Článek
„Budeš vypadat směšně, až ti bude padesát,“ rýpne si gangster do rockové hvězdy ve filmu Performance z roku 1970, kde Mick Jagger hraje jednu ze svých prvních rolí. Jenže Jaggerovi už bylo osmdesát – a směšně rozhodně nepůsobí. Pořád je to ikona. Pořád je to Jagger.
S uhrančivým pohledem, našpulenými rty a pružnými pohyby boků dokáže i ve vysokém věku strhnout stadióny. Čas jakoby na něj zapomněl. Anebo ho snad rock’n’roll konzervoval. Mick Jagger zůstává na pódiu zosobněním energie a rebelie, kterou poprvé ztělesnil v divokých 60. letech.
A jaký byl život muže, jehož jméno se stalo synonymem rockové hvězdy – a který i po šesti dekádách slávy zůstává v mnohém záhadný? Abychom to zjistili, musíme se vrátit o mnoho let zpátky. Do poválečného městečka Dartford v hrabství Kent.
Michael Philip Jagger se narodil 26. července 1943. Jeho otec Basil byl učitel tělocviku a vášnivý sportovec. Matka Eva pocházela z Austrálie a pracovala jako sekretářka a později kosmetička. Rodina žila spořádaným životem v řadovém domku – jako by Micka předurčovala ke klidnému osudu střední třídy.
Jako malý chlapec Mick rád bavil rodinu. Ve světě bez televize a mobilů se u Jaggerů občas pořádaly domácí večery, kde každý musel něco předvést. Malý Mick zpíval veselé písničky nebo recitoval básničky. Už tehdy na sebe strhával pozornost, třebaže ještě netušil, kam ho tahle záliba zavede.
V pubertě ho však zcela pohltila hudba – ne líbivý britský pop, nýbrž syrové americké blues a rhythm & blues. Ve čtrnácti dostal první kytaru a začal sbírat desky Muddyho Waterse či Howlin’ Wolfa. Hodiny je vydržel poslouchat a snil, že jednou bude stát na pódiu jako jeho idolové z delty Mississippi.
Jednoho rána roku 1961 stál mladý Mick na peróně nádraží v Dartfordu kousek od Londýna. Pod paží svíral několik vzácných vinylových desek dovezených z Ameriky – samé bluesové rarity. Přistoupil k němu hubený kluk s rozčepýřenými vlasy a Mick v něm poznal dávného spolužáka: osmnáctiletého Keitha Richardse.
Slovo dalo slovo a ukázalo se, že oba propadli stejným rokenrolovým a bluesovým idolům, kteří byli v Anglii tehdy téměř neznámí. Tahle náhodná srážka na nádraží zažehla jiskru – z Micka a Keitha se stali parťáci odhodlaní založit vlastní kapelu.
Jagger v té době studoval ekonomii na prestižní London School of Economics – rodiče doufali, že z něj bude solidní vystudovaný gentleman. Mick však trávil večery raději ve zkušebnách v zatuchlých sklepeních než nad učebnicemi. Nakonec školu opustil a vsadil vše na hudbu. Otec zuřil, matka kroutila hlavou – syn se jim vydal na dráhu rock’n’rollu.
Společně se Keith a Mick ponořili do rodící se londýnské bluesové scény. V zakouřených klubových sklepeních narazili na další muzikanty stejné krevní skupiny. K partě se přidal excentrický kytarista Brian Jones, pianista Ian Stewart a brzy také další parťáci: baskytarista Bill Wyman a bubeník Charlie Watts.
V létě 1962 odehráli svůj první koncert – 12. července v londýnském klubu Marquee. Zrodili se Rolling Stones. Na rozdíl od uhlazených Beatles stavěli na syrovosti, drzosti a image „zlých hochů“ rock’n’rollu. A Mick Jagger se stal jejich charismatickým frontmanem.
Během pár let se z barové kapely stala globální senzace. Rolling Stones pronikli do hitparád s vlastními skladbami – třeba „(I Can’t Get No) Satisfaction“ se stala hymnou mladé generace lačné po autenticitě. Mick se na pódiu proměnil v nezkrotný živel, který dráždil publikum. Teenageři šíleli, starší generace se pohoršovala – a Jagger si užíval roli rebela.
Jako frontman si Jagger budoval veřejnou masku charismatického démona rocku, ale svůj vnitřní svět si pečlivě střežil. Kolegové o něm říkali, že dovede být navenek okouzlující a otevřený, aniž by kdokoliv skutečně znal jeho nitro. Mick byl slavný a obletovaný, a přece tak trochu nezachytitelný – záhada, která jen přiživovala jeho legendu.
Možná i proto dodnes odmítá napsat autobiografii – probírat staré časy by podle svých slov považoval za „nudné a skličující“. Jagger raději žije přítomností, v neustálém pohybu vpřed.
S Richardsem spolu napsali desítky písní, které definovaly svou epochu – od oné rebelské hymny „Satisfaction“ po provokativní „Sympathy for the Devil“, v níž Jagger přijal roli vypravěče jako samotný ďábel. Nejedna konzervativní duše tehdy trnula nad jejich odvahou, zatímco mladá generace hltala každý verš, v němž se odrážely neklid, vášeň i temnota konce 60. let.
Jenže v únoru 1967 narazila rebelské partě kosa na kámen. Policie vtrhla na drogový dýchánek v sídle Keitha Richardse zvaném Redlands. Jaggera zatkli spolu s jeho přítelkyní Marianne Faithfull – legendy praví, že ji policisté našli nahou, zabalenou jen do kožešinového koberce – a obvinili je z držení omamných látek. Soud vynesl přísné exemplární tresty: Mick dostal tři měsíce vězení, Keith devět.
Veřejnost to vnímala jako křivdu. Bulvár líčil historky o prostopášných orgiích, ale na stranu Jaggera se překvapivě postavil seriózní deník The Times. Jeho slavný editorial s titulkem „Who breaks a butterfly on a wheel?“ (Kdo láme motýla na kole) kritizoval drakonický trest. Po odvolání byli Jagger i Richards propuštěni – a stali se z nich mučedníci mládeže, symboly generační vzpoury.
Léto 1969 přineslo Rolling Stones tragédii. Zakládající kytarista Brian Jones byl kvůli drogám a neshodám krátce předtím vyloučen z kapely – a jen o pár týdnů později ho našli mrtvého na dně jeho vlastního bazénu.
O dva dny později stál Mick Jagger na pódiu v londýnském Hyde Parku před statisícovým davem. Původně to měl být koncert na uvítanou nového kytaristy Micka Taylora – proměnil se však v rozloučení s Brianem. Jagger v bílé košili recitoval báseň „Adonais“ od Percyho Shelleyho na počest zesnulého přítele. Rocková show se na okamžik proměnila v dojemný obřad rozloučení pod širým nebem.
V prosinci 1969, na bezplatném festivalu v Altamontu v Kalifornii, došlo přímo během koncertu Stones k násilí. Najatí členové motorkářského gangu Hells Angels tam v potyčce ubodali mladého fanouška přímo pod pódiem.
Jagger s hrůzou přihlížel, jak se rockový koncert mění v děsivé drama. Idylu končící hippie éry vystřídal chaos a šok. Záznam incidentu v dokumentu Gimme Shelter se stal mrazivou tečkou za bezstarostnými šedesátými léty.
Na sklonku 60. let se rozpadl i Jaggerův vztah s Marianne Faithfull – křehkou zpěvačkou, která byla jeho múzou i partnerkou v bouřlivých časech. Divoký život si na ní vybral daň: po rozchodu s Mickem upadla do závislostí a deprese, z nichž se sbírala dlouhá léta. Jagger mezitím pokračoval dál – vpřed ho táhla hudba a neutuchající ambice.
Kromě hudby koketoval v té době Jagger také s filmem. V kultovním snímku Performance (natáčeném 1968, uvedeném 1970) ztvárnil tajemného rockera Turnera a prakticky tam hrál sám sebe – fascinující směs reality a role, která dodnes budí pozornost. Herectví ho však nelákalo tolik jako muzika.
Rok 1971 zastihl Jaggera v nové roli – ženicha. V jihofrancouzském Saint-Tropez si bral Nikaragujku Biancu Pérez-Mora de Macias. Svatba to byla okázalá: rocková aristokracie se mísila s tou skutečnou, nechyběli hudebníci, modelky a další celebrity. Rebel Mick v pestrém saku a Bianca v bílém kostýmku bez halenky provokovali konzervativce – a definovali styl raných sedmdesátek.
Sedmdesátá léta byla pro Jaggera vrcholem slávy – a také obdobím přepychu a excesů. Kapela se kvůli vysokým daním přestěhovala na čas do Francie, kde v pronajaté vile na Azurovém pobřeží nahrála chaotické, ale geniální dvojalbum Exile on Main St. (1972). Deska plná syrového rocku a blues dodnes patří k nejvýš ceněným v jejich kariéře.
Jagger se v té době stal symbolem dekadentního rockového života. Popíjel šampaňské s aristokraty a v newyorském klubu Studio 54 se bavil s umělci jako Andy Warhol. Přesto nepolevoval – na pódiu noc co noc podával strhující výkony a kapela chrlila hit za hitem. Stal se i otcem, ale rodinný život ho nezkrotil. Jeho dny rámovaly večírky, skandály a neutuchající chuť posouvat hranice možného.
Konec dekády přinesl zvraty v Jaggerově osobním životě. Manželství s Biancou, poznamenané nevěrami na obou stranách, dospělo k hořkému konci – v roce 1978 se rozvedli. Mick se mezitím sblížil s vycházející texaskou modelkou Jerry Hall, která se stala jeho novou partnerkou na dlouhá léta. Ještě před svatbou v roce 1990 spolu měli dvě z celkem čtyř dětí, které přivedli na svět.
Ani hudebně to neměli Rolling Stones na konci 70. let snadné – na scénu vtrhl punk a mnozí považovali staré rockové hvězdy za dinosaury na vymření. Jagger však odpověděl po svém: inspiroval se syrovou energií nové vlny a v roce 1978 kapela zabodovala albem Some Girls. Singl „Miss You“ s tanečním groovem ukázal, že Stones se umějí přizpůsobit době a neztrácejí dech.
Osmdesátá léta přinesla další zkoušku – tentokrát uvnitř kapely. Jaggerovo dlouholeté tvůrčí partnerství s Keithem Richardsem, do té doby pevné jako skála, se ocitlo v krizi. Mick toužil po sólové dráze a podle Keitha se začal chovat jako despotický šéf. Napětí gradovalo a po obřím světovém turné 1981–82 si Rolling Stones dali pauzu, jež vypadala jako definitivní rozpad.
Novináři psali o „studené válce“ mezi oběma muži. Keith otevřeně zesměšňoval Mickovy sólové projekty (sarkasticky mu přezdíval „Její Výsost“) a Mick naznačoval, že Keithovy drogové excesy dlouho brzdily kapelu. Jejich kdysi nerozlučná dvojice se zdála být v troskách.
Jagger vydal dvě sólové desky a vyrazil na vlastní koncertní šňůru, Richards nahrál své album Talk Is Cheap. Brzy ale oba zjistili, že odděleně to není ono. V roce 1989 se slavně usmířili – rockoví „bratři“ znovu spojili síly. Návrat Rolling Stones v podobě alba Steel Wheels (1989) a následujícího monstrózního turné byl triumfální. Jagger a Richards prošli zatěžkávací zkouškou přátelství a vyšli z ní silnější.
Z Jaggera a jeho spoluhráčů se v 90. letech stali rockoví patriarchové. Rolling Stones dál vyprodávali stadiony po celém světě. Odešel sice dlouholetý baskytarista Bill Wyman, ale kapela neúnavně pokračovala. Album Voodoo Lounge(1994) získalo Grammy a megalomanská světová turné upevnila status Stones coby žijících legend.
V soukromí mezitím Jagger balancoval rodinný život a své staré démony. S Jerry Hallovou měl celkem čtyři děti a nakonec se s ní v roce 1990 i oženil na Bali. Mickova přelétavost se však nezměnila – v roce 1999 vyšlo najevo, že má mimomanželského syna s brazilskou modelkou Lucianou Morad. Pro Jerry to byla poslední kapka. Manželství se rozpadlo a Jagger se ocitl popáté sám.
Jagger s kapelou dál posouval hranice. Roku 2006 zahráli jako hlavní hvězdy poločasové show finále Super Bowlu – a i coby šedesátníci tehdy pobouřili cenzory lehce provokativními narážkami v textu písně.
V roce 2016 pak Rolling Stones zbořili další bariéru: uspořádali obří koncert bez vstupného (zdarma) v Havaně na Kubě před půl milionem lidí. Rock’n’roll kdysi zatracovaný komunisty zněl pod karibským nebem a Jagger to označil za milník své kariéry.
V novém tisíciletí se z rebelujícího Jaggera stal v očích veřejnosti ctihodný Sir Mick. Roku 2003 převzal z rukou prince Charlese rytířský řád. Bývalý vyvrhel, kdysi nálepkovaný jako „nepřítel britské morálky“, poklekl před následníkem trůnu a převzal vyznamenání s úsměvem. Pro mnohé to byl symbolický zlom – rockový bouřlivák se stal součástí establishmentu.
V osobním životě však Micka čekaly i trpké chvíle. Po rozchodu s Hallovou našel nový vztah s módní návrhářkou L’Wren Scott a po jeho boku strávil přes deset let. Jenže v březnu 2014 přišla krutá rána: L’Wren spáchala sebevraždu. Mick byl zrovna na turné v Austrálii, když se dozvěděl tu zdrcující zprávu. Její ztráta ho zasáhla hluboko a poprvé veřejně ukázala zranitelnější tvář jinak věčně sebejistého frontmana.
Navzdory věku Mick nepolevuje. V roce 2016 – ve svých 73 letech – se poosmé stal otcem, když jeho o čtyři dekády mladší partnerka, baletka Melanie Hamrick, porodila syna. O dva roky dříve (2014) se Jagger stal dokonce pradědečkem – jeho vnučka mu porodila pravnučku. Později podstoupil akutní operaci srdce, ale už za pár měsíců zase běhal po pódiu – jako by i vlastnímu srdci poručil držet rytmus rock’n’rollu.
V roce 2021 zasáhla Jaggera další rána: zemřel bubeník Charlie Watts, opora Stones. „Pořád na Charlieho myslím. Chybí mi jeho lakonický humor, jeho vkus v hudbě, jeho elegance, jeho bezstarostný nadhled,“ přiznal Mick upřímně po ztrátě přítele.
Jagger namísto nostalgie ale našel novou chuť tvořit. Roku 2023 vydali Rolling Stones album Hackney Diamonds a sklidilo zasloužený úspěch. Zase světu ukázal, že rock’n’roll v jeho podání nestárne.
Mick Jagger na sobě vždy tvrdě pracoval. I jako osmdesátník dodržuje přísný režim – běhá, cvičí jógu, pečuje o hlas. Na jevišti díky tomu působí nezničitelně. Tam, kde jiní veteráni zpomalují, on dál poskakuje a sprintuje od jednoho okraje pódia k druhému s mladistvou vervou.
„Minulost je skvělé místo k návštěvě, ale nechci v ní zůstat uvězněn,“ řekl Mick Jagger v jednom rozhovoru. A tím se celý život řídí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mick_Jagger
https://www.independent.co.uk/life-style/health-and-families/mick-jagger-fatherhood-children-b2435362.html
https://www.standard.co.uk/showbiz/mick-jagger-children-fun-absentee-rolling-stones-charlie-watts-b1114943.html
https://www.theguardian.com/music/2023/oct/20/the-more-children-you-have-the-more-laissez-faire-you-get-mick-jagger-on-ageing-rage-and-missing-charlie-watts
https://www.biography.com/musicians/mick-jagger
https://www.rollingstone.co.uk/music/news/the-rolling-stones-reportedly-scrap-plans-for-uk-and-europe-2025-tour-47241/
https://www.nme.com/news/music/mick-jagger-explains-why-he-stopped-writing-his-memoirs-it-was-all-simply-dull-and-upsetting-2920501
https://www.rollingstone.com/music/music-lists/mick-jagger-life-career-coolest-moments-1234786420/
