Husáka chtěli rozmetat výbušninou: Životní plán odbojáře zničil jeden kradený kožich z Tuzexu

Začátek 80. let v socialistickém Československu působil na povrchu jako stojatá voda – éra tzv. normalizace byla ve znamení politické stagnace, přísné cenzury a obecné rezignace veřejnosti. Otevřený odpor byl potlačen a disidenti volili spíše nenásilné formy protestu.

Násilné projevy protirežimního odporu byly v 70. a 80. letech velmi vzácné. K výjimečným případům patřilo například odstřelení pomníku Klementa Gottwalda v Příbrami v roce 1978 nebo „zničení“ obřího propagandistického transparentu Vladimírem Hučínem v Přerově roku 1973 – spíše symbolické činy než skutečné ohrožení režimu.

Veškeré opoziční aktivity se odehrávaly na pozadí přísného dohledu Státní bezpečnosti (StB) a hrozby tvrdých trestů. Gustáv Husák stál od roku 1969 v čele Komunistické strany Československa a od roku 1975 i v čele státu, zosobňoval „zamrzlý“ režim normalizace a ochotně sloužil sovětským zájmům.

Pro mnohé Čechy a Slováky byl symbolem zrady ideálů Pražského jara 1968 – jako někdejší oběť stalinských perzekucí a reformní komunista totiž po sovětské invazi otočil a stal se hlavním strůjcem „konsolidace“ poměrů, včetně rozsáhlých čistek a perzekucí odpůrců režimu. V českých zemích byl krajně neoblíbený , zatímco část slovenské veřejnosti jej vnímala smířlivěji.

Ve stínu oficiální apatie však u části mladé generace doutnala frustrace a hněv. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 – často osobně prožitý – zanechal trauma. Podobně zapůsobilo i stanné právo v sousedním Polsku (1981) či sovětská invaze do Afghánistánu (1979).

Západní svět mezitím tvrdě vystupoval vůči komunismu a z éteru k lidem promlouval hlas Svobodné Evropy, jenž mnohé povzbuzoval svou kritikou režimu. V tomto kontextu se i v Československu našli jednotlivci, kteří začali uvažovat o radikálnějším činu – třeba o útoku na samotné vrcholné představitele komunistické moci.

Právě výše zmíněné události formovaly mladého Františka Bednára (*1957), rodáka z podtatranského Popradu. Jako jedenáctiletý kluk v roce 1968 viděl na popradských ulicích sovětské vojáky střílet do civilistů. V dospívání jej zasáhla smrt dvou kamarádů, zastřelených pohraničníky při pokusu o útěk na Západ. Tyto zážitky v něm upevnily přesvědčení, že žije v okupované zemi pod zločinným režimem.

Bednár, ač inteligentní, nedokončil gymnázium – odmítl totiž vstoupit do Socialistického svazu mládeže a povinně se učit rusky, za což byl ze studií „odejit“. Vyučil se elektromechanikem a po vojně pracoval jako kotelník a údržbář (paradoxně i v budově okresního výboru KSČ).

Pravidelně a nadšeně poslouchal zahraniční rozhlas, zejména Rádio Svobodná Evropa, které mu dodávalo odhodlání něco podniknout. V Popradu si našel okruh tří přátel podobného smýšlení (mezi nimi byla i jedna dívka), s nimiž nakonec založil malou odbojovou skupinu rozhodnutou aktivně vystoupit proti komunistickému režimu. Za vzor si tihle odvážlivci brali československé parašutisty Gabčíka a Kubiše, kteří roku 1942 spáchali atentát na Reinharda Heydricha – věřili, že podobný čin by i tentokrát mohl otřást systémem.

Od slov přešli k činům popradští spiklenci už počátkem 80. let. Jako první krok si opatřili zbraně – v roce 1980 se vloupali do skladu místního střeleckého klubu Svazarmu a odcizili odtud několik pistolí a revolverů. Výzbroj měla sloužit spíše k psychologickému odstrašení nebo ochraně skupiny než k přímé likvidaci – zpočátku Bednár a spol. ještě neuvažovali o střelbě na konkrétní osoby.

Další na řadě byla „výstraha“ místním komunistickým špičkám. V prosinci 1982 Bednár sestrojil nástražnou bombu ukrytou v balíku, kterou poslal poštou na adresu Andreje Džupina, obávaného okresního tajemníka KSS v Popradu. Zařízení – díky Bednárově odbornosti v elektronice – zkonstruoval úmyslně tak, aby nevybuchlo; šlo mu hlavně o psychologický efekt a zastrašení funkcionáře.

Džupinova manželka skutečně při rozbalování balíku pojala podezření (zahlédla dráty) a balík raději odložila na balkon. Tajemník poté zalarmoval bezpečnostní složky, ale s dvoutýdenním zpožděním – stopy dávno vychladly a anonymní odesílatel nebyl vypátrán.

Po úspěšné bombové výstraze skupina nabyla dojmu, že pro skutečnou změnu poměrů je nutné udělat něco ještě mnohem většího. Padlo rozhodnutí zkusit atentát na vrcholného představitele režimu. Zvažovali dvě jména: nenáviděného konzervativce Vasiľa Biľaka (slovenský komunista, který v roce 1968 pozval okupační vojska a v 80. letech patřil k nejmocnějším mužům KSČ – fakticky „dvojka“ ve státě), nebo rovnou prezidenta Gustáva Husáka.

Cíl byl jasný: zasadit režimu šokující ránu, zbořit mýtus jeho nedotknutelnosti a otřást sebevědomím komunistických vládců. „Byli jsme přesvědčeni, že jedině tento krajní způsob naruší mýtus neohroženosti a přehnaného sebevědomí, se kterým komunističtí diktátoři vystupovali na veřejnosti,“ vzpomínal po letech Bednár. Sebevražedný útok však skupina zavrhla jako zbytečný – atentát chtěli provést tak, aby sami přežili a mohli uniknout.

Nešlo ovšem o naivní plané řeči – Bednár a jeho přátelé začali promýšlet konkrétní varianty útoku. Uvědomovali si, že na tak velkou akci možná sami nestačí. Bednár proto podstoupil další riskantní krok: v létě 1983 podnikl s přítelkyní fingovanou „svatební cestu“ do Jugoslávie, během níž se pokusil navázat kontakt se Západem.

Věděl o dvou adresách rádia Svobodná Evropa v Mnichově a Londýně, a věřil, že přes rádio by se mohl spojit se západními zpravodajskými službami. Jeho plánem bylo požádat je hlavně o technickou pomoc – zejména o moderní rádiový dálkový odpalovač, který se v Československu prakticky nedal legálně sehnat.

V září 1983 v Jugoslávii skutečně odeslal několik zpráv (dopisů a telegramů) na adresu RFE, v nichž pod krycími frázemi naznačoval zájem o schůzku „ve společné věci“. Vysněného agenta CIA se však nedočkal – z mnichovského ústředí se nikdo neozval.

Po více než týdnu marného čekání se zklamaný Bednár rozhodl k návratu domů. Svou roli při tom sehrály i osobní vazby: jeho partnerka, která ho na cestě doprovázela, nechtěla kvůli nemocné matce zůstat v cizině, a Bednár se nakonec i kvůli ní vrátil do Československa, ač věděl, že tím možná promarňuje životní šanci na emigraci.

Hořkou ironií osudu později ona žena stejně odešla na Západ – usadila se v Rakousku – zatímco Bednár si odseděl roky v kriminále. Navzdory zklamání z nezájmu západních spojenců se skupina nevzdala – plánování atentátu pokračovalo dál.

Po pečlivém zvážení různých variant se spiklenci rozhodli zaútočit právě na Gustáva Husáka (případně Biľaka) při jeho cestě do Tatranské Javoriny, kde stál elegantní dřevěný lovecký zámeček Hohenlohe sloužící jako vládní rekreační sídlo. Tento malebný kout v Belianských Tatrách byl přísně střeženým areálem ministerstva vnitra; obyčejní smrtelníci se do okolních lesů ani na samotnou chatu nedostali bez zvláštního povolení.

Husák sem rád jezdil odpočívat a brával sem i významné hosty – v minulosti tu uvítal Leonida Brežněva či Fidela Castra. K zámečku vedla z popradského letiště jediná hlavní silnice, klikatící se lesy a horskými údolími směrem k polské hranici. A právě na otevřeném úseku této silnice se zrodil plán smrtící léčky.

Bednár a jeho druhové si několikrát projeli trasu a vytipovali místo, kde by mohli nastražit výbušniny. Hledali přehledný rovný úsek v zalesněné krajině, aby kolona jela rychle (což zvýší účinek exploze) a aby útok mohli z bezpečné vzdálenosti vizuálně kontrolovat dalekohledem. Nakonec zvolili část silnice mezi obcemi Tatranská Kotlina a Ždiar, kde byla rovinka daleko od civilizace.

Plán útoku byl promyšlen do detailu: s dostatečným předstihem před příjezdem cílové kolony chtěli v noci v lese podél vozovky zakopat několik silných náloží (v ocelových kontejnerech) zhruba 30 metrů od sebe. Výbušniny hodlali získat z průmyslových trhavin – uvažovali o vloupání do skladu dynamitu v nedalekém kamenolomu, ale ten byl příliš střežený, takže hledali jiné zdroje.

V den atentátu zamýšleli do připravených náloží vložit rozbušky a vše propojit s rádiovým dálkovým odpalovacím zařízením. Jeden člen skupiny by zaujal místo jako pozorovatel na vrchu s výhledem na silnici, ozbrojen dalekohledem a vysílačkou. Ve chvíli, kdy by Husákova kolona vjela na mínovaný úsek, vyslal by signál k odpálení náloží.

Při současné explozi několika silných náloží by v silnici vznikly obrovské krátery a kolona by se roztříštila – některá vozidla zasažena přímo, jiná havarovaná v následném zmatku. Účinek bleskového útoku měl být zdrcující. „Jedním úderem“ by padl prezident Husák a případně i Biľak, pokud by jel s ním – tedy nejvyšší představitelé kolaborantského režimu.

Únik z místa činu měli spiklenci rovněž naplánovaný. Nejrizikovější pozici měl onen pozorovatel poblíž silnice – po odpalu by se musel co nejrychleji ztratit, než oblast zaplaví bezpečnostní složky v nejvyšší pohotovosti. Bednár se nabídl, že tuto roli vezme na sebe – nejenže měl dost zkušeností a odvahy, ale hlavně znal dobře terén a měl příbuzné v Polsku kousek za hranicí.

Útěk do Polska přes horské stezky měl být hlavní variantou záchrany. Pro jistotu ale vymysleli i náhradní řešení: zapojit do akce muže a ženu převlečené za náhodné turisty, kteří by se po odpalu prostě vzdálili jako ničím nepodezřelý pár, případně by se vmísili mezi šokované svědky.

Plán byl každopádně smělý a nebezpečný, ale nikoli nereálný. V podobném duchu ostatně o pár let později zaútočila sicilská mafie na soudce Giovanniho Falconeho (Capaci, 1992) – i tam byla silnice rozmetána výbušninou nastraženou pod asfaltem. Popradští odbojáři byli připraveni riskovat vše pro takový úder. Jak by to dopadlo, se už ale nikdy nedozvíme.

Bednárovi a jeho druhům totiž podrazil nohy vlastní kolega – a spolu s ním lidská chamtivost, závist a marnivost. Ještě dříve, než mohli svůj plán uskutečnit (nebo než by se k nim dostala očekávaná pomoc ze Západu), došlo koncem roku 1983 k události, která na celou konspiraci přivolala pozornost bezpečnostních složek.

Jeden ze členů popradské skupiny (či blízký spolupracovník) se na přelomu let 1983–1984 dopustil fatální chyby: zapletl se do kriminální akce, která zdánlivě s politikou nesouvisela. Konkrétně šlo o vykradení prodejny Tuzex v Popradu – tedy obchodu s nedostatkovým luxusním zbožím na bony či valuty. Při vloupání v lednu 1984 zmizel z Tuzexu drahý alkohol a módní kožešinové kabáty.

Onen Bednárův „spolubojovník“ tím nejspíše chtěl snadno získat západní zboží na prodej či jako dárky. A skutečně – jeden z kradených kožichů věnoval své milence, respektive přítelkyni. Dívka neodolala pokušení a navzdory varování v novém luxusním kožichu začala chodit po městě, kde budila pozornost. V malém městě, jako je Poprad, se rychle rozneslo, že tahle žena má „norkový“ model, na jaký běžný smrtelník nemá peníze.

Prachobyčejná závist udělala své – klepy se donesly ke kriminalistům, kteří pojali podezření na nelegální původ oděvu. Dotyčná byla vyslechnuta a brzy padlo jméno jejího přítele, známého firmy z podsvětí. Policie jej vzala do vazby (spolu s jeho bratrem) a rozhodla se prohledat garáž, kterou dotyčný muž užíval.

Netušili, co v ní naleznou: ukořistěný luxusní lup nebyl to hlavní. V dobře skrývaném úkrytu ve dvojitém stropě garáže narazili vyšetřovatelé na arzenál, který jasně přesahoval rámec obyčejné kriminálky: pistole a náboje ukradené ze Svazarmu a také chemikálie a součástky použité k výrobě oné balíčkové bomby pro tajemníka Džupina. V tu chvíli bylo jasné, že mají co do činění s nebezpečnými protistátními diverzanty.

Rozběhlo se horečné vyšetřování a stopa brzy vedla k Františku Bednárovi. Proč právě k němu? Jak se ukázalo, onen pachatel loupeže v Tuzexu formálně vlastnil onu garáž, ale vlastnictví na něj bylo převedeno krátce předtím – a to přímo Bednárem! Bednár totiž před svou cestou do Jugoslávie (kdy zvažoval, že emigruje a domů se nevrátí) pro jistotu přepsal svůj majetek na své nejbližší druhy. Tahle opatrnost se mu ovšem vymstila.

Dne 6. února 1984 – symbolicky na narozeniny Bednárova otce – Státní bezpečnost zatkla Františka Bednára. Přísně utajená akce proběhla rychle a tiše; veřejnost neměla tušení, že v Popradu právě zadrželi člověka, který plánoval atentát na prezidenta. Bednár byl ve vyšetřovací vazbě obviněn „pouze“ z pokusu o zastrašování politického činitele (za balíček pro Džupina) a z nedovoleného ozbrojování (za ukryté zbraně).

Díky tomu, že StB nezjistila jeho daleko větší záměry, unikl nejhoršímu – pokud by se provalilo, že připravoval atentát na nejvyšší představitele státu, hrozil by mu podle tehdejších zákonů i trest smrti.

Bednár se při vyšetřování zachoval přesně tak, jak předsevzal – neprozradil nikoho ze svých kumpánů a o připravovaném atentátu pomlčel. Veškerou vinu za balíčkovou bombu vzal na sebe a tvrdil, že šlo o jeho individuální akci z obecné nespokojenosti s politikou KSČ. StB jeho „pohádce“ o osamělém vlkovi nevěřila – tušili, že v pozadí je víc. Dokázat to ale nemohli.

Pokusili se Bednára zlomit: naznačovali mu, že může dostat provaz, pokud nebude spolupracovat, a překvalifikovali čin na teror s úmyslem usmrtit, což umožňovalo daleko přísnější trest. K fyzickému mučení však v Košicích, kde probíhalo vyšetřování, nesáhli. Mladý odbojář vydržel – nezlomili ho. V červenci 1984 stanul Bednár před Krajským soudem v Košicích.

Bez přítomnosti veřejnosti byl odsouzen na 14 let odnětí svobody ve III. nápravně-výchovné skupině, tedy v nejpřísnějším režimu pro politické vězně. Jeho čin byl dokonce ve výroční zprávě federálního ministra vnitra Vratislava Vajnara vyhodnocen jako největší bezpečnostní riziko roku 1984 pro stát. (Samotní vyšetřovatelé ovšem až do konce netušili, jak velkému nebezpečí vlastně zabránili – případ plánovaného atentátu na Husáka vyšel na světlo až po pádu režimu.)

Bednár strávil následující roky v krutých podmínkách komunistických věznic, převážně v Leopoldově a Ilavě. Jeho otec, který pracoval jako funkcionář odborů, byl po synově zatčení promptně vyhozen z práce a šel kopat kanály. Rodina směla Františka navštívit jen jednou ročně na hodinu a poslat mu balík s 2 kg jídla.

Až sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla zvrat. V srpnu 1990 byl Bednár propuštěn a následně soudně rehabilitován – původní rozsudek z roku 1984 byl zrušen jako politicky vykonstruovaný.

Zdroje:

https://sk.wikipedia.org/wiki/František_Bednár_(politický_väzeň)

https://www.info.cz/po-praci-lifestyle/fico-husak-slovaci-na-odstrel

https://www.aktuality.sk/clanok/JKBQARz/terorista-z-popradu-chystal-atentat-na-gustava-husaka-a-vasila-bilaka/#google_vignette

https://www.youtube.com/watch?v=31k5hRJ7Mno

https://www.pametnaroda.cz/sk/bednar-frantisek-20141127-0