Článek
Jmenuje se Oskar Dirlewanger. Píše se srpen 1944 a Varšavou zmítá povstání proti nacistické okupaci. Dirlewangerova trestná jednotka právě „čistí“ čtvrť Wola – vyvražďuje každého, kdo jí padne do rukou, bez ohledu na věk či vinu. Během pouhých dvou dnů jeho muži povraždí přes třicet tisíc lidí – převážně civilistů.
Oskar Dirlewanger nebyl žádný elitní důstojník ani fanatický ideolog. Ještě pár let předtím byl na okraji společnosti, v německém vězení coby usvědčený zločinec. Narodil se v roce 1895 a jako mladík bojoval v první světové válce, kde utržil šest zranění a zasloužil si Železný kříž. Válka v něm probudila zálibu v násilí – a snad i potřebu krutosti, kterou už nedokázal ukojit v mírovém životě.
Po návratu do rozvráceného Německa se nedokázal zařadit do běžného života. Zuřivost v sobě vybíjel dál: přidal se k poválečným polovojenským oddílům Freikorps a účastnil se potlačování levicových povstání v Porúří a Sasku. V roce 1923 vstoupil do tehdy začínající nacistické strany. Doktorát z politických věd, který mezitím získal, mu nezabránil ve výtržnostech – do konfliktu se zákonem se dostal hned několikrát.
Už tehdy měl pověst nebezpečného člověka. Policejní spis ho popisoval jako „duševně nevyrovnaného, násilnického fanatika a alkoholika, který pod vlivem drog propadá záchvatům zuřivosti“. Dirlewanger střídal zaměstnání i města, nějaký čas dokonce vedl textilní továrnu – ale jeho démoni ho provázeli všude.
V roce 1934 překročil hranici i pro tehdejší společnost: byl usvědčen ze svedení a znásilnění čtrnáctileté dívky, členky nacistické dívčí organizace. Podnapilý Dirlewanger dítě zneužil, načež ukradl vládní auto a způsobil nehodu. Soud ho poslal na dva roky do vězení. Nacistická strana ho potupně vyloučila ze svých řad a připravila ho o hodnosti, vyznamenání i akademický titul.
Po propuštění spáchal další delikty a ocitl se dokonce v koncentračním táboře pro sexuální násilníky. Z Dirlewangera se stal vyvrhel, kterého by většina lidí nejraději navždy odstranila ze slušné společnosti. On se ale ještě nehodlal vzdát bojů. Aby unikl svému stínu, přihlásil se jako dobrovolník do španělské občanské války.
V řadách jednotek generála Franka bojoval s nasazením sobě vlastním. Byl několikrát zraněn, získal nová vyznamenání a díky prolité krvi se dočkal i politické rehabilitace. Když se roku 1939 vrátil do Německa, nacisté už chystali invazi do Polska. Dirlewanger ucítil příležitost vrátit se do hry – tentokrát oficiálně, v černé uniformě s lebkou na výložkách.
Ještě v létě 1939 osobně napsal Heinrichu Himmlerovi a žádal přijetí do jednotek SS. Zpočátku neuspěl. Jeho kriminální minulost byla i pro elitu SS příliš odpudivá. Dirlewanger se ale mohl spolehnout na vlivné přátele.
Jedním z nich byl Gottlob Berger, vysoce postavený důstojník SS a blízký spolupracovník samotného Himmlera. Berger připomněl říšskému vůdci SS svého starého druha Dirlewangera a předestřel mu odvážný nápad. Navrhl pověřit Dirlewangera výcvikem zvláštní protipartyzánské jednotky složené z odsouzených pytláků. Himmler, který zoufale sháněl „tvrdé muže“ pro špinavou práci na Východě, souhlasil.
V červnu 1940 tak byl Oskar Dirlewanger omilostněn a přijat do Waffen-SS s hodností nadporučíka. Netrvalo dlouho a u Oranienburgu vznikl zvláštní úderný oddíl – SS-Sonderkommando „Dirlewanger“, neformálně přezdívaný „pytlácký prapor“.
Jeho jádro tvořilo několik desítek propuštěných pytláků, kteří si měli odpykat trest službou v armádě. Pod vedením fanatického velitele se z nich záhy stala obávaná trestná jednotka, zárodek pozdější nechvalně proslulé SS-Sturmbrigade Dirlewanger.
Svou krutou kariéru zahájila Dirlewangerova jednotka v okupovaném Polsku. Koncem roku 1940 dorazila do okolí Lublinu, kde měla „udržovat pořádek“ a potírat odboj. V praxi to znamenalo také hlídat židovské pracovní tábory a podílet se na násilném vysidlování polských vesnic. Dirlewanger se tu brzy projevil jako bezuzdný násilník, kterému nebyly svaté žádné hranice.
Jeho brutální zacházení s vězni a civilisty děsilo dokonce i některé kolegy z SS. V roce 1941 začal soudce SS Georg Konrad Morgen vyšetřovat stížnosti na Dirlewangera: svévolné vraždy, vydírání židovských komunit, dokonce i pohlavní styk s Židovkou (v nacistické terminologii „rasová hanebnost“). Shromažďoval důkazy o krutostech přesahujících i běžný hrůzný standard okupace. Zjistil, že Dirlewanger například jednou nechal otrávit strychninem 57 židovských vězňů čistě z vlastní iniciativy.
Výpovědi svědků odhalily i další děsivé historky. Dirlewanger údajně zval přátele z wehrmachtu, aby společně sledovali jeho „experimenty“ na židovských dívkách. Nahým obětem vpichoval injekčně jed a v klidu kouřil, zatímco umíraly v křečích. Jiné ženy brutálně znásilnil a mučil.
Soudce Morgen označil Dirlewangera za „postrach celého okolí“. Vypracoval žádost o zatčení tohoto obludného velitele. Ale narazil: vlivný Berger opět zasáhl a vyšetřování smetl ze stolu. Dirlewanger tak místo trestu dál budoval svou kariéru.
Himmler byl s Dirlewangerovým řáděním obeznámen, přesto ho chránil. Potřeboval přesně takové lidi pro bezohledný boj proti „podlidem“ na východní frontě. Ostatně i jiní nacističtí pohlaváři jako Odilo Globocnik se za Dirlewangera zaručovali. Navrhovali ho jako schopného velitele, byť se sklonem k nezřízenému pití a násilí.
Roku 1942 se Dirlewanger přesouvá do okupovaného Běloruska, kde vrcholí partyzánská válka. Jeho jednotka se mezitím rozrostla – přijímala už nejen pytláky, ale i další kriminálníky z věznic a koncentračních táborů. Občas se mezi nováčky objevili i politicky nepohodlní vězni, kteří doufali, že si vykoupí svobodu službou. Všichni společně však pod Dirlewangerovým velením rozpoutali teror, jaký neměl obdoby.
Lov na partyzány se v podání této jednotky změnil v masakr civilního obyvatelstva. Vypálené vesnice a postřílené celé rodiny zůstávaly všude, kudy jeho muži prošli. Dirlewanger uplatňoval taktiku spálené země s děsivou důsledností. Podle historika Timothyho Snydera si oblíbil metodu nahnat vesničany do stodoly, tu zapálit a každého, kdo se pokusil utéct, rozstřílet dávkou z kulometu.
Řádění „Dirlewangerovců“ dosáhlo takového rozsahu, že se hovoří o desítkách tisíc obětí. Jen v Bělorusku měla jednotka na svědomí možná až 120 000 zabitých lidí a přes dvě stovky vypálených vesnic. Ve zprávách místních německých úřadů se objevily i kritické hlasy. Jeden velitel si stěžoval, že když jsou „ženy a děti hromadně stříleny nebo upalovány zaživa, nelze už mluvit o žádném humánním vedení války“.
Takové námitky ale neměly šanci uspět. Pro nacistické velení byli běloruští civilisté jen „bandité“ či jejich údajní podporovatelé, se kterými nemělo být slitování. Dirlewanger za své zásluhy dostal v roce 1943 dokonce vysoké vyznamenání – Německý kříž. Jeho hvězda stoupala a patroni v Berlíně ho dál kryli.
Vyvražďování civilistů nebylo to jediné, čím byl Dirlewanger nechvalně proslulý. Stejně krutě jako s nepřáteli zacházel i se svými muži, často v opilosti. Kázeň si vynucoval středověkými metodami. Podřízené běžně tloukl holí, několik jich dokonce zastřelil „pro výstrahu“, a vymyslel i „Dirlewangerovu rakev“ – úzkou bednu, do níž nechával provinilce zavřít na dlouhé hodiny.
Situace zašla tak daleko, že i Himmler musel omezit Dirlewangerovy pravomoci trestat vlastní muže. Bezuzdné násilí uvnitř jednotky už totiž ohrožovalo i její bojeschopnost.
Na jaře 1944 už má Dirlewanger k dispozici celou brigádu – stále víc odpadlíků, kriminálníků a dobrodruhů, které Německo nahnalo do zbraně, jak fronty krvácely. Do jeho „žoldácké“ armády se dostali i bývalí příslušníci SS potrestaní za kázeňské prohřešky či političtí vězni hledající únik z lágrů.
Mezi samotnými esesáky měla však jednotka otřesnou pověst a někteří raději dezertovali, než aby pod Dirlewangerem sloužili. Když Rudá armáda na východě postoupila k Polsku, objevila se příležitost poslat tyto „pekelné psy“ přímo do ohně bojů.
Varšavské povstání v srpnu 1944 se stalo krvavou „beneficí“ Dirlewangera a jeho mužů. Nacisté ho nasadili do první linie potlačení vzpoury – a on se úkolu zhostil s ďábelskou důkladností. Po dlouhé době měli jeho „veteráni“ možnost bojovat i proti ozbrojenému nepříteli, nejen vraždit bezbranné. Přesto většinu jejich obětí ve městě netvořili povstalci se zbraní, nýbrž obyčejní civilisté.
Ve čtvrti Wola páchali esesáci pod Dirlewangerovým vedením nepopsatelné krutosti. Během prvních dnů masakru stříleli a bodáky ubodali tisíce mužů, žen i dětí. Vyvlekli z nemocnic raněné pacienty a pobili je na místě. Znásilňovali ženy před očima rodin a upalovali obyvatele domů zaživa.
I někteří otrlí němečtí důstojníci byli šokováni. „Jsou to jen banda skutečných zločinců,“ rozčiloval se jeden z Hitlerových vlastních pobočníků poté, co uviděl metody Dirlewangerovců ve Varšavě. Tato slova – pronesená důstojníkem jménem Hermann Fegelein – se donesla až k Hitlerovi. Sám diktátor pak označil chování Dirlewangerovy brigády za ostudné a nařídil Himmlerovi sjednat nápravu.
Vrchní velení řešilo i velitele jiné podobné jednotky, ruského kolaboranta Bronislava Kaminského – toho nacisté rovnou nechali popravit kvůli bezuzdnému rabování a vraždění. Dirlewanger dopadl mírněji: i díky svým zastáncům dostal spíše pokárání než trest. Oficiálně byl povýšen a jeho jednotka rozšířena na samostatnou útočnou brigádu. Neoficiálně ale padlo varování, že brutalita a chaos už překročily únosnou mez.
Je paradoxem, že současně s tímto pokáráním přišlo i nejvyšší možné ocenění. Koncem září 1944 obdržel Dirlewanger z rozkazu samotného Hitlera Rytířský kříž Železného kříže – vyznamenání za „mimořádnou statečnost“ v boji. Válečný zločinec tak byl dekorován jako válečný hrdina. Jeho brigáda mezitím odtáhla z vyhlazené Varšavy na Slovensko, kde ji nasadili proti tamějšímu povstání.
Na Slovensku a později v Maďarsku však čekal Dirlewangera tvrdý střet s postupující Rudou armádou. Ukázalo se, že banda kriminálníků, zvyklá hlavně na masakry bezbranných, si proti řádné armádě nevede zdaleka tak suverénně. V krvavých bojích jednotka utrpěla obrovské ztráty a mnozí přeživší dezertovali nebo padli do zajetí. Začátkem roku 1945 už z původní brigády zbyly jen trosky.
Dirlewanger sám byl v únoru 1945 vážně raněn v boji u Gubenu na německém území – už podvanácté za svou „kariéru“. Tentokrát ho zranění vyřadilo z akce na delší čas. Když se léčil v zázemí, Hitlerova říše se zhroutila. Krvavý velitel pochopil, že je definitivní konec, a svlékl uniformu.
V chaosu posledních válečných dnů se pokusil zmizet mezi miliony uprchlíků. Místo toho byl 1. června 1945 dopaden francouzskými vojáky v jihoněmeckém Altshausenu. Ocitl se v zajatecké cele malého městského vězení. Za několik dní byl nalezen mrtev.
Oficiální zpráva uváděla selhání srdce, ale svědci zmiňovali četné pohmožděniny a zkrvavený obličej. Podle poválečných zjištění si na obávaném „katovi Varšavy“ zřejmě zchladili vztek polští bývalí vězni, kteří ve věznici sloužili jako strážní. Dirlewanger zemřel jako zbité zvíře v kleci – bez soudu, bez poct, bez lítosti. Bylo mu 49 let.
Jeho tělo skončilo v bezejmenném hrobě. Nějaký čas kolovaly zvěsti, že možná uprchl do ciziny – avšak exhumace ostatků v 60. letech potvrdila, že to byl jen mýtus. Spravedlnost ho nakonec dostihla dřív, než mohl stanout před soudem. Svědectví o jeho zvěrstvech však přetrvala a Dirlewangerovo jméno se navždy stalo synonymem pro nejhorší krutost.
Zdroje:
https://www.historyanswers.co.uk/history-of-war/oskar-dirlewanger-the-ss-butcher-of-warsaw/
https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/mentally-unstable-violent-fanatic-oskar.html
https://warsawuprising.org/witness/schenk.htm
https://www.holocausthistoricalsociety.org.uk/contents/germanbiographies/oskardirlewanger.html
https://www.securitymagazin.cz/historie/nacista-oskar-dirlewanger-nesetril-nikoho-deti-ubijel-bajonetem-aby-setril-munici-pomsta-ponizenych-prisla-na-konci-valky-1404067158.html
https://rcin.org.pl/Content/116922/PDF/WA303_145303_A453-SzDR-54-3-SI_Kuberski.pdf
https://www.youtube.com/watch?v=e3LnZiBjwzI
https://www.stream.cz/world-history-cz/nechal-ubodat-500-deti-upaloval-lidi-a-bicoval-a-vesel-zeny-oskar-dirlewanger-65289842
https://www.historyanswers.co.uk/history-of-war/oskar-dirlewanger-the-ss-butcher-of-warsaw/
