Japonské nevěstince hrůzy: Proč ženy raději umíraly, než aby sloužily vojákům

Násilí a ponižování jsou bohužel stálicemi ve válečných konfliktech. Během druhé světové války se však některé armády odhodlaly tyto praktiky zcela zformalizovat. Jedním z nejotřesnějších příkladů je příběh takzvaných „Comfort Women“, žen a dívek, které byly nuceny sloužit v japonských vojenských nevěstincích. Zatímco nacisté v Evropě zřizovali stovky táborových a frontových nevěstinců, Japonsko vybudovalo síť ‚stanic útěchy‘ v Číně, Koreji, Filipínách i dalších částech Asie. Desítky tisíc žen se tak staly bezejmennými oběťmi, které musely denně čelit brutalitě a zneužívání.

Kořeny tohoto děsivého systému sahají do 30. let 20. století, kdy se Japonsko pustilo do agresivních vojenských akcí v Asii. Roku 1932 vznikly první „stanice útěchy“ v Šanghaji, kam posléze mířili japonští vojáci sloužící na čínském území. Oficiálním zdůvodněním bylo „zamezit divokému znásilňování civilistek a šíření pohlavních chorob“. Ve skutečnosti systém pouze přesunul sexuální násilí na místa, která armáda kontrolovala a kde ženy, většinou násilně odvedené, mohly být lépe využívány.

Jakmile Japonsko zabralo rozsáhlá území v Koreji, Číně, Mandžusku, Barmě, Indonésii nebo na Filipínách, stanice útěchy se staly téměř běžnou součástí vojenské infrastruktury. Voják, který přišel z fronty, měl „nárok“ na určitý čas s ženou, u vyšších hodností dokonce několikrát týdně. Tento systém vyžadoval přísnou evidenci, podobně jako nacisté s jejich tabulkami a razítky. Každý voják si musel vyzvednout kondom, navštívit lékaře na základní prohlídku a poté teprve směl „využít služeb“ stanice.

„Když jsme obsadili jedno čínské město, velení nám oznámilo, že další den dorazí ‚zásobovací transport‘. Mnozí z nás se domnívali, že půjde o munici či léky. Nikdo nečekal, že přivezou náklad vyděšených a zbídačených žen,“ svědčil později jeden z vojáků, který se s hrůzou obrátil k dezercím.

Původ žen v těchto zařízeních byl různý. Některé pocházely z velké chudoby a naivně uvěřily slibům o práci v továrně či domácnosti, jiné byly unášeny přímo z ulic nebo během razií v okupovaných vesnicích. Nejpočetnější skupinu tvořily Korejky, často nezletilé, dále Číňanky, Filipínky, ale také Barmánky či Indonésanky. Některé byly dokonce japonské ženy z nižších sociálních vrstev, kterým byly předhazovány falešné přísliby lepšího života.

Mnoho dochovaných výpovědí ukazuje, že rodiny těchto unesených dívek zůstaly dlouho v nevědomosti. Místní kolaboranti či úředníci měli kvóty, kolik žen zajistit, a za to pak pobírali odměny od japonských vojenských složek.

„Vtrhli k nám do domu, když jsem se sestrou a matkou připravovala jídlo. Křičeli, že půjdeme sloužit Říši. Bylo mi šestnáct a sestra ještě nesfoukla ani patnáctou svíčku. Přišla jsem o ni během prvního měsíce ve stanici, nikdy jsem se nedozvěděla, kde ji pohřbili,“ zapsala si do deníku jedna z později osvobozených Korejek.

Samotné prostředí „stanic útěchy“ bylo drsné a kruté. Nízké dřevěné baráky, špatně větrané místnosti, žádný soukromý prostor. Ženy byly de facto ve válečném zajetí, pod neustálým dohledem stráží a občas i svých krajanů donucených ke kolaboraci.

Pro představu:

Čas od času přijel armádní lékař, který ženy prohlížel. Nakažené byly zpravidla odděleny, některé z nich byly zkrátka zlikvidovány, aby se „nemoc nešířila“. Útěk byl téměř nemožný; stanice bývaly často obehnány ploty a poblíž se pohybovaly ozbrojené hlídky.

Podobně jako nacisté se i japonská armáda snažila zdůrazňovat, že stanice útěchy slouží ke „zdravotně bezpečné“ formě sexu a k udržení morálky vojáků. Propaganda uváděla, že jde o dobrovolné zaměstnání pro ženy, které si tak údajně vydělávají peníze a pomáhají Japonsku ve válce proti Západu. Pravda byla ovšem jiná:

Systém měl jasnou hierarchii. Vyšší důstojníci se dožadovali „pohodlnějších“ místností, kde ženy musely být neustále k dispozici. Nižší šarže čekala v dlouhých frontách, často po sto i více lidech.

„Vzpomínám, jak jednou přijela nová skupina vojáků. Byl to jejich první večer na pevnině. Měla jsem pocit, že se z toho místa už nikdy nedostanu. Ten den prošla mým pokojem téměř čtyřicítka mužů. Skončila jsem rozdrásaná a v horečkách,“ popsala po válce Číňanka, která byla unesena z okolí Nankingu.

Jednou z tragických kapitol spojených s „comfort women“ byla okupace Nankingu v roce 1937. Tehdy došlo k masovému znásilňování a vraždění, které se vrylo do paměti jako „Rape of Nanking“. Zde se začaly v praxi objevovat také první pokusy japonského velení o organizované bordely, které měly „uklidnit“ masové vyhladávání žen vojáky v ulicích. Mělo to ale opačný efekt: protože poptávka rychle převýšila počet zotročených žen, brutální vynucování sloužilo jen jako další palivo pro násilí.

Stejně jako v nacistických táborech i tady ženy používaly různé strategie přežití. Někdo se snažil zavděčit strážím, aby alespoň dostal víc jídla nebo menší fyzické tresty. Jiné si vytvářely malé, sotva viditelné motlitby v rohu postele, aby si uchovaly víru. Některé se pokoušely o útěk – tyto případy většinou končily smrtí při pokusech o překonání zátarasů nebo následnou popravou.

„Byla jsem tak otupělá, že jsem se bála i plakat. Jednou, když jsem šla k umyvadlu opláchnout krev z nohou, uviděla jsem v zrcadle vlastní odraz. Nevěděla jsem, koho to vlastně vidím. Jako bych duší byla už dávno mrtvá,“ vyprávěla později paní Kim Bok-dong, jedna z nejznámějších korejských přeživších, která až do své smrti veřejně vystupovala a žádala omluvu vlády.

S kapitulací Japonska v roce 1945 se mnoho přeživších „Comfort Women“ dostalo na svobodu, ovšem jejich útrapy zdaleka neskončily. V jihokorejské společnosti vládlo silné stigma: ženy, které sloužily Japoncům (byť nedobrovolně), byly často odsouzeny jako „prodejné“ a ocitly se na okraji společnosti.

Mnoho z nich se nikdy nevdalo, další trpěly neplodností nebo přetrvávajícími zdravotními potížemi. Mnohé mlčely do konce svého života. Japonská vláda se dlouho zdráhala přiznat jakoukoli odpovědnost. Teprve v 90. letech vydal kabinet několik vyjádření lítosti a vznikl tzv. Asijský ženský fond, který měl obětem finančně pomoci. Kritici ale namítali, že nejde o opravdové odškodnění od vlády, nýbrž jen o „dobrovolnou sbírku“.

„Nechtěla jsem mluvit, protože mi rodina řekla: ‚Raději nech tu hanbu spát‘. Já ale cítila, že bez pravdy nemám klid. Potřebovala jsem říct světu, co se stalo, aby se to už neopakovalo,“ řekla v 90. letech paní Kang Il-chul, která pak do své smrti veřejně vystupovala na demonstracích před japonskou ambasádou v Soulu.

Dnes před japonským velvyslanectvím v Soulu stojí bronzová socha dívky sedící na židli – slavný Statue of Peace. Stala se symbolem odboje proti zapomnění a lží, které kolem „Comfort Women“ léta panovaly. Každou středu zde probíhají demonstrace na podporu přeživších, které stále žádají oficiální omluvu a legitimní odškodnění.

Také existují muzea a pamětní centra (např. War and Women’s Human Rights Museum v Soulu), kde se uchovávají fotografie, osobní předměty i úřední dokumenty, připomínající jedno z nejtemnějších témat japonské vojenské mašinerie.

Z historického hlediska se odhaduje, že „Comfort Women“ mohlo být až 200 000. Přesné číslo dodnes není jasné. A i když několik japonských představitelů vydalo formální omluvu, mnoho přeživších se stále domáhá spravedlnosti a pravdy, aby byla tato část historie vyslyšena a uznána.

„Ztratila jsem mládí, rodinu i možnost mít děti. Odebrali mi i čest,“ řekla prý jedna z nich. „Nechci pomstu. Jen chci, aby se to už nikdy nikomu nestalo.“

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Comfort_women

https://www.asianstudies.org/publications/eaa/archives/teaching-about-the-comfort-women-during-world-war-ii-and-the-use-of-personal-stories-of-the-victims/

https://www.npr.org/2020/11/29/939811000/philippine-survivor-recounts-her-struggle-as-a-comfort-woman-for-wartime-japan

https://www.bbc.com/news/world-asia-67512578

https://www.npr.org/sections/goatsandsoda/2020/12/04/940819094/photos-there-still-is-no-comfort-for-the-comfort-women-of-the-philippines