Článek
Malý Pepin (Josef) přišel na svět jako nejstarší ze čtyř dětí hrabalovské rodiny v Konici na Prostějovsku. Dětství neměl idylické. Otec František byl sladovnický dělník se slabostí pro alkohol, matka Josefa proslula hašteřivou a ráznou náturou. Peněz bylo málo, chalupa na spadnutí, a kolem domu takový nepořádek, že sousedé jen nevěřícně kroutili hlavou.
V ulici Na Příhonech, kde Hrabalovi bydleli, bylo často rušno: létala ostrá slova, pěsti i košťata. Když si sousedé stěžovali na nevábné hnojiště vystrčené do ulice, Pepinova matka neváhala a vzteklé komisi ukázala to, co se normálně neukazuje – jen aby měla pokoj. Tenhle drsný smysl pro humor a vzdor zdědil i Pepin. Už jako kluk byl svědkem výjevů na pomezí grotesky a tragedie, což formovalo jeho vnímání světa.
Rodina třela bídu s nouzí a malý Pepin se brzy musel otáčet. Vyučil se ševcem, rukama se živil od mládí. Na konickém maloměstě byl však ševcovský chleba tvrdý – ševců tam měli v každém druhém domě, a Pepinovi se nedařilo vybudovat si klientelu. Chudoba ho neopouštěla, ale stejně jako ostatní strasti života ji přemáhal po svém: smíchem, písničkou a nekonečným povídáním.
Když vypukla první světová válka, narukoval Josef Hrabal do císařské armády. Bylo mu přes třicet a cítil, že ho svět volá za humna rodné vesnice. Odešel na frontu, snad s trochou naivity a nadšení, s jakou vždy vítal nové zážitky. O jeho válečných letech toho mnoho nevíme – proplul jimi bez hrdinských metálů i bez fanfár. Zato si přivezl řadu historek, které pak celý život s oblibou vypravoval. Rád přeháněl a barvil vzpomínky humorem.
Po válce se Pepin vrátil do rodné Konice. Zkoušel znovu šít boty a zalátat si vlastní život, ale kšefty nešly. Doba byla zlá, venkov chudý. Dochovaly se dopisy, které v té době psal svému mladšímu bratrovi Františkovi: upřímné, ale plné hrubek a kostrbaté češtiny.
Jenže poradit si v Konici začínalo být nad jeho síly. Ve dvaačtyřiceti letech zůstal stále svobodný, bez rodiny a s pochybnou existencí venkovského povaleče, který vysedává v putyce „U Bílého koníčka“.
Na jaře 1924 se Pepin rozhodl zkusit štěstí jinde. Mladší bratr František mu nabídl, ať přijede na návštěvu do Nymburka. František Hrabal se mezitím vypracoval: z účetního v pivovaru v Polné se stal správce pivovaru v Nymburce. Oženil se s Marií (rozenou Kiliánovou) a vzal za vlastního i jejího synka z prvního vztahu – malého Bohumila.
Vedli spořádaný rodinný život, na hony vzdálený konickému chaosu. A právě do této poklidné idylky vtrhl Pepin. Manželé Hrabalovi – v Bohumilových knižních vzpomínkách známí jako Francin a Maryška – ho tehdy uvítali spíše rozpačitě. On byl správce pivovaru, pečlivý a tichý muž dbalý pořádku; ona elegantní dáma a milující matka.
A mezi ně teď vstoupil hlučný strýc Pepin v oškubaném saku, který zpočátku působil jako nezvaný vetřelec. Jenže ještě než se stačili vzpamatovat, Pepin si je získal. Srdcem dobrák, ochotný přiložit ruku k dílu a rozesmát každou smutnou duši.
Ze čtrnácti dnů se staly týdny, měsíce a roky. Pepin už do Konice nikdy natrvalo neodjel. Nymburský pivovar se mu stal novým domovem. Bratr mu zařídil místo pomocného dělníka a sladovníka – konečně měl Pepin stálou práci, pravidelný denní režim a také střechu nad hlavou. Tohle zázemí v něm probudilo novou energii.
Malý Bohumil Pepina miloval od prvního dne. Fascinovaně hltal všechny jeho řeči. A že jich bylo! Pepin dokázal mlejt pantem od úsvitu do soumraku, povídal si s každým a o všem. V hospodě u piva bavil štamgasty armádními historkami – jak sám postrašil celou posádku v Itálii, jak málem zajal generála, jak tancoval s cikánkou kdesi ve stepi… Fantazii se u něj meze nekladly.
Chaotický vodopád slov, ze kterého přecházely oči i uši. Právě tohle však malého Bohumila okouzlilo. Nikdo jiný v jeho okolí takhle nemluvil – Pepin proměňoval život v příběhy. Z banálních epizod dokázal vykřesat třaskavou anekdotu, smích měl pro něj větší cenu než poučení.
Bohumil Hrabal později otevřeně přiznal, že Pepin byl jeho životním učitelem. Není divu, že když se z Bohumila stal spisovatel, vtiskl strýčka Pepina do mnoha svých děl. Pepinova mluva – nekonečná věta plná odboček – se stala literární legendou. Poprvé ji Hrabal zaznamenal už koncem 40. let, kdy doslova přepsal Pepinovo hospodské vyprávění do povídky Utrpení starého Werthera.
Později Pepin vystupuje v románech Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas či Harlekýnovy miliony – pokaždé jako bezprostřední, hlučný strýc s dobrým srdcem. Hrabal dokonce Pepina nazval svou múzou.
Bouřlivý Pepin ovšem nebyl miláčkem úplně každého. Jeho excentrické chování budilo i kritiku. Už v Konici měli sousedé rodinu Hrabalových za pobudy a křiklouny – a Pepin tu pověst naplňoval vrchovatě.
Francin se bál, aby Pepin svými řečmi nezkazil malého Bohumila – prý mu vtloukal do hlavy, že strýc je „jen takový žvanil“ a nemá se brát vážně. Marně. Chlapec stejně víc adoroval veselého strýčka než přísného tatínka.
Dne 22. března 1967 Pepin v Lysé nad Labem zemřel – tiše, ve věku 85 let. Když se to jeho synovec Bohumil dozvěděl, zastesklo se mu. Odešel přítel a múza, člověk, který mu nahradil pravého strýce i učitele. Hrabal se postaral o důstojné rozloučení. Na parte mu vytiskl všechna jeho povolání: Obuvník, sladovník, naivní vypravěč, tanečník a zpěvák. Na závěr Pepinova vlastní slova, která ho vystihovala snad nejlépe: „…ach, panenkomarjá, ten život je stejně k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“
Zdroje:
https://www.vecernikpv.cz/spolecnost/3320-na-pivu-v-konici-vysedaval-i-hrabaluv-stryc-pepin
https://dokumen.pub/bohumil-hrabal-a-full-length-portrait-modern-czech-classics-8024639092-9788024639093.html
https://citaty.net/citaty/1481463-bohumil-hrabal-ach-panenkomarja-ten-zivot-je-stejne-k-zesileni-k/
https://pvnovinky.cz/zpravy/47266-pepin-z-postrizin-pochazel-z-konice
https://www.seniortip.cz/?module=article&id_article=5483
