Článek
Jack a Oskar jsou jednovaječná dvojčata, narozená 19. ledna 1933 v přístavním městě Port of Spain na ostrově Trinidad. Jejich matka Elizabeth byla německá katolička, otec Joseph rumunský Žid, který na Trinidadu působil jako obchodník. Manželství rodičů se však záhy rozpadlo – šest měsíců po narození dvojčat od něj matka odešla. Každý z chlapců pak vyrostl na opačné straně světa, doslova i přeneseně.
Oskar putoval s matkou zpět do nacistického Německa. Vyrůstal u prarodičů v Sudetech a později poblíž Mnichova, zatímco v zemi nabíral na síle Hitlerův režim. Jako školák zdravil ředitele povinným „Heil Hitler“ a od babičky měl přísně nakázáno nikdy se nezmínit, že jeho otec Joseph je Žid.
Pro bezpečí své i své rodiny se musel zříct části vlastní identity – stal se navenek vzorným árijským dítětem. Dokonce přijali nové příjmení Stöhr (podle dívčího jména matky) namísto otcova židovského Yufe, aby lépe zapadli.
Když Oskar dospíval, Německo už bylo pohlceno válkou. Tou dobou se z něj stal přesvědčený člen organizace Hitlerjugend a zapáleně se účastnil povinných nacistických aktivit. Temnou ironií tehdejší doby však bylo, že právě jeho židovský původ ho málem poslal na smrt.
V roce 1943 totiž gestapo odhalilo, že Oskarův otec je Žid, a pro chlapce si přišlo. Oskar a jeho starší sestra byli v jediném okamžiku zbaveni iluze, že patří k vyvolenému nadřazenému národu – v očích nacistických rasových zákonů se z nich staly jen děti Žida určené k deportaci do koncentračního tábora.
Život jim zachránila babiččina statečná lest. Povolala na pomoc Oskarova strýce Maxe, vysoce postaveného člena NSDAP, a ten zařídil propuštění obou dětí s tím, že šlo o omyl. Babička nato nechala vnoučata pokřtít a úřady jim potvrdily árijskou identitu přijetím nového příjmení. Tak silné byly síly, které formovaly Oskarovo dětství – strach, přetvářka a všudypřítomná nacistická ideologie.
Na opačné straně světa, na karibském Trinidadu, vyrůstal Jack jako hrdý Žid. Zatímco Oskar chodil do školy ověšen nacistickými symboly, Jack navštěvoval synagogu a doma s otcem slavil židovské svátky. Tropický ostrov Trinidad byl britskou kolonií, a ač ležel daleko od evropských bojišť, ani Jackovo mládí nebylo idylické.
Jako bělošský chlapec v převážně černošské a indické společnosti vyčníval a často se stal terčem posměšků či rvaček – musel si respekt tvrdě vybojovávat. Válka se k němu dostávala jen zprostředkovaně, z černobílých týdeníků promítaných v kině. Skutečné utrpení evropských Židů však do Jackova života proniklo oklikou po válce.
Jeho teta z otcovy strany, která přežila hrůzy koncentračního tábora, se přestěhovala do Jižní Ameriky a nabídla, že Jacka vezme k sobě. V patnácti letech tak Jack odjel do Venezuely za příbuznou poznamenanou holokaustem. Tehdy plně pochopil, co znamená být Židem ve 20. století – tíhu tragédie, která postihla jeho rodinu.
Dozvěděl se, že nacisté vyvraždili všechny příbuzné z otcovy strany a že jeho vlastní dvojče kdesi v Evropě bylo vychováváno těmi samými lidmi, kteří pálili židovské děti v pecích. Tato představa musela být pro dospívajícího Jacka děsivá a matoucí.
Pod vlivem tety – a se souhlasem otce – se proto v 16 letech vystěhoval do nově vzniklého státu Izrael, aby pomohl bránit židovský domov. V uniformě izraelských obranných sil pak dospíval s odhodláním, že už nikdy nedopustí tragédii, jakou zažila jeho rodina.
První setkání
Po několika letech služby odešel Jack z armády do civilu. Psal se rok 1954, Jackovi bylo 21 let a chystal se s otcem začít nový život v Americe, kam se Joseph Yufe po válce usadil. Než však odplul z Evropy dál na západ, rozhodl se udělat zastávku v Německu a najít své dvojče. Toužil pohlédnout bratrovi do očí.
Zlomové setkání v Essenu však provázelo napětí od prvních okamžiků. Nešlo jen o šok z fyzické podoby a shodného oblečení. Jazyková bariéra bránila přirozené konverzaci – Jack uměl anglicky a hebrejsky, Oskar mluvil německy a rozuměl jen pár slovům anglicky. Místo bratrského hovoru tak mezi nimi vládlo rozpačité ticho, které jen občas přerušil nervózní úsměv.
A když už slova padla, spíše přitížila. Oskar se totiž hned první den nezdvořile pustil do Jackova zavazadla – všiml si visaček s nápisy v hebrejštině a s adresou v Haifě. Tvář mu ztvrdla a rázně Jackovi přikázal, aby před jeho rodinou zamlčel, že přijel z Izraele. Potají strhl z kufrů všechny štítky, které by naznačovaly Jackův židovský původ.
Oskar měl stále strach – devět let po válce ho obklopovali příbuzní s předsudky a on sám se bál jejich odsudku. Pro Jacka, hrdého veterána izraelské armády, to bylo jako políček do tváře. Měl předstírat, že není Žid, kvůli bratrově pohodlí?
Týden, který Jack v Německu s Oskarem strávil, byl rozpačitý a emotivně vyčerpávající. Bratři se sice snažili chovat zdvořile, poznávali se navzájem i zbytek rodiny. Přesto oba cítili úlevu, když ten podivný týden skončil. Při loučení na nádraží si jen chladně potřásli rukama a každý odjel svou cestou. „Viděli jsme jeden v druhém nepřítele, ani jeden z nás neustoupil ze svého přesvědčení,“ vzpomínal Jack později na ono první shledání.
Jack cítil smutek a zklamání – místo bratra našel cizince, který jím v hloubi duše pohrdá. Oskar zase s úlevou vyprovodil svého izraelského sourozence pryč ze svého světa. Možná se obával, že každý Jackův další den v Německu by mohl odhalit pečlivě ukrytou rodinnou pravdu.
Po oné neblahé návštěvě roku 1954 se Jack a Oskar rozloučili a na dlouhých 25 let přerušili veškerý kontakt. Občas si vyměnili jen formální pozdrav na vánoční pohlednici či novoroční přání, ale jinak se jejich životy odvíjely zcela odděleně. Jack se usadil s otcem v USA a časem si otevřel malý obchod v San Diegu v Kalifornii. Oskar zůstal v poválečném Německu, vystudoval hornictví a pracoval jako dělník v dolech a později jako elektrikářský technik. Oba se oženili a založili rodiny.
Shledání ve jménu vědy
Další zlom v jejich vztahu nastal až koncem 70. let. V roce 1979 si Jackova žena Ruth v americkém časopise People přečetla článek o dvou bratrech z Ohia, kteří se poprvé setkali po letech odloučení – a k úžasu vědců zjistili, že jejich životy probíhaly v podivuhodné podobnosti. Oba se jmenovali Jim, oba pracovali u policie, měli manželky stejných jmen, dokonce je bavilo vyrábět drobný nábytek.
Tato „Jimova dvojčata“ se stala prvním párem zařazeným do ambiciózního Minnesotského výzkumu identických dvojčat vychovaných odděleně. Ruth napadlo, že podobný osud mají i Jack s Oskarem – a že by pro ně mohlo být přínosné zúčastnit se vědecké studie, jež by je znovu svedla dohromady. Jack zpočátku váhal, bál se starých bolestí, ale nakonec souhlasil. Napsal Oskarovi dopis s nečekaným návrhem: odjet společně na neutrální půdu do Minnesoty a nechat psychology, ať zjistí, nakolik jsou si podobní či odlišní.
Oskar překvapivě souhlasil. A tak se po čtvrtstoletí odloučení dvojčata opět setkala – tentokrát jako objekty vědeckého zkoumání. V zimě roku 1980 přiletěli oba do Minneapolis, kde sídlil tým profesora Thomase Boucharda z Minnesotské univerzity.
Již na letišti se zopakovala zvláštní podívaná: Jack i Oskar vystoupili z letadla oblečeni velice podobně, v bílých sportovních bundách a košilích, s totožným střihem brýlí – jako by se za těch 25 let nic nezměnilo.
Během následujícího týdne podstoupili bratři v rámci Minnesotské studie dvojčat sérii testů, pohovorů a společných pozorování. Vědci pečlivě zaznamenávali každý detail – od výsledků inteligenčních a osobnostních dotazníků až po drobné návyky v gestikulaci či držení těla.
Pro psychology to byl případ jako z jiného světa: dva geneticky identičtí muži s nejvíce extrémně rozdílným kulturním zázemím, jaké si lze představit – židovský námořník z Izraele a německý Hitlerjugend. „Jack a jeho bratr mají bezesporu největší rozdíly v prostředí ze všech odděleně vychovaných dvojčat, které jsme kdy zkoumali,“ prohlásil tehdy profesor Bouchard. O to překvapivější byly výsledky.
Ukázalo se, že povahově a temperamentem si jsou Jack a Oskar ohromně podobní. Sdíleli stejný druh smyslu pro humor, stejný způsob řeči a dokonce i stejnou hlasovou intonaci. Oba měli konfrontační a výbušnou náturu – jejich soupeřivost byla tak zarputilá, že se i během testů trumfovali v každé maličkosti.
Když jeden zjistil, že bratr v nějakém úkolu dosáhl lepšího skóre, okamžitě zatoužil ho překonat. Psycholožka Nancy Segalová, členka výzkumného týmu, s údivem sledovala, jak identická genetika soupeří sama se sebou.
Nejvíce fascinující pro výzkumníky byly bizarní drobné shody v chování obou mužů. Jack i Oskar například měli ve zvyku před použitím toalety vždy nejprve spláchnout, trpěli nezvykle hlasitým „výbušným“ kýchnutím a zásadně začínali číst noviny odzadu od poslední stránky. Oba milovali černou kávu s množstvím cukru, ostrá jídla a k snídani si s oblibou mazali silnou vrstvu másla.
Zjistilo se také, že nezávisle na sobě měli ve zvyku omotávat si zápěstí gumičkami a hrát si nervózně s kancelářskými sponkami – činnost, o níž byl Jack přesvědčen, že ji okoukal od svého otce, dokud neuviděl totéž u Oskara. Když pak bratři společně vyrazili na bazén, oba se objevili v nápadně těsných plavkách a rodiny se smály, že i zakopávají a klopýtají naprosto stejným způsobem. Tyto neuvěřitelné shody poskytovaly živý důkaz, že geny mohou ovlivnit i zdánlivé maličkosti lidského projevu.
Jack a Oskar postupně strávili v Minnesotě i mimo ni více času společně a začali se navštěvovat i s rodinami. Ačkoli jejich vztah zdaleka nebyl dokonale harmonický, mezi bratry se zvolna zrodilo něco jako přátelství či přinejmenším vzájemný respekt. Mnohé hořké neshody jednoduše vytěsnili – o politice, náboženství či válce se už zásadně nebavili. Pochopili, že tudy cesta nevede.
Místo toho se soustředili na činnosti, které je sbližovaly: jezdili spolu s rodinami na dovolené, společně večeřeli, vymýšleli na známé drobné kanadské žertíky. Postupem doby jako by nenávist polevila a na povrch se prodralo skutečné bratrské pouto. Kdosi z příbuzných je přirovnal k zrcadlu: každý z nich v tom druhém viděl odraz sebe sama, což je zároveň fascinovalo i popouzelo.
„Byli doslova hypnotizováni jeden druhým – fascinováni tím, že nejhorší vlastnosti, které viděli sami v sobě, se zrcadlí i v tom druhém,“ popsala dvojčata Jackova manželka Ruth. Oba bratři si například uvědomili, že bývají netrpěliví, vznětliví a panovační – a vidět tyto rysy „zvenčí“ u svého dvojníka pro ně bylo jako nastavovat si nemilosrdné zrcadlo. Jejich soužití tak navzdory sblížení provázelo stálé jiskření.
Ani po letech se třeba nedokázali shodnout v názoru na příčiny druhé světové války či na otázku Izraele a Palestiny – při každém pokusu o takovou debatu se rozčílili a museli ji ukončit.
Výjimečný příběh Jacka a Oskara vzbudil pozornost nejen vědců, ale i celosvětových médií. Novinové titulky je v 80. letech líčily zjednodušenou zkratkou „Dvojčata: nacista a Žid“. Nad fotografiemi bratrů stála na jedné straně Davidova hvězda, na druhé svastika – jako by šlo o senzaci z bulvárního komiksu. Takové pojetí však bylo hrubě zavádějící. „Není to tak jednoduché, takový jejich příběh vůbec nebyl,“ upozornila psycholožka Nancy Segalová, která s dvojčaty pracovala.
Jack a Oskar totiž dokonale ztělesnili dilema povaha versus výchova – přirozenost proti prostředí. Jejich příběh se dal číst jako působivý důkaz genetického vlivu – vždyť i po letech oddělení mysleli a jednali v mnohém stejně – ale také jako varovný příběh o tom, jak ničivě prostředí dokáže převrátit lidské hodnoty.
Zdroje:
https://www.washingtonpost.com/news/morning-mix/wp/2015/11/12/jack-yufe-a-jew-separated-for-years-from-his-ex-nazi-twin-brother-dies-at-82/
https://www.thecut.com/2015/11/separated-at-birth-one-twin-joined-the-nazis.html
https://allthatsinteresting.com/nazi-jewish-twins
https://mishpacha.com/twins-apart/
https://www.sfgate.com/news/article/Jack-Yufe-Jew-whose-twin-brother-was-a-Nazi-6628514.php
https://www.timesofisrael.com/jewish-man-with-nazi-raised-identical-twin-dies-at-age-82/
