Článek
Píše se 14. prosinec 1931 a na travnatém letišti Woodley nedaleko Readingu panuje sychravé předzimní odpoledne. Jednadvacetiletý pilot Královského letectva (RAF) Douglas Bader, absolvent prestižní akademie v Cranwellu, je považován za jeden z největších talentů své generace. Je to rozený sportovec, vynikající ragbista, boxer, ale především pilot s neuvěřitelným citem pro stroj. Má však jednu obrovskou vadu – je to nezkrotitelný frajer, který nesnáší autority, pohrdá předpisy a miluje risk.
Toho dne se v klubovně místního aeroklubu dostal do řeči s dalšími piloty. Padly narážky na jeho akrobatické schopnosti a výzva, aby předvedl nízký průlet s akrobatickým prvkem. Bader nejprve odmítl, protože měl s těžším Bristolem Bulldogem při akrobacii podstatně méně zkušeností než s předchozím Gamecockem. Při odletu však provokaci nevydržel. Nasedl do svého dvouplošníku Bristol Bulldog a odstartoval.
Chtěl všem přítomným ukázat pomalý výkrut v minimální výšce přímo nad přistávací plochou – manévr, který byl v tak malé výšce zakázán jako životu nebezpečný. Letoun se při výkrutu dostal příliš nízko a levé křídlo škrtlo o zem. Následoval ohlušující náraz. Stroj se několikrát převrátil a změnil se v hromadu pokrouceného kovu a plátna.
Z trosek trčely polámané vzpěry a uvnitř zůstal zaklíněný mladý pilot. Když k vraku doběhli první svědci, naskytl se jim hrůzný pohled. Bader měl obě nohy těžce rozdrcené, pravou především v oblasti kolena a levou pod kolenem. Přesto byl po havárii při vědomí.
Zápas se zubatou a dvě amputace bez záruky na život
Záchranáři převezli zdevastovaného mladíka do nemocnice Royal Berkshire Hospital v Readingu. Ujal se ho chirurg Leonard Joyce, který se okamžitě pustil do boje o pacientův život. Zranění byla natolik devastující, že nebylo jiné volby: pravou nohu museli lékaři amputovat nad kolenem ještě v den nehody.
Douglasův stav byl kritický. O několik dní později musel Joyce provést druhou operaci a amputovat i levou nohu, tentokrát pod kolenem. Po druhé amputaci se Baderův zdravotní stav výrazně zhoršil a lékaři se obávali, že mladý letec nepřežije.
Jenže v Douglasu Baderovi dřímal neuvěřitelný pud sebezáchovy a tvrdohlavost, která hraničila se šílenstvím. Později vzpomínal, že během těžkého období v nemocnici zaslechl sestru na chodbě upozorňovat ostatní, aby byli zticha, protože uvnitř umírá mladý muž. Tato věta v něm podle jeho pozdějších vzpomínek probudila vzdor. Krizi nakonec přežil. Ztrátu obou nohou přijímal postupně během dlouhé rekonvalescence a brzy se upnul k jedinému cíli – znovu se postavit na nohy.
Po zhojení pahýlů se Bader dostal do péče specialistů v Roehamptonu, jednom z hlavních britských center pro rehabilitaci lidí po amputacích. Dostal lehké kovové protézy z hliníkové slitiny, kterým později s oblibou říkal své „plechové nohy“.
Začal tvrdý, vyčerpávající očistec. Naučit se chodit s dvěma umělými končetinami, z nichž jedna sahala až nad koleno, vyžadovalo nadlidskou dřinu, rovnováhu a neustálé překonávání bolesti. Douglas padal k zemi znovu a znovu, ale odmítal přijmout představu, že bude natrvalo závislý na berlích nebo holi.
Zatínal zuby, vstával a chodil znovu a znovu. Měl jediný cíl: chodit tak přirozeně, aby nikdo na ulici na první pohled nepoznal, že nemá nohy. A dokázal to. Během několika měsíců zvládl nejen běžnou chůzi, ale vrátil se i k milovanému sportu. Naučil se tančit, řídit speciálně upravený automobil a začal hrát golf na velmi vysoké úrovni.
Během rekonvalescence se v čajovně Pantiles v Bagshotu seznámil s půvabnou Thelmou Edwardsovou. Netajil se svým handicapem, naopak – jeho neuvěřitelná energie, humor a sebevědomí Thelmu okouzlily. Dne 5. října 1933 se vzali. Zdálo se, že se Bader dokonale integroval do civilního života. Jenže v jeho nitru hořela jediná touha: létat.
Potupný vyhazov z letectva
Bader byl přesvědčen, že když zvládne řídit auto a hrát golf, zvládne i pilotovat letadlo. V červnu 1932 dostal příležitost znovu vzlétnout v cvičném Avru 504 a prokázal, že dokáže stroj bezpečně ovládat. Následná lékařská prohlídka ho dokonce označila za schopného aktivní služby.
Jenže narazil na neúprosnou zeď vojenské byrokracie. Předpisy s pilotem bez obou nohou vůbec nepočítaly a RAF nakonec původní rozhodnutí změnila. V dubnu 1933 se Bader dozvěděl, že jako vojenský pilot pokračovat nemůže, a v květnu byl ze služby ze zdravotních důvodů propuštěn.
Byla to pro něj obrovská rána. Musel si najít civilní zaměstnání a nastoupil do leteckého oddělení společnosti Asiatic Petroleum Company, která se později stala součástí Shellu. Civilní zaměstnání mu poskytovalo jistotu, touha vrátit se do vojenského kokpitu ho však neopustila.
Šance přišla s rokem 1939. Nad Evropou se začala stahovat mračna nacistické agrese a Bader už během léta začal usilovat o návrat do RAF. Po vypuknutí války jeho snaha ještě zesílila.
Díky přímluvě lidí, kteří znali jeho pilotní schopnosti, dostal možnost projít novým přezkoušením v Central Flying School v Upavonu. Instruktoři zjistili, že muž s kovovými protézami své pilotní schopnosti neztratil. Dne 27. listopadu 1939 po osmi letech znovu letěl samostatně a následně se přeškoloval na modernější typy letadel.
Douglas Bader byl přijat zpět do aktivní letecké služby. Přeškolil se na moderní jednoplošníky a v únoru 1940 byl zařazen k 19. peruti v Duxfordu, kde se poprvé dostal ke Spitfiru. Bylo mu devětadvacet let – na začínajícího stíhacího pilota byl starší než většina kolegů, navíc bez obou nohou. On však hodlal všem dokázat, že se jim může vyrovnat.
Zrození stíhacího esa
Po krátkém působení u 19. perutě přešel k 222. peruti, s níž bojoval nad Dunkerkem. Dne 24. června 1940 byl povýšen a převzal velení 242. perutě v Coltishallu. Jednotka utrpěla těžké ztráty během bojů ve Francii a její morálka byla nízká.
Bader však okamžitě zavedl železnou disciplínu. Soustředil se na výcvik, spolupráci a sebevědomí svých mužů a rychle si získal jejich respekt. V srpnu 1940 začala vrcholit bitva o Británii – gigantický střet o nadvládu nad anglickým nebem. Hermann Göring posílal přes kanál La Manche stovky bombardérů chráněných roji stíhaček Messerschmitt Bf 109.
Baderovi přitom jeho handicap mohl při prudkých manévrech poskytovat určitou fyziologickou výhodu. Při vysokém přetížení proudí krev z mozku do dolních částí těla, což může vést k tunelovému vidění a ztrátě vědomí. Protože Bader neměl dolní části nohou, měl menší prostor, v němž se mohla krev při přetížení hromadit.
Díky tomu mohl být vůči ztrátě vědomí při vysokém přetížení odolnější než ostatní piloti. Rozhodující však zůstávaly jeho pilotní schopnosti, agresivita v boji a mimořádný cit pro vedení formace.
Během několika měsíců se stal jedním z nejznámějších britských stíhačů. Jeho 242. peruť si do konce roku 1940 nárokovala 67 sestřelených nepřátelských letounů při ztrátě pěti pilotů v boji. Bader prosazoval taktiku takzvaného „Velkého křídla“ – soustředění několika perutí do jednoho mohutného úderu proti nepřátelským svazům.
V březnu 1941 byl povýšen na Wing Commandera a převzal velení stíhacího křídla v Tangmere, které létalo na Spitfirech. Na bok svého letounu si nechal namalovat své iniciály D-B.
Sestřelen nad Francií
Dne 9. srpna 1941 se však štěstěna od britského esa odvrátila. Během operace nad okupovanou severní Francií se Baderovo křídlo dostalo do divokého souboje s německými messerschmitty ze slavné JG 26. Douglas sestřelil jeden Bf 109 a vzápětí se jeho vlastní Spitfire zřítil.
Co se stalo v příštích vteřinách, je dodnes předmětem historických debat – Bader sám se domníval, že se srazil s německým letounem, pozdější výzkum připustil možnost, že byl omylem zasažen palbou vlastního spolubojovníka. Jeho Spitfire byl těžce poškozen a začal nekontrolovatelně padat.
Bader odhodil kryt kabiny a pokusil se vyskočit. V té chvíli nastalo nepředstavitelné drama: pravá kovová protéza zůstala zachycena uvnitř letounu. Když otevřel padák, tah byl nakonec tak silný, že kožený řemen, který protézu držel k tělu, praskl. Kovová noha zůstala v padajícím Spitfiru a Douglas byl konečně volný.
Otevřel padák a přistál na francouzském území. Při dopadu ztratil vědomí a probral se až ve chvíli, kdy u něj stáli němečtí vojáci. Legendární beznohý velitel padl do zajetí.
Němci rychle zjistili, koho zajali. Bader byl převezen do nemocnice v Saint-Omer a dostal se také do kontaktu s piloty JG 26 vedenými slavným německým esem Adolfem Gallandem. Němečtí letci k němu přistupovali s respektem, který mezi stíhacími piloty obou stran někdy přežíval i uprostřed brutální války.
Baderova pravá protéza zůstala v troskách jeho Spitfiru a byla poškozena. Němci proto Britům nabídli možnost dopravit zajatci náhradní nohu a slíbili bezpečný průlet letadlu, které by ji přivezlo. Britové nabídku bezpečného koridoru nevyužili a rozhodli se protézu shodit při běžné bojové operaci.
Dne 19. srpna 1941 přeletěl nad Saint-Omer britský Bristol Blenheim a na padáku shodil balík s novou protézou, obvazy, ponožkami a popruhy. Letoun byl součástí bombardovací operace, jejímž cílem byla elektrárna v Gosnay u Béthune. Kvůli špatnému počasí však britské bombardéry svůj hlavní cíl nakonec nenapadly. Douglas dostal novou nohu – a okamžitě začal přemýšlet, jak Němcům utéct.
Chronický útěkář
Němci si možná mysleli, že beznohý muž v zajetí nebude představovat velké riziko. Hluboce se mýlili. Bader považoval za svou vojenskou povinnost pokoušet se o útěk a komplikovat nepříteli život.
Už během svého pobytu v nemocnici v Saint-Omer navázal kontakt s lidmi, kteří mu chtěli pomoci. Svázal prostěradla, spustil se z okna a dostal se ven z nemocnice. Svoboda však netrvala dlouho. Němci ho dopadli a poslali do zajateckého tábora Oflag VI-B ve Warburgu.
Následovaly další přesuny a další pokusy. Po třech měsících ve Stalagu Luft III byl převezen do Stalagu Luft VIII-B v Lamsdorfu. Odtud se spolu se čtyřmi dalšími zajatci připojil k pracovní skupině mimo tábor s úmyslem uniknout směrem k polské hranici. Poplach však vypukl poté, co do tábora přijel důstojník Luftwaffe, který chtěl Badera navštívit, a zjistil, že slavný vězeň zmizel. Bader byl znovu dopaden.
Nacistům nakonec došla trpělivost. Několik dní po neúspěšném útěku z Lamsdorfu ho v roce 1942 odeslali na nejpřísněji střežené místo určené pro chronické útěkáře – do důstojnického tábora Oflag IV-C na středověkém hradě Colditz. Zde byli vězněni ti nejnepolapitelnější spojenečtí důstojníci, specialisté na útěky.
I v chladných zdech kamenného hradu zůstával Bader nepoddajným vězněm a komplikoval život svým strážcům. Na Colditzi zůstal až do 15. dubna 1945, kdy hrad osvobodily americké jednotky.
Po osvobození se Douglas Bader skutečně snažil co nejrychleji dostat zpět k létání a chtěl se ještě zapojit do posledních bojů války v Evropě. Velení RAF mu však návrat do bojových operací nepovolilo.
Dostalo se mu však jiné, symbolické cti. Dne 15. září 1945 – v den pátého výročí rozhodující fáze bitvy o Británii – vedl Douglas Bader velkolepý výroční letecký přelet nad Londýnem. Ve formaci se představilo přibližně tři sta letadel.
V březnu 1946 odešel z aktivní vojenské služby. V červenci téhož roku se vrátil ke společnosti Shell, pro kterou létal služebními letouny po Evropě, Blízkém i Dálném východě. Později se stal výkonným ředitelem Shell Aircraft Ltd. a ve společnosti zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1969.
Zbytek svého života zasvětil neúnavné pomoci tělesně postiženým lidem. Cestoval po nemocnicích, navštěvoval lidi po amputacích a na vlastním příkladu jim ukazoval, že ztrátou končetin život nekončí.
Zdroje:
https://www.rafmuseum.org.uk/research/online-exhibitions/douglas-bader-fighter-pilot/
https://www.rafmuseum.org.uk/blog/posts-from-the-archive-baders-logbook/
https://www.raf.mod.uk/our-organisation/squadrons/18-squadron/
https://www.raf.mod.uk/our-organisation/squadrons/616-squadron-rauxaf/
https://www.raf.mod.uk/news/articles/shared-history-was-marked-in-france-today-as-the-royal-air-force-celebrated-its-centenary-with-people-of-saint-omer-in-northern-france/
