Článek
Slávka Budínová, herečka s neobyčejným charismatem a vnitřní silou. Narodila se 21. dubna 1924 v Ostravě jako Dobroslava Budínová. Otec, úředník Bedřich Budín, si přál, aby z ní byla sekretářka ve Vítkovických železárnách. Matka Albína ale chápala dceřinu lásku k divadlu – sama hrávala ochotnické divadlo a zpívala ve sboru.
Za války pomohla mladé Slávce herečka Marie Rýdlová: díky ní Slávka nemusela na nucené práce do Německa a už jako teenager získala angažmá v činohře Národního divadla moravskoslezského. Nebyla ještě plnoletá, první smlouvu za ni musel podepsat otec.
Od 1. dubna 1943 nastoupila osmnáctiletá Budínová jako elévka ostravského divadla – hrála v činohře, ale vypomáhala i v baletu, opeře a operetě. To by kdejakou začátečnici vyděsilo, ji ale ne. Chtěla být herečkou, ne úřednicí, a pro divadlo dýchala každým pórem svého těla.
Začátky ovšem byly kruté a ponižující. Mladičká Budínová se v divadle záhy zamilovala – jejím idolem se stal starší kolega Eduard Dubský. Díval se na ni svrchu, jako na naivní holčičku. Jednou ji s úsměvem požádal, ať mu vyvenčí psa a skočí pro párek s křenem a pivo. Letěla nadšeně jako na křídlech – byla šťastná, že si jí idol vůbec všiml.
Brzy však přišla studená sprcha. Slávku obsadili do role naivky – přesně toho typu postavy, který jí byl cizí. Premiéra dopadla bídně, kritiky ji roztrhaly a mladou herečku čekal vyhazov. Když to uslyšela, zhroutil se jí svět. Rozběhla se za ředitelem, oči plné slz: „Dělám, co můžu… Já domů nepojedu, radši skočím z okna!“ zoufale ho prosila.
Ředitel se na ni ledově podíval: „A co takhle k poště by nechtěla?“ – utnul všechny sny jednou větou. Mladé herečce se vysmívali kolegové, mávli nad ní rukou: „Budínová? Prosím vás…“ vzpomínala, jak nad ní lámali hůl. Ona však divadlo milovala příliš na to, aby to vzdala. „Jestli ten sen ztratím, nebudu moct ani existovat,“ řekla si v duchu – a rozhodla se bojovat dál.
Naštěstí se našli zastánci, kteří v talent temperamentní dívky věřili. Ředitel nakonec vzal výpověď zpět. A záhy Slávka dostala životní šanci: ve hře Ze života hmyzu musela narychlo zaskočit hned v několika úlohách – hrála mravence, motýla, kuklu i jepici.
Premiérové představení v roce 1947 sklidilo nadšené ovace a sám ředitel po děkovačce přišel za Slávkou: „Slávino, ty jsi dnes byla poprvé dobrá,“ pronesl uznale a políbil jí ruku. Od té chvíle se karta obrátila – mladá herečka konečně ukázala, co v ní dřímá. Publikum si ji oblíbilo a v Ostravě se jí začalo dařit.
Jenže cesta na vrchol zůstávala trnitá. Po válce byla bída – potraviny na lístky, divadla neměla na kostýmy. Když Slávka v roce 1946 odešla za angažmá do Pardubic, narazila na tvrdou realitu. Přespávala v divadelní rekvizitárně pod stolem, živila se meltou (kávovou náhražkou) a chlebem.
Divadlo nemělo vlastní fundus, herci si museli shánět kostýmy i paruky sami. Slávka neváhala – rozprodala kus po kuse maminkinu svatební výbavu, aby měla na pštrosí péra do klobouků a perly do rokokových účesů.
Na Vánoce se domů vracela v půjčeném kabátě a s prázdným kufrem, ale „nic mi to nevadilo, byla jsem posedlá divadlem,“ vzpomínala po letech. Odhodlaná Budínová na sobě dál pracovala a učila se od zkušenějších kolegů za pochodu. Optimismus a zarputilost ji držely nad vodou.
Ani v Pardubicích však nakonec nezakotvila – provinční scény pro ni byly těsné. Stejně dopadlo i Krajské oblastní divadlo v Olomouci, kam nastoupila v roce 1950. Postupně jí všude ukončili angažmá, prý pro nedostatek talentu.
Ve skutečnosti spíš proto, že hrála charakterní ženu ve světě, který zatím chtěl líbivé naivky. Budínová se však tím vším nenechala odradit. Věřila, že jednou přijde její čas.
Dočkala se roku 1960, kdy dostala nabídku od pražského Divadla E. F. Buriana. Zde konečně získala pevnou půdu pod nohama. V prostředí legendárního divadla D 34 mohla naplno rozvinout svůj temperament a energii.
Hrála výrazné, silné ženské postavy a brzy se stala jednou z opěrných pilířů souboru. Téměř třicet let zůstala Budínová věrná tomuto divadlu a na jeho prknech prožila své vrcholné období. Teprve od šedesátých let – ve svých čtyřiceti letech – byla opravdu na očích i před filmovou kamerou. Z nenápadné bojovnice se stala hvězda.
Film si Slávku Budínovou našel později, ale o to výrazněji. Postupně ztvárnila kolem 130 filmových a televizních rolí– od historických postav po moderní ženy s ostrými lokty. Její nezapomenutelnou televizní rolí se stala svérázná Valentýna Nedobylová v epickém seriálu Sňatky z rozumu (1968).
Stejně přesvědčivě o dva roky později zaujala jako tajemná Mata Hari v televizní inscenaci téhož jména. Do filmové historie se pak Budínová zapsala roku 1973 postavou paní Ofky ve slavné muzikálové komedii Noc na Karlštejně.
Nebyla hlavní hrdinkou, ale každou scénu podpořila svým osobitým šarmem. Právě role prostořeké Ofky z ní udělala herečku, kterou si diváci pamatují dodnes. V té době už byla Slávka Budínová pojmem.
Po roce 1968 však přišlo vystřízlivění. Dramatické události Pražského jara a následné „normalizace“ dopadly i na umělce. Budínová sice neměla oficiální zákaz činnosti – dál hrála v divadle a objevovala se ve filmu – přesto se cosi změnilo. Začala být tiše odsouvána na vedlejší kolej. Velké příležitosti se vytrácely, nabídky řídly.
Z ničeho nebyla obviněna, ale pomalu přestala patřit k těm, s nimiž se „samozřejmě“ počítá. Toto nepsané vyřazení – bez razítka a rozsudku – možná bolelo víc než otevřený zákaz. Slávka se nikdy netajila svým názorem ani nestrpěla příkoří, což v konformní době nebyla výhoda.
Přesto se nevzdala. Pokračovala v práci, i když velkých rolí ubylo. Sedmdesátá a osmdesátá léta strávila převážně na domovské scéně E. F. Buriana a v charakterových rolích ve filmu a televizi. Její talent nezmizel – jen ho doba nedokázala plně využít.
Budínová byla komplikovaná osobnost. Kolegové ji sice uznávali, ale mnozí ji nemuseli pro její údajnou aroganci. Říkali jí Carevna nebo Malostranská hraběnka – podle jejího honosného domu U Bílé botky na Malé Straně. Nikdy nehrála falešnou skromnost a nedokázala se podbízet.
Byla náročná na sebe i okolí. Když ji něco rozčílilo – třeba nevyhovující kostým – uměla prý vzteky hodit čímkoli, co měla po ruce. Pokud přišla na zkoušku nepřipravená (což se stávalo zřídka), vymluvila se na ukrutnou migrénu.
Věděla o sobě, že je hvězda, a chovala se tak. Někdo to obdivoval, jiný jí to měl za zlé. Budínová nicméně vždycky zůstala svá – upřímná i za cenu konfliktů.
Celý život stavěla práci na první místo. Rodinu dlouho odkládala, děti neplánovala. „Měla jsem stále napěchovaný život,“ rekapitulovala později svůj úděl – herectví pro ni nebylo jen povolání, ale posláním. Možná ale za jejím rozhodnutím zůstat bezdětná byla i trpká osobní zkušenost.
V hloubi duše Slávka toužila po velké lásce. Jednu takovou prožila – avšak s nesprávným mužem. Koncem 60. let se sblížila s o 15 let starším, charismatickým kolegou, legendou Národního divadla Karlem Högerem.
Byl však ženatý s herečkou Evou Vachkovou. Jejich milostný poměr tehdy patřil k nejhůře střeženým tajemstvím pražských divadelních kruhů. Budínová po Högerovi toužila celou duší a on ji také okouzleně obdivoval – opustit rodinu ale nedokázal. Pak osud krutě zkusil Slávčinu odolnost. Ve svých „hodně přes čtyřicet“ letech nečekaně otěhotněla.
Poprvé a naposledy v životě měla na dosah vlastní dítě. Ocitla se před neřešitelným dilematem. Bála se, že na pozdní mateřství nemá sílu. Bála se skandálu svobodné matky v konzervativní době. A možná se bála i ztráty těžce vybojované kariéry. Rozhodla se k radikálnímu kroku: podstoupila dobrovolný potrat.
Svému okolí nic neřekla – tuhle hlubokou jizvu na duši nosila skrytou. O motivacích k tomuto rozhodnutí nikdy nemluvila. Jisté je, že když konečně v pozdějším věku našla muže, s nímž mohla být šťastná, bylo už na děti pozdě. To prázdné místo v srdci jí zůstalo a do smrti svého rozhodnutí litovala.
O to překvapivější bylo, že svou osudovou lásku potkala Slávka Budínová až kolem padesátky. Psal se rok 1977 a Slávce bylo 53 let, když si poprvé stoupla před oltář. Vzala si režiséra a scenáristu Ivo Tomana. Jejich seznámení bylo filmově nečekané – prý se s ním nejdřív nechtěla ani vidět, nakonec se potkali na přátelské večeři a padli si do oka.
Toman byl klidný, vyrovnaný muž s jiskrou v modrých očích. Energická Budínová vedle něj našla zázemí a pozdní štěstí. Svůj vztah stvrdili svatbou v exotickém stylu: přímo při natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory v mongolském Ulánbátaru. Nevěsta Slávka neměla co na sebe, a tak ji oddávali v tradičním mongolském kroji – legenda říká, že to byla improvizace, již zachránil sinolog ze štábu zapůjčením kroje.
Manželství Budínové a Tomana bylo šťastné. Ivo Toman dokázal ustát Slávčinu dominanci a vždy ji podporoval. Žili spolu sedmnáct let, plných porozumění, cestování, společných zálib a vzájemné úcty. Poprvé v životě byla Slávka v lásce skutečně šťastná.
Jenže nic netrvá věčně. Jeden jediný den změnil všechno. 23. prosince 1994 – pouhý den před Štědrým dnem – Ivo Toman náhle zemřel. Pro Budínovou to byla rána, z níž se už nikdy zcela nevzpamatovala. Ztratila životní oporu, jistotu a domov. V té době ji dostihlo stáří a nemoci, navíc divadlo i film o ni ztratily zájem.
Po roce 1990 ukončila stálé angažmá a žádnou velkou roli už nedostala. Herec v sobě těžce nese, když nemůže hrát – a Budínová najednou neměla pro co žít. Na prázdnotu, která po manželově odchodu zbyla, si našla smutný lék: alkohol. Zpočátku jen tišil bolest, ale postupně nad ní získal moc. Slávka pila stále víc a závislosti se už do konce života nezbavila.
Její docházení na jeviště řídlo a provázely je problémy – občas přišla na představení nepřipravená, jindy pod vlivem, a někdy už nepřišla vůbec. Někdejší hvězda zažívala strmý pád: režiséři ji přestali obsazovat, práce nebyla. K fyzickým neduhům (prodělala onkologickou operaci, trápilo ji nemocné srdce) se přidal démon alkoholu. Léčit se odmítala – do nemocnice nechtěla, prý věděla, že by jí tam nenalil.
Poslední léta žila v osamění, uzavřená ve svém malostranském domě. Kontaktů měla minimum, přátel ubývalo, děti neměla, manžel byl pryč. Herectví, které celý život milovala, se jí vzdálilo.
Když už nemohla ani pořádně chodit, objednávala si lahev koňaku telefonicky až do domu. Každý den jí z nejbližší cukrárny donesli alkohol, který se stal její jedinou společností. Dříve dokázala být okouzlující a milionová, teď bývala často nevrlá a k nesnesení – jak kdy se vyspala.
Kolega Jan Skopeček, který s ní hrával, o ní řekl: „Bezvadná herečka, jako ženská trochu komplikovaná osobnost… Ten její konec byl smutný. Stáhla se do ústraní a s nikým nekomunikovala. Pravdou ale je, že moc přátel nikdy neměla. Byla svá. Alkohol ji bohužel zničil.“ Slávka Budínová měla všechno a nic zároveň – talent, slávu i bohatství, ale žádný vnitřní klid.
Její majetek se odhadoval na desítky milionů korun – vlastnila dva historické domy v Praze, vzácné obrazy i starožitnosti. Tyto poklady se však na sklonku života staly jen bezcennými rekvizitami kolem prázdné duše. Peníze jí klid nepřinesly. Zemřela 31. července 2002, ve věku 78 let.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Slávka_Budínová
https://cnn.iprima.cz/show-time/slavka-budinova-umirala-jako-multimilionarka-penize-ji-ale-udelaly-nestastnou-249664
https://dvojka.rozhlas.cz/z-divadel-ji-vyhazovali-a-na-film-si-musela-pockat-do-duchodu-pribehy-slavnych-7501325
https://www.krajskelisty.cz/praha/32901-dobre-utajeny-milostny-skandal-s-hvezdou-z-narodniho-a-chlap-ktery-vydrzel-uplne-vsechno-tajnosti-slavnych.htm
https://www.ndm.cz/userfiles/archiv_priloh/monitoring-medii/casopisy-celostatni/2024/04/kov-pujde-do-zelezaren-nebo-k-poste-retro-8-4-2024-s-20-1712660326.pdf
https://encyklopedie.ostrava.cz/home-mmo/?acc=profil-osobnosti&load=1622
