Článek
Prvního ledna 1990, ve svém prvním novoročním projevu jako prezident, řekl Havel, že by byl rád, kdyby Československo navštívili papež Jan Pavel II. a tibetský dalajlama - „třeba jen na jediný den.“ Byl to muž, který ještě pár týdnů předtím seděl ve vězení za vlastní disidentství, a najednou měl moc pozvat, koho chtěl. Přání pronesené na začátku roku, kdy se celá země teprve vzpamatovávala z desetiletí totality, znělo skoro nemožně.
O měsíc později, v únoru 1990, dalajlama skutečně přijel. Setkali se na zámku v Lánech, na prezidentském venkovském sídle. Šlo o jeho vůbec první návštěvu na pozvání západní hlavy státu - pozvání, které pak inspirovalo desítky dalších zemí, aby udělaly totéž, a otevřelo dalajlamovi dveře k oficiálním setkáním, jaká mu do té doby většina světových vlád odpírala ze strachu z čínské reakce.
Setkání dvou vězněných mužů
Dalajlama si na tu chvíli vzpomínal ještě o desítky let později - na dav, který ho vítal, muže i ženy jásající v nově nabyté svobodě. Byl podle vlastních slov hluboce zasažen Havlovým opravdovým a pevným přesvědčením o pravdě, spravedlnosti, svobodě a lidské důstojnosti.
Praha v tu chvíli žila opojnou euforií - komunismus padl teprve před pár měsíci, ulice se plnily lidmi, kteří ještě nedávno nesměli veřejně vyjádřit vlastní názor, natožpak vítat zahraničního duchovního vůdce jako hrdinu.
Havel ho označoval za jednoho z prvních zahraničních hostů, které jako prezident vůbec přijal. Nebyla to náhoda. Oba muži znali vězení. Oba věděli, jaké to je ztratit svobodu a bojovat o ni zpátky - Havel za disidentskou činnost proti komunistickému režimu, dalajlama v podobě celoživotního exilu poté, co musel v roce 1959 uprchnout z Tibetu obsazeného čínskou armádou.
Byla to spřízněnost, kterou nemuseli nijak vysvětlovat - stačilo, že se podívali jeden druhému do očí, a věděli, o čem ten druhý mluví, když říká slovo svoboda.
Dalajlama pak Prahu navštívil ještě osmkrát. Pravidelně se účastnil konference Forum 2000, kterou v Praze pořádali na podporu demokracie a lidských práv, a jeho vystoupení na mezináboženských setkáních i na sportovních arénách plných obyčejných lidí patřila podle svědků k nezapomenutelným zážitkům.
Havel s ním v roce 2010 spolu s arcibiskupem Tutu podepsal výzvu nominující čínského disidenta Liou Siao-poa na Nobelovu cenu míru - nominaci, která nakonec uspěla, a která pomohla zviditelnit hnutí za lidská práva v Číně po celém světě. V září téhož roku Havel spolu s dalšími otiskl v New York Times článek vyjadřující naději, že prestižní cenu dostane právě uvězněný Liou.
Sám dalajlama o jejich vztahu později řekl: „Naše přátelství je založené na tom, že jsme oba lidské bytosti. Není založené na moci.“
Tělo, které začalo selhávat
V devadesátých letech přišel Havel při operaci rakoviny o část plíce - následek let strávených v komunistických vězeních, kde podmínky rozhodně nepřály zdraví žádného z vězňů. V létě 2011 se jeho zdraví znovu zhoršilo. Dalajlama o tom věděl. V říjnu 2011 oslavil Havel pětasedmdesáté narozeniny, ale z veřejného života se čím dál víc stahoval, objevoval se na veřejnosti čím dál řidčeji, unavený a viditelně zesláblý.
V listopadu odvysílala Česká televize jeho vůbec poslední veřejný rozhovor - s bývalým spoluvězněm, kardinálem Dominikem Dukou, mužem, se kterým prohloubil vlastní vztah k víře a duchovnu právě během společného věznění.
Přesunul se na venkovské sídlo, na Hrádeček, kde trávil poslední měsíce v ústraní, daleko od rušného pražského veřejného života, kterému kdysi vévodil jako symbol celé sametové revoluce.
Desátého prosince 2011 se přesto vypravil zpátky do Prahy. Vypadal křehce, ale byl odhodlaný schůzku dodržet, navzdory tomu, že cesta z venkova sama o sobě představovala pro těžce nemocného muže zátěž, jakou by za normálních okolností raději nepodstupoval.
Nejdřív se s dalajlamou sešli sami, bez novinářů, bez kamer - hodina, kterou strávili jen ve dvou, v tichosti kanceláře, kde si mohli říct věci, jaké nebyly určené pro veřejnost. Pak spolu předstoupili před tisk. Havel byl viditelně slabý a nemocný, ale usmíval se, šťastný, že vidí přítele, na kterém mu tolik záleželo.
Dalajlama mu při tom setkání předal tradiční tibetský šátek chatag a malou zlatou sošku kola - buddhistický symbol poznání, ochrany a schopnosti překonávat překážky, dárek, který v tu chvíli nesl mnohem víc významu, než jaký by měl v jakékoliv jiné situaci. „Jeho fyzický stav byl dost slabý,“ řekl později dalajlama. „Řekl jsem mu, že se k němu zachovám jako tibetský lékař. Že mu dám pár rad.“
Společně ještě podepsali výzvu mezinárodnímu společenství, aby podpořilo politické vězně po celém světě, a zúčastnili se panelové diskuse s čínským disidentem Jang Ťien-lim a bývalým francouzským ministrem zahraničí Bernardem Kouchnerem - poslední veřejné vystoupení, jaké Havel kdy absolvoval.
Jediným tehdejším členem vlády, který se s dalajlamou toho dne také setkal, byl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, dlouholetý Havlův přítel a spojenec.
Dva vyhnanci
Nešlo jen o osobní sympatie. Havel i dalajlama byli oba především symboly - muži, kteří na svých ramenou nesli naděje celých národů. Havel ztělesňoval návrat svobody do střední Evropy po desetiletích komunistické nadvlády, muž, který se z vězeňské cely dostal přímo do prezidentského úřadu během několika měsíců, aniž by kdy plánoval politickou kariéru.
Dalajlama byl nejvyšším představitelem těžce zkoušeného tibetského národa, jehož nároky na vlastní kulturní a náboženskou svobodu čelily neustálému tlaku ze strany Číny, a který sám prožil vlastní verzi exilu, když v roce 1959 uprchl z okupovaného Tibetu a od té doby žije mimo vlastní zemi.
Papež Jan Pavel II. byl v tomhle ohledu podobně vnímán - jako symbol návratu náboženské svobody a konce komunistické ideologie ve střední Evropě. Právě proto Havel oba muže pozval v jednom dechu, ve stejném novoročním přání, protože v obou viděl totéž - nositele svobody, kterou jeho vlastní země právě znovu získávala, a se kterou měl on sám osobní, těžce vydobytou zkušenost.
Sám Havel později vzpomínal, jak dalajlama přinesl do jejich středu kousek světla - slova, která podle svědků skutečně vystihovala atmosféru, jaká panovala při jeho návštěvách. Zvláštní aspekt jejich přátelství spočíval i v tom, že šlo o spojenectví morální, ne transakční - nebylo založené na smlouvách ani vzájemných zájmech, ale na sdílené bolesti a sdíleném přesvědčení, že spravedlnost začíná osobní integritou.
O jejich prvním setkání vyšla v Česku kniha nazvaná Dalajláma - Havel - Praha 1990, kterou napsala Saša Neuman a podpořil Tibetský úřad v Ženevě - vzácné černobílé fotografie a osobní vyprávění, které připomíná nejen logistiku tehdejší návštěvy, ale i emocionální a duchovní hloubku celé události.
Kniha vyšla u příležitosti devadesátých narozenin dalajlamy, jako připomínka odkazu, který jejich přátelství zanechalo, a jako svědectví, že historie se někdy skutečně píše v tichých, nenápadných okamžicích, ne jen na velkých pódiích.
Vznikla i výstava fotografií nazvaná Kéž by to bylo alespoň na jediný den, podle Havlových vlastních slov z novoročního projevu, dokumentující tu první, historickou schůzku i vše, co po ní následovalo - snímky od fotografa Standy Doležala, doplněné dokumentárním filmem, které měly připomenout, jak vypadal moment, kdy se dvě velké postavy dvacátého století poprvé setkaly tváří v tvář.
Dalajlama sám k výstavě později napsal, že byl přemožen vřelostí a spontánním přijetím, jakého se mu tehdy, před více než třiceti lety, dostalo od tolika lidí najednou - vzpomínka, kterou si zjevně nesl po celý zbytek vlastního života jako jednu z nejsilnějších zkušeností, jaké kdy zažil.
Tichá noc na Hrádečku
Havel se po setkání vrátil zpátky na venkov, na Hrádeček, do domu, který si s manželkou Dagmar zamiloval jako útočiště od politiky i veřejného života. S manželkou plánovali klidnou vánoční oslavu, obyčejný, rodinný svátek, jaký si po letech na nejvyšších postech konečně mohl dovolit prožít v tichosti. Šel spát. Už se neprobudil. Zemřel 18. prosince 2011, ve svém venkovském domě.
Dalajlama poslal Havlově vdově kondolenční dopis. Napsal, že svět ztratil velkého státníka, jehož neochvějné odhodlání sehrálo klíčovou roli při přinášení svobody a demokracie tehdejšímu Československu. Vzpomněl si na únor 1990, na muže, kterého tehdy poznal jen pár měsíců po sametové revoluci, kterou Havel podle jeho slov vedl s mimořádnou silou lidové moci - vzpomínka, kterou si ponesl i o desítky let později, kdykoliv se ho novináři ptali na jeho nejbližší přátele mezi světovými politiky.
Vzdávali mu čest lidé po celém světě - Madeleine Albrightová, Aun Schan Su Ťij, kubánský disident Oswaldo Payá, i samotný dalajlama, který ho ve svém prohlášení nazval drahým přítelem.
Zdroje:
https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/videa/1637/his-holiness-the-14th-dalai-lama-the-best-way-to-remember-a-friend-is-to-promote-his-legacy
https://www.dalailama.com/news/2011/friendship-between-a-spiritual-leader-and-a-playwright
https://www.forum2000.cz/en/public-talk-by-his-holiness-the-dalai-lama
https://tibet.net/the-quiet-power-of-friendship-vaclav-havel-the-dalai-lama-and-a-legacy-that-still-speaks/
https://archive.vaclavhavel.cz/Archive/Detail/68446
https://www.forum2000.cz/en/havel-lives
