Duško Popov: Srbský předobraz Jamese Bonda. Žil jako playboy a pracoval jako dvojitý agent

Je srpen 1941 a v luxusním kasinu Estoril na předměstí Lisabonu se podle pozdějších vzpomínek a bondovské legendy schyluje k neobvyklé partii. Do elegantního sálu vchází vysoký mladý muž v dokonale střiženém obleku.

V kapse má částku, která odpovídá ročnímu jmění bohatého průmyslníka – hotovost od německé rozvědky. Nenápadně ho zpovzdálí sleduje důstojník britského námořního zpravodajství Ian Fleming. Britové vědí, že muž s penězi míří právě sem, a Fleming má podle této verze dohlédnout, aby vše proběhlo podle plánu.

U jednoho ze stolů s baccaratem se cizinec představí jako Duško Popov, obchodník z Jugoslávie. Ve skutečnosti je důležitým dvojitým agentem, kterého Britové nasadili proti nacistickému Německu. Právě od svého řídícího důstojníka Abwehru převzal v Lisabonu obnos téměř 40 000 dolarů – Němci mu tyto prostředky svěřili na další špionážní operace.

Místo okamžitého předání sumy britským spojkám si však Popov napřed dopřává noční zábavu. Sedá ke hře a neváhá proti banku vsadit astronomickou částku. S tak velkým obnosem nikdo u stolu nepočítal. Bankéř, zámožný hráč, v některých verzích uváděný jako muž jménem Bloch, nedokáže sázku krýt a musí hru ukončit. Zaskočený muž odchází poražen – Popov právě bank v kasinu přebil blufem a s pomocí německých peněz ho veřejně ponížil.

Podle pozdějších autorů si Fleming tu scénu dobře zapamatoval. O dvanáct let později se podobný motiv objeví v jeho románovém debutu Casino Royale. Postava britského agenta Jamese Bonda v něm u baccaratového stolu finančně drtí svého protivníka Le Chiffra – podobně, jako Popov v roce 1941 pokořil nafoukaného bankéře.

Samotný Fleming sice později původ slavné scény vysvětloval také vlastní prohranou hrou proti německým agentům v Estorilu, ale Popovův příběh se s bondovským mýtem spojil natrvalo. Tehdy v Lisabonu ale ještě nikdo z nich netuší, že se právě rodí legenda, která jednou vstoupí do popkultury.

Pro admirála Johna Godfreyho, ředitele britského námořního zpravodajství, je teď důležitější, aby Popov bezpečně odevzdal německé peníze. Londýn může slavit úspěch operace s krycím názvem Midas: podařilo se získat finance Abwehru a zároveň dál udržet cenného dvojitého agenta v utajení.

Duško Popov se k riskantní hře se zpravodajci dostal oklikou. Narodil se roku 1912 v zámožné srbské rodině a už od mládí měl pověst člověka, který miluje pohodlí a zábavu. Rodiče ho poslali studovat na evropské školy, ale mladý Duško byl vzpurný. Z anglického internátu byl vyloučen poté, co zlomil učiteli rákosku před zraky celé třídy.

Přesunul se tedy na univerzitu ve Freiburgu v nacistickém Německu, kde studoval práva. Právě tam poznal Johannese „Johnnyho“ Jebsena, syna bohatého německo-dánského rejdaře. Oba mladíci si padli do noty – spojoval je zájem o rychlá auta, večírky a krásné ženy. Časem se ale stejně silně spojili i v odporu proti houstnoucí nacistické ideologii.

Na freiburské univerzitě se Popov nahlas stavěl proti aktivním nacistům. V debatním klubu zahraničních studentů prosazoval liberální názory, což se brzy neobešlo bez odezvy. V létě 1937 časně ráno zabušili Popovovi na dveře čtyři muži od Gestapa. Zatčeného studenta více než týden vyslýchali pro podezření z protinacistické činnosti a údajné napojení na komunisty.

Situace byla vážná – v Hitlerově Německu podobná obvinění často končila dlouhým vězením. Johnny Jebsen však neváhal a uvědomil Popovova otce. Starý pan Popov využil svých známostí až na nejvyšších místech Jugoslávie a přes ministerského předsedu Milana Stojadinoviće se obrátili přímo na polního maršála Göringa.

Zásah vlivných osob zabral: Duško Popov byl z vězení propuštěn pod podmínkou, že do 24 hodin opustí Německo. V roce 1938 tak ukončil studia a natrvalo se vrátil do Jugoslávie.

Nucený odchod z Německa nasměroval Popova proti nacistům ještě víc. Nějaký čas vedl klidný život v bělehradské vile své rodiny. To už v Evropě naplno zuřila válka a Jugoslávie balancovala mezi mocnostmi. Na jaře 1940 přijel Popova navštívit starý přítel Jebsen. Otevřeně přiznal, že pracuje pro německou vojenskou rozvědku – Abwehr.

Popova to zaskočilo, než mu však stačil vyčíst službu Hitlerovi, Jebsen jej překvapil znovu: slíbil Popovovi, že právě tudy vede cesta, jak nacistům škodit. Vysvětlil, že Němci naléhavě shánějí nové agenty a on sám se hodlá stát dvojitým agentem. Přesvědčil přítele, že když se nechají naverbovat, mohou zevnitř dodávat Němcům falešné informace. Duško Popov souhlasil. Pod krytím fiktivní import-exportní firmy nabídl své služby Abwehru – a zároveň se neprodleně obrátil na britskou tajnou službu.

Britové o Popovově úmyslu věděli od začátku a s riskantní dvojí hrou souhlasili. Už v prosinci 1940 přiletěl Popov do Londýna, aby navázal kontakt s britskými službami. Britové mu nejprve přidělili krycí jméno Scoot, později se v systému MI5 stal známým jako Tricycle. Stal se klíčovým členem takzvaného Double Cross systému, který řídil německé agenty přetažené na britskou stranu.

Popov se osvědčil jako schopný a vysoce inteligentní operativec: kromě rodné srbštiny ovládal plynně němčinu, angličtinu i francouzštinu a snadno vystupoval ve vyšší společnosti. Zároveň měl pověst nenapravitelného playboye. Své styky a zálibu v luxusu dokázal obrátit ve výhodu – rád se předváděl jako bohatý obchodník, který rozhazuje peníze a navazuje známosti v londýnské smetánce.

Tato role dokonale odpovídala budované legendě jeho krytí, a tak ho v tom britští nadřízení podporovali. Německá rozvědka zatím netušila, že jejich nově získaný agent ve skutečnosti pracuje pod britskou kontrolou.

Jebsen i Popov brzy patřili k nejužitečnějším dvojitým agentům v britských službách. Z Londýna posílali Abwehru množství informací, z nichž ty citlivé diktovali přímo britští řídící důstojníci. Němci tak dostávali směs pravdivých zpráv menší hodnoty a promyšlených dezinformací.

Důvěřivý Abwehr si svého „Ivana“ – takové krycí jméno dostal Popov od Němců – cenil a chválil jeho přístup. Spokojenost Berlína nebrala konce, a tak přišel další logický krok: Popov dostal rozkaz proniknout tam, kam se německá špionáž sama dostat nedokázala – do Spojených států amerických.

V létě 1941 se nacistické Německo chystalo ke zpravodajské ofenzivě i za oceánem. Spoléhalo přitom právě na Popova. Jako obchodník s vhodným krytím a cestovními doklady mohl vyrazit do zámoří, a Němci mu proto svěřili mimořádně citlivou misi: zjistit informace o americkém námořnictvu v Tichomoří, zejména o základně Pearl Harbor.

Japonští spojenci naléhali na Berlín, aby jim pomohl zmapovat obranu americké flotily na Havaji. Abwehr tak Popovovi předal dlouhý seznam úkolů, které měl v Americe splnit – několik stránek konkrétních otázek, z nichž výrazná část se týkala právě Pearl Harboru. Popov tušil, že jde o velmi nebezpečnou hru. Němci mu věřili, ale on sám věděl, že jakmile dorazí do Spojených států, bude odkázán na spolupráci s tamními úřady, které o něm nemusejí stát.

Britské vedení mělo s Popovovou americkou misí vlastní plány. Washington tehdy ještě nebyl do války zapojen, americké úřady však s Brity v zásadě spolupracovaly. Britové proto předem informovali FBI, že do USA míří cenný dvojitý agent, který by mohl pomoci odhalit německou špionážní síť.

Popov dostal za úkol předat Američanům německý seznam otázek jako varování a nabídnout FBI, že ze sebe udělá návnadu pro nepřátelské špiony. Britové i Popov předpokládali, že FBI využije šanci k protiúderu a zároveň se s Popovovou pomocí dozví víc o německém i japonském zájmu o americkou tichomořskou flotilu.

Duško Popov přicestoval do New Yorku v srpnu 1941 s potřebnými doklady a krytím. Od prvního dne však narazil na nepředvídanou překážku: ředitele FBI J. Edgara Hoovera. Hoover byl známý svou extrémní nedůvěřivostí, puritánskými postoji a také jistou žárlivostí vůči britským rozvědkám. Cizí dvojitý agent, navíc s pověstí světáka, v něm nevzbuzoval žádné sympatie.

Popov navíc později vzpomínal, že Hoover od prvního pohledu nesnášel jeho rozhazovačný životní styl. Schůzka, na kterou čekal v New Yorku, byla neustále odkládána. Popov se zatím ubytoval v elitním hotelu na Park Avenue a čekání si krátil po svém – ve společnosti krásných a bohatých žen. Jeho večírky v luxusních barech a rychlá jízda sportovním vozem neušly pozornosti amerických agentů.

Když se nakonec Popov rozhodl vyrazit s jednou modelkou na výlet z New Yorku do Miami, vše vyvrcholilo. Agenti FBI ho varovali, že pokud s milenkou překročí státní hranice, může porušit takzvaný Mannův zákon a skončit ve vězení. Místo spolupráce dostal Popov ultimátum: má být v Americe neviditelný, nebo okamžitě odjet.

Osudná schůzka J. Edgara Hoovera s Popovem se uskutečnila až po několika týdnech napětí – a dopadla katastrofálně. Ředitel FBI přijal agenta v kanceláři ve značně podrážděné náladě. Podle britských zpravodajských záznamů Hoover na Popova křičel, že ve Spojených státech nebude tolerovat jeho skandální chování. Vmetl mu do tváře, že „vtrhl odnikud do New Yorku, obklopil se milionářskými milenkami, porušil americké zákony a pokoušel se uplatit důstojníky FBI“.

Přítomnost dvojitého agenta považoval Hoover za ohrožení – sám v něj neměl nejmenší důvěru a byl přesvědčen, že s takovými „dobrodruhy“ nesmí spolupracovat. Rozhořčený Popov se ještě pokusil předat Hooverovi varování o německém zájmu o Pearl Harbor a vysvětlit mu, proč jsou otázky v dotazníku mimořádně podezřelé. Neuspěl. Šéf FBI informaci odbyl jako nepřímou a nepotvrzenou. Nabídku, že by Popov pomohl FBI v roli návnady, Hoover zcela odmítl. Místo toho Američané Popovovi nařídili zemi opustit.

Nepřátelský postoj FBI vystavil Popova akutnímu riziku. Do Evropy se vracel s prázdnou a hrozilo, že Němci pojmou podezření. Jakmile opustil americké břehy, sepsal pro Londýn ostrou zprávu o celé epizodě. Ve vzkazu pro britského kolegu si nebral servítky: podle Popova by Hoover se svými metodami „zapadl spíš do Hitlerova týmu než do toho našeho“.

Britské služby chápaly, že Spojené státy promarnily důležitou šanci. V prosinci 1941 udeřilo Japonsko na Pearl Harbor. Popov nepřinesl přesný operační plán útoku, ale upozornil na mimořádný zájem německo-japonské zpravodajské osy o Havaj. Hoover ale o jeho varování raději mlčel, aby nečelil nepříjemným otázkám.

Ani prezident Roosevelt se tehdy nedozvěděl, že jistý jugoslávský špion už čtyři měsíce před útokem upozorňoval na podezřelé dotazy týkající se Pearl Harboru. Pravda vyšla najevo až po třiceti letech, když byly v 70. letech odtajněny příslušné britské dokumenty. Duško Popov tehdy už nemohl Američanům pomoci, ale přinejmenším se dočkal tichého zadostiučinění.

Navzdory nezdaru v Americe zůstalo Popovovo krytí vůči Němcům neporušené. Britové mu pomohli sestavit pro Abwehr důvěryhodnou historku, že v USA žádné podstatné údaje nezískal, protože americké úřady byly nezvykle ostražité a k cizincům neochotné. Němci nakonec uvěřili, že neúspěch nebyl Popovovou vinou. Dál si udržel jejich plnou důvěru a mohl opět působit v Evropě.

V roce 1943 dosáhla Popovova dvojí hra vrcholu. Britská rozvědka úspěšně řídila síť dvojnásobných agentů napojených na Abwehr a nasazovala je k matoucím operacím. Do britských služeb se mezitím zapojil i Popovův přítel Johnny Jebsen. MI5 mu přidělila krycí jméno Artist a oběma přátelům svěřovala synchronizované úkoly.

Popov s Jebsenem tvořili pro Němce velmi ceněnou špionážní jednotku – pohybovali se mezi Lisabonem, Madridem a Londýnem a pravidelně dodávali Berlínu cenné zprávy. Ve skutečnosti většinu informací vymýšlel tým britských důstojníků a pečlivě jimi zásoboval své „dvojité agenty“. Německé velení tak bylo udržováno v klamném obrazu. Gestapo ani Abwehr neměly o rozsahu britského podvodu tušení.

Na počátku roku 1944 stál před Spojenci rozhodující úkol – připravit invazi do okupované Francie. Úspěch vylodění závisel i na tom, zda se podaří oklamat Hitlerovo velení o místě a termínu útoku. Popov patřil k hlavním figurám této zpravodajské hry. Zapojil se do rozsáhlé operace Fortitude, jejímž cílem bylo přesvědčit Němce, že invaze přijde v jiný čas a na jiném místě, než Spojenci plánovali.

Britové vytvořili fiktivní „armádu duchů“ na východě Anglie a pomocí agentů vysílali německé rozvědce falešné zprávy o chystaném útoku na Pas-de-Calais. Důvěryhodnost lsti závisela i na Popovovi. Přes své kontakty měl Němcům potvrzovat dojmy, že se v Británii soustředí jednotky k úderu přes nejužší část Lamanšského průlivu. V mezidobí se pohyboval v Portugalsku, které zůstávalo neutrálním územím pro setkávání agentů. Tam však došlo k události, která mohla celou operaci ohrozit – a Popova stát život.

Koncem dubna 1944 byl Johnny Jebsen zadržen Gestapem přímo v Lisabonu. Pod záminkou schůzky ho do kanceláře nalákal důstojník německé rozvědky Alois Schreiber. Přivolaní agenti Jebsena na místě omráčili, svázali a unesli z neutrálního Portugalska pryč. Popov ztratil kontakt s nejbližším spojencem a zároveň pochopil, že Němci možná pojali podezření. Okolnosti Jebsenova zmizení byly podivné – Abwehr oficiálně nic nevysvětloval – ale dalo se tušit, že za akcí stálo Gestapo.

Jebsen se v minulosti zapletl do ilegálních finančních operací na černém trhu a získal tím nebezpečné nepřátele ve vlastních řadách. Nyní mohl skončit v rukou těch nejhorších. Britská tajná služba okamžitě vyhodnotila situaci jako kritickou: pokud by Jebsen pod nátlakem prozradil pravdu o své i Popovově roli, celá síť dvojitých agentů by se zhroutila. Londýn raději dočasně stáhl Popova ze scény a zastavil předávání nejcitlivějších zpráv Němcům, dokud se nevyjasní, co Gestapo zjistilo.

Duško Popov zůstával několik týdnů v napjaté nejistotě. Dvojí život a neustálý stres na něm i Jebsenovi zanechával stále silnější stopy. Podle vlastních vzpomínek se tehdy Popov s přítelem začali obávat nejhoršího a zaháněli úzkost po svém – vypjaté nervy otupovali alkoholem a tišícími léky. Jebsen se v německých rukou ocitl v smrtelném nebezpečí.

Gestapo ho po únosu převezlo do Francie a poté do Německa. Tam byl Jebsen podrobován krutým výslechům a mučení. Z věrnosti ke svému příteli a spojencům však neustoupil. Navzdory utrpení podle britských záznamů neprozradil nic, co by odhalilo Popova nebo klamnou operaci spojenců. Zatímco se Jebsen obětoval, běžel přesně připravený poslední akt Fortitude. Němci i díky mlčení zajatce nadále věřili falešným zprávám o útoku na Calais.

Dne 6. června 1944 tak spojenecká vojska zastihla obranu na pobřeží Normandie v oslabení a hlavní invaze, operace Overlord, uspěla. Ještě týdny poté Hitler odmítal stáhnout své divize z místa, kde očekával další vylodění – byl přesvědčen, že spojenecký útok v Normandii je jen léčka. Dvojití agenti Británie odvedli svou práci dokonale.

Johnny Jebsen už konec války bohužel nezažil. V roce 1944 byl přesunut do koncentračního tábora Sachsenhausen a v únoru 1945 byl odtud odveden. Jeho další osud není přesně doložen, ale pravděpodobně byl zavražděn. Duško Popov ztratil přítele, s nímž sdílel největší rizika. Jebsen svou mlčenlivostí zároveň zachránil Popovovi život. Gestapo do posledních dnů války nezjistilo, že Popov hrál dvojí hru. Ten tak mohl v roli „obchodníka“ zůstat v provozu až do kolapsu nacistického Německa.

Po skončení války už Duško Popov ve zpravodajských službách nepokračoval. Britové jeho zásluhy ocenili Řádem britského impéria a udělili mu občanství. Popov byl formálně povýšen do hodnosti plukovníka britské armády, což mu mělo usnadnit pohyb po poválečné Evropě. Jedním z důvodů bylo, že se chtěl pokusit vypátrat, kdo byl zodpovědný za Jebsenovo zatčení a smrt.

Několik měsíců skutečně strávil pátráním po německých agentech zapletených do přítelova únosu. Jednoho z tehdejších aktérů vypátral, pomstu si ale nakonec rozmyslel. Sám později přiznal, že nedokázal chladnokrevně zabít, i když šlo o válečného zločince.

V roce 1946 se Duško Popov oženil s francouzskou ženou Janine Ducasse. Usadil se s rodinou na francouzské Riviéře nedaleko Nice, v elegantní vile obklopené zahradou s výhledem na moře. Kdysi tak rušný dvojí život v utajení vyměnil za civilní kariéru obchodníka.

Částečně se stáhl z veřejného života a věnoval se rodinné firmě. Na Azurovém pobřeží však nezapřel své sklony k přepychu ani zálibu ve společenském ruchu. Jeho dům zůstával otevřeným místem setkávání přátel, které hostil se stejnou velkorysostí jako kdysi v londýnských klubech.

Popovův špionážní příběh se na dlouho vytratil pod rouškou přísného utajení. Až v 60. a 70. letech se veřejnost z náznaků dozvěděla, že jistý srbský agent hrál v britských zpravodajských službách za války výjimečnou roli. Když autor bondovek Ian Fleming v rozhovorech zmiňoval, že inspirací pro část světa Jamese Bonda mu byly vlastní zpravodajské zkušenosti a lidé, které za války potkal, mnozí zasvěcenci mysleli i na Popova.

Sám Popov však dlouho mlčel. Teprve v roce 1974, kdy mu to povolily britské úřady, vydal vlastní paměti s názvem Spy/Counterspy. Otevřeně v nich popsal detaily dvojí hry a tvrdil, že Flemingovi skutečně posloužil jako jeden z modelů pro agenta 007.

Duško Popov se dožil 69 let. S určitým pobavením sledoval rostoucí úspěch bondovské série – filmového agenta, na jehož mýtu měl podle mnoha autorů svůj podíl. Když v roce 1962 viděl v kině první bondovku, zasmál se prý při scénách, v nichž se hrdina zázračně vyhne jasné smrti.

Znal skutečné špionážní řemeslo příliš dobře, než aby uvěřil podobným fantaziím. Jeho vlastní závěr o Bondovi byl příkrý: „Ve skutečném světě by ten chlap nepřežil ani 48 hodin.“ Duško Popov zemřel v srpnu 1981, sedmnáct let po Ianu Flemingovi.

Zdroje:

https://www.cia.gov/readingroom/document/cia-rdp90-00552r000505150005-2

https://www.cia.gov/resources/csi/static/Into-the-Lions-Mouth.pdf

https://www.mi5.gov.uk/history/world-war-ii

https://www.spektrum.de/news/james-bond-der-spion-der-wirklich-lebte/1929802

https://warfarehistorynetwork.com/article/wwii-spies-double-agent-dusko-popov-a-k-a-tricycle/

https://www.mi6-hq.com/sections/articles/literary-ian-fleming-and-dusko-popov