Článek
Krotká vznikla podle stejnojmenné novely F. M. Dostojevského, ke kterému měl Barabáš vztah už od dospívání a ke kterému se ve své tvorbě opakovaně vracel. Vyprávěla tragický příběh nerovného manželství mezi mladičkou dívkou a zamlklým, o desítky let starším majitelem zastavárny, který ji nikdy nedokáže pochopit ani se k ní přiblížit.
Vznikla především díky skupině ve slovenské televizi, takzvané Televizní filmové tvorbě, kterou vedl Ivan Teren, a jaká tehdy umožňovala natáčet díla s výraznější uměleckou ambicí, než jaká byla v tehdejším Československu pro kinodistribuci obvyklá. Barabáš zvolil minimum dialogů, celý příběh nesl vnitřní monolog manžela, necitelného k duchovním i citovým potřebám mladé ženy.
Magdě Vášáryové v titulní roli podle dobových recenzí postačil pohled očí, nenápadné gesto, nevtíravá mimika, aby divákovi zprostředkovala postupně narůstající psychický stres, který její postavu pohlcoval.
Kritika ho dodnes považuje za formálně nejvyspělejší Barabášovo dílo - sám režisér ho pokládal za klíčové. V roce 1968 mu vyneslo Velkou cenu Zlatá nymfa na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu, mezinárodní uznání, jaké potvrzovalo, že se slovenský televizní film dokáže prosadit i mimo hranice socialistického bloku. Trvalo jen několik měsíců, než celý tenhle úspěch ztratil smysl.
Klaun ze Zvolenské Slatiny
Narodil se čtvrtého února 1924 v obci Kalinka, dnešní Vígľašské Huté-Kalince, ve středoslovenském kraji. Vyrůstal ve Zvolenské Slatině, v rodině venkovského učitele, kde navštěvoval i základní školu v letech 1931 až 1936, později gymnázium ve Zvolenu. Sestra Božena Filová na jeho dětství vzpomínala jako na období plné veselí - o každé velké přestávce ve škole předváděl klaunská vystoupení, oblékal se do šatů a klobouků starší sestry, a celé třídy se chodily dívat, co zase Barabáš stvořil.
Chtěl se vydat na uměleckou dráhu už jako mladík, ale otec byl proti - typický konflikt generací, jaký v tehdejším venkovském prostředí středního Slovenska provázel nejednoho mladíka toužícího po dráze, kterou jeho rodina nepovažovala za dostatečně jistou obživu.
V roce 1943 začal studovat práva na bratislavské Univerzitě Komenského, ale dokončil jen pět semestrů - povolání právníka mu zjevně nedokázalo nahradit vášeň, jakou v sobě od dětství nosil pro divadlo a vyprávění příběhů. O tři roky později odešel do Prahy, kde v letech 1946 až 1950 studoval filmovou režii na nově založené FAMU - patřil mezi vůbec první generaci jejích studentů, v době, kdy se celý obor filmové vzdělávání v Československu teprve formoval a hledal vlastní tvář. Formálně školu dokončil až mnohem později, v roce 1963, svým celovečerním debutem, který mu posloužil jako absolventský film.
Kariéru začínal jako dokumentarista, v letech 1950 až 1956 natáčel pro Československý státní film na Slovensku snímky jako Zem môže dať viac nebo Hrdinovia práce - typické budovatelské agitky poznamenané tvrdou cenzurou padesátých let, ne plnohodnotná autorská díla, jaká měl vytvořit později. Během vojenské služby v letech 1951 až 1953 pracoval ve Vojenském filmovém studiu v Praze jako redaktor a režisér Vojenského měsíčníku, natáčel zpravodajské žurnály a reportáže.
Vrátil se do bratislavského Studia dokumentárních filmů, kde ho v letech 1954 až 1956 i vedl a natočil celovečerní dokument o Slovenském národním povstání s názvem Za slobodu. V roce 1956 požádal o přeřazení do Studia hraných filmů, kde začínal jako asistent režie po boku Paľa Bielika na filmech Štyridsaťštyri a Kapitán Dabač, i s Františkem Kudláčem na filmu Posledný návrat.
Chlapec, kterého našel náhodou
Celovečerní debut Pieseň o sivom holubovi natočil v roce 1961. Válku ukázal dětskýma očima - šest propojených povídek z posledních měsíců Slovenského národního povstání, natočených podle scénáře Ivana Bukovčana a Alberta Marenčina, který získal první cenu ve státní soutěži k patnáctému výročí osvobození Československa. Příběh sledovali tři venkovští chlapci různého věku, jejichž osudy se v jednotlivých povídkách proplétaly, od léta 1944 až do jara 1945.
Hlavního devítiletého hrdinu, Pavla Poláčka, objevil Barabáš při vyčerpávajícím castingu po celém Slovensku náhodou v Kremničce - chlapce, který se nikdy předtím před kamerou neocitl a přesto nakonec nesl na svých bedrech těžiště celého filmu.
Film se dostal do soutěže na filmovém festivalu v Cannes a získal čestné uznání na 22. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, uvedený mimo soutěž. Doma sklidil i cenu československé filmové kritiky za rok 1960.
Řada filmových historiků ho dnes řadí mezi díla, která o rok předznamenala příchod slovenské a československé nové vlny, ještě před Uhrovým Slnkem v sieti, obecně považovaným za skutečný počátek téhle éry. Následovaly Trio Angelos z prostředí cirkusu, Zvony pre bosých, opět s tématem povstání, a Tango pre medveďa - tři filmy, které Barabáše upevnily jako jednoho z výrazných hlasů šedesátých let na bratislavské Kolibě, kde od roku 1960 zastával klíčovou režisérskou pozici.
Zářijové rozhodnutí
Po srpnových událostech roku 1968 pochopil Barabáš velmi rychle, že pokud chce zachovat uměleckou svobodu, musí emigrovat - rozhodnutí, jaké v podobně vyhrocené atmosféře udělaly desítky dalších československých umělců, ale u málokoho přišlo tak rychle a rozhodně jako u něj.
Druhého září odešel do Vídně, tedy necelé dva týdny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. O necelé dva měsíce později, v říjnu, odcestoval do Kanady, kde krátce, zhruba rok, působil při Kanadském filmovém institutu, v prostředí naprosto odlišném od bratislavské Koliby, na kterou byl zvyklý.
Od roku 1969 se natrvalo usadil v západním Německu, kde žil a pracoval pro televizi, střídavě v Mnichově, Baden-Badenu a Hamburku - tři různá města, tři různá angažmá, jaká mu ale nikdy nedokázala nabídnout stejnou uměleckou svobodu a uznání, jaké měl doma na vrcholu vlastní kariéry.
Doma na to komunistický režim odpověděl jednoduše - všechny jeho dosavadní filmy dočasně zakázal, jako by chtěl vymazat i samotnou existenci muže, který se rozhodl neposlechnout a odejít, přestože právě dostal nejvyšší mezinárodní ocenění vlastní kariéry.
Jako svůj první projekt v exilu natočil v roce 1969, opět podle Dostojevského, televizní film Der ewige Gatte - Věčný manžel. Byla to symbolická volba, jako by se chtěl vrátit k autorovi, který ho provázel celou dosavadní kariérou, přesně v okamžiku, kdy musel začínat úplně od nuly, v cizí zemi, v cizím jazyce, pro cizí publikum, které jeho dosavadní slovenskou tvorbu znát ani nemohlo.
V Německu natočil přes dvacet televizních filmů - Jonas oder Der Künstler bei der Arbeit z roku 1970, Inferno z roku 1972, Ich werde warten z roku 1982, i historické drama z dob španělské inkvizice Die Finsternis bedeckt die Erde z roku 1988, natočené krátce před pádem komunismu, kdy ještě sám netušil, že se jednou bude moct vrátit domů.
Podílel se i na několika dílech populárního německého detektivního seriálu Místo činu, práce, jaká mu sice zajišťovala stálý příjem a profesní kontinuitu, ale zdaleka nedosahovala uměleckých ambicí, jaké kdysi vkládal do Krotké nebo Písně o šedém holubovi.
Po roce 1989 se Barabáš připravoval na umělecký návrat do vlasti - po dvaceti letech v exilu konečně nastala chvíle, kdy by se mohl vrátit domů jako svobodný tvůrce, ne jako muž, kterého vlastní stát kdysi odsoudil k mlčení a zapomnění.
Znemožnila mu ho náhlá smrt - zemřel prvního srpna 1994 v Hamburku, ve věku sedmdesáti let, aniž by se ještě jednou postavil za kameru na rodné slovenské půdě. Zůstal tak navždy mužem, který svou nejvýznamnější cenu získal jen pár měsíců předtím, než musel opustit vše, co znal, a který se domů vrátil až v podobě vzpomínek, filmových přehlídek a badatelských prací, ne osobně.
Zdroje:
https://www.skcinema.sk/arl-sfu/sk/detail-sfu_un_auth-0004614-Barabas-Stanislav-19241994/
https://www.skcinema.sk/arl-sfu/sk/detail-sfu_un_auth-0081639-Krotka-film-1967/
https://www.pravda.sk/spravy/kultura/clanok/307334-nasiel-sa-v-dostojevskom-rusi-ho-vsak-zradili/
https://www.teraz.sk/magazin/pred-100-rokmi-sa-narodil-s-barabas/771976-clanok.html
https://www.vhkalinka.eu/obec/o-obci/slavny-rodaci/
https://www.skcinema.sk/arl-sfu/en/detail-sfu_un_cat.0-000191-Piesen-o-sivom-holubovi-hrany-film/
https://www.festival-cannes.com/en/f/piesen-o-sivom-holubovi/
https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/historie-cst/nejvyznamnejsi-ceny-a-oceneni/
https://www.skcinema.sk/arl-sfu/sk/detail/?idx=sfu_un_auth%2A0002299
