Článek
Narodila se 15. ledna 1914 v Nizozemsku do židovské rodiny intelektuálů – otec byl ředitelem gymnázia, matka pocházela z Ruska. Etty vystudovala práva a zajímala se o literaturu, filozofii i psychologii. Vyrůstala však bez náboženské výchovy; doma se víra neřešila a její životní styl byl moderně liberální.
V roce 1941 je Etty dvacetisedmiletá inteligentní žena, která mluví několika jazyky a zdánlivě má všechny předpoklady k tomu být šťastná – a přesto se cítí hluboce nešťastná a vnitřně rozpolcená. „Jsem nejnešťastnější člověk na světě,“ zaznamenala si v jednom z dopisů.
Navzdory pronikavému intelektu zápasí Etty se sebou. Touží psát a dát svému životu smysl, ale brání jí v tom vnitřní zábrany a stud. „Hlavní potíž je stud – strach nechat věci volně ze sebe proudit. A přece právě to musím udělat, pokud chci dát svému životu smysluplný cíl,“ píše si začátkem března 1941 do deníku.
Přirovnává to k „osvobozujícímu výkřiku, který vždy uvízne stydlivě v hrdle, když milujete“. Otevřeně mluví o své sexualitě, o tělesné touze i nejistotách – nic nezůstává tabu. Etty zkrátka není žádná prudérní světice. Vede bohatý intimní život a její deník se stává upřímným zrcadlem tohoto vnitřního chaosu.
Právě v té době vstupuje do jejího života Julius Spier, pozoruhodný muž, který změní běh jejích myšlenek. Julius (54) je německý emigrant, původně psycholog a žák C. G. Junga, jenž se živí jako chirolog – čte z ruky, ale zároveň vede s klienty psychoterapeutické rozhovory.
Když se s Etty setkává v Amsterdamu počátkem roku 1941, najde před sebou inteligentní, leč neurotickou mladou ženu, stěžující si na „duševní zácpu“ – neschopnost se otevřít a naplnit svůj potenciál. Trpí častými bolestmi hlavy, žaludečními neurózami, depresemi. Spier intuitivně pozná, že Etty by mohlo pomoci psaní.
Doporučí jí, ať si začne vést deník, a také aby se nebála číst Bibli a „vyslovovat jméno Boha“. Tato rada se ukáže jako osudová. Etty začíná den co den usedat ke svému stolku s výhledem do zahrad za Rijksmuseem a svěřuje papíru vše: své nálady, lásky, pochyby i objevy. Netuší, že tím položila základ výjimečnému svědectví.
Spier se brzy stává víc než terapeutem – Etty ho zbožňuje jako duchovního vůdce a zároveň miluje jako muže. Začíná mezi nimi milostný poměr, jakkoli by se to z profesionálního hlediska nemělo stát. Etty si však z konvencí mnoho nedělá. O svém starším milenci hovoří s nadšením, přezdívá mu „kouzelná osobnost“.
Jejich vztah je intenzivní, vášnivý i intelektuální – celé hodiny spolu rozebírají Rilka, Dostojevského či svatého Augustina. Zároveň však Etty bojuje se svou citovou závislostí. Uvědomuje si, že se celý život až příliš snadno odevzdává do rukou mužů. „Stačí, aby někdo přišel a vzal mě za ruku, a hned se mu vydám napospas,“ poznamenává si sebekriticky.
Otevřenost vůči sexu však Etty nepovažuje za hřích – jen nechce, aby jí vládl neukojený citový hlad. Postupně se jí daří odpoutat od nutkání „vlastnit“ milovaného člověka a objevuje nový, širší druh lásky.
Etty tak prochází vnitřní proměnou – i díky Spierovi, který ji povzbuzuje v modlitbě, vnímá, že její nitro se uklidňuje a zaplavuje hloubavým mystickým klidem. Poprvé v životě kleká na kolena a modlí se. Deníku se svěří: „Tyto věci jsou ještě mnohem intimnější než sex.“
Zatímco její duše sílí, svět kolem temní. V létě 1941 už Evropu svírá druhá světová válka a nad Nizozemskem se stahují mračna. Etty a její přátelé zatím v Amsterdamu žijí tak normálně, jak to jde – pořádají literární večery, diskutují o filozofii, jezdí na kole k moři. Etty dokonce udržuje ještě jeden zvláštní vztah: bydlí v domě staršího pána jménem Hans Wegerif a stane se i jeho milenkou. Dva milenci najednou?
Pro Etty žádný skandál. „Nemyslím, že jsem stvořená pro jednoho muže… ani nedokážu být věrná jen jednomu,“ píše bez obalu. Tato mladá žena je duchovně založená, a přitom tělesná a svobodomyslná.
Etty se ani před sebou nestydí za zásadní rozhodnutí: když otěhotní (snad s Hansem či Spierem), uvědomí si, že přivést dítě do světa ovládaného nacisty nemůže – a zvolí potrat.
Koncem roku 1941 už je jasné, že židovskému obyvatelstvu hrozí opravdové nebezpečí. Z Německa přicházejí první zprávy o deportacích. Mnoho známých utíká do ilegality. Nacistická zvůle se brzy dotkne i Etty: v únoru 1942 ji předvolají k výslechům. Zatím ještě vše dobře dopadne.
Rok 1942 je však pro nizozemské Židy zlomový. V létě začínají masové deportace na východ – každé pondělí přijíždí do sběrného tábora Westerbork prázdný vlak a v úterý odváží tisícovky lidí do neznáma.
Aby pomohla sobě i druhým, přijme místo u Židovské rady v Amsterdamu – organizace, která zajišťuje administrativu kolem deportací. Tím získá ausweis, dočasnou výjimku z transportů. Etty ale tento „privilegovaný“ krok vnitřně sžírá. „Mám pocit, jako bych se po ztroskotání drala na titěrný prám a kolem sebe odstrkovala ostatní, kteří se topí,“ píše nešťastně. „Raději se přidám k těm, kteří zůstanou ležet na zádech na širém oceánu s očima k nebi – a pak se potopí s modlitbou na rtech.“
Na podzim 1942 proto Etty dlouho neváhá: využije možnost, která se jí naskytne, a odchází jako dobrovolnice do Westerborku. Zpočátku tam jezdí na krátké pracovní pobyty – smí se vracet do Amsterdamu s dopisnicemi a vzkazy, vozí do tábora léky a zprávy. Vždy se ale do „ostnatého království“ zase vrací, a když ji nemoc zadrží doma, zuří, že nemůže být v táboře s ostatními. Cítí, že její místo je mezi trpícími.
„Ty dva měsíce za ostnatým drátem byly nejbohatší a nejintenzivnější v mém životě… Naučila jsem se milovat Westerbork,“ píše přítelkyni v jednom z dopisů. Právě tam totiž naplno pochopí své poslání: být uprostřed hrůzy zdrojem útěchy.
Etty tuší, že žije na vypůjčený čas. Její výjimka nemůže trvat věčně. Od léta 1943 už také pracuje ve Westerborku jako vězenkyně – přestává jezdit ven. Přesto nadále odmítá všechny nabídky na záchranu. Přátelé zvenku jí stále vzkazují, že ji ukryjí, že nemusí zahynout. Ona však odmítá. Cítila, že by to bylo nespravedlivé a zbabělé.
V pondělí 6. září 1943 večer se Etty vrací do svého baráku a nachází tam seznam jmen pro zítřejší transport. Tentokrát je na něm i Hillesum. Je to šok. Tolik měsíců prožila v táboře, viděla odjíždět tisíce jiných, a nyní se má vydat na stejnou cestu.
Na kousek papíru pak rychle píše několik vět přítelkyni do Amsterodamu. „Sedím uprostřed plného nákladního vagónu na svém batohu… Odjezd přišel přece jen nečekaně,“ načrtne okolnosti. A pak tu větu, v níž se zrcadlí celá její duše: „Opouštěli jsme tábor se zpěvem.“
Transport dorazil do Osvětimi o několik dní později. Tam se stopy Etty ztrácejí. Etty bylo 29 let. Zůstaly po ní dopisy z tábora a deníkové sešity, které svěřila přátelům před odjezdem.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Etty_Hillesum
https://lilith.org/articles/amsterdam-to-auschwitz/
https://www.heyalma.com/this-holocaust-diarist-has-gone-unknown-for-too-long/
https://radiozurnal.rozhlas.cz/etty-hillesum-byla-i-v-koncentracnich-taborech-balzamem-na-mnoho-ran-8004581
https://www.databazeknih.cz/citaty/etty-hillesum-9568
https://www.white-rose-studies.org/pages/smelik-etty
