Článek
Jmenuje se José Salvador Alvarenga. Naposledy stál na pevné zemi před 438 dny, sedm tisíc kilometrů odtud. S živým člověkem nepromluvil celých 320 dní.
Dvaadvacetiletý nováček, kterého najal na pláži
17. listopadu 2012, rybářská vesnice Costa Azul v mexickém státě Chiapas. Alvarengovi bylo sedmatřicet, pocházel ze Salvadoru a v Mexiku žil a lovil žraloky už patnáct let. Byl to zkušený rybář, který zvládl bezpočet bouří, hodně pil, hodně platil za ostatní a doma v Salvadoru měl třináctiletou dceru, kterou skoro nevídal.
Jeho obvyklý parťák ten den nemohl. Alvarenga si proto na poslední chvíli najal někoho z pláže: dvaadvacetiletého Ezequiela Córdobu. Byl to chlapec z chudé rodiny, který si chtěl přivydělat. Na moři byl prakticky nováček a Alvarenga s ním nikdy předtím nepracoval.
Vypluli v sedmimetrovém laminátovém člunu, s půl tunou vybavení a obrovskou chladicí bednou na úlovek. Alvarenga byl varován, že se blíží bouře. Nebral to vážně - za jediný den mohl vydělat tolik, že z toho vyžil celý týden.
Ryby braly skvěle. Když se bouře začala blížit, oba se rozhodli ještě chvíli lovit - a bylo to nejdražší rozhodnutí jejich životů.
Když konečně otočili příď k pevnině, moře už dělalo vlny přes tři metry. Voda zalila motor. Ten zhasl a už nenaskočil.
A tím byli vyřízeni. Člun neměl plachtu ani vesla, těžký motor vzadu narušoval rozložení váhy a loď se ve vlnách nekontrolovatelně otáčela dokola. Vybavení letělo přes palubu, úlovek museli vyhodit sami, aby se člun nepotopil, a vlny jim smetly sítě, zásoby i většinu nářadí.
Alvarenga stihl ještě zavolat vysílačkou majiteli lodi a křičel, ať pro ně někdo přijede. Pak vysílačka umlkla - baterie byly nabité jen z poloviny a slaná voda dodělala zbytek. Byla to poslední zpráva, kterou o obou mužích kdokoli na pevnině slyšel.
Bouře trvala pět dní. Córdobu jednou vlna vymrštila z lodi a Alvarenga ho vytáhl zpátky za vlasy. Když se moře konečně uklidnilo, byli zhruba 450 kilometrů od pobřeží. A proud je unášel dál na západ.
Sedmdesát lahví a vlastní moč
Rybářské družstvo v Costa Azul nahlásilo dva pohřešované muže. Úřady v Chiapasu vyslaly vrtulníky, aby pátraly po lodích uvízlých v bouři. Pátrání skončilo po dvou dnech. Důvodem bylo špatné počasí a hustá mlha nad oblastí. Vrtulníky se vrátily prázdné.
Otevřený člun sedící nízko na hladině byl z výšky prakticky neviditelný a z půl kilometru výšky splýval s vlnami. Alvarenga to věděl, sám byl rybář. „Tehdy jsem věděl, že jsme hrozně daleko od pobřeží,“ vzpomínal později. „Na místě, kam žádní rybáři nejezdí.“
V Costa Azul je po několika týdnech odepsali jako mrtvé. Nikdo si neuměl představit, že by v takovém člunu bez zásob někdo přežil víc než pár měsíců. Zásoby došly během prvních dnů. Nejnaléhavějším problémem ale nebyl hlad, nýbrž žízeň.
Řešení jim paradoxně poskytlo to, co dnes zamořuje oceány - plovoucí plastový odpad. Oba muži vylovili z moře přes sedmdesát plastových lahví, které při dešti plnili vodou a schovávali do chladicí bedny. Když nepršelo celé týdny, pili vlastní moč a krev - želví i ptačí, kterou Alvarenga popisoval jako překvapivě posilující.
Slunce ve dne pálilo tak, že měli pocit, že se zaživa vaří. V noci naopak přišel chlad, a tak oba muži lezli do prázdné chladicí bedny a tiskli se k sobě. Ta bedna jim sloužila jako zásobárna vody, ložnice i úkryt před bouřkami.
Alvarenga vyřešil obstarávání jídla způsobem, kterému později málokdo věřil. Lovil bez udice, bez sítě a bez harpuny.
Želvy vytahoval z vody rukama, když připlavaly k boku člunu; krev nechal odtéct do nádoby a vypil ji, maso jedl syrové. Menší žraloky chytal tak, že počkal, až se ocitnou u lodi, popadl je za hřbetní ploutev a vyhodil na palubu. Ptáky, kteří si na člunu sedali odpočinout, bral holýma rukama.
Jedl všechno, co se dalo spolknout. Během nejhorších období si podle vlastních slov okusoval i nehty na rukou, protože hlad byl neúnosný. Dokázal to, ale Córdoba ne.
Chlapec, který nedokázal polykat
Mladík syrovou stravu nesnášel. Nejvíc mu vadila ptačí krev - bylo mu po ní špatně a tělo ji odmítalo. Údajně se pak otrávil po syrovém ptákovi a od té chvíle to šlo z kopce. Nešlo ale jen o žaludek. Córdoba se psychicky hroutil. Plakal, toužil po matce a pořád dokola opakoval, že zemřou.
Alvarenga na to reagoval po svém. Jednoho dne vstal, oznámil Córdobovi „Jdu do obchodu, uvidím, jestli mají otevřeno,“ přešel sedm metrů z jednoho konce lodi na druhý, chvíli tam stál, pak se vrátil zpátky na příď a s vážnou tváří ohlásil: „Zavřeno. Ale za hodinu otevírají a mají čerstvé tortilly.“ Za hodinu tu cestu zopakoval. Vrátil se s tím, že tortilly došly, ale zítra prý navezou.
Dělal to pak celé týdny. Chodil do obchodu, který neexistoval, přes palubu dlouhou sedm metrů, a hlásil zpátky, co tam dnes měli a co ne. Nezabralo to. Córdoba nakonec přestal jíst úplně - nejdřív odmítal maso, pak i vodu. A pak přišel rozhovor, ze kterého se stal velký slib.
Podle Alvarengova vyprávění mu umírající Córdoba položil na srdce dvě věci. Zaprvé: ať nikdy nesní jeho tělo. Zadruhé: ať najde jeho matku a vyřídí jí poslední slova.
Alvarenga slíbil obojí. Podle otce Nicoláse Córdoby Cruze měl vzkaz znít zhruba takhle: aby bratři pečovali o matku a aby otec věděl, že s jeho synem bude všechno v pořádku. Krátce nato Ezequiel Córdoba zemřel hlady a žízní. Alvarenga zůstal na člunu sám.
Tělo ale neodstranil. Nechal ho opřené na přídi lodi a začal s ním mluvit. „Buenos días,“ pozdravil ho ráno. „Jaké to je, být mrtvý?“ Tělo mezitím tuhlo a měnilo barvu do fialova. Odpověď si Alvarenga dával sám: „Dobré. Je to klidné.“
Ptal se dál. Proč nezemřeli oba a proč zrovna on musí dál trpět? Toužil po tom klidu, který Córdoba podle něj tak nespravedlivě našel.
Šest dní vedl jednostranný rozhovor s mrtvolou. Šestý den si uvědomil, co dělá - že plynule konverzuje s mužem, který je po smrti. Vyděsilo ho to víc než cokoli předtím a tělo spustil do oceánu.
Pak přišly ty nejhorší dny. Sám na sedmi metrech laminátu uprostřed Pacifiku začal Alvarenga uvažovat o sebevraždě. Podle vlastních slov mu v tom zabránil strach - strach z Boha a z toho, co by následovalo.
Velryba a pták jménem Francisco
Halucinace přicházely a odcházely. Někdy viděl věci, které tam nebyly, jindy se dělo něco skutečného, co znělo jako sen. Týden ho prý doprovázela velryba, která se držela u boku lodi. Když jednoho rána zmizela, bylo mu to líto jako po ztrátě přítele.
Někdy v té době mu na člun sedl pták a už neodletěl. Alvarenga ho nechal být. Pták zůstal přes noc, zůstal i další den, poletoval z jednoho konce lodi na druhý a Alvarenga mu začal říkat Francisco. Mluvil na něj. Dělil se s ním o místo ve stínu chladicí bedny. Nechal ho spát na palubě, i když ho mohl kdykoli chytit rukama, protože přesně tak chytal všechny ostatní ptáky. Pak přišlo několik dní, kdy neulovil vůbec nic. Tak Francisca snědl.
Nejtěžší ale byly lodě. Několikrát zahlédl na obzoru plavidlo, křičel a mával a zoufale se snažil upoutat pozornost. Žádná z nich ho nezaznamenala - otevřený člun nízko nad hladinou zkrátka není vidět a Alvarenga neměl světlici ani nic, čím by dal o sobě vědět.
Čas měřil jediným kalendářem, který měl k dispozici: měsíčními cykly. Sledoval, jak měsíc dorůstá a couvá, a počítal.
Podle těch propočtů si pak sám pro sebe uspořádal Vánoce. Dopočítal se, že je čtyřiadvacátého prosince, a oslavil je na sedmi metrech laminátu uprostřed Pacifiku, kde nebyl nikdo, komu by to mohl oznámit. Když mu podle stejného výpočtu vyšly narozeniny, oslavil i ty.
Když napočítal patnáctý měsíční cyklus, byl na moři přes čtyři sta dní. A pak se na obloze začalo něco měnit.
Rybář ví, co znamená, když se objeví ptáci, kteří nepatří k otevřenému oceánu. Takoví ptáci znamenají pevninu.
Nejdřív jich přiletělo pár, pak jich začalo přibývat. Alvarenga se zadíval k obzoru a čekal. A pak uviděl obrysy - nebyl to mrak, rozeznával zeleň a pevné tvary, které se nehýbaly.
Člun se ale nedostal až ke břehu - narazil na korálový útes. Alvarenga proto udělal poslední věc, na kterou mu zbývaly síly. Skočil do vody a plaval.
„Nejdřív jsem se dotkl země já. Druhá se dotkla země moje loď,“ popsal později. „Cítil jsem vlny, cítil jsem písek, cítil jsem břeh. Byl jsem tak šťastný, že jsem na tom písku omdlel.“
Usnul na opuštěné pláži a ráno ho probudili kohouti. A pak vyšla ze svého domu Emi Libokmetová.
„Je v mnohem lepším stavu, než by člověk čekal“
Ostrované mu dali jídlo, vodu a čisté oblečení. Starostka Ione de Brumová dorazila se zdravotní asistentkou a policejním náčelníkem. Komunikace vázla - Alvarenga mluvil překotně a nikdo mu nerozuměl, nakonec kreslil obrázky černým fixem na papír. Telefonovat mu starostka zpočátku odmítla dovolit, protože nevěděla, kdo ten muž je.
Jeho loď byla obrostlá vilejši a na palubě se povalovaly krunýře želv. Lékaři v nemocnici v Majuru ho našli anemického, s nebezpečně nízkým tlakem a tak oteklými kotníky, že nemohl chodit bez opory. „Je v mnohem lepším stavu, než by člověk po takové zkoušce čekal,“ konstatoval přesto americký velvyslanec Tom Armbruster. A přesně tahle věta byla zároveň problém.
Příběh byl na první poslech neuvěřitelný. Muž přežije čtrnáct měsíců na otevřeném moři a nemá kurděje ani vážné poškození ledvin? Ani kožní léze po roce na slunci? Skeptici byli hlasití. Ověřování ale začalo prakticky okamžitě. Mexický záchranář z Chiapasu potvrdil, že loď se dvěma rybáři byla nahlášena jako pohřešovaná dva dny po 17. listopadu 2012 a pátrání tehdy skončilo neúspěšně.
Zásadní verdikt přišel z Havajské univerzity. Oceánografové pustili počítačový model, původně vyvinutý pro sledování trosek z japonského tsunami z roku 2011, nasadili do něj šestnáct virtuálních částic vypuštěných v listopadu 2012 kus jihozápadně od pobřeží Chiapasu a nechali je unášet skutečnými naměřenými větry a proudy. Trasa vyšla pozoruhodně úzká. Na konci ledna 2014 se částice nacházely u Marshallových ostrovů a některé prošly zhruba 190 kilometrů od atolu Ebon.
Jinými slovy: kdyby v listopadu 2012 vyplula od mexického pobřeží prázdná loď a nikdo se jí nedotkl, skončila by přesně tam, kde skončil Alvarenga. A dorazila by tam přesně v té době.
Lékaři pak vysvětlili i „chybějící“ kurděje: syrové rybí, želví a ptačí maso obsahuje dost vitaminu C, aby jim předešlo. Alvarengův advokát navíc uvedl, že jeho klient prošel testy na detektoru lži.
Deset dní po záchraně odletěl domů do Salvadoru. V březnu 2014 přiletěl do Mexika a vydal se do Chiapasu, do vesnice, odkud kdysi vyplul. Přijel za matkou Ezequiela Córdoby splnit slib, který dal jejímu synovi na lodi.
Co jí přesně řekl, novinářům neprozradil. Ta slova patřila jenom jí. Reportérům jen sdělil, že o tom dni zatím není schopen mluvit: „Když o tom mluvím, mám pocit, že jsem zpátky v té chvíli, kdy jsem trpěl. Snažím se na to zapomenout.“
Domů si přivezl víc než jen vzpomínky. Nedokázal spát a trpěl hydrofobií, tedy panickým strachem z vody. Muž, který strávil život na moři, se nedokázal podívat na hladinu.
V říjnu 2015 vyšla kniha novináře Jonathana Franklina 438 dní, sepsaná na základě desítek hodin rozhovorů. Jen pár týdnů poté podala Córdobova rodina žalobu na milion dolarů s obviněním, že Alvarenga přežil díky tomu, že snědl část jejich příbuzného.
Alvarenga to od začátku odmítal a odvolával se právě na ten pakt na lodi. Jeho advokát Ricardo Cucalón poukázal na načasování: žaloba přišla pár dní po vydání knihy. Podle něj šlo o tlak na podíl z honorářů - mnozí si prý mysleli, že se jeho klient stal boháčem. Kniha se přitom v prvním roce prodala v USA zhruba v patnácti stech kusech.
Žaloba nakonec nikam nevedla. Důkazy neexistovaly - tělo Ezequiela Córdoby leží někde na dně Tichého oceánu, kam ho Alvarenga po šesti dnech spustil.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/world/2015/nov/07/fisherman-lost-at-sea-436-days-book-extract
https://www.theguardian.com/world/2014/feb/03/officials-wary-pacific-castaways-story-survival
https://www.theguardian.com/world/2014/feb/12/homecoming-for-pacific-castaway-jos-salvador-alvarenga
https://time.com/archive/7134711/could-the-castaway-fisherman-really-have-survived-at-sea/
https://time.com/6774/salvadoran-man-returns-home-with-fish-tale-of-the-ages/
https://time.com/4154458/castaway-sued-cannibalism-allegations/
https://www.yahoo.com/news/corrected-el-salvador-fisherman-washes-marshall-islands-adrift-044202282.html
https://www.soest.hawaii.edu/iprc/news/marine_and_tsunami_debris/2014/Press_14_02_Maximenko_Hafner_Ocean_Science.pdf
https://www.ksl.com/article/28686834
https://www.pressherald.com/2014/02/05/survival_at_sea__primitive_gear_and_faith_/
