Článek
Školní obraz z něj na dlouhá desetiletí udělal především bledého chlapce s tuberkulózou, autora sociálních balad, který myslel na chudobu, dělníky a spravedlnost. Jenže skutečný Jiří Wolker byl mnohem lidštější. Sportoval, hrál na housle, miloval společnost, dokázal se zamilovat až po uši a v Praze vedl život mladého básníka obklopeného literáty, malíři a hudebníky. Nebyl asketou ani mučedníkem od narození. Byl mladým mužem, který měl mimořádnou chuť žít.
Právě proto působí jeho konec tak krutě. Jiří Wolker nepřijel do Prahy s vědomím, že mu zbývá několik let života, a své básně nepsal jako předem smířený umírající. Tuberkulóza mu byla diagnostikována až na jaře 1923.
Kluk, který chtěl všechno
Když Jiří Wolker na podzim roku 1919 dorazil z Prostějova do Prahy, bylo mu devatenáct let. Pocházel z dobře situované měšťanské rodiny bankovního úředníka Ferdinanda Wolkera a na přání otce začal studovat práva. Současně navštěvoval některé přednášky na filozofické fakultě. Peníze z domova dostával, jeho pražský studentský rozpočet však nebyl bezedný a také si přivydělával.
Nebyl to ani křehký chlapec, který by od dětství seděl jen nad knihami. Byl sokolem, plaval, lyžoval, šermoval a od šestnácti let jezdil na skautské tábory. Na první tábor pod vedením A. B. Svojsíka se dostal v létě 1916. Právě tam si vedl podrobný deník a intenzivně prožíval přírodu, kamarádství i první city k dívkám.
Hudba byla další samozřejmou součástí jeho života. Wolker hrál velmi dobře na housle, věnoval se i dalším uměleckým zájmům a housle si později odvezl do Prahy. Dokázal si s nimi dokonce příležitostně přivydělat v kavárnách. Obraz sociálního básníka v ošoupaném kabátu tak zakrývá mladíka, který byl kulturně vychovaný, všestranně nadaný a ve společnosti se rozhodně neztrácel.
Ženy začaly hrát v jeho životě důležitou roli ještě dávno před Prahou. Jednou z prvních velkých lásek byla Marie Horáková, s níž se znal už z Prostějova. Jejich vztah dokládají fotografie i korespondence. V táborovém deníku z roku 1917 dokonce svou práci věnoval tajemné „Té, které patřím“.
Představa zástupu prostějovských dívek, kterým sliboval věčnou věrnost, je přehnaná. Wolker ale skutečně prožíval několik intenzivních vztahů a jeho dochovaná korespondence je mnohem osobnější, žárlivější a tělesnější než školní portrét asketického básníka. Muzeum v Prostějově dnes mezi důležitými ženami jeho života připomíná Marii Horákovou, Miluši Nedělníkovou a Marii Koldovou.
V lásce navíc rozhodně nebyl jen nesmělým snílkem. Dokázal být majetnický, vztahovačný i žárlivý a prudké city často doprovázely prudké změny nálad. Toužil po absolutním vztahu, v němž by druhý člověk patřil stejně intenzivně jemu jako on jemu.
Pražský život mu otevřel svět literatury, divadel, koncertů, kaváren i nekonečných debat. Wolker byl společenský člověk a rád kolem sebe shromažďoval další mladé umělce.
Sám otcovi v květnu 1921 popisoval pražské večery jako hlučnou směs návštěv a sporů. Chodili k nim mladí literáti, dramatici, malíři, hudebníci i lidé zajímající se o politiku. „Disputujeme, hádáme se, prorokujeme, zpíváme, tropíme legraci,“ psal. Někdy trávil celý večer v putyce, jindy se naopak sebral a sám chodil po Santošce, kde měl klid na přemýšlení.
K novému pražskému sdružení Devětsil se zpočátku stavěl kriticky a členem se stal teprve v březnu 1922, kdy se skupina přihlásila k revolučnímu dělnickému hnutí a programu proletářského umění. Jeho pobyt uvnitř Devětsilu navíc nebyl dlouhý. Už v lednu 1923 odešel, protože se mu nelíbil posun skupiny směrem, který považoval za formalistický a kosmopolitní.
V té době už měl za sebou Hosta do domu a v roce 1922 vydal Těžkou hodinu. Jeho poezie se skutečně posunula k sociálním tématům. Pozdější režim jen z této části jeho osobnosti vytvořil téměř jediný povolený portrét a všechno ostatní odsunul do pozadí.
Do chorvatské Bašky odjel v květnu 1922 s Konstantinem Bieblem, tedy téměř rok před diagnózou. Oba mladí básníci strávili u moře přibližně měsíc. Právě během tohoto pobytu se u Wolkera objevily zdravotní potíže, které později dostaly mnohem hrozivější význam.
Mladý milovník
Wolkerův milostný život nebyl sbírkou anonymních avantýr končících v podkrovním pokoji. Dochované prameny ukazují především několik konkrétních vztahů, v nichž se opakovaly obdiv, nejistota, žárlivost i prudké zklamání. První významnou dívkou byla Marie Horáková. Později do jeho života vstoupila také Miluše Nedělníková, starší žena, k níž měl velmi blízko.
Právě vztah s Miluší patřil k těm, v nichž se Wolkerovy romantické představy bolestně střetly s realitou. Byla starší a její život měl už vlastní směr. Wolker se zamilovával vážně, často si budoucnost představoval mnohem rychleji a definitivněji, než ji mohl nabídnout skutečný život.
Největší význam pro jeho poslední rok měla Marie Koldová, které říkal Mánička. Jejich vztah začal ještě před propuknutím smrtelné nemoci a pokračoval prostřednictvím dopisů během léčení.
V dubnu 1923 vážně onemocněl. Vysoké horečky, kašel a vyčerpání přivedly lékaře k diagnóze plicní tuberkulózy. V době před antibiotiky to byla zpráva, která mohla znamenat smrt, ale Wolker ještě několik měsíců doufal, že léčba zabere a že se vrátí do normálního života.
Dne 15. června 1923 odjel s matkou do Vysokých Tater. Léčení v Tatranské Poljance bylo založeno na klidu, vzduchu a vydatné stravě. A několik měsíců opravdu vypadalo nadějně. Přibral přes deset kilogramů, teploty ustoupily a na podzim se začal připravovat na návrat domů. Dokonce se zdálo, že nejhorší má za sebou.
Celou dobu zůstávala jedním z nejdůležitějších lidí v jeho mysli Marie Koldová. Z Tater jí nadále psal zamilované dopisy. Když se jeho zdravotní stav na konci října náhle zhoršil, neřešil hospody ani poslední sklenici vína. Myslel na ni a na život, o který přicházel.
Po měsících zlepšování se totiž těsně před plánovaným odjezdem probudil s horečkou kolem devětatřiceti stupňů. Nemoc znovu udeřila. V dopise Máničce z 1. listopadu 1923 už není nic z pózy veselého pražského mladíka. Je tam čistý strach. „Plakal jsem celé tři dny nad svým zkaženým mladým životem.“
Zároveň se rozhodl, že dívku nebude držet v čekání na člověka, který možná zemře. Vracel jí svobodu a žádal, aby mu v nejhorší fázi nemoci nepsala. Jeho dopis končí jednou z nejtvrdších vět, které po něm zůstaly: „Ztráceti lásku je krutější než ztratiti ji, ztráceti život je krutější než ztratiti ho.“
Poslední cesta domů
Na podzim se Wolkerův stav zhoršoval rychle. Přidal se zápal plic, zánět pohrudnice a nakonec tuberkulózní postižení mozkových blan. Zdena Wolkerová přijela do Tater a převzala velkou část péče o syna.
Dne 28. listopadu 1923 si Wolker v Tatranské Poljance napsal svůj slavný Epitaf. V té době už dobře věděl, kam nemoc směřuje. Koncem prosince se přidala tuberkulózní meningitida. Wolker trpěl bolestmi hlavy, blouznil a ztrácel síly. Neustále chtěl domů. 30. prosince 1923 se matka rozhodla převézt ho z Tater do Prostějova.
Ležel na lehátku v zavazadlovém voze a cesta se kvůli zimě a problémům na železnici protáhla na mnoho hodin. Byla to extrémně náročná cesta. V mrazu se muselo hlídat, zda ještě dýchá. Mléko, které mu vezli jako potravu, v lahvi zamrzalo.
A Marie Koldová z jeho posledních dnů nezmizela. Po návratu do Prostějova ho navštívila v rodném domě. Vedle nejbližší rodiny patřila k několika lidem, kteří se k umírajícímu dostali.
Jiří Wolker zemřel 3. ledna 1924 v Prostějově. Nebylo mu ještě čtyřiadvacet let. Teprve jeho epitaf mu tento věk symbolicky přisoudil. Pohřeb se stal významnou veřejnou událostí a velmi rychle začal vznikat také obraz „dokonalého Wolkera“, který měl v dalších desetiletích žít vlastním životem – sociálního básníka, mladého mučedníka a téměř učebnicově čistého hrdiny.
Skutečné zjednodušení jeho obrazu přišlo hlavně s pozdějším literárním kánonem. Po roce 1948 se z Wolkera stal ideální reprezentant proletářské poezie. Byla zdůrazňována sociální angažovanost, zatímco jeho obyčejný život – sportovec, hudebník, milenec, žárlivý partner a společenský student – ustupoval do pozadí.
Jeho vlastní epitaf proto nakonec vystihuje skutečného Wolkera lépe než všechny pozdější portréty. Nebyl to světec ani bohém, který každou noc pil do rána. Byl to „básník, jenž miloval svět“. A právě proto pro něj muselo být tak strašné opouštět ho ve chvíli, kdy mu byly pouhé třiadvacet.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/miloval-veci-mlcenlive-soudruhy-a-soudruzi-jeho-pred-sto-lety-zemrel-basnik-jiri-wolker-344615
https://dvojka.rozhlas.cz/jiri-wolker-basnik-socialni-citlivosti-a-tragickeho-osudu-9146260
https://vltava.rozhlas.cz/pred-sto-lety-zemrel-nadany-basnik-jiri-wolker-poslechnete-si-na-vltave-jeho-9145153
https://dvojka.rozhlas.cz/982-schuzka-kridla-duse-me-se-chvela-7941882
https://svitavsky.denik.cz/volny-cas/serial-svitavskeho-deniku-literarni-toulky-20130615.html
https://cs.wikisource.org/wiki/Dopis_Marii_Koldov%C3%A9,_Tatransk%C3%A1_Poljanka_1._11._1923
https://cs.wikisource.org/wiki/Dopis_Marii_Koldov%C3%A9,_Tatransk%C3%A1_Poljanka_15._11._1923
https://cs.wikisource.org/wiki/Dopis_Marii_Koldov%C3%A9,_Tatransk%C3%A1_Poljanka_21._11._1923
https://arl.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/arl-pnp/en/detail-pnp_us_auth-0082159-Wolker-Jiri-19001924/
https://www.skautskyinstitut.cz/plajner
