Článek
Kreml, červen 1953. Za okny dusného moskevského léta se schází nejužší vedení státu k mimořádnému zasedání. Lavrentij Berija – dosud všemocný šéf sovětské tajné policie a neblaze proslulý muž v pozadí po Stalinově boku – zaujímá své místo. Netuší, že se schyluje k poslední kapitole jeho příběhu.
Místnost je tichá, napjatá. Premiér Malenkov bledne a nedokáže promluvit, až Nikita Chruščov bere iniciativu: „Program jednání má jediný bod – o protistranické frakční činnosti imperialistického agenta Beriji. Navrhuji vyloučit ho z předsednictva, z ÚV, z KSSS a postavit před soud. Kdo souhlasí?“.
Chruščov rozhodně zvedá ruku – a po chvíli se k němu, jeden po druhém, přidávají všichni ostatní. Berija nevěří vlastním očím. Ještě před chvílí sebejistý muž náhle zelená v obličeji a z úst mu vychází jen nesouvislé mumlání. Ten, kdo byl dosud suverénním katem druhých, se rázem proměnil v ochromenou oběť.
Dveře sálu se rozlétávají. Dovnitř vpadá skupina ozbrojených důstojníků vedená maršálem Žukovem, která svírá Beriju a okamžitě ho zatýká. Muž, jehož jméno bylo roky synonymem strachu, se zmůže jen na chabý protest. Ozbrojenci mu vyrážejí aktovku z ruky – traduje se, že v ní měl pistoli – a nasazují pouta.
Berija, kdysi považovaný za možného Stalinova nástupce, je odváděn chodbou Kremlu pryč; vyděšený a ponížený mocnář, jemuž se v té chvíli hroutí svět. Netuší, zda ho na konci chodby čeká cela, nebo kulka – tak jako on sám poslal na smrt nesčetné jiné.
Kořeny a vzestup Lavrentij Pavlovič Berija se narodil 29. března 1899 v gruzínské vesnici Mercheuli v Abcházii. Pocházel z chudších poměrů. Otec byl drobný rolník a matka hluboce věřící pravoslavná křesťanka, která na syna od dětství silně působila. Mladý Lavrentij byl inteligentní a ambiciózní.
V Baku vystudoval polytechnickou školu a už v 18 letech, krátce po bolševické revoluci 1917, vstoupil do komunistické strany. Bouřlivá doba občanské války ho zastihla na Kavkaze, kde se pohyboval v nepřehledné změti frakcí a intrik. Podle některých svědectví nebyl Berija žádný zapálený komunista – spíše oportunista bez skrupulí, „kariérista schopný jakéhokoli zločinu“, jak ho později hodnotil historik Roy Medveděv.
Objevily se dokonce zvěsti, že během bojů v roce 1919 potají spolupracoval s protisovětskými silami a cizími zpravodajci, aby si pojistil vlastní přežití. Ať už na těchto obviněních bylo cokoli pravdy, mladý Berija každopádně brzy pochopil, že nejrychlejší cestu k moci mu poskytne nová tajná policie.
Roku 1920 vstoupil do děsivé Čeky. V řadách bezpečnostního aparátu postupoval záhy vzhůru – a zároveň si vydobyl pověst bezcitného, avšak schopného důstojníka. Už ve 24 letech velel Berija záškodnickým operacím proti protisovětským povstalcům v rodné Gruzii.
Při potlačení gruzínského národního povstání v srpnu 1924 prokázal chladnokrevnou krutost: odhaduje se, že jeho oddíly tehdy nechaly popravit až 10 000 skutečných či domnělých nepřátel režimu. Mladý velitel osobně dohlížel na mučení zatčených a cynicky se vysmíval jejich utrpení.
Svým obětem údajně říkával: „Necháme vás shnít v lágrech… rozemeleme vás na prach.“ Rád se chlubil, že „když s někkým strávím jedinou noc, přizná se mi třeba i k tomu, že je anglický král“. Tato ďábelská efektivita nezůstala bez odměny – Berija byl jmenován šéfem gruzínské pobočky OGPU (nástupnické organizace Čeky) a stal se stoupající hvězdou sovětského bezpečnostního aparátu.
Na konci 20. let se na Kavkaze protnuly cesty dvou mužů, jejichž spojenectví později uvrhlo Sovětský svaz do krvavého terroru: Berija se seznámil s Josifem Stalinem, tehdy již neomezeným vládcem Kremlu. Oba byli Gruzínci a Berijova bezmezná loajalita a výkonnost na Stalina zapůsobily. V roce 1931 byl Berija pověřen osobně dohlížet na Stalinovu bezpečnost při vůdcově rekreaci v lázních Cchaltubo.
S nasazením celého oddílu agentů proměnil lázeňské městečko v nedobytnou pevnost a Stalina po týdny obskakoval. Svou oddaností a inteligencí si získal diktátorovu důvěru – natolik, že když Stalin o pár let později „čistil“ stranickou organizaci v Zakavkazsku od starých kádrů, vytáhl Beriju vzhůru s sebou do Moskvy.
Koncem roku 1938, uprostřed vrcholící Velké čistky, jmenoval Stalin Beriju zástupcem lidového komisaře vnitra (NKVD) a brzy poté i šéfem celé této obávané instituce. Berija tak nahradil svého předchůdce Nikolaje Ježova, hlavního architekta masového teroru předchozích dvou let. Ježov sám skončil brzy jako oběť systému, který pomáhal rozpoutat – byl zatčen a popraven na Stalinův příkaz, zatímco Berija stanul v čele NKVD.
se Stalinovou rodinou
Mnozí si tehdy možná naivně oddychli: nový šéf údajně zčásti uťal nejhorší excesy čistky a zastavil zběsilé popravy na základě vykonstruovaných obvinění. Statistika skutečně ukazuje drastický pokles počtu trestů smrti po nástupu Beriji – ale ne snad z humanity, spíše z účelnosti.
Stalin i Berija pochopili, že státní aparát už nemůže dlouhodobě fungovat v atmosféře všudypřítomné hysterie a že je třeba teror zefektivnit. Berija „uklidil nepořádek“ po Ježovovi: pročistil samotné řady NKVD (mnoho Ježovových věrných skončilo před popravčí četou) a poté se s chladnou racionalitou pustil do budování sofistikovanějšího impéria strachu.
Vládce strachu
Na konci 30. let a během druhé světové války se Berija stal jedním z nejmocnějších a nejděsivějších mužů Sovětského svazu. Jako šéf NKVD a blízký Stalinův spolupracovník řídil politické represe s mrazivým klidem a precizností. Berija byl u všech klíčových zločinů Stalinovy éry: na jaře 1940 právě on navrhl a zorganizoval vyhlazení 22 000 polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni a dalších lokalitách.
Chladnokrevně také vykonával Stalinovy etnické čistky: po anexi pobaltských států a Besarábie v roce 1940 dohlížel na deportace statisíců Litevců, Lotyšů, Estonců, Poláků či Moldavanů do gulagů a nehostinných oblastí Sibiře. O pár let později, uprostřed válečné vřavy, obrátil tentýž teror i proti vlastním národům – v letech 1943–44 Berija na Stalinův rozkaz kolektivně trestal celé etnické skupiny za domnělou kolaboraci s Němci.
Čečenci, Ingušové, Krymští Tataři a další byli v masových transportech vyhnáni ze svých domovů do stepí Střední Asie. Při těchto násilných deportacích zahynuly desetitisíce lidí hladem a mrazem. Mnozí historikové dnes tyto operace označují za akt genocidy.
Pod Berijovým vedením se sovětský bezpečnostní aparát stal státem ve státě, který zasahoval do všech oblastí života. NKVD pod jeho velením spravovala obrovskou síť gulagů – pracovních táborů, kde v otrockých podmínkách trpěly miliony vězňů. Berija masově nasazoval vězně jako levnou pracovní sílu k budování infrastruktury a k válečné výrobě - právě zoufalci v lágrech těžili nerostné suroviny a stavěli továrny, jež Sovětskému svazu pomohly vyrábět zbraně proti Hitlerovi.
Sám Berija se neostýchal chlubit dosaženými výsledky – a Stalin jeho schopnosti oceňoval. Roku 1945, po vítězné válce, udělil Berijovi titul maršála Sovětského svazu a vyznamenal jej nejvyššími řády. Berijova moc dosáhla vrcholu; od roku 1946 zasedal jako plnoprávný člen politbyra a patřil k nejužšímu kruhu vládců země.
Nezastupitelná byla Berijova úloha také v oblasti, kde by ho to dříve sotva kdo čekal – v utajeném atomovém programu. Po válce Stalin pověřil právě jeho, mistra destrukce, aby dohlédl na zrod sovětské jaderné bomby.
Berija se do projektu vrhl se stejnou zarputilostí jako do čistek: vědcům zajistil neomezené zdroje (často opět za cenu utrpení vězňů v pracovních táborech) a bez milosti odstraňoval jakékoli překážky. Úspěch se dostavil – v roce 1949 Sovětský svaz úspěšně otestoval svou první atomovou pumu.
Uvnitř země ovšem i nadále zůstával především postrachem národa. Vojáci Rudé armády měli pro nenadálé zmizení svých kolegů temnou průpovídku – říkalo se, že dotyčný „šel s Berijou na kávu“. Setkání s Berijou mimo oficiální rámec bylo vskutku často jednosměrnou cestou do vězení či na popraviště.
Sám Stalin svého „pravou ruku“ vnímal s respektem i opatrností. Když během války představoval Churchillovi členy svého vedení, škádlivě Beriju uvedl slovy: „Tohle je náš Himmler.“ V jedné větě tak přiznal, že Berijovo postavení v Sovětském svazu je obdobné, jako měl krutý šéf gestapa v nacistické říši. Berija byl symbolem strachu.
Temný soukromý život
Za zdmi svého luxusního sídla v centru Moskvy, honosné vily na Malé Nikitské ulici, žil Berija dvojím životem. Navenek vzorný manžel (jeho ženou byla od 1922 Nina Gegečkoriová) a otec syna Serga, v soukromí nenasytný predátor. Moc, kterou držel v rukou, mu dala pocit, že si může dovolit úplně vše.
Po městě se brzy začaly šířit šeptané historky: Černá limuzína v noci pomalu křižuje ulice, uvnitř sedí muž s chladnýma očima za brýlemi se silnými obroučkami a ukazuje prstem na náhodnou mladou ženu. Auto zastaví, ozbrojení bodyguardi dívku vtáhnou dovnitř. Ve vile na ni čeká hostina – vzácné víno, vybrané pokrmy – a po ní zvukotěsná pracovna v patře, kde se odehraje zbytek. Lavrentij Berija si právě vyhlédl další oběť.
Tyto příběhy bohužel nebyly jen lidovou legendou, jak se dlouho tvrdilo. Archivní dokumenty a svědectví jeho nejbližších dokazují, že Berija se systematicky dopouštěl sexuálního násilí na nezletilých dívkách a mladých ženách – a mnohé z nich potkal po zneužití ještě strašnější osud.
Jakmile se ocitli o samotě v jeho pracovně, Berija zamkl dveře a vrhl se na kořist. Znásilnění probíhalo za zavřenými dveřmi odhlučněné místnosti, kam zvenku nedoléhal křik ani pláč. Když bylo po všem, nastoupili opět pobočníci: jejich úkolem bylo každé odcházející dívce s úklonou předat kytici růží – zvrácené „poděkování“ od pána domu.
Přijetí květin mělo v Berijově pokřivené logice znamenat souhlas. Pokud zdrcená oběť odmítla, čekalo ji zatčení. Berijův zhýralý apetit neznal mezí a nezastavil se před ničím. Sváděl i vdané ženy a známé osobnosti a cynicky zneužíval lidské lásky i zoufalství.
Slavnou herečku Taťánu Okuňevskou nechal v roce 1948 nalákat do své dači pod záminkou, že má vystoupit před členy politbyra – ve skutečnosti ji čekal jen on sám. Když se zděsila, slíbil, že výměnou za její „vstřícnost“ nechá propustit jejího otce a babičku z vězení. Okuňevská ze strachu souhlasila, Berija ji brutálně znásilnil.
Netušila, že Berija celou dobu dobře ví, že její blízcí jsou už dávno po smrti – oba byli popraveni několik měsíců předtím. Herečka byla navíc záhy sama zatčena a odsouzena k samovazbě v gulagu, který s vypětím sil přežila. Podobně tragických příběhů byly desítky. Ženy, jež svolily ke schůzce výměnou za příslib pomoci vězněným příbuzným, zjistily, že naletěly prázdným slibům – a často skončily stejně špatně jako ty, které se vzepřely.
Tato temná stránka Berijova života zůstávala dlouho skryta. Teprve po jeho pádu v roce 1953 začaly na povrch vyplouvat konkrétní důkazy. V tajných archivech se našly seznamy stovek žen, které pro něj museli agenti zlákat – pečlivě je vedl jeho osobní strážce Sarkisov a před Berijovým zatčením je stihl ukrýt.
Během vyšetřování v roce 1953 pak právě Sarkisov tento seznam vyšetřovatelům odevzdal. Před zvláštním tribunálem zazněla svědectví přeživších žen i Berijových podřízených – v přímém přenosu se tak potvrdilo, že uprostřed Moskvy úřadoval sériový sexuální predátor, jenž zneužil a zničil bezpočet životů.
Pád a soud
Josif Stalin zemřel 5. března 1953. Berija, který v posledních dnech diktátorova života působil až podezřele pohotově a čile, se po jeho skonu ihned chopil iniciativy. Jakožto místopředseda vlády a dlouholetý šéf bezpečnosti nyní patřil do užšího vedení státu a začal spřádat plány, jak si ukrojit co největší díl moci.
Okamžitě sloučil ministerstvo vnitra s ministerstvem státní bezpečnosti a postavil se do čela nově vzniklého superrezortu, který kontroloval běžnou policii i tajné služby. Vydával energické rozkazy k reformám – najednou překvapivě liberálním. Navrhl částečně propustit politické vězně a skutečně záhy z gulagů vyšel na svobodu první zlomek nespravedlivě odsouzených.
Také rehabilitoval oběti dřívějších čistek uvnitř strany a bezpečnostních složek, například nechal z vyhnanství přivést a omilostnit manželku svého rivala Molotova. Zpočátku se zdálo, že Berija možná mění kurz – z krvavého strůjce teroru v umírněného reformátora.
Mnozí však za těmito kroky viděli spíše chladnou kalkulaci: Berija si chtěl získat sympatie veřejnosti i aparátníků, uvolnit společenské napětí po letech teroru a připravit si půdu pro svůj vlastní mocenský triumf.
Jeho kolegové ve vedení však brzy pocítili strach. Věděli příliš dobře, čeho je Berija schopen, a vidina Berijovy absolutní vlády v nich vyvolávala hrůzu. Nikita Chruščov, Georgij Malenkov, Vjačeslav Molotov a další straničtí veteráni uzavřeli tichou alianci s cílem předběhnout predátora dřív, než naplno rozevře drápy.
Rozhodli se udeřit rychle. Pod záminkou mimořádného zasedání předsednictva vylákali Beriju 26. června 1953 do Kremlu, kde už čekal předem připravený vojenský oddíl. Akce proběhla bleskově – Berija byl zaskočen a zadržen přímo na jednání politického vedení státu.
Následovaly měsíce výslechů v přísném utajení. Z kdysi nedotknutelného muže se stal vězeň, kterého při každém příchodu vyšetřovatele poléval studený pot. Vyšetřovatelé předvolali Berijovy někdejší pobočníky, strážce i oběti, aby vypověděli o jeho zločinech. Poprvé tak byly detailně zdokumentovány nejen jeho zrady a zneužití moci, ale i zvrácený soukromý život.
Plukovník Sarkisov předložil komisi svůj pečlivě vedený seznam stovek žen, které Berija znásilnil. Zazněla obvinění z vlastizrady, špionáže pro zahraničí, spiknutí proti straně a bezpočtu násilných činů. Lavrentij Berija, kdysi pyšný a tvrdý, teď před vyšetřovateli plačlivě zapíral, prosil o milost a na kolenou zapřísahal své někdejší soudruhy o slitování. Žádné však nepřišlo.
Koncem prosince 1953 proběhl utajený proces před zvláštním tribunálem vedeným maršálem Ivanem Koněvem. Soud se zdržel zbytečných formalit – Berijovi nebylo dovoleno se odvolat ani se řádně hájit. Rozsudek padl neprodleně: trest smrti zastřelením. Ještě v den vynesení verdiktu, 23. prosince 1953, byl Lavrentij Berija odveden do podzemní cely.
Kulka generála Pavla Batického ukončila život muže, který bez zaváhání zavraždil nesčetné jiných. Tělo bylo ihned spáleno a Berijův popel zahrabán k dalším neoznačeným ostatkům na Donském hřbitově v Moskvě. Jeho rodina – šokovaná manželka Nina a syn Sergo – byli vypovězeni do vyhnanství a veškerý majetek byl zabaven.
Odkaz hrůzy Po Berijově popravě se nová sovětská vláda postarala, aby jeho jméno zmizelo z veřejného prostoru. Z učebnic i novin se vytratily zmínky o někdejším mocnáři, ulice přejmenovány, fotografie retušovány.
A v samém srdci Moskvy dodnes stojí pastelově zbarvený dům s věžičkou – někdejší Berijova vila, dnes velvyslanectví Tuniska – kolem něhož místní chodí s nevolí. Říká se, že tam straší. A možná opravdu ano.
Začátkem 90. let totiž dělníci při výkopových pracích u tohoto domu odkryli mělký společný hrob. V zemi ležela změť lidských ostatků – lebky (dvě patřily dětem), pánevní kosti, hnáty – posypaná chlorovým vápnem, bez sebemenších stop po oděvech či rakvích. Pohřbené oběti byly nahé. Nikdo nepochyboval: jednalo se o němé svědectví Berijových zločinů, tajný hřbitov Stalinova pobočníka přímo pod okny jeho ložnice.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lavrentiy_Beria
https://www.the-independent.com/news/world/mass-grave-may-hold-beria-s-sex-victims-1453126.html
https://www.rbth.com/history/330633-lavrentiy-beria-stalin
https://inf.news/en/history/3b7ad78976afdd4cb426e1480132591f.html
https://www.britannica.com/biography/Lavrenty-Beria
https://spartacus-educational.com/RUSberia.htm
https://medium.com/lessons-from-history/one-of-the-most-feared-men-in-the-soviet-union-da5f434a1659
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1988-02-25-mn-45230-story.html
