Vojna za socialismu udělala z kluků trosky: Sexuální úsluhy a šikana. Podle pamětníků „škola života“

Československá lidová armáda existovala v letech 1954-1990 a od roku 1955 byla součástí vojsk Varšavské smlouvy. V této době musel každý zdravý mladý muž absolvovat povinnou vojenskou službu. Vysokoškoláci sloužili jeden rok, ostatní dva roky. Podle názvu byla armáda „lidová“, což v praxi znamenalo, že jí neunikl žádný muž z lidu, s výjimkou šťastlivců s „modrou knížkou“ - potvrzením o zdravotní nezpůsobilosti.

Když se v osmdesátých letech zavírala brána kasáren za mladými muži nastupujícími na službu, většina z nich neměla představu o tom, co je čeká. Místo výchovy budoucích obránců vlasti se často odehrával nemilosrdný rituál, který z někdejších studentů a učňů dělal psychické trosky.

„Víte, my jsme byli obyčejný devatenáctiletý kluci, nevěděli jsme, co nás čeká, před vojnou jsme chodili na zábavy, do hospod, kouřili jsme a pili alkohol, asi jako každej mladej. Po příchodu nám celý měsíc nedali pořádně najíst, napít a nemohli jsme se pořádně vyspat, udělali z nás dokonalé stroje fungující přesně podle rozkazů,“ vzpomíná jeden z pamětníků.

Armáda fungovala podle přísné hierarchie, kde noví vojáci, přezdívaní „bažanti“, „holuby“ nebo „myši“, byli na nejnižším stupni. Nad nimi stáli „mazáci“, vojáci druhého ročníku, kteří využívali svého postavení k systematickému ponižování nováčků.

Hned po nástupu dostal každý mladý muž na výběr mezi dvěma možnostmi. Mohl si zvolit „lampasáckou vojnu“ neboli službu podle oficiálních předpisů, kdy plnil rozkazy důstojníků. Takoví vojáci sice moc netrpěli, ale nedostali se na vycházky ani nedostali „opušťáky“ - víkendové propustky domů.

Druhou možností byla „mazácká vojna“, kterou důstojníci oficiálně odsuzovali, ale současně byla podporována, protože zbavovala velitele odpovědnosti za mladé vojáky. Každý mazák si vylosoval jednoho mladšího vojáka k ruce, který pak musel plnit veškeré práce starších vojáků.

„Hele, dobře si zapamatuj, seš jen myš a budeš tady fungovat, než přijdou noví, pak ti možná dovolíme, aby sis našel svýho zobáka. Ale teď budeš dělat přesně, co ti řekneme, jasný? Jinak by se ti mohly stát nepříjemný věci,“ takto mluvili mazáci k nově příchozím.

Nejkrutější období představoval „přijímač“ - prvních třicet dní vojenské služby. Armádní velení nastavilo systém tak, aby zlomil osobnost mladých mužů a přeměnil je v poslušné vykonavatele rozkazů.

„Pro řadu nově nastupujících vojáků byl přijímač velice fyzicky a psychicky náročnou záležitostí. Jednalo se o období, kdy se aparát lidově-demokratické armády pokusí změnit lidi na stádo bytostí poslušných sebenesmyslnějších rozkazů bez jakékoli přítomnosti myšlení. Nejhorší na tom bylo to, že ve většině případů se to podařilo.“

Celý měsíc dostávali mladí muži minimum jídla, málo spánku a museli snášet nekonečný dril. Civilní oblečení jim zabalili do pytlů a poslali domů, vlasy ostříhali na pár milimetrů. Vše mělo svá přísná pravidla. Od toho, jak si zavázat boty, až po to, jak složit pyžamo a košile do skříňky. Pokud to voják neměl podle představ mazáků, celou skříňku mu vyházeli a musel začít znovu.

„Takže pyžamo muselo být ve třech centimetrech normálně přesně, a košile taky ve třech centimetrech složená. Takže když jsi otevřel skříňku, košile byly jedna jako druhá, pyžamo bylo jedno jako druhé,“ vzpomíná František Škrábek, který sloužil ve Valašském Meziříčí v letech 1985-1987.

Hierarchie se projevovala i při nejzákladnějších činnostech. Do jídelny se chodilo podle hodností - první jedli důstojníci, pak mazáci, a nakonec mladší vojáci. „Šlo to podle hodností, první do jídelny šel vždycky velitel se najíst a postupně se docházelo dál k okýnku a bralo se jídlo. Ze začátku jsem musel jíst příborem, později jako mazák jsem mohl lžící, ale první rok to vážně nešlo,“ popisuje Petr Babický mladší, který sloužil v Kežmaroku v letech 1985-1987.

Když se velitel najedl, vydal rozkaz „vztyk, odchod“ a stravování bylo u konce. Nezáleželo na tom, jestli se všichni vojáci základní služby stihli najíst. Kdo neměl štěstí a přišel mezi posledními, odcházel hladový. Zachránit se dalo jedině chlebem, kterého měla kuchyně vždy dostatek. Mladí muži si ho cpali do kapes maskáčů, aby později na pokoji utišili hlad. Tak fungoval jeden ze způsobů, jak armádní hierarchie zasahovala do nejzákladnějších lidských potřeb a nutila devatenáctileté kluky k věcem, na které nebyli zvyklí z domova.

To, co začínalo jako služba starším kolegům, se často zvrhávalo v systematickou šikanu. Mladí vojáci museli v jakoukoliv denní či noční dobu sehnat pivo, alkohol nebo jídlo pro své „pány“. Mezi oblíbené kratochvíle mazáků patřily ponižující hry - hra na psa, kdy voják musel běhat po čtyřech a štěkat, nebo hra na metro, kdy se šikanovaný plazil pod postelemi a hlásil stanice.

Psychický teror byl stejně krutý. Mazáci si sedali k mladším vojákům po večerce s břitvou v ruce se slovy „Jestli usneš, tak tě podřežu!“ Takové vyhrožování mělo devastující účinky na psychiku mladých mužů.

Nejhorší případy nastávaly, když se mladý voják dostal k mazákovi se sklonem k sexuálnímu násilí. Někteří starší vojáci zneužívali svého postavení nejen k získávání služeb, ale i k uspokojování vlastních sexuálních potřeb. Mladí muži se tak stávali obětmi nejponižujících forem šikany, které zanechaly na jejich psychice trvalé následky.

„Dodnes by mne zajímala skutečnost, jak se na psychickém stavu mladých kluků podepsal ten fakt, že byli nezřídka donuceni k sexuálním úsluhám svých šikanovatelů,“ uvádí jeden ze zdrojů o nejhorších případech šikany.

Nejzávažnější případy končily hospitalizací šikanovaných vojáků a odsouzením pachatelů k trestům ve vojenských věznicích jako byla Ilava nebo Sabinov. Armádní statistiky odhalují šokující čísla. „Jen mezi lety 1964 až 1989 nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3 843 mužů. Vojáci přitom neumírali v boji, ale při běžném výcviku, dopravních nehodách, cvičných střelbách a dalších událostech spojených s pobytem na vojně. Mnoho příslušníků armády také spáchalo během vojenské služby sebevraždu.“

„Od počátku šedesátých let se počet úmrtí v armádě pohyboval přes dvě stovky ročně prakticky každý rok,“ uvedl historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Ve výcvikovém roce 1966-67 zahynulo při výkonu vojenské služby 278 vojáků, dalších 397 utrpělo těžké zranění.

Vojáci žili podle systému nazývaného „číslo“, což znamenalo počítání dní zbývajících do konce služby. Nováčci měli číslo „za milion“, které se první půlrok nesmělo před mazáky vyslovit. Jubilejní čísla 500, 300 a 100 byla důvodem k oslavám.

Posledních 150 dní si vojáci stříhali metr - krejčovský metr různě vyzdobený, na kterém odpočítávali zbývající dny. „Poslední dny se každý z nás těšil do civilu, nevím o nikom, kdo by snad na vojně chtěl zůstat. Jen prostě jak se to blížilo, tak jsem měl takové divné pocity, najednou mi přišlo líto, že už neuvidím kamarády, se kterými jsem byl takovou dobu,“ vzpomíná Vlastimil Bíla, který sloužil v Sokolově v letech 1975-1977.

Dramatické chvíle prožívali vojáci základní služby během sametové revoluce v listopadu 1989. Armáda byla v pohotovosti a vojáci obdrželi zákaz opouštět kasárny, sledovat televizi či poslouchat rozhlas.

„Byl jsem v té době na vojně. Byly zrušeny všechny vycházky, opušťáky a dovolenky. Nikdo nesměl na krok. Bylo zakázáno sledovat televizi či poslouchat rozhlas. Všude byla cítit nejistota z dní příštích a nejeden „záklaďáček“ měl obavy, aby snad opravdu nemusel jít proti demonstrantům,“ vzpomíná veterán Pavel V.

Zatímco oficiální propaganda prezentovala armádu jako školu mužnosti a vlastenectví, realita byla opačná. Seriály jako „Chlapci a chlapi“ nebo „Velitel“ nabízely idealizovaný obraz vojenského života.

„Normalizační propaganda osmdesátých let nabízí takový ten idylický obraz armády, v níž sice existují problémy, ale všichni vojáci jsou uvědomělí a usilují o jejich řešení,“ uvádí historik Jiří Hlaváček z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Ve skutečnosti se jednalo o propagandistická díla vyrobená na režimní objednávku.

Přesto i ti, kteří vojnu kritizují, přiznávají, že je něčemu naučila. „Mě vojna za ty dva roky velice zklidnila, naučili mě tam prostě určité pokoře a slušnosti, podle mého názoru dneska prostě tohle chybí. Stejně to ale na vojně bylo pěkné, byla tam parta, jakou už jsem potom nezažil,“ hodnotí svou zkušenost Petr Babický starší, který sloužil u Dukly Praha v letech 1963-1965.

„Poznal jsem tam, že na některé lidi se dá spolehnout a některé zase ne. Na vojně jsi byl prostě sám, nemohl jsi jít za mámou nebo za tátou. Naučil jsem se tam zodpovědnosti, což si myslím, že dnešním mladým chybí,“ dodává František Škrábek.

Po roce 1989 nastaly zásadní změny. Délka základní vojenské služby byla nejprve zkrácena na 18 měsíců (1990), poté na 12 měsíců (1993). Definitivní konec přišel 31. prosince 2004, kdy byla povinná vojenská služba zrušena.

„Počet mladých mužů, kteří se snažili povinné vojně různými způsoby vyhnout, od počátku devadesátých let konstantně narůstal a existovala celá řada ekonomických, mezinárodních i technologických vlivů, z nichž prostě vycházela plně profesionální armáda jako efektivnější řešení,“ hodnotí historik Jiří Hlaváček.

Dnes, dvacet let po skončení povinné vojenské služby, systém mazácké vojny představuje ponurou kapitolu československých dějin. Způsob, který měl z chlapců udělat muže, z mnohých udělal trosky, psychicky poznamenané jedince nesoucí si trauma až do konce života.

Zdroje: cs.wikipedia.org, narodnikronika.cz, irozhlas.cz, avcr.cz, info.cz