Článek
Příběh utajeného syna začíná v polovině 50. let, kdy byl Josef Kemr mladým hercem s rostoucí slávou. Nebyl to klasický hezounek z filmů pro pamětníky – měl řídké vlasy, ostře řezanou tvář a příliš vážný pohled. Přesto magneticky přitahoval ženy svým charismatem a hlubokou vnitřní silou. Jak vzpomínali pamětníci, Kemr měl zvláštní kouzlo osobnosti, pro které ho ženy milovaly.
On sám – ač silně věřící katolík – nebyl imunní vůči jejich půvabu. V té době už vystupoval v divadle i televizi a kolem něj se vždy našla obdivovatelka, která zatoužila po blízkosti charismatického herce. Ač byl známý svým zbožným životem a skromností, v soukromí si Kemr rád dopřál milostné rozptýlení.
Jedna taková krátká láska, možná jen románek na pár nocí, nakonec zanechala stopu na celý život. Kemr se tehdy sblížil s mladou ochotnickou herečkou z Kladna – říkal jí přezdívkou Carmen, jmenovala se Božena. Byla to vášnivá a romantická epizoda v životě slavného herce. Jenže zatímco pro něj znamenala možná jen pomíjivé poblouznění, pro ni a následně pro jejich dítě to byly osudové chvíle.
Božena otěhotněla. Psala se polovina padesátých let a pro mladou svobodnou ženu to nebyla jednoduchá situace. V tehdejší společnosti měla nemanželská matka cejch hříchu. Rodina a okolí se často dívaly spatra jak na ni, tak na její dítě. Stigma nechtěných dětí bylo reálné a bolestné – mnoho z nich muselo čelit opovržení dokonce i ve vlastní rodině.
Božena se přesto rozhodla si dítě ponechat. Co zatím dělal Josef Kemr? Pokračoval ve své kariéře a pečlivě střežil svou pověst. V roce 1955 už byl ženatý s herečkou Evou Fouskovou, zapálenou komunistkou, která byla o jedenáct let starší. Jejich sňatek byl sám o sobě paradoxem – hluboce věřící antikomunista Kemr po boku fanatické stranické aktivistky.
Přesto spolu žili mnoho let v harmonickém manželství až do Eviny smrti v roce 1977. Dětí se však nedočkali. Možná to bylo věkem Evy, možná jinými okolnostmi, ale oficiálně zůstal Josef Kemr po celý život bezdětný. Jeho život byl bez potomků– alespoň to si všichni mysleli. A sám Kemr tento obraz přiživoval a udržoval.
Nikdy veřejně ani v soukromí (pokud je známo) nepřiznal, že by měl dítě. Dokonce ani své druhé životní partnerce, herečce Marice Skopalové, se o žádném potomkovi nezmínil a přímo jí přísahal, že žádné děti nemá.
Život ve stínu tajemství
Josef Kemr se dál věnoval herectví, stal se jedním z nejuznávanějších a nejmilovanějších herců své generace. Diváci ho znali jako dědu Komárka z komedie Na samotě u lesa nebo popleteného Plhu z filmu Marečku, podejte mi pero!
Rodina ani kolegové netušili, že by Kemr mohl mít dítě jinde. A kdyby tušili, asi by nevěřili – tak vzorně se navenek jevil. V očích lidí kolem sebe byl Josef neochvějně mravný – a tento obraz on sám systematicky upevňoval.
Mezitím malý Vladimír vyrůstal v naprosté nevědomosti o svém pravém původu. Měl maminku Boženu a měl také „tátu“ – muže, kterého si jeho matka později vzala a který dal chlapci své příjmení - Poláček. V rodném listě měl Vladimír zapsaného nevlastního otce, s nímž vyrůstal.
„Měl jsem nádherné dětství a pohodový život,“ vzpomíná Vladimír Poláček. Žili v Jihočeském kraji, daleko od rušné Prahy. Nic mu nechybělo – matka i nevlastní otec ho zřejmě obklopovali láskou a péčí. Malý Vladko netušil, že jeho biologický táta je slavný herec, kterého lidé denně vídají v televizi. Pro něj byl tatínkem ten, kdo ho vychovával.
Jenže jak Vladimír rostl, začaly se objevovat první otázky. Stačilo se podívat do zrcadla – nebo na filmovou obrazovku. Z některých rodinných alb se na Vladimíra dívaly oči, které mu byly povědomé. Jeho vlastní oči. A téměř totožný nos, brada, výraz. Josef Kemr byl sice o generaci starší, přesto podoba mezi oběma muži byla zarážející. Lidé z okolí si toho všímali a často Vladimíra zastavovali s poznámkou, že vypadá, jako by legendárnímu herci „z oka vypadl“.
Dlouho to bral jako shodu náhod – kolik jen existuje lidí, co vypadají podobně jako někdo slavný! S přibývajícím věkem ale zrcadlo neúprosně ukazovalo pravdu. Vladimír začal tušit, že ta podoba nebude náhodná.
Nečekané setkání
Osud někdy dokáže zamíchat karty s ironickým úšklebkem. Když bylo Vladimírovi kolem třiceti let, pracoval v několika vyhlášených restauracích. A právě v jedné pražské restauraci, pravděpodobně v klubu Mánes, došlo k prvnímu osudovému setkání syna s jeho skutečným otcem.
Bylo to setkání, o kterém v tu chvíli věděl pravdu snad jen Josef Kemr. Vladimír tehdy obsluhoval vzácné hosty – slavného herce Kemra a jeho kolegyně, herečky Jiřinu Bohdalovou a Aťku Janouškovou, kteří přišli společně na oběd. Mladý číšník nervózně přinesl polévku a nemohl si nevšimnout, jak pozorně si ho starší herec měří pohledem.
Bylo to, jako by se díval sám na sebe před lety. Kemr mírně přivřel oči, na tváři se mu objevil letmý úsměv a pronesl tiše směrem k Vladimírovi zvláštní větu: „Já vím, já vím. To chce čas.“ Vladimír zůstal jako opařený. Nechápal, co tím Kemr myslel.
V první chvíli ho ani nenapadlo, že by ta slova mohla mít hlubší význam. Možná si pomyslel, že starý pán prostě trochu blouzní, nebo že mu jen žertem odpovídá na něco nevyřčeného. Tehdy neměl tušení, že právě došlo k prvnímu němému uznání jejich skutečného vztahu.
Až o mnoho let později pochopil, že mu tím otec naznačoval: „Vím, kdo jsi. Jen potřebujeme čas.“ Čas na co? Snad na sdělení pravdy, snad na vzájemné sblížení. V tu chvíli však Vladimír odcházel od stolu hostů zmatený a s pocitem, že zažil něco mimořádného, čemu nerozumí.
Vladimírův život plynul poklidně až do jednoho zlomového dne. Tím dnem byla chvíle, kdy jeho milovaná maminka Božena ležela na smrtelné posteli. Cítila, že už nemá moc času, a na duši ji tížilo tajemství, které nosila celé roky. Podržela syna za ruku a vyřkla slova, která Vladimírovi zněla v uších snad ještě neskutečněji než onen Kemrův záhadný výrok v restauraci: „Tvým otcem je Josef Kemr.“
Řekla mu, že kdysi dávno prožila s tímto hercem milostný románek, a že výsledkem jejich lásky je právě on, Vladimír. Prosila ho, aby jí odpustil, že mu to tak dlouho tajila. „Nechtěla, abych se v tom dál šťoural. Dřív jsme o tom spolu nikdy nemluvili,“ řekl později Vladimír o matčině těžkém přiznání.
Jenže co teď s tím? Kemr byl v té době stále žijící a aktivní herec. Vladimír stál před dilematem, zda svého biologického otce kontaktovat a žádat vysvětlení, nebo zda tajemství dál udržovat a nechat otce zemřít s tím, že spolu nikdy nepromluví. Měl v sobě směsici pocitů: zvědavost, touhu poznat člověka, po kterém zdědil tolik rysů; ale také obavy a stud.
„Dlouho jsem se bál Kemra kontaktovat. Toužil jsem ho poznat, ale přitom jsem se velice bál jeho reakce a styděl se,“ přiznal po letech Vladimír. Bál se, že ho slavný otec odmítne, že se rozzlobí, nebo že mu řekne, aby zmizel a neničil mu pověst. Nakonec však zvědavost a potřeba vědět víc zvítězily.
Rozhodl se, že se pokusí k otci opatrně přiblížit. Nechtěl vtrhnout do jeho života jako tornádo. Věděl, že Kemr je uzavřený, do sebe zahleděný muž, který se cizím lidem neotvírá – natož aby hned objal neznámého syna. Vladimír proto volil zdrženlivý postup. Zjistil, že Josef Kemr často pobývá na Šumavě, v okolí obce Kvilda, kde se kdysi natáčel dětský film Na pytlácké stezce.
Nebyl zrovna vítán: kdykoliv se objevil poblíž filmového štábu či místa, kde Kemr bydlel, herec se mu záměrně vyhýbal. Snad se bál konfrontace, snad pořád nedokázal sebrat odvahu říct „ano, jsem tvůj otec“. Možná doufal, že i tentokrát čas všechno vyřeší za něj.
Pozdní setkání otce a syna
Byl rok 1994 a Josefu Kemrovi bylo sedmdesát dva let. Jeho zdraví se počínalo zhoršovat – začátkem toho roku mu lékaři diagnostikovali rakovinu žaludku. Kemr statečně čelil bolesti a dokonce požádal lékaře o naprostou upřímnost: chtěl vědět přesně, kolik času mu zbývá.
Právě nemoc a blízkost smrti možná nakonec prolomily jeho poslední vnitřní zábranu. Uvědomil si, že nemůže odejít, aniž by alespoň jednou pohlédl svému zapřenému synovi do očí a prohodil s ním pár upřímných slov. A tak se stalo, že v roce 1994 konečně svolil k setkání. Vladimír Poláček v té době dosáhl čtyřicítky a už dávno nebyl žádný ustrašený chlapec.
Vladimír později vyprávěl, o čem si s otcem povídali: „Povídali jsme si o lese, o přírodě, o tom, co mě baví a jak se mi daří. A o společných zájmech,“ vzpomínal s dojetím. Detaily rozhovoru si Vladimír nechal pro sebe. Každopádně na jeho konci pronesl Josef Kemr onu větu, v níž jako by shrnul vše nevyslovené: „Jsem rád, že jsi.“
Krátce poté, 15. ledna 1995, Josef Kemr v Praze zemřel. Odešel jako slavný umělec, kterého oplakávaly celé generace diváků. Mnozí se tehdy domnívali, že „zemřel bezdětný“. A jak by ne – vždyť sám herec jim po léta nic jiného netvrdil. Kondolence směřovaly jen k partnerce Marice a ke vzdáleným příbuzným. Jen málokdo tušil, že kdesi v jižních Čechách truchlí také muž středního věku, který právě přišel o čerstvě nalezeného otce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Kemr
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/75216/video-josef-kemr-tvrdil-ze-je-bezdetny-ale-lhal-tento-muz-tvrdi-ze-je-jeho-syn.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/427111/utajeny-syn-josefa-kemra-vladimir-zivori-na-trznici-a-ma-velke-problemy.html
https://www.lifee.cz/trendy/utajeny-syn-josefa-kemra-jak-to-mel-se-slavnym-otcem_2527.html
https://cnn.iprima.cz/tajemstvi-josefa-kemra-nemanzelsky-syn-prespavani-v-rakvi-bolestne-umirani-55180
https://magazin.aktualne.cz/sociolozka-za-totality-se-usnadnil-rozvod-i-potrat-o-sexu-se/r~a6a83118bd0411eaa6f6ac1f6b220ee8/
