Článek
Nancy Grace Augusta Wakeová se narodila 30. srpna 1912 ve Wellingtonu na Novém Zélandu. Byla nejmladší ze šesti dětí a brzy okusila, jak křehké může dětství být. Když jí byly dva roky, rodina se přestěhovala do Austrálie. Otec je záhy opustil a malá Nancy tak vyrůstala jen s matkou a sourozenci.
Odmalička byla divoká, nezkrotná povaha – a ve třinácti letech, po zhlédnutí filmu o exotickém životě v Evropě, začala snít svůj vlastní sen o svobodě. Ve svých šestnácti letech utekla z domova. Chtěla za každou cenu do světa a nic ji nemělo zastavit. Nejprve se vyučila zdravotní sestrou, ale cítila, že její ambice sahají dál.
Ve dvaceti letech se s pomocí malého dědictví od tety vydala přes oceán. Ocitla se v New Yorku a poté v Londýně, kde se uchytila jako novinářka. Počátkem 30. let působila v Evropě jako reportérka a na vlastní oči sledovala nástup nacismu. Roku 1933 vycestovala do Německa a dostala možnost osobně zpovídat nově jmenovaného německého kancléře jménem Adolf Hitler.
O dva roky později, ve Vídni, pak Nancy spatřila skutečnou tvář nacistické brutality: na ulicích viděla členy Hitlerových oddílů SA bičovat židovské obyvatele jen pro jejich původ. Tato scéna mladou žurnalistku hluboce otřásla a v srdci jí zasela rozhodný odpor vůči fašismu.
Od přepychu k odboji
Mladá Nancy zakotvila v kosmopolitní Paříži, kde si naplno užívala života. Byla krásná, společenská, s jiskřivýma očima a nakažlivou energií. V jednom pařížském salonu roku 1937 potkala pohledného francouzského podnikatele Henriho Fioccu. Zcela propadli jeden druhému. Henri pozval temperamentní Australanku k tanci – a už ji nepustil.
Po tříleté známosti, v roce 1939, se vzali a usadili se v luxusní vile na pobřeží u Marseille. Nancy bylo teprve osmadvacet a užívala si naprostého luxusu: přepychové večírky, šampaňské, róby od nejlepších návrhářů a po boku muž, který ji zbožňoval. V předvečer války patřila k nejšťastnějším ženám Evropy – jenže dějiny brzy rázně ukončily její sladký život.
V září 1939 vypukla druhá světová válka a do života Nancy a Henriho vstoupila temnota. Když v květnu 1940 nacisté vtrhli do Francie, idyla se zhroutila během pár týdnů. Mladá žena s ohnivým temperamentem nedokázala nečinně přihlížet. Zatímco mnoho příslušníků její společenské vrstvy volilo emigraci nebo pasivitu, Nancy se rozhodla jednat.
Přihlásila se jako dobrovolnice – nejprve řídila sanitku a svážela zraněné vojáky z bojiště. Ale to jí nestačilo. Po pádu Francie v létě 1940 se přes známost s jedním britským důstojníkem zapojila do tajné sítě odporu nazývané Pat O’Leary Line. Tato odbojová skupina, vedená belgickým lékařem Albertem Guérissem (krycí jméno „Pat O’Leary“), pomáhala britským a spojeneckým vojákům na útěku z okupované Francie – zejména sestřeleným pilotům – dostat se bezpečně přes Pyreneje do Španělska a odtud do Británie.
Nancy se ukázala jako výjimečně schopná kurýrka a organizátorka. Spolu s Henrim otevřeli dveře svého domova pronásledovaným – jejich marseillský byt se stal útočištěm pro uprchlé válečné zajatce, židovské uprchlíky a další, kteří prchali před nacisty. O Vánocích 1940 dokonce manželé Fioccovi uspořádali ve svém bytě štědrou večeři pro patnáct spojeneckých uprchlíků a odbojářů – u stolu seděl i kapitán Ian Garrow, zakladatel jedné z prvních únikových tras na jihu Francie.
Henri svou ženu miloval víc než vlastní bezpečnost: štědře financoval všechny její odbojové aktivity, ačkoli věděl, že tím denně riskují oba život. Nancy Wakeová se v té době stala pro O’Learyho skupinu nepostradatelnou spojkou. Díky ní se podařilo během zhruba tří let zachránit nejméně stovky spojeneckých vojáků – některé zdroje uvádějí dokonce číslo přes tisíc zachráněných lidí na útěku.
Gestapo na stopě „Bílé myši“
Odbojové činnosti Nancy Wakeové nemohly zůstat utajeny donekonečna. Koncem roku 1942 začalo Gestapo tušit, že tajemná tmavovlasá mladá žena, pohybující se po jihu Francie, je významnou figurou únikové sítě. V roce 1943 se stala doslova nejhledanější ženou v okupované Evropě.
Nacisté jí posměšně přidělili krycí jméno „Bílá myš“ – škůdce, kterého se nedaří odchytit. A aby motivovali své agenty, vypsali na ni odměnu pěti milionů franků, nejvyšší vypsanou částku za hlavu jakékoliv ženy té doby. Nancy však jako by měla výjimečný instinkt přežít. Gestapo pořádalo opakované zátahy, vyslýchalo desítky odbojářů, prohledávalo byty – ale Bílá myš jim vždy proklouzla.
Napínavé drama se odehrálo v létě 1943. Síť byla prozrazena zrádcem a Gestapo se přiblížilo. Nancy pochopila, že tentokrát jde do tuhého – a že musí okamžitě zmizet, pokud nechce ohrozit všechny kolem sebe. Henri se zdráhal ji nechat jít samotnou, ale ona byla tvrdohlavá. Naposledy ho políbila na rozloučenou a s příslibem brzkého shledání se vydala na útěk z okupované země. Netušila, že svého muže vidí naposledy.
S falešnými papíry a s odbojářským průvodcem se pokusila překročit Pyreneje do Španělska – jenže ani útěk z Francie nebyl jednoduchý. Nakonec, po čtyřicet sedm hodin trvajícím vyčerpávajícím pochodu přes skalnaté stezky, dosáhla svobody. Nancy Wakeová překonala Pyreneje a na podzim 1943 se ocitla na španělské straně – zbitá, hladová, ale živá.
Utíkala s vědomím, že Henri slíbil přijet za ní, jakmile bude moci – ale také s palčivou nejistotou, zda se mu vůbec podaří uniknout Gestapu. Netušila, že v téže době, kdy ona zdolávala poslední metry k hranici, její milovaný muž padl do spárů nacistů. Henriho Fioccu zatklo Gestapo a v celách ho začali krutě vyslýchat, aby vyzradil, kam Nancy utekla.
Mučili ho, lámali kosti – ale Henri mlčel. Nikdy svou ženu nezradil. Po dlouhých pěti měsících nelidského týrání byl Henri Fiocca na podzim roku 1943 popraven. Nancy se tuto zdrcující zprávu dozvěděla až po válce.
Zpátky do boje
Koncem roku 1943 dorazila Nancy Wakeová do Británie. Místo očekávaného klidu na ni čekalo nové poslání. Britská tajná služba pro zvláštní operace SOE (Special Operations Executive) zoufale potřebovala schopné agenty, kteří by podporovali odpor ve Francii před chystanou invazí spojenců.
A odvážná Australanka, plynně hovořící francouzsky a znalá domácího prostředí, byla ideální kandidátkou. V únoru 1944 Nancy vstoupila do výcvikového tábora SOE v hřebenech skotských hor. Naučila se zacházet s trhavinami, obsluhovat radiostanici, plížit se noční krajinou i tiše zabíjet strážné holýma rukama – dovednosti, jež brzy zúročí v akci.
Dne 29. dubna 1944 nastal její velký okamžik: za svitu měsíce nasedla v černé kombinéze do bombardéru RAF a seskočila padákem zpět do Francie. Přistála uprostřed lesů v hornaté oblasti Auvergne, necelých 300 km jižně od Paříže.
Wakeová dostala krycí jméno Madame Andrée a hodnost kapitána. Do okupované vlasti se vrátila ozbrojená a odhodlaná oplatit nepříteli každou utrženou ránu.
Francouzi si mysleli, že drobnou ženu brzy přemůžou kořalkou, jenže Nancy je jednoho po druhém strčila pod stůl. Pili calvados, víno, koňak – a ona je všechny přepila. Ráno se maquisardi probudili s těžkou kocovinou, zatímco Madame Andrée už organizovala další akci s jasnou hlavou.
Tímto svérázným způsobem si Nancy Wakeová získala autoritu a brzy jí Francouzi začali říkat „la patronne“ – šéfová. Do měsíce se stala vůdkyní celé odbojové organizace Maquis d’Auvergne. Pod její velení spadalo osmnáct skupin o celkovém počtu okolo sedmi až osmi tisíc ozbrojených mužů.
V širokém okolí nezpůsoboval Němcům nikdo větší potíže než „Madame Andrée“ a její Maquis. Následující týdny se Nancy Wakeová ocitla ve svém živlu. Konečně mohla střílet na Němce zblízka a oplácet všechnu tu bolest, kterou v sobě nosila.
Jak řekla po letech: „Podle mě je dobrý Němec jedině mrtvý Němec – a čím mrtvější, tím lepší. Zabila jsem jich spoustu a je mi jen líto, že jsem jich nezabila víc“. Na konci léta 1944 už bylo Němcům jasné, že válku ve Francii prohráli. Maquis d’Auvergne pod vedením Nancy Wakeové splnil svůj úkol – vázal na sebe obrovské síly nepřítele, které pak chyběly na frontě.
Po osvobození Paříže v srpnu 1944 začaly jednotky Wehrmachtu i SS ustupovat zpátky do Německa. Pro Bílou myš tím de facto skončila válka. Ještě než opustila Francii, zamířila do Marseille vypořádat osobní záležitosti. Tam ji ale čekalo bolestné prázdno: jejich kdysi honosný byt byl vykradený, nábytek rozkraden Gestapem a věci rozebrány cizími lidmi. Německé úřady během války zkonfiskovaly veškerý majetek Fioccových.
Nesnadný mír
Z Nancy Wakeové se po válce stala mezinárodní hrdinka. Spojenci se předháněli ve vyznamenáních: Britové, Američané i Francouzi jí udělili válečná vyznamenání. Přes všechnu slávu se však Nancy nedokázala radovat. V duši cítila prázdnotu. „Nikdy jsem se doopravdy nepřizpůsobila míru,“ přiznala otevřeně.
Po letech vzrušení a nebezpečí na frontě jí připadal běžný život nudný a bezcílný. Přijala práci na britské ambasádě v Paříži, ale sezení za stolem ji přivádělo k šílenství. Brzy dala výpověď a rozhodla se vrátit do rodné Austrálie, zkusit tam štěstí. Roku 1949 připlula do Sydney a s vervou sobě vlastní se vrhla do politiky.
Dvakrát kandidovala ve volbách za Liberální stranu, doufala, že jako válečná hrdinka promluví do veřejného života. Jenže narazila – v politice neuspěla ani v roce 1949, ani 1951. Mnohé to nepřekvapilo: Nancy nebyla stvořená pro intriky a kompromisy, říkala lidem do očí nepříjemné pravdy a odstrašovala i svým nespoutaným vystupováním.
Stále neklidná se v polovině 50. let vrátila do Evropy. Ještě pár let pracovala v britské zpravodajské službě, ale nakonec i s touto kariérou sekla. Osud jí dopřál ještě jednu pozdní lásku. V Paříži potkala bývalého britského stíhacího pilota Johna Forwarda.
Zamilovali se do sebe a v roce 1957 Nancy znovu stála před oltářem jako nevěsta. S Johnem se vrátila do Austrálie a strávili spolu klidnější léta. John Forward jí byl oporou až do své smrti v roce 1997.
Zůstala znovu sama, tentokrát již stará a unavená. Bylo jí 85 let a v prázdném domě v australském Port Macquarie ji přepadala hluboká tíseň a osamělost. Necítila se doma. V Austrálii jí po manželovi nic nezbylo a přátelé z odboje byli daleko – většinou ve Francii či Británii.
Roku 2001 padlo rozhodnutí: Nancy Wakeová se vrátila do Evropy natrvalo. Dne 7. srpna 2011 Nancy Grace Augusta Wakeová zemřela – tiše, ve spánku, v londýnské nemocnici. Bylo jí 98 let. Do posledních chvil si uchovala ostrý jazyk a nezlomného ducha. Sama si už za života určila ten nejlepší epitaf: „Až umřu, chci, aby můj popel rozprášili po kopcích, kde jsem bojovala po boku všech těch statečných mužů“.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nancy_Wake
https://spartacus-educational.com/SOEwake.htm
https://www.theguardian.com/world/2011/aug/08/nancy-wake-obituary
https://www.australiangeographic.com.au/news/2011/08/world-war-ii-heroine-the-white-mouse-dies/
https://ww2escapelines.co.uk/research/articles/nancy-wake/
https://www.hannahbyron.com/blog/nancy-wake-the-legendary-white-mouse
https://www.naa.gov.au/students-and-teachers/student-research-portal/learning-resource-themes/government-and-democracy/activism/second-world-war-heroine-nancy-wake
