Článek
A ono to skutečně odeznělo: Švorcová zůstala ve svém manželství a milostný románek ukončila. Svému milenci tím způsobila ránu, která se nezhojila do konce jeho života. Tím mlčenlivým kolegou byl Zdeněk Řehoř – nenápadný, plachý herec s jemnýma očima, o jehož soukromí do té doby nikdo nic nevěděl.
Řehoř působil vždy velmi tiše a zdrženlivě. Kolegové o něm říkali, že nemá žádné skandály ani výstřelky. Před novináři doslova utíkal a své soukromí si úzkostlivě střežil. Kdo by ale tušil, jak silné vášně v něm ve skutečnosti vřely? Jakmile se v jeho životě objevila osudová žena, dokázal nesmělý muž riskovat vše – a když o ni přišel, uzavřel se do sebe ještě víc. Navenek žil spořádaně a nenápadně, v nitru však prožíval dramata srovnatelná s těmi na divadle.
Ve stínu nemocí
Narodil se 30. srpna 1920 jako nejmladší ze sedmi dětí v rodině zámožného jičínského obchodníka. Jako benjamínkovi se mu s nadsázkou říkalo „vejškrabek“ – dítě, které přišlo na svět neplánované až po sourozencích. Jeho vstup do života však provázela tragédie: maminka krátce po porodu zemřela a malého Zdeňka pak vychovávala nevlastní matka.
Navzdory tomu prožil v Jičíně veselé dětství plné krásných zážitků. Už jako kluk miloval pohádky a ochotnické divadlo. Osud mu ale brzy uštědřil další ránu – v roce 1938 zemřel otec. Osmnáctiletý Řehoř se s nevlastní matkou a sourozenci narychlo přestěhoval do Prahy, kde je čekal nový život.
Ještě před touto změnou ale mladý Zdeněk málem přišel o život. Jako chlapec se jednou vydal bruslit na zamrzlý rybník. Když se pod ním prolomil led, stáhla ho ledová voda pod hladinu. Vyděšený kluk se nakonec dokázal vyškrábat ven – domů ale nešel, bál se otcova hněvu kvůli promočenému oblečení.
Místo toho se schoval do místního kina, aby se tajně usušil v teple sálu. Jenže se tam netopilo, a promrzlý Zdeněk seděl v mokrých šatech tak dlouho, až dostal těžký zápal plic. Tehdy se ocitl blízko smrti poprvé a od té doby ho trápily doživotní následky na plicích. Nebylo to jeho poslední setkání se zákeřnou nemocí – na sklonku války ho navíc složila tuberkulóza, kvůli níž strávil téměř rok v plicním sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy.
Politické iluze
Po otcově smrti čekala Zdeňka Praha rozbouřených časů 20. století. V hlavním městě dokončil středoškolská studia a z poslušnosti k rodině vystudoval také učitelský ústav – původně se čekalo, že se z něj stane pan učitel. Dokonce absolvoval dva semestry na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Pedagogické povolání ho však nelákalo - lákalo ho jeviště a svět umění. Praha mladému Řehořovi nabízela bohaté kulturní vyžití a Zdeněk propadl kouzlu divadla i filmu jako nadšený divák. Tajně snil o tom, že sám jednou bude stát na prknech, která znamenají svět.
Cesta k herectví ale nebyla přímočará. Nejprve se musel protloukat různými způsoby – aby pomohl rodině, prodával na ulici noviny jako pouliční kamelot. Pak ale přišla šťastná náhoda. Díky přátelům se dostal jako komparsista do divadla E. F. Buriana. Už za války vystupoval v Dětském divadle Míly Mellanové, později zakotvil v mládežnickém Divadle Větrník.
Po válce se naplno ponořil do divadla – nastoupil k partě Jindřicha Plachty a jezdil s kočovným souborem Divadla pod Plachtou po štacích. Díky těmto zkušenostem nakonec získal angažmá v Burianově legendárním divadle D 46.
V roce 1950 se Zdeněk Řehoř ocitl tam, kde prožil zbytek života: nastoupil do pražského Divadla na Vinohradech, jehož věrným členem zůstal 44 sezon až do své smrti. Z nesmělého adepta se postupně stal výrazný člen souboru. Začínal jako mladý milovník v romantických rolích, brzy se však přeorientoval na charakterní a také komediální postavy.
Na jevišti dokázal vykouzlit působivé figury – od vážných rolí se skrytou vnitřní silou až po směšné patrony, kteří budili smích i soucit zároveň. Kolegové vzpomínají, že měl trochu melancholický výraz tváře a výraznou gestikulaci, čímž svým postavám dodával hloubku a lidskost.
Jako mnozí idealisté své generace podlehl Řehoř po válce politickým iluzím. Ovlivnil ho právě starší kolega Jindřich Plachta, známý svými levicovými názory a sociálním cítěním. Mladý herec uvěřil ve spravedlivý sen nového, poválečného světa a roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa. Zpočátku byl oddaným členem.
V letech 1955–1960 byl dokonce veden v záznamech jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky – naivní idealista možná tehdy nedohlédl, k čemu všemu ho režim využije. V atmosféře 50. let, plné tlaku a kolektivní euforie, mohl vnímat například hlášení o náladách v divadle jako svou stranickou povinnost, aniž tušil plný dosah takové spolupráce.
Jenže pak přišel osudový rok 1968. Sovětská okupace a násilný konec Pražského jara znamenaly pro Řehoře definitivní konec iluzí. Z KSČ znechuceně vystoupil a stáhl se z veřejného politického života. O politice už pak nemluvil – snad z opatrnosti, snad z hořkosti.
Režim na něj ovšem nezanevřel; patřil k populárním hercům a dál mohl hrát v televizi i ve filmu. V roce 1982 dokonce obdržel titul Zasloužilý umělec, tehdejší prestižní poctu pro umělce. Řehoř však ani toto ocenění nepřijal okázale – a když o několik let později komunistická moc padla, tiše se vzdal tohoto čestného titulu.
Před filmovou kamerou se Zdeněk Řehoř mihl poprvé už za války (drobná rolička v komedii Z českých mlýnů, 1941) a do konce kariéry si zahrál asi v šesti desítkách filmů. Často však šlo o role tak malé, že si jich divák sotva všiml – úředníci, faráři nebo nesmělí podivíni, kteří v ději jen tiše pronášejí pár slov.
Velké filmové příležitosti ho míjely, a možná po nich ani netoužil; divadlo pro něj bylo vždy na prvním místě, film a televizi bral spíše jako nutný doplněk herecké práce. Přesto se pár filmových a televizních rolí vrylo do paměti diváků. Tou nejznámější je asi vodník Alois Vodička v populární komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974).
Televizní publikum si Řehoře oblíbilo také jako tatínka Oldřicha Hanáka v rodinném seriálu Taková normální rodinka (1971) a jako laskavého hajného z večerníčkových Krkonošských pohádek – tedy role, které dokonale sedly jeho vrozené skromnosti a plachosti.
Sám Řehoř si ze svého hereckého škatulkování nic nedělal. S hořkým úsměvem konstatoval, že asi padesátkrát měl kamerové zkoušky na různé filmy a ani jednou neuspěl. „Vždy hraji takové zakřiknuté lidi, kteří sem tam něco špitnou… Proto si nemyslím, že bych přinesl filmu něco objevného,“ poznamenal s ironií v jednom rozhovoru. Byl smířený s tím, že velké filmové úlohy přenechával jiným – jeho doménou zůstávalo divadlo.
Tři osudové ženy
Zdeněk Řehoř byl v osobním životě nesmělý a zdrženlivý muž, přesto do jeho srdce vstoupily ženy hned třikrát – a každá zanechala výraznou stopu. Dvakrát došel až před oltář, jednou okusil trpkost zlomeného srdce.
Poprvé se oženil v roce 1953. Vyvolenou byla mladičká herečka Věra Krpálková, o čtrnáct let mladší než on. Zamilovaný Zdeněk pro ni ztratil hlavu, jenže manželství nemělo pevné základy. Řehoř působil v Praze, Věra získala angažmá ve Zlíně – a brzy z jejich vztahu zbyly jen víkendové návštěvy a rostoucí nedorozumění.
Po dvou letech následoval rozvod. Krach prvního manželství nesl Řehoř těžce, ale jak bylo jeho zvykem, nedával nic znát. Prostě mlčky odešel a víckrát o Věře veřejně nemluvil.
Podruhé se ženil v roce 1959, to už mu bylo téměř čtyřicet. Možná doufal, že tentokrát našel životní jistotu. Herečka Jana Semrádová se stala jeho druhou manželkou a zůstali spolu až do konce jeho dnů. Jejich vztah byl poklidný, možná až příliš. Vlastní děti jim osud nedopřál. Opakované pokusy o potomka selhaly a oba partneři se s tím museli smířit.
Touha po rodině je nakonec přivedla k adopci. V šedesátých letech si vybrali opuštěnou holčičku, dali jí jméno Jana (domácky jí říkali Žanda), a Řehoř se rázem stal vzorným otcem. Malou dcerku brával s sebou do divadla na zkoušky i představení a trávil s ní veškerý volný čas.
Manželka Jana jeho hereckou dráhu z dálky podporovala, ale držela se spíše v pozadí. Zajímavé je, že za dlouhá desetiletí manželství prý nikdy nešla na žádné Řehořovo divadelní představení. Snad proto, že měla sama své vlastní zájmy – a možná i proto, že něco tušila. Právě v době, kdy byl s Janou krátce po svatbě, se totiž Řehoř zamiloval jinde. Při zkouškách a hraní ve vinohradském divadle mu učarovala kolegyně Jiřina Švorcová.
Švorcová byla krásná, tmavovlasá herečka s charismatickým hlasem. Už tehdy byla provdaná za známého dirigenta Jindřicha Rohana a proslulá svými horlivými komunistickými postoji. Politika ale v citech nehrála roli – na jevišti spolu Řehoř a Švorcová stanuli v romantické hře Neznámá hvězda a osudově se do sebe zamilovali. Plánovali společnou budoucnost, aspoň ve svých nadějích. Jiřina se kvůli němu skutečně chystala opustit manžela – a Řehoř byl připraven opustit svou ženu.
„Zamilovali jsme se do sebe, když jsme spolu hráli ve hře Neznámá hvězda. Byla to nádherná láska a dokonce jsem se k ní tenkrát přiznala i svému manželovi Jindrovi. Řekla jsem mu, že se chci rozvést,“ svěřila se Švorcová ve své autobiografii. Její manžel se zachoval moudře a trpělivě čekal, až to přejde. A ono to opravdu přešlo. Jiřina nakonec couvla – cukla zpátky – a ke svému muži se vrátila. Milenecký poměr s Řehořem ukončila.
Pro Zdeňka to byla zdrcující rána. Uzavřený a citlivý muž ji nesl tím hůř, že navenek nemohl nic dávat znát. V divadle spolu museli dál vystupovat na jednom jevišti a před publikem předstírat profesionální kolegialitu. Jejich seriálový život se navíc nečekaně propojil s tím skutečným – v televizním seriálu Žena za pultem (1977) hrál Řehoř postavu nesmělého zástupce vedoucího Vilímka, který miluje prodavačku Annu (ztvárněnou Švorcovou) a dočká se jen odmítnutí.
Při natáčení Ženy za pultem, kde Řehoř jako Vilímek u Anny Holubové nepochodil, panovalo i ve skutečnosti napětí, které neuniklo ani štábu. Mimo kamery spolu někdejší milenci údajně nepromluvili ani slovo.
Řehoř své kolegyni nikdy nedokázal odpustit, že jeho lásku odvrhla. Z lásky se stala nenávist. „Zdeněk mi to nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít. A když jsem se potom rozvedla kvůli Jirkovi Valovi, tak to mi už vůbec nemohl odpustit,“ vzpomínala herečka Švorcová. Jejich někdejší vášeň se proměnila v trpkost.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_%C5%98eho%C5%99
https://zivotopis.osobnosti.cz/zdenek-rehor.php
https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/210016/zdenek-rehor-74-z-zeny-za-pultem-tajil-lasku-ke-svorcove.html
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2847-zdenek-rehor
https://www.lifee.cz/trendy/herec-zdenek-rehor-mel-tri-osudove-zeny-s-tou-posledni-se-do-konce-zivota-nenavideli_89171.html
https://zeny.iprima.cz/zdenek-rehor-patril-k-nejtajemnejsim-ceskym-hercum-manzelku-podvadel-se-slavnou-hereckou-192404
