Článek
Řím, rok 1493. Lukrécie Borgia a si právě bere prvního manžela – osmadvacetiletého šlechtice Giovanniho Sforzu. Není to láska, ale politický obchod: Lukrécie je dcera papeže Alexandra VI. (vlastním jménem Rodrigo Borgia) a sňatek má upevnit spojenectví mocného rodu Borgiů s vlivnými Sforzy na severu Itálie.
Rodrigo Borgia, původem Španěl, se roku 1492 stal papežem a své nemanželské děti bez skrupulí využívá jako nástroje ve svých mocenských plánech. Pro ambiciózního církevního otce je krásná dcera cennou mincí, již lze směnit za spojenectví a území. Lukrécie byla od dětství připravována na roli ozdoby dynastie.
Dostalo se jí vzdělání v latině, italštině, francouzštině, učila se hudbě i tanci. Současníci ji popisovali téměř nadpoeticky: dlouhé zlaté vlasy, líbezná dětská tvář, půvab, s jakým „kráčí po vzduchu“. Za nevinnou tváří se však skrývá osud ženy, jíž bylo odmala určeno stát se nástrojem v plánech mocných mužů.
Manželství s Giovannim Sforzou ale šťastné nebylo. Lukrécie vyrůstala v honosném prostředí Vatikánu, takže život v provinčním městě Pesaro po boku staršího muže pro ni byl trpkým procitnutím. Navíc se brzy změnily politické větry. Alexandr VI. už nepotřeboval spojence v Miláně. Naopak začal pokukovat po dohodě s Neapolským královstvím.
Třináctiletá Lukrécie se náhle stala přítěží – její manžel už rodině nebyl k užitku. Papež tedy zosnoval nevídaný krok: rozhodl se sňatek zrušit. Když Sforza pochopil, že ho tchán hodlá odstavit, uprchl z Říma v převleku. Alexander VI. poté požádal církevní soud o anulaci manželství s odůvodněním, že ženich je impotentní a manželství nikdy nenaplnili.
Byla to otevřená lež a veřejná potupa – Giovanni Sforza přece s předchozí manželkou počal potomka, ačkoliv dítě i matka při porodu zemřeli, což samotné jeho potenci dokazovalo.
Ponížený šlechtic reagoval šokujícím protiútokem: prohlásil, že ho papež obvinil z impotence jen proto, aby zakryl vlastní hřích – incestní poměr Lukrécie s otcem a bratrem Cesarem. Tato skandální pomluva, ničím nepodložená, se rozlétla Evropou a stala se prvním z mnoha mýtů, které budou Lukrécii pronásledovat po celý život.
V osidlech rodiny
Zatímco probíhalo zdlouhavé anulování sňatku, uchýlila se Lukrécie do římského kláštera. Klid za klášterními zdmi však netrval dlouho – nepřátelé Borgiů si začali špitat, že mladá žena je ve skutečnosti těhotná. Skutečně se v té době objevuje záhadné nemluvně Giovanni (zvané Infans Romanus), chlapec s nejasným původem.
Zmatky jen přiživily klepy, že novorozenec je Lukréciiným utajeným synem z incestu. Pravda je nejasná – historici se dodnes přou, zda šlo o levobočka papeže s neznámou milenkou, nebo o plod Lukréciina vztahu s jiným mužem. Každopádně, drby o „prostopášné papežově dceři“ nabírají na síle a Lukrécie si již začíná uvědomovat, jak těžké bude uniknout stínu vlastního příjmení.
Na jaře 1498 našli lidé v řece Tibeře dvě mrtvá těla – utopeného služebníka Petra (Pedro Calderon) a jednu z Lukréciiných dvorních dam. Šuškalo se, že právě Pedro Calderon byl Lukréciiným milencem a možným otcem onoho tajemného dítěte. Nikdy se neprokázalo, co se stalo.
Bratr Cesare je ovšem dodnes považován za strůjce této „nehody“ – možná ze žárlivosti, možná z chladné kalkulace odstranil muže, který mohl pošpinit čest rodiny. Takové byly metody Borgiů: nepohodlní lidé mizeli tiše v proudící vodě Tibery nebo končili s jedem v poháru vína. Ve dvaceti letech má Lukrécie za sebou skandální anulování prvního sňatku, pověsti zkažené ženy a snad i matky nelegitimního potomka.
Přesto na ni čeká další politický úkol. Alexandr VI. mezitím změnil aliance – spojil se s nepřáteli Sforzů a potřásl rukou s neapolským králem. Lukrécie je v červenci 1498 znovu provdána, tentokrát za dospívajícího Alfonse Aragonského, vévodu z Bisceglie, který je nemanželským synem neapolského krále.
Na svatbě v papežském paláci se za zavřenými dveřmi slaví, ale mladá nevěsta tentokrát necítí jen chladný kalkul – v Alfonsovi nachází zalíbení. Překvapivě se zdá, že z politického sňatku vykvetlo citové pouto. Alfonso má laskavou povahu a Lukrécie se do něj opravdu zamiluje. Dokonce se odváží postavit otci na odpor, když hájí Alfonsovu příbuznou v právním sporu – poprvé tak dává přednost vlastním citům před přáním rodu.
Štěstí však netrvá dlouho. Borgia nikdy nespí a přelétavá přízeň papeže je vrtkavá. Už roku 1499 se Alexandr VI. obrací k novému spojenci – Francii – a přestává potřebovat Neapol. Alfonso vycítí nebezpečí a na čas prchá z Říma. Když se vrátí po boku Lukrécie, stane se, čeho se obával: v červenci 1500 je na schodech baziliky sv. Petra přepaden neznámými vrahy a brutálně pobodán.
Útočníci bodají do hlavy a paží. Alfonso padá v kaluži krve. Přežije jen zázrakem a Lukrécie ho v Borgiovské věži osobně ošetřuje ve dne v noci. Neodvažuje se ani zamhouřit oka – tuší, že nedokončená práce láká vrahy zpět. A má pravdu: o pár týdnů později je Alfonso ve své posteli udušen neznámým vrahem, pravděpodobně služebníkem jejího bratra Cesara.
Její milovaný manžel umírá a dvacetiletá žena se rázem stává vdovou. Ztrácí muže, kterého milovala – a Borgiové získávají volné ruce k roztržce s neapolským králem. Evropa je pobouřena. Mrtvol kolem Lukrécie přibývá podezřele mnoho, až to budí dojem, že kde se objeví Borgia, tam kvete smrt.
Alfonso byl oblíbený a jeho násilná smrt vzbudila vlnu odporu. Pomlouvači ovšem viní nikoli vraha v pozadí (Cesara), ale opět Lukrécii: šeptá se, že to ona manžela otrávila, prý ze žárlivosti či kvůli rodinným zájmům. Fantazie jedovatých drbů pracuje na plné obrátky – tvrdí se, že Lukrécie nosila v prstenu skrytý jed a že manžela trávila pomalu, dávku po dávce.
V pamfletech té doby se objevuje tajemné slovo cantarella – údajný rodový jed Borgiů vonící po růžích, smrtící směs arzenu a fosforu, již prý Borgiové podávají svým obětem ve víně. Nic z toho se neprokáže, ale mýtu o Lukrécii-travičce to nebrání.bA tak už za života Lukrécie kolují Evropou dřevoryty zobrazující krásnou ženu, jak nabízí zlatý pohár plný jedu.
Vévodkyně Ferrarská
Po Alfonsově smrti zůstává Lukrécie naživu dítě – malý syn Rodriguillo, pojmenovaný po papeži. Borgiové však již plánují třetí sňatek, a tak mladá vdova nemá čas truchlit. Ještě v roce 1501 ji otec s bratrem provdávají potřetí – za Alfonse d’Este, dědice bohatého Ferrarského vévodství.
Tentokrát jde o spojenectví s mocným rodem Este, které má upevnit Cesarovu pozici v severní Itálii. Snoubenec zpočátku váhá – Borgiové mají příliš pochybnou pověst a nikdo nestojí o dceru proslulého traviče a zhýralce. Teprve vysoké věno 100 000 zlatých dukátů rod d’Este obměkčí. Pro dvacetiletou Lukrécii je to cesta z Říma: ví, že Ferrara znamená nový domov daleko od intrik Vatikánu.
Svatba se koná v lednu 1502 a odjíždí na sever s velkolepým průvodem. Synáčka Rodriga ale musí nechat v Římě – nová rodina jí nedovolí přivézt dítě, které není z rodu Este. Tímto rozhodnutím jí mimoděk utrhnou poslední kořínek, jímž ještě lpěla na bývalém životě. Malého syna už Lukrécie nikdy nespatří. Na ferrarském dvoře čeká Lukrécii překvapení: namísto opovržení nalézá postupně respekt a uznání.
Její manžel Alfonso d’Este se stává roku 1505 vévodou a z Lukrécie je vévodkyně Ferrarská, první dáma jednoho z nejskvostnějších renesančních dvorů. Borgia v ní stále koluje – Lukrécie je ctižádostivá a inteligentní, nyní však poprvé může své schopnosti uplatnit v pozitivním světle. Z okovů římské politiky se osvobodila a ukazuje svou pravou tvář schopné vladařky.
Na rozdíl od mnohých žen své doby se aktivně zapojuje do správy panství. Dvakrát dokonce vládne Ferrarou jako regentka během manželových vojenských výprav. Pečlivě spravuje finance, nakupuje a vylepšuje pozemky, podporuje obchod – její roční příjmy se díky tomu téměř zdvojnásobí. Mecenášstvím umění a dobročinností si získává srdce poddaných: zve na dvůr básníky, skladatele a učence, financuje chudé a pomáhá osiřelým dívkám opatřit věno do manželství.
Z kdysi obávané „papežovy dcery“ se v očích Ferrary stává vážená paní. Bouře však občas dorazí i do tohoto útočiště. V roce 1510 uvrhne nový papež Julius II. (úhlavní nepřítel Borgiů) na Ferraru interdikt a exkomunikuje Alfonse d’Este. Do města se neodvratně blíží válka. Lukrécie ale ani ve vypjaté chvíli neztrácí klid: zastupuje manžela v obraně města – přivítá francouzské spojenecké vojsko, zastaví vlastní klenoty do válečné pokladny a snaží se mírnit krveprolití.
Když vévoda nařídí mučení zajatců, Lukrécie z milosrdenství odmítne – nechce na rukou další krev. Tato gesta neuniknou pozornosti. Lidé oceňují její odvahu a laskavost, kronikáři ji začnou nazývat „perlou renesance“. Dokonce slavný básník Ludovico Ariosto jí věnuje verše plné obdivu: vyzdvihuje Lukréciinu krásu, ctnost a štědrost, „jež den ode dne vzrůstají jako strom zapouštějící kořeny v úrodné půdě“.
Život Lukrécie vzkvétá po boku Alfonse i v soukromí. Porodí mu celkem osm dětí – čtyři syny a čtyři dcery. Ne všechny se dožijí dospělosti, ale rod Borgiů díky ní zapustí v ferrarské půdě nové kořeny. Její syn Ercole II. d’Este se po otci stane vévodou a dcera Leonora prosluje jako hudebně nadaná řeholnice. Lukrécie však četnými těhotenstvími fyzicky trpěla.
Přibývající roky a zdravotní potíže ji unaví – kdysi zářivá kráska je ke konci dekády pouhým stínem mladé Lukrécie, šeptají dvořané. V nitru ji navíc sužuje starý žal: roku 1512 dorazí zpráva, že její prvorozený syn Rodriguillo, vyrůstající daleko v cizině, náhle zemřel. Lukrécie se pod tíhou zármutku uchýlí do kláštera, kde v tichosti oplakává další ztrátu. Od těch dob je stále zbožnější a zadumanější, jako by tušila, že se její život chýlí k závěru.
Poslední kapitola
Červen 1519. Na zámku Belriguardo u Ferrary doznívají poslední výkřiky dalšího porodu. Lukrécie právě přivedla na svět dcerku Isabelu Marii – své poslední dítě. Novorozeně je slabé a matka sama na tom není dobře. Několik dnů bojuje Lukrécie o život - horečka střídá mrazení, síly ji opouštějí. Po deseti dnech utrpení, 24. června 1519, Lukrécie tiše umírá. Je jí 39 let.
Podle svého přání je pochována v prostém františkánském hábitu v klášterní hrobce ve Ferraře. Ferrara upadá do smutku – její lidé oplakávají dobrotivou patronku, která se navzdory zkaženému jménu stala jejich milovanou vévodkyní.
Pověst „nejzkaženější ženy renesance“ Lukrécie Borgie přetrvala staletí. Pomohli jí k tomu i spisovatelé jako Victor Hugo či Alexandre Dumas, kteří v 19. století s gustem líčili Borgiovy zločiny a incesty. Dnes však historikové vidí za mýty skutečnou ženu. Lukrécie Borgia nebyla ani světec, ani ďábel – stala se obětí své doby, zneužívanou figurkou v cynické hře renesanční politiky.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lucrezia_Borgia
https://www.britannica.com/biography/Lucrezia-Borgia
https://www.historyextra.com/period/renaissance/lucrezia-borgia-reputation-adulteress-pope-alexander-vi/
https://dvojka.rozhlas.cz/lucrezia-borgia-aneb-kdyz-je-historie-nespravedliva-8726014?player=on
https://www.historyextra.com/period/renaissance/lucrezia-borgia-reputation-adulteress-pope-alexander-vi/
https://www.kdd.cz/index.php?page=zobrazeni-casopisu-zora&id=53796&o=11523
https://www.denik.cz/historie/lucrezia-borgia-pribeh.html
