Článek
Herta Oberheuserová se narodila 15. května 1911 v Kolíně nad Rýnem. Tatínek byl inženýr, rodina byla konzervativní a středostavovská. Žádné bezedné rodinné konto ale neměla – po hospodářských otřesech se rodiče dostali do finančních potíží a Herta si během studií musela část nákladů vydělávat doučováním a prací v lékařské ordinaci. Byla pilná, cílevědomá a měla obrovské ambice. Být obyčejnou hospodyňkou, co doma čeká na manžela s teplou večeří a pucuje sporák? Ani náhodou. Herta chtěla titul, společenské postavení a vlastní kariéru.
A tak se vrhla na medicínu. Studovala v Bonnu a Düsseldorfu, v roce 1937 získala doktorát a později se specializovala na kožní a pohlavní choroby. Pracovala na lékařské a dermatologické klinice v Düsseldorfu. Jenže svět bílých plášťů patřil v té době z velké části mužům a mladé lékařky měly cestu k vyšším pozicím výrazně složitější.
Herta Oberheuser
Herta ovšem nebyla hloupá. Velmi rychle pochopila, odkud vane vítr a jak se v novém režimu dělají kariérní zkratky. Už v roce 1935 vstoupila do Svazu německých dívek, o dva roky později podepsala přihlášku do Hitlerovy NSDAP a byla také členkou nacistického lékařského svazu. V organizaci BDM navíc působila jako lékařka.
Přesto kariéra v nemocnici drhla. A pak v roce 1940 narazila na nabídku práce lékařky v ženském koncentračním táboře Ravensbrück. Přihlásila se dobrovolně a místo dostala. Že jde o lágrové peklo pro tisíce uvězněných žen, jí v cestě za novým místem nezabránilo.
Špína z bojiště
V prosinci 1940 dorazila do Ravensbrücku devětadvacetiletá lékařka. Ženský koncentrační tábor kousek od Berlína se rychle plnil. Byly tam polské odbojářky a politické vězeňkyně, ale také Němky, Romky, Židovky a ženy z mnoha okupovaných evropských zemí. Pro běžného člověka noční můra plná hladu, nemocí a násilí. Pro nacistické lékaře také místo, kde mohli bez souhlasu vězňů provádět experimenty, které by mimo ostnaté dráty nikdy neprošly.
Zásadní zlom přišel v roce 1942, kdy českoslovenští parašutisté v Praze smrtelně zranili Reinharda Heydricha. Heydrich nezemřel při samotném výbuchu, ale o osm dní později po těžkých komplikacích. Léčil ho Karl Gebhardt, osobní lékař Heinricha Himmlera. Po Heydrichově smrti čelil kritice, že odmítl nasadit sulfonamidy. Právě spor o účinnost těchto léků se stal jedním z podnětů k experimentům v Ravensbrücku. Německá vojenská medicína zároveň řešila těžce infikovaná zranění vojáků na frontě.
Gebhardt řídil experimentální program a Herta se stala jednou z jeho spolupracovnic. Zadání? Nasimulovat zranění podobná těm z bojiště. Tedy hluboké rány infikované bakteriemi a znečištěné cizorodým materiálem.
A lékařský tým se do toho opřel s německou pečlivostí. Vybral si skupinu převážně mladých polských vězeňkyň, kterým se později říkalo Króliki – králíci. Při operacích byly ženy uspávány například Evipanem, tím ale jejich utrpení zdaleka nekončilo.
Do chirurgicky vytvořených ran se zaváděly bakterie způsobující těžké infekce a přidávaly se kousky dřeva, látky či skla, aby rány připomínaly znečištěná válečná poranění. Oberheuserová při experimentech asistovala a starala se o vězeňkyně po operacích.
Některým dívkám byly podávány sulfonamidy, jiným ne – to aby měla experimentální skupina správná srovnávací data. Vysoké horečky, hnisající rány a nesnesitelné bolesti byly součástí pokusu. Svědkyně později vypovídaly, že Oberheuserová nemocným odmítala léky proti bolesti a že péče byla záměrně omezována tak, aby bylo možné sledovat vývoj infekce.
Zlomené kosti a smrtící injekce
Sulfonamidy navíc nebyly jediným druhem experimentů. V Ravensbrücku nacističtí lékaři prováděli také pokusy s regenerací kostí, svalů a nervů a s kostními transplantacemi. Ženám byly chirurgicky poškozovány nebo odstraňovány části kostí a svalů. Oberheuserová se na části těchto zákroků podílela jako asistentka. Výsledek? Řada přeživších zůstala doživotně zmrzačená, s těžce deformovanými končetinami a chronickými bolestmi.
A co s těžce nemocnými vězni, u kterých lékaři rozhodli, že už jim není pomoci? Herta měla po ruce pohotové řešení v podobě injekční stříkačky.
Svědci u soudu později vypověděli, že Oberheuserová podávala vězňům do žíly benzinové injekce, po kterých smrt přicházela během několika minut. Sama v přísežném prohlášení přiznala, že aplikovala pět nebo šest smrtících injekcí, později však tvrdila, že šlo o morfin nebo směs, jejíž přesné složení neznala, a že chtěla ulevit umírajícím. Tribunál její činnost posoudil úplně jinak.
Když v květnu 1945 Hitlerova mocná říše lehla popelem, Herta pracovala v nemocnici Hohenlychen, kam byla z Ravensbrücku přeložena už v roce 1943. V červenci 1945 byla zatčena. O rok později se ocitla na lavici obžalovaných v Norimberku v rámci slavného Lékařského procesu. Byla jedinou ženou mezi třiadvaceti obžalovanými lékaři a funkcionáři nacistického zdravotnického aparátu.
Kdo by čekal zahanbenou trosku, byl by na omylu. Herta do soudní síně přicházela upravená, v kostýmku a s pečlivě učesanými vlasy. Když před soudce předstoupily její oběti – polské ženy, které ukazovaly hluboké, znetvořené jizvy na nohách –, tribunál poprvé přímo viděl následky experimentů, o nichž do té chvíle četl v dokumentech.
Její obhajoba byla postavená především na tom, že byla podřízenou zkušenějších lékařů a pouze vykonávala jejich pokyny. Tvrdila také, že smrtící injekce dávala jen těžce nemocným lidem jako úlevu od utrpení. Experimenty se podle její obhajoby prováděly na vězeňkyních odsouzených k smrti a hlavní odpovědnost nesli Gebhardt a Fischer.
Američtí soudci na její obhajobu neskočili. V srpnu 1947 padl rozsudek: Karl Gebhardt dostal trest smrti, Herta Oberheuserová vyfasovala 20 let natvrdo v bavorském vězení Landsberg. Tribunál ji uznal vinnou z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Spravedlnost slavila triumf. Tedy, alespoň na papíře.
Studená válka maže hříchy
Dvacet let znělo přísně, jenže poválečná politika se rychle měnila. Začala studená válka, Západní Německo se mělo stát důležitým spojencem Spojených států proti Sovětskému svazu a v západoněmecké společnosti sílil tlak na zmírňování trestů odsouzeným válečným zločincům.
Do věci se vložil americký vysoký komisař John J. McCloy a v rámci rozsáhlých revizí trestů byly rozsudky mnoha odsouzených zmírněny. V lednu 1951 zkrátili Hertě trest z dvaceti na deset let. A 5. dubna 1952 – necelých pět let po vynesení rozsudku – se před doktorkou brány věznice v Landsbergu otevřely. Byla propuštěna předčasně pro dobré chování.
A teď přichází ta nejbizarnější část celého příběhu. Co udělá odsouzená válečná zločinkyně po propuštění z kriminálu? Zaleze do kouta, změní si jméno a doufá, že si na ni nikdo nevzpomene. Ale ne Herta. Ta se vrátila k medicíně, našla práci v léčebně v Plönu a ve Stocksee si otevřela soukromou lékařskou praxi.
A západoněmecké úřady? Oberheuserová stále měla lékařskou aprobaci, takže mohla legálně léčit. Ve Stocksee směla působit jako soukromá lékařka, ačkoli kvůli své minulosti nedostala povolení k péči hrazené ze systému veřejného zdravotního pojištění. Přesto si vybudovala prosperující praxi a léčila dospělé i děti.
Představte si to: žena, která se před pár lety podílela na pokusech, při nichž byly vězeňkyním do infikovaných ran vkládány kusy dřeva a skla a která sama přiznala smrtící injekce, seděla v ordinaci, poslouchala stetoskopem plíce místních dětí a sousedům měřila tlak. A mezi místními si získala oblibu. Pozdější vzpomínky jejích pacientů ji popisovaly jako přátelskou doktorku, která se o lidi starala.
Idylka trvala několik let. Až v roce 1956 se stalo něco, s čím Herta ve svém spokojeném životě nepočítala. Poznala ji žena, která sama prošla koncentračním táborem Ravensbrück. Zpráva o tom, že odsouzená lékařka znovu bez větších problémů praktikuje, vyvolala pobouření.
Informace se bleskově rozkřikla mezi přeživšími. Vypukl mezinárodní poprask. Proti tomu, že Oberheuserová dál léčí, protestovaly organizace bývalých vězeňkyň i zahraniční lékaři. Případu se věnovaly britské a americké noviny a protestovala také Britská lékařská asociace.
Reakce části obyvatel Stocksee? Pro Hertu nepříjemné odhalení nijak zásadně nezměnilo jejich názor. V obci byla stále oblíbená a někteří místní se jí veřejně zastávali. Pro ně to byla především jejich milá paní doktorka, která je léčila a pomáhala jim. Její soukromá praxe navzdory skandálu dál prosperovala.
Jenže mezinárodní ostuda byla tak velká, že to úřady ve Šlesvicku-Holštýnsku už nedokázaly ignorovat. V srpnu 1958 jí zemský ministr vnitra Helmut Lemke odebral lékařskou aprobaci.
Myslíte, že se Herta stáhla? Ani náhodou. Rozhodnutí napadla u soudu a dva roky se domáhala práva dál léčit lidi. Tvrdila, že odebrání aprobace je neoprávněné. Teprve 4. prosince 1960 správní soud ve Šlesvicku její žalobu zamítl a rozhodnutí o odebrání lékařského oprávnění potvrdil.
Výčitky svědomí? Ani náznakem veřejného pokání. Po prohře u soudu už Herta jako lékařka pracovat nesměla. Ve Stocksee ale zůstala ještě několik let. Až v květnu 1965 se odstěhovala do Bad Honnefu. O jejím dalším životě se dochovalo podstatně méně informací než o její válečné kariéře. Dožila se šestašedesáti let. Zemřela 24. ledna 1978 v Linci nad Rýnem.
Zdroje:
https://www.spiegel.de/spiegel/print/d-43067426.html
https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/oberheuser-herta-1911
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/photo/herta-oberheuser
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/photo/sentencing-of-herta-oberheuser
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/gallery/nazi-medical-experiments-photographs
https://www.zukunft-braucht-erinnerung.de/herta-oberheuser/
https://www.kvsh.de/fileadmin/user_upload/dokumente/Presse/Publikationen/Sonstiges/KV_Festschrift_web.pdf
https://en.wikipedia.org/wiki/Herta_Oberheuser
