Článek
Aby člověk pochopil odhodlání, s nímž Suzi Quatro opouštěla domov, musí se vrátit na začátek. Susan Kay Quatro se narodila 3. června 1950 v americkém Detroitu do rodiny s italsko-maďarskými kořeny. Byla to rodina plná temperamentu, hudby a hlasitých názorů.
Tatínek Art přes den pracoval u General Motors a po nocích hrával jazz – živil rodinu, ale hudbu nosil v srdci. Maminka Helen, přísná katolička a puntičkářka, se starala o pět dětí a k nim postupně o devět dalších dětí v pěstounské péči. V tom hlučném, láskyplném chaosu se malá Suzi naučila křičet dost nahlas, aby byla slyšet.
Už jako osmiletá vystupovala po boku otce v jeho kapele – a okamžitě propadla kouzlu potlesku. „Stála jsem na pódiu a hlavou mi blesklo: Tohle chci dělat. Tohle je moje místo,“ vzpomínala později. Hudba se stala jejím osudem.
Bylo jí pouhých šest let, když v televizi poprvé spatřila Elvise Presleyho. Psal se rok 1957 a Elvis v přímém přenosu kroutil boky v pořadu Ed Sullivan Show. Suzi tehdy nechápala bouři emocí, kterou v ní pohled na rokenrolového krále vyvolal – cítila jen, že chce být jako on.
Quatrovi podporovali hudební ambice svých dětí. Všechny čtyři sestry i bratr Mickey hráli na nějaký nástroj. Suzi se od mala učila na klavír a bubny, ale skutečný zlom přišel v jejích čtrnácti letech. Tehdy jí starší sestra Patti oznámila: „Zakládáme holčičí kapelu – a ty budeš hrát na basu.“
V dívčí kapele (ne)jen pro zábavu
Psala se polovina 60. let a dospívající Suzi Quatro trávila večery po zapadlých klubech rodného Michiganu. The Pleasure Seekers, jedna z prvních čistě ženských rockových skupin, hrály s energií, která brala dech – „nehrály jsme jako holky,“ vzpomínala později s hrdostí.
Publikum zpočátku civělo v úžasu: drobná basistka s divokým pohledem, vedle ní její sestry za kytarou a klávesami. Když spustily ostrý garážový rock, nejedno obočí se zvedlo. Dívky v minišatech a natupírovaných vlasech přitom hrály s takovou vervou, že i slavný Alice Cooper později žertoval: „Detroit z nich nikdo nedostal – byly ostré jako břitva.“
Z malé Suzi se stával ostrý showman – či spíše showmanka – s „hlasem jako rozjetá pila“, jak psali první recenzenti. Nebála se křičet do publika, skákat po pódiu, vrhat se do davu. Oproti uhlazeným pěveckým hvězdičkám té doby působila jako zjevení. The Pleasure Seekers si dokonce zahrály pro americké vojáky zraněné ve Vietnamu – legendou se stal jejich výlet na ostrov Guam, kam je armáda v roce 1967 povolala bavit jednotky daleko od domova.
Pro šestnáctiletou Suzi to byla drsná škola života. Putovala s kapelou od klubu ke klubu, často nocovaly v dodávce u motorestů. Přesto později říkala: „Nikdy jsem si nepřipadala nezkušená nebo ztracená. Ani ve čtrnácti na pódiu mezi opilci. Hudba mi dodávala sílu.“ Už v tom věku byla posedlá jediným: čekala na příležitost, která ji vystřelí ke hvězdám. A ta přišla dřív, než kdo čekal.
Koncem 60. let procházela dívčí sestava proměnami. Kapela se přejmenovala na Cradle a sestavu posílila další ze sester, Nancy. Byl to stále rodinný podnik – a jako manažer se zapojil i jejich bratr Michael. Právě on v roce 1971 pozval na jedno vystoupení Cradle vlivného britského producenta Mickieho Mosta.
Most, proslulý objevitel hitů od The Animals či Donovana, navštívil zapadlý detroitský klub z jasného důvodu: po smrti Janis Joplin hledal další výraznou rockovou divu do své stáje. V poloprázdném sále ten večer jeho bystré oko spočinulo na drobné dívce, která si říkala Suzi. Po koncertě oslovil suverénní dívku s nabídkou, která zněla jako z pohádky: Odvezeme tě do Londýna a uděláme z tebe hvězdu. Suzi Quatro stála před osudovým rozhodnutím.
Rozhodnutí, které změnilo vše
Ta situace byla trpká i sladká zároveň. Mickie Most chtěl jen ji – o ostatní členy kapely neměl zájem. Sestry tak zůstaly rázem v jejím stínu. Suzi byla postavená před krutou volbu: buď zůstane s rodinou v Detroitu a dál budou dřít po klubech, nebo vyslyší volání osudu a vydá se za snem sama.
Dvacetileté dívce se přes všechnu lásku k rodině v hlavě rozblikala jediná myšlenka: Tohle je moje šance. Po nocích se užírala pocitem viny. „Táta mi řekl: Když odjedeš, sestry to beze tebe nedokážou. Neskutečně mě to tížilo,“ vzpomínala. V rodině to vřelo – sestry plakaly, prosily ji, ať si to rozmyslí.
Dokonce jí společně nahrály kazetu, kterou Suzi našla po příjezdu do Londýna: na nahrávce rodina kritizovala její rozhodnutí a dávala najevo, že podle nich nemá šanci uspět. Suzi tu kazetu dodnes schovává jako bolestnou památku. „Byla jsem na zničená z toho, že odcházím,“ přiznala upřímně. „Ale stejně jsem odešla.“
V létě 1971 tak Suzi Quatro sbalila kufr a vydala se do Anglie pod ochranná křídla Mickie Mosta. Ve dvaceti letech opustila vše, co znala – rodinu, zázemí, rodné město – a ocitla se sama uprostřed Londýna. Zpočátku zažívala šok. Nejen z neznámé země a cizích lidí, ale i z prázdnoty. Most ji sice přivedl do studia, ale dlouhé měsíce jakoby nevěděl, co si s ní počít.
Suzi bydlela osaměle v hotelovém pokoji, kde po nocích cvičila na basu a psala si do deníku pochybnosti. Na konkurzech, kam ji poslal, ji odmítali – nebyla to typická kráska do dívčí popové skupiny ani křehká folková písničkářka. Suzi byla něco nového, syrového, nezařaditelného.
Jinak se však měsíc po měsíci zdálo, že se Londýn na mladou Američanku dívá nevěřícně a možná i trochu svrchu. Ona se ale nevzdávala. Mickie Most později řekl, že ten rok v hotelu pro Suzi znamenal důležité dozrávání. Začala psát písničky do šuplíku, učila se samotě. A hlavně – zatvrdila se, že svět dobude po svém.
Zrod rockové hvězdy
Konečně přišel průlom. Psalo se jaro 1973 a Suzi dostala první velkou příležitost – vyjela jako předskokanka na britské turné glamrockových hvězd Slade a Thin Lizzy. Publikum zpočátku netušilo, co od drobné dívenky v koženém obleku čekat, ale stačilo pár tónů a sál začal vřít. Suzi Quatro na pódiu doslova explodovala.
V křiváku, koženém overalu na zip a těžkých botách působila jako rockový démon – rozkročená s baskytarou zavěšenou nízko u kolen, házela hlavou v rytmu zběsilého boogie a její chraplavý vokál ječel refrény tak, že mnohým spadla brada.
V květnu 1973 vydává Suzi Quatro svůj první hitový singl – rockovou vypalovačku „Can the Can“ (úplně první singl – Rolling Stone tak úspěšný nebyl). A přichází šok: píseň se během pár týdnů šplhá na špičky hitparád po celé Evropě a v Austrálii. Z neznámé Američanky je rázem přes noc mezinárodní hvězda. Její divoký projev, chytlavé riffy od skladatelské dvojice Nicky Chinn & Mike Chapman a nezaměnitelná image zabodovaly.
„Can the Can“ se stává jedním ze symbolů glam rocku první poloviny 70. let. Následující singly „48 Crash“, „Daytona Demon“ a „Devil Gate Drive“ opět letí žebříčky vzhůru – Suzi za ně dostává zlaté desky a prodávají se po milionech. Fanoušci šílí z jejího zvířecího sexappealu a současně drzé nepřístupnosti. Obléká se zásadně do černé kůže, pod kterou – jak ráda připomene – už nic nenosí.
Za oponou slávy ovšem Suzi čelí i odvrácené straně úspěchu. Britský tisk ji nejprve vynáší do nebes, aby ji vzápětí srazil k zemi. Nic z toho ale nemění fakt, že v polovině 70. let je na vrcholu slávy. Třpytivá éra glam rocku jí patří stejně jako Marcovi Bolanovi nebo skupině Sweet.
Sláva, láska a rock’n’roll
Zatímco Evropa Suzi Quatro milovala, v rodné Americe se jí zpočátku tolik nedařilo. Její singly tam sotva pronikly do hitparád – třeba slavná „Can the Can“ se v USA vyšplhala jen k 56. místu. Když proto Suzi v roce 1975 přijíždí koncertovat do Států, pro mnohé je to nové jméno.
Přesto už má něco za sebou: v kapse mezinárodní hity, vyprodaná světová turné a tvář na obálce Rolling Stone. Ještě před pár lety neznámá dívka z Detroitu si teď podává ruku s hvězdami. Alice Cooper ji bere jako předskokanku na své monstrózní tour a americké publikum konečně vidí tu proslulou koženou dračici naživo.
Koncem roku 1977 jí zazvoní telefon z Hollywoodu. Producent Garry Marshall ji bez castingu obsazuje do populárního rodinného seriálu Happy Days. Suzi váhá – stát se televizní herečkou v době, kdy se v hudbě schyluje k explozi punku, by mohlo ohrozit její pověst rockera.
Ale láká ji zkusit něco nového a také trochu prorazit v Americe. Přijímá. Během let 1977–79 se tak objevuje v sedmi epizodách Happy Days v roli Leather Tuscadero, mladé rockové rebelky, která zapadne mezi partu kolem nezapomenutelného frajera Fonzieho.
Je to téměř autobiografická role – Suzi vlastně hraje sama sebe, divokou hudebnici s kytarou. Američtí diváci ji najednou milují: seriálové postavě Leather posílají dopisy, malá děvčata chtějí nosit stejné kožené bundy. Suzi Quatro tak konečně dobývá americké publikum – byť ne zcela tak, jak si kdysi představovala. Stává se televizní hvězdou rodinného seriálu.
Zatímco na pódiu působila Suzi Quatro jako nespoutaný živel, v soukromí měla i jinou tvář. Nikdy nepropadla drogám ani divokým večírkům, jak by možná někdo čekal od rockové hvězdy.
O to více se však musela popasovat s normálním životem, který si na ni počkal mimo reflektory. Už v době největší slávy našla lásku přímo ve své kapele: zamilovala se do kytaristy Len Tuckeyho, po jejím boku věrně hrajícího riffy hitů jako „Can the Can“ nebo „Devil Gate Drive“.
Vzali se v roce 1976, kdy Suzi bylo 26 let. Byl to vztah vášnivý a intenzivní – možná až příliš. Manželé spolu totiž zároveň neustále pracovali, koncertovali, tvořili. V rychlém tempu rockového kolotoče se jim brzy narodily dvě děti, dcera Laura a syn Richard. Suzi stála před dalším životním dilematem: mateřství vs. kariéra. A opět to vyřešila po svém. Vzdát se pódia? Ani nápad.
Své děti prostě od miminek vozila s sebou na turné. Je to neobvyklé, možná bláznivé řešení – kojence uložila do tour busu, na pódiu odzpívala koncert, v zákulisí chovala. „Nebylo normální vyrůstat s mámou rockerkou na cestách, ale udělala jsem, co jsem mohla,“ vzpomínala později.
V 80. letech, kdy její hity už netriumfovaly v žebříčcích, objevila Suzi nové stránky své osobnosti. Potvrdilo se, že je nejen skvělá hudebnice, ale má i herecký talent. Zahrála si v britských seriálech – po úspěchu v Happy Days dostala roličku v krimi seriálu Minder a později v akční sérii Dempsey a Makepeaceová.
Kromě toho začala v Británii uvádět rozhlasové pořady o rock’n’rollu – svým charakteristickým chraplákem prováděla posluchače historií rocku na BBC Radio 2. Jako by se postupně proměňovala z věčně mladé rebelky ve vyzrálou umělkyni, která umí pobavit publikum mnoha způsoby.
Jenže zatímco profesně dokázala Suzi Quatro uspět i mimo svět popových hitů, její manželství s Lenem Tuckeym takové štěstí nemělo. Po sedmnácti letech soužití – na pódiu i doma – se dvojice odcizila. Možná za to mohla právě intenzita společného života, možná stín slávy, který postupně pohasl. V roce 1992 se Suzi a Len rozvedli.
Bylo to pro ni těžké období: téhož roku jí navíc zemřela milovaná maminka Helen. Ocitla se na životní křižovatce – poprvé bez manžela, s dospívajícími dětmi, bez matky, a navíc s pocitem, že devadesátkový svět rocku už o Suzi Quatro příliš nestojí. Mohla by se v klidu stáhnout a žít z minulých úspěchů. Ale to by nebyla ona.
Osud jí záhy přivál nový vítr do plachet. V roce 1993, jen rok po rozvodu, se Suzi znovu provdala – za německého hudebního promotéra Rainera Haase. Druhé manželství bylo zcela jiné než první. Rainer stál mimo svět reflektorů, což Suzi vyhovovalo. S úsměvem říkávala, že mají „nekonvenční, ale harmonický vztah“, možná proto, že spolu nežijí 24 hodin denně.
Suzi si nechala krásné staré sídlo v anglickém Essexu, kam se uchýlila už začátkem 80. let, a Rainer zůstává převážně v Německu. V době, kdy děti dospěly a vylétly z hnízda, Suzi Quatro znovu pocítila táhlý hlas múzy. V roce 2006 – po dlouhé studiové odmlce – vydává comebackové album Back to the Drive. Jako by tím chtěla světu říct, že ještě neřekla poslední slovo.
A skutečně, v novém tisíciletí o sobě dává vědět čím dál víc. Roku 2011 nahrává rockovou desku In the Spotlight, v níž se vrací ke spolupráci s producentem Chapmanem a která je kritiky označována za její nejlepší počin od 70. let. Následuje album No Control (2019) a The Devil in Me (2021) – na nich už spolupracuje i se svým synem Richardem, talentovaným kytaristou.
Dnes Suzi Quatro překročila sedmdesátku, ale na odpočinek rozhodně nemyslí. „Jakmile mi to nahoře nebude slušet, tak s tím seknu. Do té doby ne,“ ušklíbla se vtipně v rozhovoru. Pořád obléká své legendární kožené overaly, pořád bere do ruky baskytaru a s mladickou vervou objíždí svět.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Suzi_Quatro
https://rogersmovienation.com/2020/06/11/documentary-review-suzi-q-begs-the-question-why-isnt-suzi-quatro-in-the-rock-hall-of-fame/
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2015/jul/10/suzi-quatro-my-family-values
https://www.theguardian.com/music/2021/jul/24/this-much-i-know-suzi-quatro-i-will-never-be-too-old-to-wear-a-jumpsuit
https://bigtakeover.com/essays/FromDetroitToDevilGateSuziQLives
https://nostalgiacentral.com/music/artists-l-to-z/artists-s/suzi-quatro/
https://the-shortlisted.co.uk/suzi-quatro-interview/
