Článek
Jarmila Horáková se narodila 7. března 1904 v Praze do zámožné rodiny pražského podnikatele a pozdějšího politika Jaroslava Horáka a jeho ženy Isabelly. Z šesti dětí rodiny dvě zemřely ještě v ranném dětství, a o to pevněji rodiče dbali na výchovu svých potomků.
Malá Jarmila získala vynikající vzdělání – nechodila do obyčejné obecné školy, ale navštěvovala klášterní školu kongregace sester křesťanské lásky ve Veltrusích. Už od útlého věku zbožňovala svět divadla. Ve třinácti letech poprvé stanula na prknech ochotnické scény v Řevnicích, letovisku, kde její otec vlastnil vilu a penzion s letním divadlem.
Byla okouzlena kouzlem jeviště – tak jako jiné děti snila o rolích princezen či víl, ale na malém lesním jevišti na ni zbyly role vodníků, králů nebo myslivců. Překvapivě se v nich však našla a brzy vynikla nad ostatními dětskými herci. Už jako čtrnáctiletá dívka zazářila v představení Babička na zámku, kde přesvědčila obecenstvo o svém výjimečném talentu.
Její starší sestra Milada ji v hereckých snech plně podporovala – a možná právě díky této oporě i zázemí bohaté rodiny, která jí nebránila v uměleckých ambicích, se Jarmile otevřela cesta na profesionální dráhu.
Bouřlivá atmosféra poválečných „divokých“ dvacátých let přímo volala po nových talentech a odvážných projevech. První světová válka skončila a do srdcí svobodomyslných umělců se vlil duch nadšení z nově nabyté svobody. Mladá Jarmila, sebevědomá a mimořádně talentovaná dívka sportovní postavy a chlapeckého vzezření, zapadla do této nové generace dokonale.
Byla považována za jeden z největších talentů rodící se avantgardní scény – kritika ji označovala za vůbec největší hereckou naději avantgardních divadelních souborů. Svým moderním zjevem „klukovské“ dívky dvacátých let a přirozeným projevem na jevišti ztělesňovala ideál nové éry.
V náruči avantgardy
Jednoho letního podvečera v Řevnicích zahlédl nadanou dívku při hře známý režisér Jaroslav Kvapil. Okamžitě rozpoznal její talent a neváhal na něj upozornit rodiče. Nebyl sám – operní pěvkyně Johanna Weissová-Kavková, která místní letní divadlo organizovala, rodičům rovnou doporučila, aby Jarmilu nechali herectví profesionálně studovat. Dívčin sen tak dostal jasné obrysy.
Jarmila Horáková nejprve krátce navštěvovala soukromou filmovou školu (už ve věku kolem 15 let), aby pronikla i do rodícího se světa kinematografie. V roce 1921 ji rodina vyslala na půlroční pobyt do penzionátu St. Georges ve francouzském Neuville u Paříže. Ponořena do pulzujícího centra světové kultury a umění, nasála tam inspiraci, která formovala její postoje i umělecké ambice.
Po návratu domů složila talentové zkoušky na Dramatické oddělení Pražské konzervatoře a roku 1922 byla přijata ke studiu. Ocitla se v učebně hereckých kapacit – jejími pedagogy byli klasik realistického herectví Jaroslav Hurt a herečka Marie Laudová-Hořicová. Brzy však zjistila, že akademicky konzervativní přístup některých učitelů jí svazuje křídla.
Mladá Horáková se zpočátku školním požadavkům podřizovala, ale brzy došla k závěru, že přílišná konzervativnost ji brzdí v uměleckém růstu. Zatímco v hodinách konzervatoře pilovala klasický přednes, po večerech utíkala do prostředí experimentálních jevišť. Připojila se ke spolužákům, kteří zakládali poloprofesionální studentská divadla s odvážným repertoárem.
Horáková hrála v Divadle mladých, na Scéně adeptů či ve Zkušební scéně, které vznikaly z podnětu pokrokových režisérů, jako byl Jiří Frejka, její vrstevník a blízký přítel. V únoru 1926 se spolu s ním a několika kolegy stala členkou nově založeného Osvobozeného divadla, jež zahájilo svou profesionální činnost pod hlavičkou umělecké skupiny Devětsil.
Právě na prknech avantgardního Osvobozeného divadla zazářila Jarmila hned při prvním představení souboru – v inscenaci Cirkus Dandin ztvárnila roli Klaudiny a svým temperamentním výkonem na sebe strhla pozornost publika i kritiky.
V prostředí avantgardy se mladá herečka cítila jako ryba ve vodě. Odhodlaně bořila staré konvence a zkoušela nové techniky hereckého projevu. V létě 1925 dokonce odjela do saského Hellerau, kde se ve studiu proslulého Émila Jaques-Dalcroze zúčastnila pohybových kurzů rytmické gymnastiky.
Pod vedením tohoto vizionáře se zdokonalila v ovládání těla a rytmu – osvojila si moderní techniky pohybu, jež pak uplatnila na jevišti. Plná nových nápadů se ještě jako studentka pustila i do své první vlastní divadelní režie a výpravy experimentální inscenace.
Na prknech malých scén Horáková excelovala v pestré škále rolí. Často hrála rozpustilé, temperamentní mladé ženy a milovnice, které byly blízké jejímu věku i naturelu. Zároveň však dokázala s překvapivou hloubkou ztvárnit i komplikované charaktery v tragických situacích. Nebála se ničeho – jednou to byla lyrická Prodavačka ryb v poetistické hře Vítězslava Nezvala, jindy zase předvedla akrobaticky náročný výkon jako Mika v Aristofanově antické frašce.
Režiséři avantgardy často požadovali oproštění od psychologického herectví a důraz na fyzickou akci. Jarmila však dokázala i do těchto moderních inscenací vnést neokázalou citovost a lidskost. Její pojetí rolí bylo osobité – promyšleně stylizovala postavy v metaforické obrazy, a přitom zachovávala jednotu charakteru a přirozenost projevu.
Díky kultivovanému hlasovému projevu se stala také vyhledávanou recitátorkou: s nadšením například přednášela moderní básně Vítězslava Nezvala a svým hudebním cítěním slov uchvacovala posluchače. Horáková se tak již ve svých dvaceti letech stala ikonou mladé divadelní generace. Avantgardní publikum ji milovalo a kolegové o ní mluvili familiérně jako o „Jarušce“ či „Jarce“.
Mnohé současné umělce – básníky, spisovatele i výtvarníky – inspirovala natolik, že ji nazývali svou múzou. V očích generace bouřící proti starým pořádkům ztělesnila Jarmila ideál svobodného umění a věčného mládí.
Hvězda na první scéně
Roku 1926 Jarmila úspěšně zakončila konzervatoř a čekal ji logický krok: dobýt prkna největšího českého divadla. Její pověst předcházela její mládí – šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar neváhal a ihned po absolutoriu jí nabídl angažmá na první scéně. Sen každého herce se stal skutečností: ve dvaadvaceti letech vstoupila do zlaté kapličky Národního divadla jako oficiální členka souboru.
Zde setrvala až do svého překvapivého skonu o necelé dva roky později. Přestože byla v angažmá teprve krátce, stihla si osvojit či nastudovat neuvěřitelných 85 různých rolí a odehrát celkem 343 představení– čísla, která by jiní herci sbírali desítky let, ona zvládla během pár roků.
Na prknech Národního divadla se objevovala zpočátku spíše v menších úlohách a záskocích, přesto i tam zaznamenala výrazné momenty. V Shakespearově Hamletovizaujala jako královna herecké společnosti, v Rostandově Chanteclerovi okouzlila v alegorické roli Slavíkа, kde kritika vyzdvihla krásu jejího hlasu a hluboký cit pro poezii. Její poslední velkou rolí se stala Hilda Wangelová v Ibsenově dramatu Stavitel Solness, kde naposledy naplno rozvinula svůj herecký talent.
Už v roce 1924, kdy ještě studovala, si Horákové začal všímat také rodící se filmový průmysl. Elegantní tvář s výraznýma očima a přirozený projev před kamerou ji předurčovaly k filmu stejně jako k divadlu. Režiséři němých snímků hledali nový typ moderní hrdinky – a Jarmila přesně odpovídala představě oné „nové ženy“ 20. let. V roce 1926 ji filmař Karel Anton obsadil do svého celovečerního dramatu Pohádka máje, adaptace známého románu Viléma Mrštíka.
Jarmila ztvárnila temperamentní dceru hajného Gustu, kterou příběh zavede z lesního prostředí do víru velkoměsta, kde však morálně zbloudí. Jejími hereckými partnery v tomto němém filmu nebyli nikdo menší než mladičký Jiří Voskovec (v roli studenta Ríši) a herečka Anita Janová. Horáková vložila do postavy Gusty veškerý svůj živel a šarm, čímž přispěla k úspěchu jednoho z posledních velkých němých filmů té doby.
O rok později si zahrála další významnou roli, sirotka Florišku v melodramatu Paní Katynka z Vaječného trhu (1927), natočeném podle populární předlohy spisovatelky Popelky Biliánové. Při natáčení se setkala s hereckými hvězdami jako Antonie Nedošinská či Theodor Pištěk a opět i s Jiřím Voskovcem. Zdálo se, že po boku divadla se Jarmile začíná otevírat také slibná filmová kariéra. Ironií osudu však premiéru „Paní Katynky“ už nikdy nespatřila – dokončený film byl uveden až v prosinci 1929, téměř dva roky po její smrti.
Zrádná nemoc
Oslnivá dráha Jarmily Horákové se zdála být nezadržitelná. Veřejnost milovala její energii a talent, kritiky udivovala zralým projevem navzdory nízkému věku a kolegové ji respektovali. V osobním životě však mladá herečka občas pocítila tíhu nejistoty. Navzdory sebevědomému vystupování v sobě skrývala pochybnosti a úzkosti, které si upřímně zapisovala do deníku.
Jako každá mladá žena prožívala i první lásky a stála před zásadním dilematem: lze skloubit manželství s náročnou divadelní dráhou? S příchodem prvních milostných vztahů se v ní svářela otázka, zda se může vdát a současně se naplno věnovat herectví. Tehdejší společnost stále očekávala, že žena upřednostní rodinu před kariérou, a Jarmila cítila tyto tlaky. Nakonec zůstala svobodná – její pravou láskou zůstalo divadlo a ona se rozhodla obětovat osobní život svému poslání na jevišti.
Ani největší odhodlání však nedokáže přemoci krutou hru osudu. V roce 1927, na vrcholu své krátké kariéry, začaly Jarmilu sužovat záhadné zdravotní obtíže. Zpočátku to byly jen úporné bolesti hlavy a občasné závratě, které připisovala vyčerpání z pracovního zápřahu – vždyť často hrála několik představení denně a do toho zkoušela nové role. Jenže potíže sílily. Jednoho večera přímo na jevišti náhle zavrávorala a jen s vypětím sil dokončila výstup.
Diváci nic nepoznali, ale kolegové v zákulisí už tušili, že něco není v pořádku. Lékařská vyšetření pak přinesla zdrcující zprávu: Jarmila Horáková trpí zhoubným nádorem na mozku, navíc v tak pokročilém stádiu, že rychle metastázoval do celého těla. V pouhých třiadvaceti letech uslyšela děsivý ortel.
Jarmila si plně uvědomovala, co taková diagnóza znamená. Šok a zoufalství, jež musela pocítit, si lze jen domýšlet – ve svém deníku však v těch dnech učinila několik emotivních zápisů, v nichž se smiřovala s krutou pravdou. Tváří v tvář smrti ale neupadla do beznaděje.
Naopak, s pozoruhodnou statečností dál žila každý zbývající den naplno, jako by šlo o další roli, kterou je odhodlána zvládnout se ctí. Na jeviště se už kvůli rychle se horšícímu stavu vrátit nemohla – její poslední představení odehrála na podzim 1927, aniž tušila, že je poslední. Nyní ji čekalo nejtěžší období, kdy v bolestech bilancovala svůj kratičký, leč bohatý život.
Někdy koncem roku 1927 sepsala mladičká herečka pečlivé pokyny, jak má vypadat její poslední rozloučení. Blížící se konec nesla odhodlaně – dokonce do detailu naplánovala svůj pohřeb, aby ulehčila rodině i přátelům těžké chvíle. Představovala si nejspíš, že svůj odchod ze světa pojme tak, jako by šlo o finální akt hry: s noblesou, důstojností a pokud možno beze smutku.
Dne 20. ledna 1928 Jarmila Horáková v nemocnici na Královských Vinohradech svůj statečný boj definitivně dobojovala – nemoci podlehla jen pár týdnů před svými čtyřiadvacátými narozeninami.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarmila_Hor%C3%A1kov%C3%A1
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=177:horakova-jarmila&Itemid=118&lang=cs
https://janaponcarova.cz/muza-prvni-republiky-herecka-jarmila-horakova-oziva-v-nove-knize-jany-poncarove/
https://www.mujrozhlas.cz/nas-host/jarmila-horakova-herecka-muza-prvni-republiky-o-ktere-moc-nevime
https://plzenoviny.cz/jana-poncarova-herecka/
https://www.krajskelisty.cz/praha/24910-avantgardni-kraska-vedela-presne-co-chce-naplanovala-i-svuj-pohreb-a-o-jeji-smrti-kolovaly-legendy-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
