Článek
Jana Werichová se narodila 18. října 1935 v Praze do rodiny tehdy již proslulého komika a dramatika Jana Wericha a jeho manželky Zdenky. Byla vytouženým jedináčkem – před ní Zdena dvakrát potratila, a tak rodiče na dceru upínali velké naděje. Jenže už první roky Janina života poznamenaly bouřlivé dějiny.
V Evropě sílí nacismus, Československo je Mnichovskou dohodou uvrženo do chaosu. V listopadu 1938 je zavřeno Osvobozené divadlo – slavná scéna Wericha a Jiřího Voskovce. Werichovi se s malou Janou ocitají v nebezpečí. „Jde do tuhýho. Nemůžeme tady zůstat. Jakmile to praskne, tak nás zabijou!“ varují se navzájem Voskovec a Werich. V lednu 1939 prchají celá rodina a přátelé nejprve do Francie a posléze lodí do Spojených států.
Malá Jana tak od tří let vyrůstá v americkém exilu. Rodiče se za oceánem snaží uživit protinacistickými pořady pro Hlas Ameriky a příležitostným vystupováním pro krajany. Jí samotné se mezitím Amerika stává druhým domovem. Nastupuje do první třídy v New Yorku a na daleké Československo téměř zapomíná.
Když válka skončí a desetiletá Jana slyší rodiče jásat radostí, že se vrátí domů, nechápe: „Kam domů? Vždyť doma je tady v Americe!“ pláče a nechce opustit kamarády ani sladký život v New Yorku. Její otec je však impulzivní vlastenec. Hned po osvobození balí kufry: „Vracíme se do Československa, darling!“ oznámí rodině.
V létě 1945 se Werichovi vracejí do Prahy – pro Jana Wericha znamená návrat na vrchol slávy, pro jeho dcerku však velký otřes. V poválečné Praze čeká Janu kulturní šok. Z americké školačky se rázem stává „Werichova malá dcerka“ – senzace pro okolí.
Teprve časem pochopí, jak slavný byl její otec v prvorepublikovém Československu, jak moc lidem chyběl za války. Neustálá pozornost je však Janě nepříjemná – kamkoli jde, lidé se s ní chtějí kamarádit jen proto, aby se dostali blíž k Werichovi. S přibývajícím věkem to nese hůř a hůř. Uzavírá se do sebe. Dospívající Jana prahne po obyčejném životě obyčejné dívky, jaký znala v Americe, kde ji nikdo nepoznával. Jenže ten luxus anonymity jí v Praze dopřán není.
Ve stínu slavného otce
Jan Werich byl charismatický otec, ovšem také silná autorita. Jana ho milovala a vážila si ho – přesto v ní klíčilo nepochopení. Proč ji otec tak neústupně tlačí k herectví, když ji samotnou lákají jazyky a psaní? Když přijde čas volby vysoké školy, Jana se zdráhá. Chtěla by překládat nebo být spisovatelkou, ale Jan Werich trvá na tom, aby šla na DAMU a pokračovala v rodové divadelní štafetě.
Jana zoufale nechce – necítí se na hereckou dráhu, bojí se, že neobstojí. Jenže odporovat otci nedokáže. Jan Werich má ve společnosti obrovské postavení a je zvyklý, že jeho přání platí i v rodině. Podle svědectví Jiřího Voskovce míval Werich k ženám (ať manželce či dceři) až krutý vztah – miloval je, potřeboval, ale dokázal je i trápit a manipulovat s nimi.
A tak Jana nakonec kapituluje a ke zkouškám na herectví jde. Samozřejmě ji přijmou – „Je přece Werichová!“ glosuje hořce Ondřej Suchý. Roku 1957 Jana Werichová absolvuje DAMU u takových kapacit, jako byli režiséři Otomar Krejča či profesor Radovan Lukavský. Rodiče jsou nadšeni. Dceřinu budoucnost vidí zářivě: je krásná po mamince, inteligentní po otci – předurčená ke slávě.
Mladá herečka ale od promoce utíká co nejdál od pražských reflektorů. Touží si vybojovat místo sama za sebe, bez protekce zvučného příjmení. Přijímá angažmá v malém Slováckém divadle v Uherském Hradišti a přestává používat jméno Werichová. Na plakátech se objevuje pod pseudonymem Jana Hálová.
Po Slováckém divadle stráví dva roky v oblastním divadle v Kolíně. Kritikové bohužel její jevištní výkony hodnotí chladně – chybí jí zřejmě průbojnost a výraznost, jaké měl Werich. Recenze nejsou valné. Mladá herečka to nese těžce a v hloubi duše možná cítí, že otcova profese pro ni není ta pravá.
Hledání vlastní cesty
Počátkem 60. let se Jana vrací do Prahy. Přijímá kratší angažmá v divadle Rokoko a poté dokonce v hereckém souboru Československého státního filmu. Tehdy se mihne i v několika filmech – většinou jen v epizodních rolích, kde slavné příjmení nepřekáží. Hrála například úřednici v televizní komedii Uspořená libra (1963), kde si zahrála po boku otce a Jiřího Sováka.
Žádnou velkou hereckou slávu jí to však nepřineslo – a tak Jana opatrně zkouší jiné role: překladatelka, scenáristka, spisovatelka. Vždyť odjakživa ji bavily jazyky, četba, psaní. Zřejmě si dodala odvahy i díky uvolněné atmosféře zlatých šedesátých let, která vlila společnosti novou krev do žil. Jana se odvážně pouští do překladů divadelních her a muzikálů.
Jejím největším překladatelským triumfem se stal legendární muzikál West Side Story – něžná slova písní Marie a Tonyho, která se dodnes zpívají v české verzi, vkládala do úst hercům právě Jana Werichová (ovšem opět pod pseudonymem Hálová). Stále silněji nachází zalíbení v autorské práci v pozadí.
Podaří se jí proniknout i mezi scenáristy Československé televize. Svůj smysl pro humor prokazuje v komediálním televizním filmu Drahý zesnulý(1964), k němuž napsala scénář. Snímek se stal hereckým koncertem hvězd – Nataši Gollové, Stelly Zázvorkové, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra a samozřejmě Jana Wericha. Zdá se, že Jana konečně nachází svou parketu: tvořit za oponou, bez tíhy slavného obličeje.
Koncem roku 1963 přece jen přijímá nabídku svého otce a vstupuje do souboru Hudebního divadla Karlín. Láká ji nový projekt – její otec tam připravuje sérii hudebních komedií a muzikálů. Jana zde nejprve dvě sezóny sama hraje po jeho boku (1963–1965), posléze se však na vlastní přání stahuje do zákulisí a působí jako asistentka režie (1966–1971). V pozici režijní spolupracovnice může zúročit svůj cit pro dramatickou stavbu i vynikající angličtinu.
Znalost jazyka z amerického dětství využívá při překládání libret a textů pro karlínské muzikály. Na prknech Karlína tak uvádí svou češtinu například Loď komediantů (Show Boat) či další světové tituly. Jana Werichová se stává ceněnou, byť nenápadnou kulturní pracovnicí. A hlavně – cítí se konečně relativně spokojená.
Nestojí sice v záři ramp, ale dělá to, co ji naplňuje. V rozhovoru pro Mladou frontu v roce 1966 se svěřila: „Většina herců se těší, že si alespoň jednou v životě zahrají svou oblíbenou postavu… Já bych zase byla ráda, kdyby někde chtěli hrát můj překlad Kaufmanovy komedie Jak se chovat při požáru“.
Navzdory určitým úspěchům však Jana dál bojuje s vnitřní nejistotou. Sebemenší pochvala střídavě zvedá její sebedůvěru, aby ji vzápětí srazily pocity méněcennosti a deprese. Jako by v sobě nesla celoživotní pochybnost: „Jsem dost dobrá? Naplnila jsem očekávání svých rodičů?“ S tímto vnitřním hlasem svádí Jana stále dokola zápas, i když si stokrát poručí, že takové malichernosti nesmí řešit. Bohužel, slavné příjmení a veřejné srovnávání s otcem na ni doléhají celý život.
Láska, rodina a další zklamání
Přesto Jana nalezne i soukromé štěstí. V polovině 60. let se seznamuje s MUDr. Jiřím Kvapilem a zanedlouho se za něj provdá. Ke jménu Werichová tak přibírá příjmení manžela (vystupuje pak jako Jana Kvapilová-Werichová). Po třicítce přivádí na svět vytoužené dítě – dceru Zdeňku (nar. 1967).
Rodiče Jan a Zdena Werichovi, čerství prarodiče, září radostí: holčičce říkají láskyplně Fanča a vnučka se stává středobodem jejich života. Jan Werich doslova omládl, s pýchou prohlašuje: „Miluju Fanču a všechno, co dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě.“
Toto vyznání – děda staví vnučku dokonce nad vlastní dceru – leccos vypovídá o rodinné dynamice. Jana cítí vůči malé Fanče obrovskou lásku, ale možná i trpkost: v otcových očích přenechává roli milovaného „děťátka“ své dceři. Manželskou idylu ovšem Werichova dcera nezažije dlouho. Vztah Jany a Jiřího prochází krizí a brzy po narození dítěte se rozvádějí.
Ocitá se jako svobodná matka zpět v domě rodičů na Kampě. Paradoxně právě tam nachází jistotu a oporu: o Fanču se láskyplně starají společně. Jenže zároveň Jana zjišťuje, že režii jejího života opět nenápadně přebírají rodiče. Jan a Zdena Werichovi mají svou vnučku nade vše a vidí v ní novou naději.
Děda Werich bere holčičku už od malička na natáčení do barrandovských studií, babička ji vodí do dětských dramatických kroužků. Jako by chtěli vychovat z vnučky pokračovatelku rodu V + W. Jana je proti – nechce, aby její dítě tlačili do světa herců, kterého se sama tolik bála. Ale opět nemá sílu vzdorovat vlastní rodině.
Navíc v soukromí Werichovy domácnosti zdaleka není vše ideální. Jan Werich, navenek moudrý usměvavý klaun, skrýval před světem řadu bolestí a tajemství. Jeho manželství se Zdenou bylo sice celoživotní, ale ne vždy šťastné. Zdenka Werichová byla od mládí oporou Janovy kariéry – starala se o zázemí, finance a rodinu.
Jan jí však oplácel nevěrami a dlouhodobým psychickým tlakem. Zdena věděla o jeho milenkách (včetně francouzské baletky Manon, s níž měl Werich údajně syna, narozeného roku 1956). Přesto kvůli rodině vše snášela, roli manželky neopustila. Roky života v takovém napětí si ovšem vybraly svou daň – paní Werichová trpěla v závěru života vážnými psychickými problémy.
Její dcera Jana to bezpochyby vnímala. Atmosféra v domě na Kampě, kam se Jana v dospělosti vrátila, tak byla poznamenaná smutkem a přetvářkou. Tíha jména „Werich“ znamenala nejen závist okolí, ale i tuto hořkou rodinnou stránku, o níž se navenek nemluvilo.
Zkouška charakteru: Anticharta
Do této nejisté doby přichází rok 1968 a s ním Pražské jaro – krátká euforie z naděje na „socialismus s lidskou tváří“. Jan Werich se tehdy veřejně vyslovuje pro reformy, což se zanedlouho ukáže jako nebezpečné. Po srpnové okupaci a nástupu normalizace je náhle ve složité situaci: režim dál potřebuje jeho tvář pro lid, ale nenechá mu volnost projevu.
Jana pocítí, že i v kulturní sféře nastávají tuhé časy. Ještě v září 1968 stihne s otcem natočit výjimečný cyklus vzpomínkových rozmluv pro rozhlas – dialogy Jana Wericha s Janou o Osvobozeném divadle, Voskovcovi a emigraci. Výsledkem jsou unikátní nahrávky (Táto, povídej), které navzdory cenzuře vyšly na gramodeskách v roce 1971.
Tehdejší mocipáni zakážou ledacos, ale populárního Wericha si zatím netroufnou. Jana má z těchto společných projektů s otcem jistě radost – konečně jsou rovnocennými partnery v umělecké tvorbě. Netuší, že největší morální dilema je teprve čeká.
V normalizačních 70. letech se Jana Werichová stáhla z veřejného působení. V karlínském divadle skončila roku 1971, do filmů ani televize již nepřispívala. Částečně proto, že se starala o nemocnou maminku a stárnoucího otce, částečně i z nechuti k politicky sešněrované kultuře.
Dál překládala v ústraní, ale nové velké příležitosti nepřicházely – například vysněný film Falstaff, který chystala s otcem a režisérem Vojtěchem Jasným, zůstal po roce 1968 jen na papíře. Jana tak žila v dobrovolném ústraní ve vile na Kampě a byla spíše pečovatelkou o rodiče. Avšak v roce 1977 do jejich života tvrdě zasáhla zmíněná Anticharta.
Jan Werich, ač zhoršeného zdraví, byl stále oficiálně národním umělcem – a tudíž mezi prvními pozvanými na shromáždění svolané 28. ledna 1977 do Národního divadla. Pozvánka záměrně tajila pravý účel setkání. Werich váhal, zda jít. Manželka Zdena ho pobízela: „Běž, potkáš staré kamarády, zjistíš, oč jde, a podle toho se zařídíš,“ vzpomínala rodinná přítelkyně Eva Tůmová.
Jan tedy šel – a vzal s sebou i dceru Janu, snad aby mu pomohla vše lépe pochopit. Jenže v divadle je čekal podvod. Hned u vchodu prý Werich dostal k podpisu připravený arch; myslel, že jde jen o prezenční listinu, a tak bez brýlí načmárá svůj autogram.
Janu k podpisu nikdo nevyzval – což dodnes budí otázky, zda pořadatelé měli instrukce od některých rodinných příslušníků podpisy nesbírat. Každopádně, jakmile z pódia zaznělo ostře ideologické provolání, oba Werichovi se zhrozili. Otec se zvedl a znechuceně odešel ze sálu. Jana ho následovala pryč, solidární s jeho odporem.
Tento incident měl dohru. Jan Werich se po návratu domů cítil podveden a ztrapněn. Jeho jméno stálo pod prohlášením, s nímž vnitřně nesouhlasil. Dokonce – jak později prozradila právě herečka Švorcová – chtěl svůj podpis odvolat, když zjistil, k čemu byl zneužit. To ovšem režim nepřipustil. Werich byl pro komunistickou propagandu příliš cenný symbol, než aby mohli přiznat, že nepodepsal z vlastní vůle.
Místo toho k němu poslali emisary, aby ho uklidnili. Dcera Jana celou tu hořkou situaci velmi intenzivně prožívala. Viděla svého otce – celoživotního bojovníka proti nacismu, člověka, který měl za sebou emigraci i vězení blízkých – jak je teď na stará kolena vláčen do trapné role loutky režimu.
Pro ni samotnou, vychovanou v úctě k otcovým morálním zásadám, to musela být nesmírně trpká zkušenost. Přitom veřejně se nemohla nijak bránit; Anticharta se tehdy tvářila jako jednotný spontánní souhlas všech umělců. Jana mohla pouze v soukromí sdílet otcovo rozčarování.
Jan Werich se po Antichartě stáhl definitivně do ústraní a v tichosti trpěl pocitem selhání. Přátelům v zahraničí (Voskovcovi) líčil, jak byli aktéři schůze obelstěni. Byl rozhořčen a znechucen, což se podepsalo i na jeho zdraví. Jana u něj stála do konce a snažila se ho povzbudit.
Na sklonku 70. let už Jana nemyslela na kariéru, mnohem více ji zaměstnávaly starosti o rodiče. Maminka Zdena bojovala s těžkými depresemi a začátkem roku 1980 umírá, vyčerpána lety psychických strastí. Otec Jan ji přežije jen o půl roku. Když 31. října 1980 Jan Werich umírá, je to pro Československo obrovská ztráta. Jana, jakkoli zdrcená, prokáže mimořádnou vnitřní sílu a postará se o důstojné rozloučení s tatínkem.
Právě ona vymyslí a zorganizuje krásné detaily Werichova pohřbu. Například rozešle všem otcovým přátelům a kolegům speciální parte: v obálce je dvojlist čistého papíru a uvnitř jediný otištěný vzkaz „Vyřizujeme poslední Janovo přání – a mějte se tu dobře“, podepsaný Fanča, Jana a Jiří Voskovec. Byla to věta, kterou Werich často uzavíral dopisy – a tak se s ním symbolicky rozloučili.
Jenže sotva se země na hřbitově slehne, přichází další rána. Jana, která v posledních letech potlačovala své vlastní zdravotní potíže, musí nastoupit do nemocnice. Lékaři jí diagnostikují rakovinu. Prognóza není dobrá – nemoc pokročila příliš daleko. Jana svůj boj navenek téměř nekomentuje, snad nechce obtěžovat své okolí dalším trápením. Šest měsíců po smrti otce odchází i ona. Dne 9. května 1981 zemřela Jana Kvapilová-Werichová v Praze ve věku pouhých 45 let. Domů na Kampu se už nevrátila.
Zůstala po ní dospívající dcera Fanča. Čtrnáctiletá dívka náhle přišla o maminku i milovaného dědečka najednou. Po zbytek komunismu vyrůstala v péči jiných příbuzných. Po roce 1989 emigrovala do Švýcarska, vystudovala psychologii a dnes žije spokojeně u Curychu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Werichová
https://www.stoplusjednicka.cz/jedina-werichova-dcera-byla-jana-smutna-chudinka-nebo-silna-zena
https://www.betterlife.cz/jan-werich-a-jeho-druha-tvar-milenku-nechal-zemrit-samotnou-a-jedineho-syna-zaprel/
https://vltava.rozhlas.cz/jak-bylo-s-werichovym-podpisem-anticharty-7556345
https://www.krajskelisty.cz/praha/15440-vsichni-slavi-vyroci-charty-77-ale-vite-koho-nasadili-na-nemocneho-jana-wericha-a-ktery-z-milacku-naroda-podepsal-antichartu-mozna-budete-koukat.htm
