo nikomu strhávat křížek z krku, neboť je garantována svoboda vyznání,“ vzpomíná. Byl okamžitě vyloučen ze školy a označen za „protisocialisticky zaměřený živel“. Maturitu získal až po letech.
Cena odporu byla vysoká. Po podepsání Charty 77 dostávali disidenti jen nejpodřadnější zaměstnání a jejich rodiny žily na pokraji bídy. „Pro rodinu to rozhodně nebylo komfortní a řada lidí říkala: ‚Prosím Vás, co vy jste za člověka? Vy jste buďto sebevrah, nebo jste blázen.‘“
Mnozí z těch, kdo se postavili režimu, svého rozhodnutí nelitují. Věří, že právě obtížné dětství vychovala jejich potomky k samostatnosti a cílevědomosti. Těžké zkušenosti často formují silné charaktery.
Pozitivní stránky socialistického školství
Systém měl i některé pozitivní aspekty. „Ve třídě bylo jednodušší udržet kázeň. Děti také měly v lavicích i na nich mnohem větší pořádek, než mají dnes,“ vzpomíná učitelka Květa Jirásková. Žáci museli dodržovat přísná pravidla čistoty a pořádku nejen během vyučování, ale i o přestávkách.
Změna přišla v listopadu 1989
Pád komunismu přinesl zásadní změny. Socialistický centralismus vystřídal po roce 1989 úplný opak. Od roku 2002 jsou školy právně samostatné, odpovědnost za provoz školy i výuku spočívá na řediteli. Rigidní osnovy nahradily rámcové vzdělávací programy, které stanovují výsledné znalosti a dovednosti žáků, ale metody výuky ponechávají na rozhodnutí škol a učitelů.
Rozdíl mezi socialistickým a současným školstvím je zásadní. V minulém režimu rozhodovaly o studijních možnostech žáků politické posudky hodnotící rodinné zázemí a ideologickou loajalitu. Nadaní studenti často museli jít na školy, které si nevybrali, kvůli „nevyhovujícímu“ původu. Dnes hrají při přijímání hlavní roli studijní výsledky a znalosti.
Komunisté proměnili školy v továrny na poslušné občany. Některé děti to pochopily brzy, jiné až později. Školství dokáže formovat generace, ale vždycky se najdou lidé, kteří řeknou ne - i za cenu osobních obětí.
