Článek
Jean-Alfred Villain-Marais se narodil v prosinci 1913 v přístavním Cherbourgu do neklidné rodiny. Otec, veterinář Alfred, odešel bojovat v první světové válce a malý Jean ho poprvé spatřil až po svých pátých narozeninách. Matka Aline, krásná a výstřední Alsasanka, zatím žila po svém.
Nešťastná ze smrti dvouleté dcerky, která zemřela těsně před Jeanovým narozením, prahla po holčičce. K synovi zpočátku hledala cestu těžko – v mladém věku jej oblékala jako dívku a dávala mu do rukou panenky.
Malý Jean ji přesto oddaně miloval. Často byl odkázán na péči babičky a tety, když se matka celé dny toulala s milenci a sem tam se dostala i do vězení kvůli drobným krádežím.
Když Jean ve čtyřech letech málem zemřel na španělskou chřipku, lékaři už nad ním lámali hůl. Zoufalá Aline se však vzepřela osudu – vymohla si na doktorech poslední injekci, i kdyby ji měla píchnout sama. Horečka klesla ze čtyřiceti jedna stupňů na normál a chlapec jako zázrakem přežil.
Rodinné poměry zůstaly zahalené tajemstvím. Rodiče se brzy definitivně rozešli a Jean vyrůstal bez otce po boku staršího bratra Henriho. O mnoho let později, krátce před smrtí Alfreda, vyšlo najevo, že Jeanovým biologickým otcem mohl být rodinný přítel – kmotr Eugène.
Není jisté, zda matka mluvila pravdu - hercův původ tak zůstal opředen pochybnými legendami. Absence pevné otcovské postavy však zjevně formovala jeho neklidného ducha.
Ve škole byl Jean spíše průměrný žák a chronický rošťák. Na prestižním lyceu v Saint-Germain místo učení šokoval okolí. Převlékal se do dívčích šatů a dráždil kantory, které se v pubertálním vzdoru snažil svádět.
Skandály na internátu vyústily ve vyloučení ze studií. Musel se proto ohánět – chvíli pracoval jako dělník v továrně, prodával noviny a živil se i jako nosič golfových holí.
Vstup na scénu
Touha uniknout obyčejnosti přivedla mladého Maraise k divadlu a filmu. Po návratu z vojenské služby roku 1932 se živil jako portrétní fotograf a výtvarník, ale v srdci nosil jediný sen – stát se hercem, navzdory všem překážkám.
Několikrát neuspěl u různých hereckých škol. Nakonec zakotvil v pařížském divadle Ateliér režiséra Charlese Dullina, kde směl zdarma navštěvovat herecké kurzy výměnou za role křoví na jevišti. Od roku 1933 získal i pár malých filmových roliček – mihnul se v několika snímcích beze jména. Tyto neviditelné výstupy mu však slávu nepřinesly, ale byly dobrou hereckou školou.
Jeho hvězda však teprve čekala na své zažehnutí – a tím, kdo ji zapálil, byl charismatický Jean Cocteau, jehož tvorbu Marais už delší čas obdivoval. Koncem roku 1937 se na jedné zkoušce tragédie Král Oidipus setkal Marais s Cocteauem tváří v tvář. Devětadvacetiletý básník a dramatik s pověstí provokatéra si v talentovaném mladíkovi našel zalíbení.
Když pak chystal premiéru své nové hry Rytíři od Kulatého stolu, prosadil nezkušeného Maraise rovnou do role rytíře Galahada. Inscenace sice propadla a kritika Maraise nechválila – Cocteaua to však neodradilo. Příští hru napsal přímo pro něj.
V lednu 1938 měla premiéru Cocteauova rodinná tragédie Hrozní rodiče, inspirovaná komplikovaným vztahem matky a syna. Jean Marais v hlavní roli zazářil. Publiku se tajil dech a z neznámého eléva se přes noc stala nová hvězda pařížských scén. Marais později prohlásil: „Narodil jsem se dvakrát – poprvé 11. prosince 1913 a podruhé roku 1937, kdy jsem se setkal s Jeanem Cocteau.“
Mimo jeviště se z kolegiální spolupráce brzy vyvinulo hluboké pouto. Cocteau a Marais žili otevřeně jako partneři a vzájemně se inspirovali. Zkušenější básník zasvěcoval mladšího herce do světa literatury a umění a psal mu výjimečné role, zatímco Marais pomáhal Cocteauovi zvládat jeho zápas se závislostí na opiu. Vzniklo jedinečné sepětí tvůrce a jeho múzy.
Zkouška válkou
V létě 1939 musel Jean Marais odložit kostýmy a obléci uniformu. Po vypuknutí druhé světové války byl odveden k letectvu a jako letecký pozorovatel se účastnil zoufalé obrany Francie. Prožil porážku u řeky Sommy a na vlastní kůži pocítil hořkost kapitulace v červnu 1940. Ideály mládí se tváří v tvář válečné skutečnosti rozplynuly – Jean najednou zestárl o mnoho let.
Nacistická okupace pro něj znamenala ohrožení i nové výzvy. Marais se brzy vrátil k divadlu a neváhal uvádět hry, které dráždily cenzuru. Jeho odvážné inscenace – od Cocteauova Psacího stroje po klasické tragédie – byly často po pár reprízách zakázány. Paradoxně tím rostla jeho popularita. Pařížské obecenstvo v mladém herci vidělo symbol tichého odporu proti okupantům a kolaborantské vládě ve Vichy.
Marais a Cocteau navíc ani v této temné době neskrývali své vzájemné city. Fašistická propaganda je ocejchovala jako „zvrhlíky“ podrývající tradiční hodnoty.
V jedné pařížské restauraci roku 1942 pak došlo k incidentu, který vešel do legend. Kolaborantský kritik Alain Laubreaux tam hrubě urazil Cocteaua. Marais neváhal – vstal a udeřil nenávistného provokatéra do obličeje.
Laubreaux se ovšem pomstil: zařídil, aby se Maraisovo jméno ocitlo na černé listině gestapa. Život herce nakonec zachránil sám Cocteau, třebaže za cenu morálního kompromisu. Požádal o pomoc svého známého, německého sochaře Arno Brekera – oblíbence Hitlera – a veřejně vychválil jeho dílo v tisku. Mnozí francouzští kolegové mu to nikdy neodpustili, ale Marais díky tomu unikl zatčení.
Osobní život mezitím plynul v rozporuplném rytmu. Marais se na Cocteauovo přání pokusil o tradiční rodinné štěstí a v roce 1942 se oženil s hereckou kolegyní Milou Parélyovou. Manželství však vydrželo jen do konce války.
Skutečnou vášní mladého muže zůstávalo herectví – a nyní také film. Roku 1943 natočil režisér Jean Delannoy podle Cocteauova scénáře romantické drama Věčný návrat, volně inspirované legendou o Tristanovi a Isoldě. Jean Marais v něm ztvárnil tragického milovníka a snímek se stal obrovským hitem okupované Francie. Z hvězdy pařížských jevišť se rázem stal také miláček filmového publika.
Když Paříž v srpnu 1944 osvobozovaly spojenecké tanky, přidal se Marais znovu do boje. Vstoupil do armády generála Philippa Leclerca jako řidič obrněného vozu. Bojoval od Francie po Alsasko a prokázal statečnost, za niž obdržel vysoké vyznamenání Croix de Guerre. Nikdy jej ale hrdě nevystavoval – o svém podílu na válce vždy hovořil skromně a s pokorou.
Hvězda filmového plátna
Po válce se Jean Marais stal tváří nové éry francouzského filmu. Ještě v uniformě téměř okamžitě naskočil do natáčení pohádkového příběhu Kráska a zvíře (1946). Zvíře a princ v jednom – tato role mu vynesla mezinárodní slávu. Následovaly další úspěšné snímky a Marais se stal ztělesněním romantického hrdiny, šermujícího gentlemana, jenž riskuje život pro čest a lásku.
V 50. letech zářil po boku nejznámějších hereček své doby (Jeanne Moreau, Danielle Darrieux, Brigitte Bardotová) a spolupracoval s režisérskými mistry jako Jean Renoir či Luchino Visconti. Za roli Edmonda Dantèse ve dvoudílném Hraběti Monte Cristo (1954) sklízel ovace, v dramatu Orfeus (1950) ztvárnil mýtického pěvce v režii svého přítele Cocteaua.
Na divadelních prknech mezitím pokračoval v boření konvencí – jako člen slavné Comédie-Française režíroval klasické hry v moderním duchu, což pobuřovalo konzervativní publikum. Když v roce 1953 odmítl nastudovat roli Romea, raději soubor opustil.
Osobní život si uchovával svou pestrost. Po válce už sice Marais a Cocteau nežili jako partneři, ale zůstali blízkými přáteli až do básníkovy smrti roku 1963.
„Byl to jediný člověk, pro kterého bych byl býval položil život,“ vyznal se Marais po ztrátě milovaného druha.
Marais prožil devět let po boku amerického tanečníka George Reicha – společně bydleli na hausbótu u břehu Seiny a budovali si klidné zázemí mimo záři ramp. Ani tento vztah však nevydržel navěky. Marais nakonec nalezl největší jistotu v práci.
Na plátně ohromoval odvahou i v pokročilejším věku. Zásadně odmítal kaskadéry a nebezpečné scény točil sám. Publikum bylo uhranuto kombinací jeho fyzické zdatnosti a lyrické pohlednosti. Na dobročinné show v roce 1959 například vyšplhal po osmnáctimetrové tyči až ke stropu, zapálil si tam cigaretu o plynový plamen a pak sklouzl dolů, což mu vyneslo frenetický potlesk kolegů.
Z 60. let pochází i populární trilogie o zločinci Fantomasovi, kde Marais předvedl hned dvojroli hrdiny i padoucha. Během natáčení těchto komediálně laděných filmů však došlo i na třenice: Marais nesl nelibě, jak komik Louis de Funès svými výstupy strhával pozornost publika. Jejich vztahy mimo kameru zůstaly chladně zdvořilé – byli dva kohouti na jednom smetišti.
Na sklonku 60. let se Jean Marais začal z filmového Olympu pomalu vytrácet. Po královské roli v kouzelném muzikálu Peau d’Âne (Oslí kůže, 1970), kde si zahrál otce princezny Catherine Deneuve, už ho nové moderní trendy kinematografie míjely. Několikrát se ještě objevil v televizi, ale cítil, že nastal čas obrátit list. Sláva i lesk ho začaly unavovat.
Život v Provence
Koncem 60. let se Jean Marais skutečně stáhl z hektického dění a zamířil na milovaný jih Francie. Usadil se nejprve v provensálské vesničce Cabris a zanedlouho ve Vallauris, kraji keramiků a malířů.
Po hvězdných dekádách nalezl zalíbení v klidu venkova a ve vůni hlíny. Ráno ho budil cvrkot cikád místo potlesku davů a den trávil v ateliéru mezi sochařským náčiním.
Otevřel si dokonce vlastní galerii – zkrátka začal žít nový život umělce v ústraní.
Ještě počátkem 60. let přijal do své péče mladíka jménem Serge. Tento adoptivní syn se chtěl prosadit jako zpěvák a herec a zpočátku byl poblíž slavného otce šťastný. Když se však Marais natrvalo usadil na Azurovém pobřeží, jejich cesty se rozešly.
Herec se ve Vallauris sblížil s manželi Pasqualiovými, jimž nakonec odkázal svůj majetek. Serge se svých práv domáhal soudně, ale neuspěl – a mnoho let po Maraisově smrti, v roce 2012, ukončil svůj život tragicky sám.
Jean Marais se do širšího povědomí vrátil díky divadlu. Roku 1983 vytvořil vzpomínkovou one-man show Cocteau–Marais k poctě zesnulého přítele. Padesát repríz v pařížském Ateliéru – tam, kde kdysi začínal – a další stovky na turné potvrdily, že jeho charisma s věkem nezmizelo. V následujících letech se úspěšně zhostil i náročných rolí jako Cyrano z Bergeracu a Král Lear a vydal paměti Příběhy mého života.
Na stříbrném plátně se objevil už jen výjimečně – například roku 1996 v epizodní roli ve filmu Svůdná krása od Bernarda Bertolucciho. Francouzská filmová akademie mu v roce 1993 udělila čestného Césara za celoživotní dílo. Na jaře 1997 stál naposledy na divadelním jevišti, v dramatu Arlésanka. I přes vleklou nemoc (rakovina od 1982) pracoval téměř do posledních sil.
Krátce před smrtí shrnul svůj život prostou větou: „Chtěl jsem jen vždycky být šťastný a nikdy jsem nepoznal stres.“ Možná právě tahle bezelstná radost z něj vyzařovala až do konce – a díky ní si získal srdce publika i přátel.
Krátce poté, při jedné zkoušce, zkolaboval a po kolapsu byl převezen do nemocnice. Tam 8. listopadu 1998 Jean Marais zemřel.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Marais
https://www.thenewworld.co.uk/jean-marais-great-european-lives/
https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/157282/romanticky-hrdina-jean-marais-84-v-zenskych-satech-svadel-ucitele.html
https://lampoonmagazine.com/jean-cocteau-sex-drawings-poetry-jean-marais-orpheus-peggy-guggenheim-natalie-paley-cartier-arno-breker-opium-chanel-auden/
https://faroutmagazine.co.uk/the-romance-of-jean-cocteau-and-jean-marais/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fantomas_(film,_1964)
https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/jean-marais-84-lasky-a-tajemstvi-slavneho-fantomase/
