Článek
Miloslav Ransdorf se narodil 15. února 1953 v Rakovníku, do rodiny, která brzy poznala jeho výjimečné nadání. Už jako chlapec hltal knihy. Tiché dítě s velkýma očima, které si raději četlo encyklopedii, než aby s ostatními kluky honil míč.
Vyrůstal v době, kdy komunistické Československo nepotlačovalo jen politické svobody, ale i volné myšlení. Možná právě proto se malý Miloslav upínal k vědění – knihy byly jeho únikem i zbraní.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval obor historie a filosofie. Tady našel svůj živelný svět idejí. Psal dizertace o renesanční politické teorii a husitské ideologii, ponořený do knih a archivů. Získal titul PhDr., později i vědeckou hodnost CSc. – v pouhých devětadvaceti letech.
Jeho spolužáci vzpomínají na mladíka s aktovkou plnou poznámek, který u zkoušek citoval latinské a řecké klasiky. Zajímal ho mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský, Marx i Che Guevara – později o nich napsal knihy. Celkem jich publikoval kolem pětadvaceti, zejména z filozofie, historie a sociologie. Už ve třiceti byl pro mnohé „chodící encyklopedií“.
Neméně výjimečný byl jeho talent lingvistický. Údajně ovládal na různé úrovni patnáct až dvacet jazyků. Angličtinu, němčinu, francouzštinu, ale i nizozemštinu, maďarštinu či finštinu – to vše nosil v hlavě. Ve volných chvílích si prý pro zábavu četl ve staré řečtině a hebrejštině.
Kdekdo si lámal hlavu, jak je možné takovou směsici ovládnout. Pro Ransdorfa to byl možná únik: jazyky mu otevíraly jiné reality, dálky, v nichž mohl zapomenout na šedivou normalizaci i vlastní samotu.
Koncem 80. let zakotvil v Prognostickém ústavu Československé akademie věd. Tam se potkal s dalšími mozky té doby – Václavem Klausem, Milošem Zemanem a dalšími, kteří později formovali polistopadovou éru. Tehdy ještě mladý vědec Ransdorf působil nenápadně.
Kolegové ale záhy zjistili, že v archivním badateli dřímá i politický glosátor. Když v Listopadu 1989 padl režim, neváhal a aktivně se zapojil do transformace komunistické strany.
Vstup do politiky
Po sametové revoluci stál Ransdorf u zrodu Demokratického fóra komunistů – reformní platformy, která chtěla proměnit skomírající KSČ v moderní levicovou stranu. Strana se přejmenovala na KSČM a Ransdorf patřil k jejím intelektuálním tvářím.
V roce 1990 se stal poslancem Federálního shromáždění za Komunistickou stranu Československa (na kandidátce komunistů tehdy úspěšně kandidoval v Praze) a v následujících letech zůstal věrný KSČM jako poslanec Parlamentu ČR. Od poloviny 90. let až do vstupu do Evropského parlamentu v roce 2004 byl dokonce místopředsedou KSČM.
V poslaneckých lavicích působil zprvu nesměle, ale rychle ukázal, že umí brilantně argumentovat. Jeho projevy bývaly protkány historickými exkurzy a filozofickými odbočkami. Někteří oponenti mu vyčítali odtrženost od reality – zatímco se řešily například rozpočty, Ransdorf hovořil o Marxově rukopise či husitské ideologii. Ale právě tím zaujal.
Patřil k hrstce komunistů, které i pravicoví poslanci respektovali pro znalosti a kultivovaný projev. „I když jsem s řadou jeho názorů nesouhlasil, respektoval jsem ho jako velmi vzdělaného člověka s širokým rozhledem,“ vzpomínal premiér Bohuslav Sobotka. Podobně i konzervativní europoslanec Jan Zahradil uznal, že Ransdorf byl „chytrý a vzdělaný, ač poněkud nepraktický člověk“. Tato slova – „poněkud nepraktický“ – se jako refrén vracela v hodnocení kolegů.
Ransdorfova nepraktičnost se projevovala i v běžném životě. V poslaneckém klubu KSČM mu říkali s nadsázkou profesor. Měl pověst samotáře s hlavou v oblacích. Během schůzí si často zapisoval poznámky do notýsku psaného drobným písmem nebo listoval dokumenty v několika jazycích najednou. Když se pak ujal slova, chrlil na své okolí fakta a letopočty. Jedni jej obdivovali, druzí se ušklíbali, že „mluví jako kniha“.
Ransdorf si z posměšků mnoho nedělal. Byl přesvědčený marxista, ale nikoli dogmatik – spíše věčný hledač souvislostí. Ve svých knihách a studiích se snažil „nově číst Marxe“, nacházet paralely mezi husitskou revolucí a moderní dobou, či obhajovat utopické myslitele. Jeho intelektuální záběr byl ohromný a straníčtí kolegové často nestíhali. „Měl tak velký rozhled, který mu moc lidí závidělo,“ přiznal předseda KSČM Vojtěch Filip.
Nicméně politika je řemeslo kompromisu a praktických činů. A tady začínal Ransdorfův vnitřní rozpor. Jeho „velký mozek“ – jak ho nazval jiný stranický kolega Jiří Dolejš – ho povyšoval nad dav. Jenže právě tím vyčníval a snadno se stával terčem. „Vyčníval z davu a tím, že vyčníval, tak se stával často terčem,“ řekl Dolejš trefně.
Evropská mise a první karamboly
Roku 2004 odchází Ransdorf do Bruselu jako zvolený europoslanec za KSČM. Pro muže jeho formátu to byla výzva: evropská politika, mezinárodní fórum, kde by mohl uplatnit své jazykové schopnosti i historický rozhled. Realita však byla jiná, než si možná maloval.
V Evropském parlamentu usedl v levicové frakci GUE/NGL po boku komunistů z Řecka, Španělska či třeba bývalých bojovníků IRA ze Severního Irska. Prostředí mnohojazyčných debat mu sice vyhovovalo – plynně přecházel z angličtiny do francouzštiny či polštiny, ale praktický vliv komunistického poslance z malé země byl mizivý.
Brusel se mu nestal domovem. Často působil unaveně, uzavřeně. Zasedání výborů a frakce ho zřejmě neuspokojovaly intelektuálně tak jako psaní knih. V kuloárech koloval příběh, jak Ransdorf na schůzi jedné komise vytáhl z aktovky svazek Aristotelových spisů v originále a začetl se, zatímco ostatní projednávali paragrafy.
Z domácího pohledu navíc bruselská kariéra Ransdorfa nepřinášela velké úspěchy, které by mohl prezentovat voličům. Zato průšvihy začaly přibývat. Média čím dál víc zajímaly jeho dopravní nehody – a nebylo jich málo.
Poprvé na sebe upoutal pozornost mimo politiku v červnu 2007: na přechodu v pražských Dejvicích svým vozem srazil 44letou ženu. Bylo odpoledne, on spěchal, a chodkyni zahlédl na poslední chvíli. Žena měla naštěstí jen lehčí zranění. Ransdorf se na místě omlouval a později prohlásil, že ponese plnou zodpovědnost.
Policie jej obvinila, ale poslanecká imunita komplikovala vyšetřování. Evropský parlament ho tehdy ke stíhání nevydal – argumentoval, že poslanec zrovna nebyl ve výkonu funkce. Ransdorf platil odškodné a věc jakž takž utichla.
Jenže v červenci 2008 se to stalo znovu, snad ještě hůř. V létě, za hustého deště, v pražské Karlovarské ulici opět na přechodu přehlédl postavu – mladou dívku. Náraz, výkřik, dívka s poraněnou hlavou zůstala ležet. Skončila v nemocnici, naštěstí se zotavila bez trvalých následků. Ransdorf opět neuhnul odpovědnosti: vysvětloval, že vinou lijáku byla viditelnost téměř nulová. I tentokrát se s obětí finančně vyrovnal.
Ale novináři už byli na pozoru. Začali si všímat, že „Ransdorf zase boural“. Během tří let tři nehody – dvě sražené chodkyně a jedno menší ťuknutí v dubnu 2010, když nedal přednost jinému autu. Třetí incident se obešel bez zranění, šlo jen o pomačkaný plech, ale reputace řidiče Ransdorfa byla na nule. On sám uznal, že „není za volantem příliš šikovný“, a dušoval se, že řízení omezí.
Pro bulvár se stal snadným terčem. Kdykoli pak nasedl do auta, sledovaly ho oči paparazziů. V lednu 2014 ho novináři přistihli, jak za jízdy v Praze telefonuje s mobilem u ucha. Titulky hlásaly něco o nenapravitelném hříšníku silnic. Ransdorf už věděl, že cokoli udělá špatně, média to rozmáznou. A bohužel nebyly to jen nehody, co mu komplikovalo život.
Stín dluhů a skandálů
V polovině svého bruselského angažmá se Ransdorf potýkal s dalším démonem – finančními problémy. Ačkoli jako europoslanec pobíral plat v řádu statisíců korun měsíčně, tížily ho staré dluhy. V roce 2012 prasklo, že na něj byla uvalena exekuce kvůli nesplaceným závazkům.
Vyšlo najevo, že už roku 2003 si půjčil 700 tisíc Kč od přítele na stavbu vily, ale peníze nevrátil. Věřitel ztratil trpělivost a po letech poslal na Ransdorfa exekutora. Zároveň jiný známý, kterému politik podepsal směnku na sedm miliónů, požádal soud o Ransdorfův úpadek – fakticky bankrot. Byla z toho veřejná ostuda: komunistický poslanec, kritik kapitalistů, a sám po uši v dluzích.
Ransdorf vysvětloval, že do dluhů spadl kvůli nákladným volebním kampaním. Skutečně se zdá, že peníze nerozhazoval pro luxus sebe sama – nejezdil v drahých autech (jeho vůz byl služební Škoda), nestavěl vily pro okázalost, spíš chtěl reprezentativní sídlo strany. Jenže finanční gramotnost nebyla jeho silná stránka. Dluhy se kupily.
V roce 2013 dokonce hrozilo, že o všechno přijde v dražbě: pod palcem exekutorů byla jeho vila i byt v pražských Záběhlicích. Na poslední chvíli sehnal peníze – část si znovu půjčil a část získal prodejem zmíněného bytu své dlouholeté asistentce.
Jenže to byl jen dočasný klid. Ransdorf nikdy nezveřejnil, kolik si vlastně napůjčoval a komu všemu dluží. Nadále nad ním visela pověst dlužníka, kterého musela „zachraňovat partaj“. Pro KSČM to byla trapná situace – jejich přední politik a takové ostudy. Před eurovolbami 2014 dokonce Ransdorfa kvůli těmto problémům odsunuli na kandidátce z původně zamýšleného prvního místa až na místo čtvrté. Voliči ho sice kroužkováním dostali do Evropského parlamentu znovu, ale vnitrostranicky jeho kredit klesal.
Série nepříznivých epizod tím neskončila. V roce 2011 se českými médii mihlo video, jak Miloslav Ransdorf spí během projevu kolegy v plénu Evropského parlamentu. Televize opakovaly záběr podřimujícího politika – pro mnohé symbol toho, že čeští europoslanci v Bruselu „spí“ a nic nedělají. Ransdorf se bránil, že to bylo vytržené z kontextu, prý jen zavřel na moment oči během dlouhé schůze. Ale posměch už běžel světem internetu.
Ještě horší bylo, když jej v roce 2013 před budovou parlamentu konfrontoval nizozemský reportér s kamerou. Obvinil Ransdorfa, že údajně zneužívá poslanecké náhrady – že prý chodí do parlamentu jen na pár minut podepsat prezenční listinu, aby získal denní diety 300 €. Ransdorf v záběru odstrčil mikrofon a odmítl odpovědět.
Záběry, jak utíká před novinářem do auta, oběhly evropská média. Přidal se k ostatním tzv. „spáčům“, které tato investigace odhalila. Doma v Česku toho samozřejmě využila televize i bulvár – Ransdorf byl líčen jako nenasytný komunista, který bere diety za nic.
On to později rozhořčeně popřel: „Ten den jsem cestoval devět hodin na odpolední konferenci o perspektivách levice. Pracoval jsem v kanceláři a až v půl sedmé večer jsem se šel zapsat na listinu, když se na mě vrhli novináři,“ hájil se. Dokonce si stěžoval vedení europarlamentu na dotyčného reportéra. Jenže reputační škoda už byla napáchána.
Další drobné kauzy následovaly – například spor v Muzeu dělnického hnutí, kdy ho ředitelka obvinila, že usiluje o „vytunelování“ muzea pro stranické účely. Nebo jeho žaloba na televizi Nova za očerňující reportáže. Všechny tyto rány – dopravní, finanční, mediální – se sčítaly.
Ransdorf stále pracoval, psal, jezdil na besedy s občany, ale na jeho bedrech ležel čím dál větší psychický tlak. Z uznávaného intelektuála se v očích veřejnosti stával spíš „průšvihář“, jak ho nazvala jedna média.
Švýcarská past
Na přelomu roku 2015 se Ransdorf zapletl do aféry, která předznamenala jeho konec. Vypadalo to zprvu jako špionážní román nebo přinejmenším spletitý thriller o ukrytém pokladu. V listopadu 2015 se mu ozvali tři známí ze Slovenska s tím, že potřebují pomoct zprostředkovat komunikaci s jednou švýcarskou bankou.
Šlo o velké peníze, údajné dědictví českého občana po bohaté Švýcarce, které zůstalo zablokované na účtu v Zürcher Kantonalbank. Majitel účtu – tajemný „V. H.“ – prý nemohl s bankou hnout, a tak požádal o pomoc právě českého europoslance.
Ransdorf, možná polichocen svou důležitostí, souhlasil. Zřejmě netušil, do jak riskantní hry vstupuje. Onen V. H. nebyl nikdo jiný než Vladimír Huněk, už dříve trestaný podvodník. A ti tři Slováci? Jeden z nich, Peter Guzmický, bývalý starosta obce na Slovensku, byl manažerem Huňka a celou akci zosnoval.
3. prosince 2015 přijel Ransdorf s trojicí kompliců do Curychu. Vybaven plnou mocí od Huňka vešel do banky a pokusil se otevřít komunikaci – jak to sám nazval – ohledně konta se stovkami milionů eur. Jenže bankovní úředníci zpozorněli. Dokumenty, které předložili, měly nejasnosti – například špatné datum narození majitele účtu.
Transakci odmítli provést a přivolali policii. Ransdorf a jeho tři společníci byli na místě zatčeni švýcarskou policií pro podezření z pokusu o podvod. Devět a půl miliardy korun – takovou hodnotu mělo 350 milionů € na účtu, o které se pokusili. Zpráva okamžitě proběhla světem. Český europoslanec zadržen při pokusu vybrat stamilióny na falešné doklady. Vypadalo to jako scéna z gangsterky – komunista a miliardy v bance! Média šílela, spekulace bujely.
Ransdorf strávil dva dny v cele, vyslýchán a podezříván. Jeho poslanecká imunita mu nebyla nic platná – ve Švýcarsku neplatila. 5. prosince ho s dvěma Slováky propustili, jen hlavní organizátor Guzmický zůstal ve vazbě.
Ransdorf se okamžitě vrátil autem do Česka, vyhýbal se novinářům a vydal tiskové prohlášení. V něm trval na své verzi: žádný účet jsem neměl, o výběr peněz mi nešlo. Prý byl nalákán do pasti – měl jen zprostředkovat jednání mezi mlčící bankou a ochrnutým českým důchodcem (tím Huňkem), který údajně zdědil ohromné peníze a chtěl je věnovat na humanitární účely.
Tvrdil, že netušil, jak mocný je švýcarský bankovní sektor, a že se stal obětí provokace kvůli své politické aktivitě. Stěžoval si také, že ve vazbě mu odepřeli inzulin a léky na vysoký tlak – Ransdorf byl totiž diabetik a hypertonik.
KSČM se za svého europoslance zpočátku postavila: stačilo jim jeho vysvětlení a pár dokumentů, které předložil. Ale veřejné mínění bylo nemilosrdné. Posměšné koláže, titulky jako „Ransdorf a švýcarské konto“ nebo dokonce narážky na tunel století – to vše dopadalo na už tak unaveného muže.
Ransdorf chodil na výslechy i doma v Česku, česká policie začala s těmi švýcarskými spolupracovat na prověřování celé podivné historky.
Blížily se Vánoce 2015. Místo klidu a rodinné pohody zažíval Ransdorf nejhorší období svého života. Přátelé později vzpomínali, že byl pod obrovským tlakem, zlomený a vyčerpaný. Sám ještě v lednu opakoval novinářům, že „někomu šlápl na kuří oko“ a proto to na něj nastražili. Chtěl očistit své jméno, chystal další důkazy. Jenže to už nestihl.
V pátek 22. ledna 2016 kolem poledne nachází manželka Vlasta Ransdorfová svého muže doma v bezvědomí. Přivolaná záchranka ho odváží do pražského IKEMu, specializované nemocnice na kardiovaskulární choroby. Tam lékaři konstatují masivní mozkovou mrtvici (cévní příhodu). Navzdory veškeré péči Miloslav Ransdorf téhož dne umírá. Bylo mu 62 let.
Zpráva o jeho náhlé smrti šokuje veřejnost. Ještě před měsícem plnil titulky kvůli švýcarské kauze, a teď… Konec. Premiér Sobotka i další politici napříč spektrem vyjadřují lítost a uznání: připomínají Ransdorfovu inteligenci a vzdělání. I ti, kdo s ním tvrdě polemizovali, teď říkají, že to byl „kolega, chytrý a stál si za svým“.
Jen rodina ví své. Pohřeb Miloslava Ransdorfa se koná 29. ledna 2016 ve strašnickém krematoriu. Dorazí na čtyři stovky lidí – politici, přátelé, i běžní občané, kterým imponoval jeho idealismus. Smuteční síní zní Dvořákovo Requiem. A pak vystoupí drobná žena s rázným pohledem – Vlasta Ransdorfová.
Její řeč všem vyrazí dech. Místo běžné pietní chvály pronáší otevřenou výčitku směrem k těm, které viní za manželovy strasti. „Nikdy bych nežádala o finanční pomoc, kdybys ve prospěch strany neožebračil vlastní rodinu,“ pronesla ke svému zesnulému muži. Přímo tak obvinila vedení KSČM, že Ransdorfa využívalo – že za jeho mnohamilionové dluhy mohou i stranické kampaně a úkoly, jimž obětoval rodinné finance.
V jejích slovech zazněl smutek i hněv: „Neměl jsi instinkt na lidi, kterými ses obklopil,“ vyčítá mu, že si nedal pozor na pochybné přátele a poradce. Ransdorfová tím nepřímo pojmenovala tragédii jeho života – geniální intelekt, ale zoufale naivní v praktičnosti a výběru lidí kolem sebe.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Ransdorf
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-europoslanec-miloslav-ransdorf-121104
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-ozebracil-jsi-rodinu-kvuli-strane-vycetla-ransdorfovi-na-pohrbu-jeho-zena-339903
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pravda-o-ransdorfovi-police-ma-dukazy-ze-naletel-na-padelane-dokumenty-86867
https://www.respekt.cz/tydenik/2015/51/ransdorfovy-patalie
https://www.youtube.com/watch?v=LPLIWVhGr6k
