Článek
Marta se narodila 5. srpna 1920 v Kopřivnici. Byla dcerou Klementa Gottwalda a Marie Holubové, později veřejně známé jako Marta Gottwaldová. Její rodiče tehdy sezdaní nebyli. Gottwald otcovství podle dostupných životopisných údajů nepopíral, ale ke svatbě se dlouho neměl.
Společnou domácnost s Marií Holubovou vedl až od roku 1924 a vzali se teprve roku 1928. Dětství tedy Marta prožila ve stínu neuzavřeného rodinného příběhu, v prostředí, kde se chudoba mísila s ambicí a kde cit býval často odsunutý stranou před politiku, práci a budoucnost, o níž rozhodovali hlavně dospělí.
Praha pro ni znamenala jiný svět. Zatímco otec stoupal v komunistické straně výš a výš, dcera už nevyrůstala jen na okraji dělnického prostředí, ale také v blízkosti elitních mocenských kruhů.
Studovala gymnázium v Praze, a na rozdíl od svých rodičů dostala skutečné vzdělání. V tom je cosi symbolického: otec se stal mužem revoluce, samoukem, řečníkem a stranickým vůdcem. Dcera měla být důkazem, že nová doba umí vychovat vlastní elitu — vzdělanou, jazykově vybavenou, sebejistou. Možná se od ní od začátku čekalo víc než od obyčejné dívky. Možná si na ten tlak zvykla dřív, než si stačila uvědomit, že existuje.
Na konci třicátých let se její život znovu zlomil. Po rozpadu republiky a zákazu KSČ odešel Gottwald do sovětského exilu a Marta se ocitla v Moskvě, kde roku 1940 odmaturovala a poté vystudovala historii na Moskevské státní univerzitě, kde roku 1945 získala titul PhDr.
Ke konci války působila jako redaktorka československého vysílání moskevského rozhlasu. Nebyla už jen dcerou politika. Stala se mladou ženou uvnitř exilového světa, v němž se velké dějiny nečetly z knih, ale rovnou žily.
První láska ve stínu války
Právě v Moskvě přišla i první velká láska. Marta se tam sblížila s jugoslávským komunistou Dragutinem Djurdjevem, interbrigadistou ze španělské občanské války, který byl po zranění v Sovětském svazu léčen. Není těžké si představit, jak silně na ni mohl zapůsobit: muž z jihu, poznamenaný válkou, vyznavač téže víry v dějiny, jakou dýchal i její domov.
Jejich vztah nezůstal jen epizodou. V roce 1944 se jim narodila dcera Marta, doma zvaná Batul nebo Batula. Po válce odešla Marta do Bělehradu. Od září 1945 tam pracovala jako redaktorka a k 15. lednu 1946 byla oficiálně vedena jako tisková atašé československého velvyslanectví v Jugoslávii.
Zdálo se, že její život dostává nový tvar: vzdělaná žena, diplomatická práce, manžel po boku, dítě v náručí, země osvobozená od války. Jenže nad Evropou už se stahoval jiný typ mračen. Manželství nevydrželo a roku 1948 se Marta vrátila do Československa. Co v tom rozhodnutí hrálo větší roli — osobní zklamání, rozpad vztahu nebo narůstající trhlina mezi Titovou Jugoslávií a sovětským blokem — to už dnes nikdo přesně nerozplete. Jisté je jen to, že se vracela do země, která už nebyla stejná jako ta, z níž kdysi odjížděla.
V Praze na ni čekal svět, který se rychle zavíral kolem jediné strany a jediného výkladu dějin. Po únoru 1948 se Klement Gottwald stal mužem s rozhodující mocí a 14. června 1948 také prezidentem republiky. Marta tak nevstupovala zpět do vlasti jako obyčejná rozvedená žena s dítětem, ale jako dcera nového vládce země.
Na Pražském hradě a v reprezentačních prostorách státu se objevovala rodina, která měla ztělesňovat nový řád: lidový původ, revoluční zásluhu, vítězství nad „starým světem“. Za leskem oficiálních fotografií a ceremonií se ale nejspíš skrývalo i něco jiného — únava, osamění a vědomí, že od této chvíle bude každý její krok čten nejen jako soukromý, ale i jako politický.
Lásky a zrada revoluce
Po návratu do Prahy bývá Marta spojována s Bedřichem Geminderem, vysokým komunistickým funkcionářem a vedoucím mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Románek však netrval dlouho a ještě roku 1948 se Marta provdala za Alexeje Čepičku. Nebyl to muž, který by do vysoké politiky vstupoval až díky ní — už od prosince 1947 byl ministrem vnitřního obchodu, po únoru 1948 ministrem spravedlnosti a jedním z důležitých organizátorů nového pořádku.
Přesto mu sňatek s Gottwaldovou dcerou otevřel dveře ještě blíž k samému středu režimu. Čepička byl inteligentní, ambiciózní, tvrdý, poznamenaný válkou i zkušeností z koncentračních táborů. Právě takoví lidé tehdy v Československu rostli vzhůru nejrychleji: přesvědčení, disciplinovaní a ochotní měnit stát v nástroj ideologie bez sentimentu a bez zábran.
Jeho kariéra pak stoupala téměř učebnicově. Stál v čele Státního úřadu pro věci církevní, od 25. dubna 1950 se stal ministrem národní obrany, byl povýšen na armádního generála a v první polovině padesátých let patřil k nejmocnějším mužům v zemi. Dnes jeho jméno zůstává spojeno s armádní mašinérií padesátých let, s tlakem na církve i s dobou, kdy se právo, armáda a stát podřizovaly stranickému zájmu.
Marta po jeho boku nestála jen jako ozdoba. Byla vzdělaná, jazykově vybavená, zvyklá na aparát a sama rychle postupovala. Po návratu z Jugoslávie byla 17. května 1948 povolána do ústředí ministerstva zahraničí, od 1. října 1948 byla jmenována odborovou radovou a brzy se stala přednostkou odboru evropských lidových demokracií.
Díky tomu se stala de facto nejmocnější ženou v zemi. Formálně v čele tohoto útvaru zůstala až do roku 1956, s pauzami způsobenými jen dvěma krátkými mateřskými dovolenými.
V rodině se narodily další dvě dcery, Alena roku 1949 a Klementa roku 1952. Navenek to mohla být ukázková dynastie nového státu: prezident, jeho dcera ve vysoké funkci, zeť‑ministr a generál, vnoučata, která už vyrůstala uvnitř privilegovaného světa. Jenže privilegium v takových režimech nikdy neznamená klid.
Mimochodem, její předchozí milenec Geminder byl v listopadu 1951 zatčen a v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského odsouzen k smrti. A 3. prosince 1952 byl popraven.
Pád do zapomnění
Krátce na to bohužel umírá i její otec. Smrt Klementa Gottwalda v březnu 1953 nebyla pro Martu jen osobním zármutkem. Byla také první trhlinou v systému ochrany, na který si rodina zvykla. Přesto nepřišel okamžitý pád. Naopak: Čepičkova kariéra ještě několik let pokračovala, stal se náměstkem a posléze prvním náměstkem předsedy vlády a v roce 1954 byl zvolen i do politbyra ÚV KSČ.
Teprve po změnách sovětského kurzu po XX. sjezdu KSSS přišel obrat. Dne 25. dubna 1956 byl Čepička odvolán ze všech vrcholných funkcí. Zůstal už jen v čele Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci a od září 1959 odešel do invalidního důchodu.
Na Martu dopadla změna také. V prosinci 1956 byla z ministerstva zahraničí přesunuta do nakladatelství Orbis, kde začala pracovat v redakci cizojazyčných časopisů vydávaných pro zahraničí, nejprve v Československu v obrazech a později byla spojena i se Socialistickým Československem.
V pozdějších vzpomínkách se objevuje drobná, ale výmluvná historka, že se po letech života cestování ve služebních autech teprve učila jezdit tramvají. Čepička byl roku 1963 vyloučen z KSČ jako exemplární představitel éry kultu osobnosti. V jeho životě to byla těžká rána, z níž se už politicky nikdy nevzpamatoval. Dožíval nejprve v Senohrabech, později v domově důchodců v Dobříši. Pro Martu tím skončila i poslední naděje, že by se někdejší postavení rodiny mohlo aspoň symbolicky obnovit.
Věrná starému světu
Na rozdíl od mnoha jiných lidí z někdejšího aparátu Marta nepatřila k těm, kdo by v šedesátých letech zjihli, omlouvali se nebo přiznávali, že tehdejší brutalita byla omyl. Naopak. Když roku 1967 v Orbisu přednášel mladý právník Václav Pavlíček o spolčovacím právu, dobrovolných aktivitách a o deformacích padesátých let, v diskusi ho ostře napadla právě Marta Čepičková.
Pavlíček později vzpomínal, že byla překvapena některými kritickými fakty o Gottwaldovi a politice KSČ ve třicátých letech, které neodpovídaly oficiálnímu stranickému školení, a že mu pak sdělovala ostré výhrady své i svého manžela. O rok později s Alexejem Čepičkou hovořil znovu, když pracoval pro rehabilitační komisi vedenou Karlem Kaplanem. Ani v jeho postoji nenašel pokání.
Také Marta sama zůstávala straně blízko i v dalších letech. Z pozdějších shrnutí vyplývá, že v době normalizace působila na pracovišti v prověrkových komisích a v místě bydliště byla dlouho předsedkyní místní organizace KSČ. Je to detail, který o člověku vypoví víc než leckterá velká věta. Zatímco jiní ve druhé polovině šedesátých let hledali odstup od padesátých let, ona v nich hledat nechtěla.
Po srpnu 1968 a zejména během normalizace se Marta s Alexejem stáhli z veřejného života téměř docela. Režim je úplně neodepsal, ale do centra už je nevrátil. Žili v ústraní, nejprve v Senohrabech, později se jejich svět zmenšoval stejně neúprosně jako jejich někdejší jméno. Pak přišel listopad 1989 a s ním definitivní konec světa, který oba pomáhali budovat.
Alexej Čepička se jeho pádu dožil, ale podle pozdějších zpráv už jej zřejmě nevnímal: trpěl pokročilou Alzheimerovou chorobou a poslední roky života strávil v sanatoriu v Dobříši, kde 30. září 1990 zemřel. Zbytek života prožila v osamění a v únoru 1998 pak podlehla zranění po střetu s autem při přecházení silnice.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marta_%C4%8Cepi%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2024/03/PH_26_2_2018_rozhovor_Pavlicek.pdf
https://zoom.iprima.cz/historie/marta-gottwaldova-cepickova-201568
https://www.vhu.cz/exhibit/ministr-narodni-obrany-alexej-cepicka-salutuje-prezidentovi-antoninu-zapotockemu/
https://www.dotyk.cz/magazin/marta-cepickova-gottwaldova-30001201.html
https://katalog.kjm.cz/arl-kjm/en/detail-kjm_us_auth-1000520082-Gottwaldova-Marta-18991953/
https://www.reflex.cz/clanek/historie/105742/manzelky-prezidentu-delnicka-prvni-dama-marta-gottwaldova-podporovala-manzela-ale-do-ksc-nikdy-nevstoupila.html
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-marta-gottwaldova-sluzebna-ktera-to-dotahla-az-na-prvni-damu-347375
https://www.lidovky.cz/byznys/luxusni-vila-po-zetovi-klementa-gottwalda-je-na-prodej.A180530_102849_ln_domov_mber
