Článek
Při pohledu na filmografii Jaroslava Papouška by leckdo předpokládal, že šlo o protřelého barrandovského harcovníka, který odmalička snil o režisérské židli a filmovém plátně. Opak byl však pravdou. Papoušek byl v prvé řadě výsostným výtvarníkem. Narodil se 12. dubna 1929 ve Velkém Bočkově na tehdejší Podkarpatské Rusi, kde jeho otec sloužil u finanční stráže. Rodina se kvůli jeho zaměstnání několikrát stěhovala a Jaroslav část dětství a dospívání prožil v Čimelicích.
Po měšťance se učil příručím v obchodě, pracoval jako pomocný dělník na stavbě elektrárny a také jako ladič v harmonikárně. Nakonec se dostal na prestižní Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1950 až 1957 vystudoval sochařství u Karla Pokorného a Jana Laudy. Sochařina pro něj byla důležitá, stejně jako kreslení a malování. Po absolutoriu pracoval jako sochař a karikaturista.
K filmu se dostal díky literatuře. Napsal novelu Černý Petr, která zaujala Miloše Formana natolik, že společně vytvořili scénář k filmu. Právě tím začala několikaletá spolupráce tvůrčí trojice Miloš Forman, Ivan Passer a Jaroslav Papoušek, k níž se při natáčení přidávali další výrazní spolupracovníci včetně kameramana Miroslava Ondříčka.
Formanův dvorní mozek
Spolupráce Formana, Passera a Papouška byla jedinečným úkazem. Netrávili čas v kancelářích nad suchými traktáty. Inspirovali se skutečnými lidmi, odposlouchanou řečí i trapnými každodenními situacemi. Papoušek měl mimořádný cit pro autentický dialog, nedokončené věty, lidské přeřeky a okamžiky, v nichž je člověk směšný a dojemný zároveň.
Z této tvůrčí chemie vzešly klenoty, které dobyly světová kina. Snímek Černý Petr (1963) ukázal generační propast s humorem, jaký tu do té doby nikdo neviděl. Následovaly Lásky jedné plavovlásky (1965), film nominovaný na Oscara, jehož scénář napsali společně Forman, Passer a Papoušek.
A vrcholem této éry byl Hoří, má panenko (1967) – nemilosrdná, mrazivá a přitom neuvěřitelně vtipná komedie odehrávající se na zpackaném provinčním hasičském bále. I tento snímek byl nominován na Oscara.
Papoušek nezůstával pouze u psaní textů. Stejně jako Forman a Passer měl čich na neherce. K Josefu Šebánkovi je přivedl kameraman Miroslav Ondříček, jehož manželka byla Šebánkovou neteří. Když od něj jednou v noci odcházeli, měli podle vzpomínek o představiteli Mildova otce v Láskách jedné plavovlásky jasno. Papoušek a Passer pak například objevili Miladu Ježkovou v tramvaji.
Ještě před definitivním odchodem Formana a Passera do zahraničí se Papoušek poprvé postavil sám za režijní kameru. V roce 1968 natočil podle vlastního scénáře Nejkrásnější věk, zasazený do prostředí sochařského ateliéru, které sám dobře znal. Teprve poté, co Forman s Passerem odešli na Západ, pokračoval v podobné poetice už samostatně.
Geniální zrcadlo nastavené českému národu
To, co následovalo v letech 1969 až 1972, vstoupilo navždy do zlatého fondu tuzemského humoru. Jaroslav Papoušek napsal a sám režíroval trilogii o pražské rodině Homolkových: Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972). Sestavil v nich naprosto neopakovatelnou hereckou sestavu. Vedle profesionálů Heleny Růžičkové a Františka Husáka postavil geniální neherce – Josefa Šebánka jako dědu a Marii Motlovou jako babičku, kterým sekundovala rozjívená dvojčata Petr a Matěj Formanovi.
Papoušek ve svých filmech vytvořil cosi naprosto ojedinělého. Homolkovi nebyli karikaturou, nebyli to zlí lidé. Byli to obyčejní Češi se všemi svými drobnými neřestmi, sobectvím, pohodlností, věčným hašteřením o jídlo, fotbal a peníze, ale zároveň s hluboce zakořeněnou rodinnou soudržností. Hlášky, scény s pojídáním bábovky na lesním palouku nebo zoufalý běh lesem za domnělým voláním o pomoc se staly nesmrtelnými.
Jenže pod povrchem gejzíru lidové zábavy se skrývala trpká výpověď. Papoušek divákům nastavil nemilosrdné zrcadlo jejich vlastní malosti, přízemnosti a ochoty vyměnit velké ideály za plný břich a klid na gauči u televize.
Třetí díl, Homolka a tobolka, už vznikal v době, kdy se normalizační poměry na Barrandově výrazně utužily. Právě zásahy nové dramaturgie se podepsaly i na tom, že je třetí film stylově podstatně konvenčnější než předchozí dva.
S příchodem normalizace se nad Jaroslavem Papouškem začala stahovat mračna. Byl blízkým spolupracovníkem Formana a Passera, kteří odešli na Západ, a jeho poetika spojená s československou novou vlnou se dostávala pod stále větší tlak. Nemusel však z Barrandova úplně zmizet. Mohl dál režírovat, jen se jeho filmy vzdálily svobodě a jízlivosti, kterou měly snímky šedesátých let.
Po Homolkových natočil Televizi v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974), Konečně si rozumíme (1976) a Ženu pro tři muže (1979). Po pětileté režijní přestávce následovaly Cesta kolem mé hlavy (1984) a Všichni musí být v pyžamu (1985). Normalizace tedy neznamenala úplný zákaz práce, ale výrazně užší prostor, větší dramaturgické zásahy a postupný ústup od poetiky, která Papouška proslavila.
Filmy jako Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi či pozdější komedie už působily jinak než jeho díla z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Papoušek se stále více vracel k výtvarnému umění, protože právě tam mohl pracovat zcela po svém. Jak sám napsal o malování: do jeho obrázků mu nemluvil nikdo kromě vlastního citu, rozumu a manželky.
Útěk k malířskému plátnu
Čimelice patřily k jeho životu už od dětství. Rodina tam měla chalupu a během letních měsíců tam pravidelně pobývala. Jihočeská krajina se zároveň stala jednou z hlavních inspirací jeho malířské tvorby. Před plotem stával malířský stojan a právě při malování tam podle vzpomínek přátel býval nejšťastnější.
Malování nebylo pouze náhradní terapií za ztracený film. Papoušek kreslil a maloval prakticky celý život, dokonce i během nejintenzivnější filmové práce. Od roku 1980 navíc své obrazy pravidelně vystavoval. Výstavy měl v Praze, Zlíně, Příbrami a dalších městech a jeho poslední výstava se uskutečnila na zámku v Čimelicích v srpnu 1995.
Jeho obrazy byly plné světla, jihočeských rybníků, stromů a krajin. Sám svou metodu s humorem vysvětloval tak, že chce, aby obrazy „svítily a hřály“, a proto na nich nepotřebuje stíny.
Normalizační tlak se Papouška osobně dotýkal. Jeho dlouholetá přítelkyně Jana Klusáková později vzpomínala na dobu, kdy o filmech na Barrandově rozhodovala ústřední dramaturgie v čele s Ludvíkem Tomanem. Papoušek podle ní tento tlak „odnesl infarktem“.
I v osmdesátých letech dál režíroval, psal a především maloval. Roku 1984 natočil Cestu kolem mé hlavy a o rok později Všichni musí být v pyžamu. Současně připravoval výstavy a věnoval se obrazům, které se později dostaly i do zahraničních soukromých sbírek.
Sametová revoluce
Když v listopadu 1989 padl komunistický režim a na Václavském náměstí cinkaly statisíce lidí klíči, otevřel se Jaroslavu Papouškovi znovu prostor k práci bez někdejší normalizační dramaturgie. N
Po roce 1989 se také skutečně ještě vrátil k režii. Společně s Vlastimilem Venclíkem natočil šestidílný televizní seriál Pomalé šípy z roku 1993, příběh zestárlých kamarádů, kteří se v mládí inspirovali Rychlými šípy a po desetiletích se znovu setkávají.
Současně pracoval na dalším filmovém scénáři. Jana Klusáková vzpomínala, že jí po listopadu předčítal nový text, který měl natočit Miroslav Ondříček. Na projekt se však nepodařilo získat peníze. Papoušek se znovu vrátil k malování a připravoval mimo jiné kolekci obrazů pro výstavu v Tokiu.
Jeho posledním velkým rozepsaným filmovým projektem se stala romantická komedie Jedním slovem tě miluju modře. Papoušek ji už nestihl realizovat. Scénář vyšel po jeho smrti knižně a po více než dvaceti letech se stal základem filmu Miluji tě modře.
Ještě v létě roku 1995 vystavoval obrazy na zámku v Čimelicích, místě, ke kterému měl od dětství mimořádně silný vztah. Právě zde také vytvořil své poslední sochařské dílo – památník připomínající konec druhé světové války.
Geniální tvůrce, který svým neopakovatelným humorem přinutil smát se několik generací, zemřel 17. srpna 1995 v Čimelicích ve věku šestašedesáti let. Smrt přišla náhle. Jaroslav Papoušek zemřel na infarkt.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/4930/jaroslav-papousek
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/nejkrasnejsi-vek
https://www.filmovyprehled.cz/en/print-revue-pdf/jaroslav-papouseks-homolka-trilogy-between-new-wave-and-normalisation
https://www.ceskatelevize.cz/lide/jaroslav-papousek/
https://ct24.ceskatelevize.cz/tema/jaroslav-papousek-34101
https://www.cimelice.cz/zivot-v-obci/kroniky-historicke-osobnosti/papousek-jaroslav-58cs.html
https://www.jaroslavpapousek.cz/filmy/
https://milosforman.com/cz/movies/black-peter
