Článek
Narodil se v zapadlé obci Letňany na okraji Prahy roku 1904, do rodiny chudého zedníka. Když mu byly čtyři roky, zemřela mu maminka na tuberkulózu. Malého Tondu pak vychovávala teta a rodina živořila v prostých poměrech.
Brzy poznal bídu, ale také vůni malty z otcovy práce a sílu víry – rodina byla věřící, ovšem on sám později z církve vystoupil. Klidný, uzavřený kluk, který se raději díval do země než lidem do očí. Vyučil se strojním zámečníkem a nastoupil jako dělník v pražských Vysočanech.
V šestnácti letech vstoupil do dělnické tělocvičné jednoty a cvičil na hřišti sokolské sestavy. A v sedmnácti – psal se rok 1921 – už stál u zrodu nové, radikální strany: KSČ. Syn chudého zedníka se nadchl ideály komunismu, který sliboval světlé zítřky pro obyčejné lidi.
Nejdřív stoupal pomalu. Komunisté byli v meziválečném Československu spíše okrajová síla. Mladý Antonín vylepoval plakáty, mluvil na schůzích v periferních hostincích a učil se politice od zkušenějších. Obyčejná tvář v davu nadšených revolucionářů.
Až koncem 30. let získal svůj první plat jako stranický funkcionář – stal se krajským tajemníkem strany na Hodonínsku. Jenže pak přišla Mnichovská dohoda, rozpad republiky a zákaz komunistické strany. Novotný se musel vrátit k ponku do továrny. Když vypukla válka, neváhal a zapojil se do ilegálního odboje.
Riziko bylo obrovské a on to věděl. V dubnu 1941 prodělal v práci vážný úraz, přesto dál podporoval odbojové buňky. Nakonec ho udali. Gestapo mladého dělníka zatklo a poslalo do koncentračního tábora Mauthausen. Strávil tam čtyři nekonečné roky. Viděl umírat stovky spoluvězňů. Sám přežil jen o vlásek. Vyhublý stín člověka se v roce 1945 vrací domů jako živý důkaz nacistické krutosti – ale také jako zarputilý komunista. Jeho víra v rudou hvězdu zůstala nezlomena.
Věrný straník
Po osvobození se rodí nový Antonín Novotný. Uznávaný hrdina, politický vězeň. Okamžitě se vrací k stranické práci – teď už jako důležitý muž. Na kluka z Letňan čeká strmý vzestup. Praha, sekretariát ÚV KSČ, důvěra nejvyšších. Z přítmí ilegality se ocitá v záři stranických sálů.
A není to žádný řečnický virtuóz s vysokým vzděláním – právě naopak. Novotný je nemluvný, poněkud neohrabaný v projevu, slova polyká a cizí pojmy komolí. Ale má jiné přednosti. Je loajální, pilný a nenápadný. Neintrikuje, věrně plní pokyny shora. Klement Gottwald si ho oblíbil – takového člověka potřebuje.
Už v únoru 1948, při převzetí moci komunisty, patří Novotný jako pražský funkcionář k důležitým figurám puče. V ulicích Prahy burcují dělnické milice a on v zákulisí spolurozhoduje, kdo přijde o místo a kdo půjde před soud. Možná tehdy poprvé pocítil skutečnou moc – a zalíbila se mu.
Následují temná padesátá léta. Novotný rychle šplhá vzhůru v hierarchii strany, zatímco republiku zachvacuje vlna stalinistického teroru. Novotný nezaváhal. Byl členem užšího vedení KSČ a věrným vykonavatelem politiky Gottwalda a Slánského – dokud se role neobrátily.
Když v roce 1951 propukly čistky, generální tajemník Rudolf Slánský se chystal Novotného odstavit. Jenže nakonec byl sám Slánský zatčen jako zrádce a v monstrprocesu odsouzen k smrti. Novotný u toho nechyběl. Ne snad v soudní síni, ale na stranických poradách horlivě přitakával perzekuci domnělých zrádců.
Podle svědectví tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka Novotný těm vykonstruovaným procesům přímo fandil. A nejen procesu se Slánským – také likvidaci slovenských buržoazních nacionalistů, kde byl odsouzen například Gustáv Husák, nebo čistek mezi sociálními demokraty. Novotný tehdy nesl přímou spoluvinu na smrti nevinných.
Ale jeho vliv rostl. Osvědčil se jako spolehlivý byrokrat revoluce. V září 1953, půl roku po smrti Gottwalda, byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ, tedy nejmocnějším mužem strany. Moc v zemi se soustředila do jeho rukou.
Soudruh prezident
Listopad 1957. Zemřel Antonín Zápotocký, dosavadní prezident. Ve vládních kuloárech se chystá volba jeho nástupce. Favoritem je premiér Viliam Široký – tisknou se už jeho prezidentské portréty. Avšak v Moskvě rozhodli jinak.
Sovětský vůdce Nikita Chruščov si přeje za prezidenta Novotného. A tak českoslovenští soudruzi poslušně zdvihnou ruce a jednomyslně zvolí Tondu hlavou státu. Šestý prezident Československa, třetí komunistický – a první, který zároveň šéfuje straně i státu.
Okamžitě po nástupu do funkce dává najevo svůj styl: nechává se oslovovat „soudruhu prezidente“ a demonstrativně si snižuje plat. Chce působit skromně, lidově. Ostatně skromnost má v krvi – přišel přece z chudých poměrů a luxus si nepotrpí. Nastěhuje se do vládní vily po prvorepublikovém bankéři Jaroslavu Preissovi, ale v jídelníčku preferuje obyčejný guláš a pivo. Ve volném čase nejraději s partou starých přátel mastí mariáš, a to klidně i v prezidentské rezidenci na zámku Orlík. Prostý muž na Hradě. Anebo se to tak aspoň zdá.
Ve skutečnosti Novotný nikdy nepřestal být především stranickým funkcionářem. Prezidentství pro něj byla spíš čestná role – skutečnou moc vykonával jako první tajemník strany. Pondělky, středy, pátky v kanceláři prezidenta, zbytek týdne v útrobách stranického aparátu. Stát řídí partaj a Novotný v tom umí chodit.
Dlouho se mu daří balancovat mezi různými křídly KSČ i lavírovat vůči Moskvě. K Chruščovovi má vřelý vztah, je to jeho člověk ve střední Evropě. A v zemi mezitím doznívají poslední záchvěvy stalinismu. Ještě v dubnu 1954 je na doživotí odsouzen Gustáv Husák coby „buržoazní nacionalista“, ale poprav už ubylo.
Novotný se pokouší zemi stabilizovat. Politických vězňů jsou tisíce a lidé žijí v strachu, přesto se poměry proti začátku 50. let přece jen mírní. Sám Novotný však zůstává dogmatický komunista. K odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu v Moskvě se staví opatrně. Spíš přehlíží než přiznává chyby minulosti.
A přece roku 1960 překvapí: slavnostně oznamuje, že socialismus v Československu byl úspěšně vybudován. Nechá do ústavy zanést nový název státu – Československá socialistická republika – a zdůrazňuje vedoucí úlohu KSČ.
Jako symbolickou tečku vyhlašuje v květnu 1960 rozsáhlou amnestii, po níž se na svobodu dostává většina politických vězňů odsouzených v padesátých letech. Tisíce lidí vycházejí z jáchymovských a leopoldovských bran na denní světlo. Slzy štěstí na perónech, rodiny se shledávají. Pro režim je to snadné gesto: odsouzenci byli potrestání a většina z nich beztak zničená na těle i duchu.
Režim se nadechne do nové dekády. Šedesátá léta – to je paradoxní éra „soudruha Tondy“. Politicky zůstává nehybný, ale ve společnosti to vře novotou. Zprvu nepatrně, pak čím dál hlasitěji. Na scénu přichází mladší generace, která nezažila první republiku ani válku, zato chce moderní život a svobodu projevu.
Ekonomika začne skřípat – třetí pětiletka se hroutí, plánované hospodářství naráží na své limity. Roku 1963 musí Novotný odvolat zkostnatělého premiéra Viliama Širokého a dosadit pragmatičtější kádry. Reformní ekonom Ota Šik prosazuje odvážné změny, trochu trhu do socialistického systému.
A světe div se, Novotný to schválí. Ne snad nadšeně – ale nemá na výběr, země je ve stagnaci. Poprvé couvá ze svých dogmat. Povoluje také uzdu kultuře. Spisovatelé, filmaři, výtvarníci – ti všichni najednou zkouší, kam až můžou zajít. Na jevišti malých divadel se hrají satirické hry, v kinech běží nový film Bílá paní s ostrou společenskou ironií. Literární noviny tisknou odvážné články. Lidé poprvé slyší jména západních filozofů a diskutují o smyslu socialismu.
Novotný to sleduje s nevolí. Je to muž staré školy. Osobně neholduje intelektuálním debatám – mezi profesory a studenty se cítí nesvůj a méněcenný. Nemá patřičné vzdělání a hlubší vize. Kdysi se tím dokonce trápil: držel hlavu v dlaních a stěžoval si své neteři, že na tu funkci nestačí.
Možná právě proto navenek vystupuje povýšeně a přezíravě vůči inteligenci. Ti studenti a umělci – co si to dovolují zpochybňovat vedení strany? V létě 1967 už má dost jejich drzosti. Zavelí k tvrdšímu kurzu. Zakáže promítání Bílé paní, jediným rozhodnutím zruší oblíbené Literární noviny. Místo moderního dialogu nabízí staronový bič cenzury.
Jenže změny zašly už příliš daleko. Mladí lidé chtějí dýchat, ne pochodovat v sevřených šicích. Koncem října 1967 dojde k incidentu na strahovských kolejích – vypadne elektrika a rozzuření studenti vyběhnou do ulic s transparenty. „Chceme světlo!“ skandují, ale nemyslí tím jen žárovky. Je to protest proti tápající moci.
Novotný nečekaně přijíždí přímo na Strahov a snaží se s mladými diskutovat. Jenže brzy je jasné, že si nerozumí ani v nejmenším. Jeden z protestujících dokonce cituje Masaryka.
Schůzka končí fiaskem. Studenti se mu vysmáli. A nejen oni: Novotného rétorický styl začíná být pro veřejnost zdrojem nevěřícného pobavení. Když v živém televizním vstupu hovoří spatra, nesrozumitelně polyká koncovky a komolí i docela běžná cizí slova, lidé se u obrazovek jen pochechtávají. Jízlivé anekdoty o nevzdělaném papaláši, který se na svůj post zjevně nehodí, pak volně kolují po hospodách i tramvajích.
Z někdejšího budovatele kultu osobnosti je rázem terč lidového humoru. Přezdívka „Fešák Tony“ – původně odkaz na povídačku, že ho prý na zasedání OSN vyhlásili nejpohlednějším státníkem – dostává vtipný, možná až hořký podtón.
Pád „Tondy“
Uvnitř komunistické strany už to proti Novotnému taky vře. Kdysi nepostradatelný soudruh, teď přítěž. Překáží další cestě, brání skutečným reformám. Jeho někdejší spojenci se od něj odvracejí. Radikální stalinisté jako Vasil Biľak či Alois Indra ho kritizují za měkkost. Reformátoři okolo Oty Šika a Zdeňka Mlynáře naopak za jeho zkostnatělost.
Nečekaná aliance odpůrců se rozhodne: musí pryč. Na podzim 1967 roste v zákulisí tlak na svolání mimořádného sjezdu, kde by ho odstavili. Novotný tuší nebezpečí a chystá lest. Pozve do Prahy Leonida Brežněva, nového šéfa Kremlu, v naději, že zastraší kritiky.
Brežněv přijíždí v prosinci. Ale místo jasné podpory roztěkaně mlží. Sovětské vedení už nemá v Novotného důvěru – není dost schopný zvládnout krizi. Z Kremlu zazní neurčité: Udělejte si pořádek sami. To je pro mnohé signál k akci.
Na počátku ledna 1968 zasedá Ústřední výbor KSČ. Jednání je dramatické. Do řečnické tribuny se nečekaně energicky opře Alexander Dubček, dosavadní krajský tajemník na Slovensku. Otevřeně napadne, že jedna osoba nemá držet dvě nejvyšší funkce naráz. To míří přímo na Novotného.
V sále to zašumí. Dubček, jinak mírný člověk, se osmělil. A Novotný pochopí: tohle je konec. Zkouší ještě manévr – navrhne sám oddělení funkcí a prohlašuje, že on by samozřejmě setrval jen jako prezident. A prvním tajemníkem že by se mohl stát třeba právě Dubček, jeho údajný oblíbenec. Je to zoufalý pokus zachránit si aspoň jednu židli.
Delegáti souhlasí s kompromisem: 5. ledna 1968 volí Dubčeka novým lídrem strany. Antonín Novotný tím ztrácí svůj rozhodující mocenský post. Zůstává mu pouze prezidentská funkce – prozatím.
Jenže venku mezitím vypuklo to, čemu se brzy začne říkat Pražské jaro. Dubčekův nástup odšpuntoval obrovskou společenskou euforii. Tisíce lidí najednou svobodně dýchají. V novinách přestává cenzura, na ulicích se diskutuje do noci.
A mezi jásajícími davy není pro Antonína Novotného místo. Stává se symbolem starých pořádků – ztělesněním byrokratické zvůle 50. let, strnulosti let šedesátých. Tisk, ještě nedávno tak servilní, do něj tepe. „Odstoupit!“ žádají nejen studenti a umělci, ale už i dělníci v továrnách.
Dne 22. března 1968 abdikuje na funkci prezidenta. Odchází tiše, bez fanfár. Ještě pár týdnů tomu nemůže uvěřit – ale na květnovém zasedání ÚV je odvolán ze všech zbylých funkcí a později vyloučen i ze strany, kterou kdysi pomáhal zakládat. Jeho svět se zhroutil. V zemi opojené svobodou si na něj skoro nikdo ani nevzpomene.
Zapomnění
Novotný se stáhne do ústraní. Nekomentuje, nepíše paměti, nedává rozhovory. Co by také říkal? Že ho zradili? Že celý život věrně sloužil straně a Sovětskému svazu, a nakonec se ho zbavili jako nepotřebné staré harampádí? Možná to tak cítí. Navenek však mlčí.
Pro reformisty byl utlačovatel, pro normalizátory nespolehlivý slaboch. Nadřízený i nástupce Gustáv Husák ho po návratu k moci ignoruje. Až v roce 1971 komunisté potichu vrátí Novotnému stranickou legitimaci – gesto z milosti, které mu nijak nepomůže. Do politiky se už nevrátí.
Začátkem 70. let se v Praze objeví odznáčky s nápisem Sorry, Tony! – nosí je provokativně někteří mladí, co tím chtějí říct, že vedle tuhé Husákovy normalizace nevypadá éra „Fešáka Tonyho“ zase tak zle. Trochu zvrácená forma nostalgie.
Novotný se o tom možná ani nedozví. Dožívá stranou zájmu. Čeká – snad na rehabilitaci ze strany Moskvy, jak šeptají zlomyslní jazykové. Marně. Sověti ho odepsali a doma je personou non grata. Na sklonku ledna 1975 dostane Novotný těžký infarkt.
Umírá, je mu sedmdesát. Stranický tisk otiskne chladnou zprávu, připomene jen, že to byl zakládající člen KSČ. Poslední rozloučení je odbyto ve Strašnickém krematoriu bez okázalostí. Žádné státní pocty, žádné davy na ulicích.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Novotn%C3%BD
https://www.seznamzpravy.cz/tag/antonin-novotny-78085
https://www.krajskelisty.cz/praha/27164-nejpohlednejsi-prezident-sveta-mel-talent-vekslaka-che-guevarovi-sehnal-chalupu-cisari-etiopie-stolbu-krali-kambodze-skolu-pro-syna-vudci-indonesie-zenu-svet-tomase-koloce.htm
https://www.echo24.cz/a/HJieE/zpravy-domov-rusko-tanky-antonin-novotny-vyroci-nejhezci-prezident
https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/antonin-novotny
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/nejkrasnejsi-prezident-208166
