Článek
V nacistických nevěstincích seděly mladé ženy s prázdnými pohledy a čekaly na další zákazníky. Jejich ramena byla nahrbená únavou, z očí vyprchala veškerá naděje. Za dveřmi postávaly řady německých vojáků v uniformách, kteří netrpělivě čekali, až na ně přijde řada. Vstupovali do místností jako vítězové - s arogancí mužů, kteří vědí, že jim nikdo nemůže odporovat. A ženy? Ty tam byly jen jako předměty - zbavené své lidskosti, důstojnosti i té poslední jiskřičky naděje.
Tohle nebyla běžná válečná prostituce, jakou svět znal z předchozích konfliktů. Nacisté dokázali proměnit sexuální násilí v dokonale organizovaný průmysl, který řídili s typickou německou precizností a systémovostí.
Dlouhá tradice sexuálního násilí ve válkách
Fenomén vojenských nevěstinců existoval už během první světové války. Tehdy stovky mladých mužů tvořily fronty před nevěstinci ve Francii. Mnoho z vojáků si bylo vědomo, že v nadcházejících týdnech pravděpodobně zemřou na frontě, a tak si chtěli užít poslední chvíle rozkoše.
„Buďte neustále na pozoru před jakýmikoli excesy. Během nového zážitku vás budou lákat ženy nebo víno. Musíte odolat,“ varoval britský ministr zahraničí lord Kitchener vojáky před odjezdem na frontu. Jeho varování však vojáci často ignorovali.
Jeden britský voják, Frank Richards, popisoval, jak po příjezdu do Francie zjistil, že před proslulým nevěstincem stála skupina 300 mužů. Většina z nich byli ještě mladí chlapci, kteří měli za pouhých 24 hodin bojovat v bitvě u Loosu.
Podle dochovaných zpráv využilo během první světové války sexuální služby v jednom z francouzských nevěstinců až 171 000 mužů. To vedlo k rychlému šíření pohlavních chorob - jen ve Francii bylo z tohoto důvodu hospitalizováno více než 150 000 vojáků. Někteří vojáci dokonce navštěvovali nevěstince záměrně, aby se nakazili pohlavní nemocí, která by jim poskytla možnost vyhnout se bojišti.
Nacistický program Lebensborn
Nacisté měli k sexualitě zvláštní a rozporuplný vztah. V roce 1935, ještě před počátkem války, Heinrich Himmler zahájil program Lebensborn (Pramen života), který měl za cíl zvýšit porodnost „rasově čistých“ árijských dětí. Vybrané ženy s modrýma očima a světlými vlasy byly oplodněny příslušníky SS v speciálních střediscích.
Vybraní „árijští hřebci“ strávili s cizími ženami několik dní a nocí a pak se už nikdy neviděli. Po porodu bylo dítě odebráno do ústavní výchovy. Odhaduje se, že v letech 1941 až 1945 se v domech Lebensbornu narodilo téměř 10 tisíc dětí.
Zatímco nacisté veřejně hlásali cudnou morálku a árijskému lidu kázali o správné sexualitě zaměřené na rozmnožování, sami představitelé režimu žili podle hesla „kážu vodu, piju víno“. Joseph Goebbels se svými avantýrami s herečkami a tanečnicemi nijak netajil, naopak se jimi pyšnil. „Nejsme žádní kazatelé morálky, nýbrž renesanční lidé a dáváme to otevřeně najevo,“ prohlásil.
Nevěstinec německých vojáků v bývalé synagoze, Brest 1940
Systematický průmysl nevěstinců
Od roku 1940, kdy Reinhard Heydrich, významný představitel SS a jeden z architektů holocaustu, vydal rozkaz k vytvoření státem kontrolované prostituce, vyrostlo na okupovaných územích přes 500 vojenských nevěstinců. Jen v centru Paříže fungovalo devatenáct takových zařízení. Nacisté proměnili dokonce i bývalé synagogy na místa, kde jejich vojáci mohli uspokojovat své sexuální potřeby.
„Čím více bude prostitutka využitá, tím dříve bude vymýcena,“ prohlásil ministr propagandy Joseph Goebbels. Tato slova odrážela skutečný záměr nacistů, kteří prostitutky vnímali jako hrozbu pro německý lid, kterou je třeba zničit.
Režim v těchto zařízeních připomínal tovární linku - přesně načasovanou a organizovanou do nejmenšího detailu. Pro ženy den začínal už za úsvitu, v šest hodin ráno, kdy je táborový personál hnal na povinné zdravotní prohlídky zaměřené na odhalení pohlavních chorob. Jejich hlavní ‚směna‘ pak trvala od druhé hodiny odpolední až do půl deváté večer, kdy byly nuceny vyhovět požadavkům nekonečného proudu německých vojáků a důstojníků. Každý voják dostal pouhých patnáct minut a zaplatil tři říšské marky, což by v dnešní době odpovídalo asi dvaceti americkým dolarům.
Hierarchie nevěstinců a segregace vojáků
Nacistická pečlivost se projevila i v organizaci nevěstinců. Ty byly rozděleny do tříd podle hodností vojáků. První třída byla vyhrazena pro vysoké důstojníky a nabízela nejatraktivnější ženy v relativně čistém prostředí. Do druhé třídy směli vstupovat poddůstojníci, kde je čekalo, jak sami vojáci uváděli, „o něco méně kvalitní zboží“. Třetí, nejnižší třída byla určena pro obyčejné vojáky.
Rozdělení do tříd určovalo i pracovní zátěž žen. Čím nižší třída nevěstince, tím vyšší počet mužů musela každá žena denně obsloužit. Pro důstojníky SS byly rezervovány ty nejatraktivnější ženy.
Pro vojáky existoval jasný postup. Nejprve vyplnili dotazník a dostali kondom. Po návštěvě podstoupili hygienickou prohlídku a obdrželi certifikát potvrzující, že dodrželi všechna preventivní opatření. Vojákům bylo doporučeno navštěvovat nevěstince jednou týdně - údajně aby se zabránilo „sexuálním excesům“ a homosexualitě.
Děsivá realita sexuálního otroctví
Nevěstince se pro ženy staly místy nesmírného utrpení a vysoké úmrtnosti. Ženy byly znásilňovány dvacetkrát až čtyřicetkrát denně, jejich těla nebyla schopna takové zacházení dlouho vydržet. Předpokládaná délka života žen v německých vojenských nevěstincích byla kolem šesti měsíců. Mnoho z nich zemřelo na následky nemocí, pokusů o sebevraždu, vražd nebo těhotenství.
Některé ženy byly označeny tetováním slova „Feldhure“ (polní děvka) přes hruď spolu se svým sériovým číslem. Aby se zabránilo těhotenství, byly sterilizovány, často bez anestezie. Pokud některá z nich přesto otěhotněla, byla po třetím měsíci z nevěstince odstraněna a často zavražděna.
Jak vzpomíná jeden z přeživších z tábora Bohdanivka: „Můj známý Rosenblatt a jeho rodina byli se mnou. Jedné noci si Slyvenko (policista) vzal svou ženu Rosu. Ráno se vrátila v bolestech, s roztrhaným oblečením a řekla, že ji policisté znásilnili. Zanedlouho se zbláznila a zemřela.“
Původ žen v nevěstincích
Kdo byly tyto ženy nucené k prostituci? Některé z nich byly prostitutky už před válkou a „dobrovolně“ si zvolily práci v nevěstincích, aby se vyhnuly koncentračním táborům. Většina však byla k prostituci přinucena pod hrozbou smrti.
Nacisté pořádali razie v obsazených městech a hledali ženy a dívky ve věku od patnácti do třiceti let. Němečtí vojáci a policisté vtrhli do hostinců a násilím odvedli každou atraktivní ženu. Ženy se bály chodit po ulicích, protože je mohla unést německá policie. Německé jednotky naložily tyto ženy na nákladní auta a odvezly je na neznámá místa.
Významným zdrojem sexuálních otrokyň byly také ženy z koncentračních táborů. Koncentrační tábor Ravensbrück byl obzvláště známý tím, že poskytoval mnoho sexuálních otrokyň - kolem 5000 žen bylo vybráno pro službu ve vojenských nevěstincích. Mnohé z nich, když se dozvěděly o svém osudu, spáchaly sebevraždu.
Za zdmi ghett a táborů
Násilí nebylo omezeno pouze na nevěstince. V ghettech a táborech na Ukrajině a v dalších částech okupované Evropy bylo sexuální násilí na židovských ženách běžné. Jak tvrdil historik Raul Hilberg: „Cesta ke zničení byla poznamenána událostmi, které se specificky týkaly mužů jako mužů a žen jako žen.“
Obě pohlaví byla vystavena podobným formám pronásledování a násilí, ale pouze ženy se musely vyrovnávat s těhotenstvím, potraty a invazivními gynekologickými vyšetřeními.
V mnoha případech šlo znásilnění ruku v ruce s rabováním židovského majetku. Znásilnění bylo metodou teroru a mučení, která měla zastrašit ženy a zjistit, kde se nacházejí cennosti. Taková znásilnění se často odehrávala v židovských domech za přítomnosti ženiny rodiny.
„Mladé dívky byly svědky znásilňování nebo zabíjení žen,“ vypověděla Ava Dorfmanová o svém zážitku z tábora Janowska. „Jednou byli v nástupu mladí lidé a ti starší seděli a ten Ukrajinec – jmenovala se Boša – ji vytáhl ven a my jsme si mysleli, že ji možná zachrání, ale když se vrátila, řekla, že ji znásilnil. A pak přišel a zastřelil ji.“
Město hříchu
Zatímco v Evropě nacisté organizovali nevěstince jako součást válečné mašinérie, v Severní Americe se odehrával jiný příběh. Ve Spojených státech platila až do roku 1933 prohibice, která přinášela omezení i pro sexuální průmysl. To vytvořilo příležitost pro kanadský Montreal, který se proměnil v „město hříchu“.
Do Montrealu jezdili během druhé světové války američtí vojáci na dovolené, stejně jako mafiáni a další lidé hledající únik od válečných starostí. V Montrealu fungovalo velké množství nevěstinců a heren, nad některými drželi ochrannou ruku zkorumpovaní policisté.
Organizovaný zločin a nekontrolované šíření pohlavních chorob ale nakonec přiměly vedení města k zásahu. Při rozsáhlých raziích skončilo ve vězení mnoho prostitutek, bordelmamá i policistů, kteří s podsvětím spolupracovali.
Nacistické ideologie
Nacistická ideologie hlásala nadřazenost árijské rasy, ale v nevěstincích tato ideologie neplatila. Mezi sexuální otrokyně patřily Židovky, Romky, černošky a slovanské ženy. Nacisté tvrdili, že sex v nevěstinci s osobou „nižší rasy“ nebyl škodlivý, protože nepodporoval „vnitřní pouto“ - další příklad pokrytectví, který prostupoval celou nacistickou strukturou moci.
Zatímco některé ženy byly nuceny k prostituci, jiné byly určeny k rozmnožování pro Říši v programu Lebensborn. V obou případech šlo o využívání ženských těl jako nástrojů k dosažení ideologických cílů.
Život po válce
Ženy, které přežily hrůzy vojenských nevěstinců, se bály vrátit domů. V Sovětském svazu jim dokonce hrozilo, že je zastřelí jako kolaborantky. V důsledku toho si mnoho žen nechávalo hrůzy sexuálního otroctví pro sebe. Svůj čas strávený v nevěstincích popisovaly například jako práci v zemědělství.
Ty, které se vrátily domů, čekalo obrovské společenské stigma „špatné ženy“ za sex s Němci. Všichni zapomněli, že byly k prostituci nuceny pod hrozbou smrti.
O blaho těchto bezmocných žen se nikdo nestaral. Byly redukovány na pouhé objekty mužské sexuality. Jen málo z těch, které válku přežily, muselo svou bolest pohřbít hluboko v sobě. O svém utrpení musely mlčet, aby se vyhnuly diskriminaci ze strany společnosti.
„Vstoupíme do historie buď jako největší státníci všech dob, nebo jako největší zločinci,“ prohlásil Joseph Goebbels ke konci války. I dnes, osmdesát let po skončení konfliktu, není pochyb o tom, do které kategorie nacisté patří.
